Salvayre, Lydie: Krásné duše

Salvayre, Lydie
Krásné duše

ukázka beletrie zahraniční

Řekněme si honem něco o Odile B. Odile B. je blondýna, horečnatá, popudlivá, výbušná, hromující, jízlivá, bojovnice, útočná, soptící, hubená, nesmiřitelná,...

Lydie Salvayre: Les Belles âmes. Seuil, Paříž, 2000, 160 s.
úryvky z románu

// s. 82
Řekněme si honem něco o Odile B.
Odile B. je blondýna, horečnatá, popudlivá, výbušná, hromující, jízlivá, bojovnice, útočná, soptící, hubená, nesmiřitelná, trpící, schopná, absolutní, mentorská, prchlivá, nemístná, s patrnou strumou (odtud její nervozita a idealismus) a protivně strohá. Od večera do rána to v ní vře. Hruď má seschlou. Zato nehty dokonalé. I ducha. 
Nadšená bojovnice řádu přísné observance, nepřítelkyně vší radosti promořená soucitem ke všem zatracencům, se zjevnou zálibou v těch, co pocházejí z dalekých zemí, čím vzdálenějších, tím lépe. Odile B. hlasitě a bez oddechu proklamuje průzračnost a autenticitu, slova, jež vyřkne sedmkrát za týden, v letním období ještě častěji (v sestupném pořadí pak následuje: pravda, upřímnost, nájem a brýle: věci, které neustále někam zakládá). Mohli bychom s básníkem Dantem Alighierim napsat, že Odile B. ze své duše udělala trumpetu a teď vyluzuje, kromě pár kiksů, rozhořčené, silně demokratické výtky. Odile by dozajista propadla melancholii, kdyby neměla svou zásobu kariéristů, nenasytných prostopášníků a kazisvětů, již jí každodenně slouží jako záminka k jejím výlevům. A chybí-li potřební viníci, Odile B. se rozhořčí alespoň na svého manžela. Přiznejme si ale, že rozčilovat se kvůli právoplatnému majiteli vaší zadnice není tak ušlechtilé jako pohoršovat se nad nezměrnou a nezničitelnou nízkostí lidského rodu.
Teď jako by celou bytostí odvrhovala slečnu Faulkircherovou. Kterážto cukruje se spisovatelem. No podívejte se na ni!
Jason nemůže vydržet na místě. Pobíhá chodbičkou a při každém nárazu do sedadel zakleje Kurva!. Dojde k Olympii a postaví se nad ni. Sděluje jí, že by si s ní večer rád popovídal o samotě. Jde z něho strach. Ještě jí řekne: bude dusno. A dodá: je mi z tebe k zblití. Nic špatnýho jsem neudělala, ohrazuje se pohrdavě i omluvně Olympie. Jasona ta změna tónu překvapí. Zmůže se jen zopakovat: Je mi z tebe k zblití, k zblití. 
Někdy mi nahání strach, svěřuje se Olympie průvodci, jen co Jason poodešel. A moje matka, jakej z něho má strach, dodává Olympie. Máma říká: je to křivák, dej si na něj pozor. Jenomže u mojí matky jsou křiváci všichni mužští. Všichni. Bez výjimky. A hlavně Arabi, co mlátěj ženy opaskem. A taky všichni z Andalusie a z Guadeloupe. 
Nechci, abys dopadla jako já, říká Olympii matka. Celej život mít na krku bastarda, stydět se a potit krev, abys ho dokázala vychovat.
A tak Olympie, protože nechce matce dělat starosti, tvrdí, že s Jasonem už nic nemá. A když s ním chce být, tvrdí doma, že si jdou vyrazit s Lindou. Matce pak podrobně vypráví, jak byly s Lindou na pěší zóně po obchodech, tam je pro chudý holky ráj, jak říkal dnes ráno pan Flauchet slečně Faulkircherové, aby ji rozveselil, a že se slečna Faulkircherová nasmála. Matka všechny tyhle lži zbaští. Její matka je sice věštkyně, ale všechny lži jí zbaští!
Průvodce už propadl své nemotorné lásce, snaží se Olympii jemně upozornit, že ji Jason někdy ponižuje.
To ze zvyku, vysvětluje Olympie, ne že by byl zlý, a sklopí hlavu, stydí se, že je tak slabá. Ale respekt ke mně má, ohrazuje se, přeloženo: o panenství mě nepřipravil.
Čte nějaké knihy?
Nikdy.
Omlouvá se za to.
Má kamarádku, která přečetla celý jeden román od Stephena Kinga. Úplně ji to oddělalo.
Radši chodí do kina.
A na krasobruslení.
To je lepší než knihy.
Krásnější.
Kdyby to slyšel pan Flauchet se slečnou Faulkircherovou!
Slečna Faulkircherová se právě rozhodla, že se do Flaucheta pustí. Zdá se jí, že dozrál čas zatáhnout za provázek, aby se kolečko dalo atd.
Krok první: nastartovat. Pohonná hmota: konverzace. Během konverzování se možná podaří zažehnout světélko, a pak třeba i tu lásku. (…)

// s. 156
A tady jsou všichni čtyři, sedí tu na betonu, tak je vidím. Jason, z něhož už opadla nenávist. Nenávist je v podstatě zranitelná, stejně zranitelná jako jiné pocity. Vulpius šel koupit lahev vodky. Přichází zpět. Pijí. Připíjejí si. Na náš krásný život! hlásá Olympie, jež se za pár hodin nebo dní vrátí do svého města, obávám se. Jason se zase rozesměje a nakazí smíchem i ostatní tři. Znovu se napijí. Jsou opilí. Smějí se. Olympie pláče. Poprvé v životě pije vodku. Je to dobré. Hřeje to. Věci kolem ní plavou. Legrační.
Takhle se román nedá zakončit, už slyším ty výčitky. Autobus zakotvil uprostřed odpočivadla u dálnice. Pan Boiffard potlačil zívnutí. Jeho paní ho plísní. Julien Flauchet je skleslý. Lafeuillade víc mrtvý než živý. A ostatní úplně mimo. Jako happy end je tohle zpackané!
Ještě poslední slovo, než tě opustím, Olympie. Budeš mi chybět. Už teď mi chybíš. Chybíš mi.

Překlad © Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1831x

Inzerce
Inzerce