Sollers, Philippe

rozhovor beletrie zahraniční

Setkání s Philippem Sollersem u příležitosti vydání jeho knihy Chvála nekonečna.

Setkání s Philippem Sollersem u příležitosti vydání jeho knihy Chvála nekonečna

Gallimard: V jakém smyslu se má chápat slovo "nekonečno"?
Philippe Sollers: Jde o nekonečno ve smyslu matematickém. Všechny texty sebrané do této knihy, ať už byly řečeny či napsány kdykoliv a kdekoliv, byly vždy chápány v perspektivě knihy, která by byla bez konce. Ostatně, mohl bych si dát do záhlaví jedno z prohlášení o nekonečnu Antonina Artauda, které jsou opravdu zajímavé. Ale nakonec jsem se rozhodl pro citaci z taoistického souboru z druhého století př.n.l., abych připomněl, že tato kniha stejně jako má předchozí, pojednává o konfliktu. Je to otázka strategie.

G.: Proti jakému protivníkovi?
P.S.: Proti konečnosti, to znamená všem příznakům doby - ztrátě paměti, nadvládě techniky vtělené do finančních trhů, instrumentalizaci sexuality, novým formám cenzury, postupující negramotnosti… Celkově, proti falsifikaci dějin. Rozvíjím tu témata z mých románů.
Nekonečno představuje otevřenost proti zjednodušování. Říká se, že 20. století bylo strašné? Já tvrdím, že kromě toho to bylo i velké století tvoření a přitom ukazuji, že je tu něco, co už velmi dlouho přetrvává a objevuje se ve stále nových formách, jako například v dílech Picassa, Faulknera, Artauda, Bataille… Všechny ty texty jsou velmi polemické, a každý dostává svůj smysl v rámci celku. 

G.: V díle zaujímají podstatnou část malířství a literatura…
P.S.: Už z obsahu se dá zjistit určitý počet témat, spíše bych řekl bloků nebo vrstev - malířství, literatura, Čína, 20. století… Je to souhra příspěvků, z nichž některé mají funkci spíše politickou či filozofickou, jako třeba část týkající se těla. Co se s tělem děje? Co dnes pojem "tělo" znamená? Jde mi tu o vnímání.
Je tu samozřejmě část o 17., 18. a 19. století, kdy se vracím ke klasikům, abych ukázal, že klasikové jsou moderní a že moderní autoři jsou klasičtí. Že se to všechno promítá do zcela jiné časovosti.
Nepřítelem je vlastně zpoždění, všechny brzdy. Je to tedy kniha o čase - jsme si jisti, že žijeme v době času?

G.: Dá se říci, že se jedná o nadčasové dílo?
P.S.: To není to správné slovo. Spíš bych řekl, že je až přehnaně časové. Čas je tu v pohybu, útočí. Když mluvím o Aischylovi, abych připomněl Francise Bacona, tak přesto, že nejsou současníci, je to naprosto oprávněné. Stejně jako když dám vedle sebe Pascala s Rimbaudem. A když je v jednom svazku několik příspěvků o Nietzschem spolu s textem o pařížské prostituci v 18. století, vazba není o nic jasnější. Ale ujišťuji vás, že to všechno spolu souvisí, samozřejmě určitým způsobem.
V tom je podstata vyznávání nekonečna. Nebýt nucen sledovat předem danou linii selektivního výběru, jako je to vlastní ideologii - tedy jisté konečnosti. Abych citoval Leibnitze: "Každý systém je pravdivý tím, co tvrdí, a chybný tím, co popírá."

G.: Mluvil jste před chvíli o pojmu vnímání…
P.S.: O tělu a vnímání, ano, to je možná hlavní téma celé knihy. Velmi se mi líbí Nitzscheův výrok "Tělo prochází historií", který koresponduje s Proustovým tvrzením, že "dějinami prochází jen jeden spisovatel v různých, někdy v protikladných podobách."
Na vývoji malířství ukazuji, jak se změnilo vnímání prostoru, těla, těla v prostoru. Když tuto proměnu vnímáte, dostáváte se logicky také do jiného času. Jinak vládne stereotyp, klišé, prázdnota těla, pocitů, vnímání, historie… V tomto smyslu se jedná o nečasovou knihu.

G.: Proč nečasovou?
P.S.: Podle Nietzscheových Nečasových úvah. Nečasová je v tom smyslu, že je pozitivní, velmi kladně laděná, oproti současnému přesvědčení o všeobecné apokalypse - žilo by se vám lépe, bez té děsivé vize světa, s lepší znalostí Cézanna, Bacona, Picassa, Shakespeara, Célina, Artauda, Bataille a tolika dalších. Nečasová je ta kniha také kvůli extrémní různorodosti zpracovávaných témat a sjednocení, které z nich vychází.
Je to také kniha, která by měla sloužit dějinám 20.století, pokud jsou vůbec zmapovatelné. Vadí mi, že je ještě nikdo nezpracoval, snad kvůli nedostatku odstupu - ne odstupu časového, ale myšlenkového. Projevuje se tu silná historická touha, vyjadřovaná novým projektem encyklopedie. Ne ve smyslu Encyklopedie osvícenců, přesto ale mám pocit, že jsem veden nutností - potřebou objasnění.


Philippe Sollers, vlastním jménem Philippe Joyaux
- narozen 28.11.1936 v Bordeaux (Talence)
- spisovatel: Une curieuse solitude (Podivná samota), Le Parc (Park, cena Medici), Lois (Zákony), H, Paradis (Ráj), Femmes (Ženy)…
- esejista, kritik, nejčastěji píše o svých oblíbených autorech
- scénárista a režisér (dokument Brána pekel A.Rodina) 
- přední člen skupiny kolem revue Tel Quel (1960-83), přeměněné na L´Infini
- rytíř Čestné legie
- manželka: spisovatelka Julia Kristeva

Ján Simkanič, 3/5/01

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2067x

Inzerce
Inzerce