Quignard, Pascal
Terrasse à Rome

recenze beletrie zahraniční

Román Pascala Quignarda (narozen roku 1948) Terrasse à Rome, vydaný v roce 2000 a téhož roku také ocenění Velkou cenou Francouzské akademie, se řadí již do čtvrté desítky děl tohoto současného francouzského autora.

Pascal QuignardTerrasse à Rome, Gallimard, 2000

Román Pascala Quignarda (narozen roku 1948) Terrasse à Rome, vydaný v roce 2000 a téhož roku také ocenění Velkou cenou Francouzské akademie, se řadí již do čtvrté desítky děl tohoto současného francouzského autora.

Hned na začátku románu Terrasse à Rome se seznamujeme s hlavní postavou díla, rytcem Meaumem, narozeným v Paříži roku 1617. V první kapitole nám prostřednictvím přímé řeči hrdina anticipuje vlastně celou knihu, tematizuje a shrnuje vše podstatné. To se nám vryje do paměti díky stručnosti, se kterou je vše řečeno. Na místě není žádná polemika, žádné hypotetické snění, pouze jasná a nevyvratitelná fakta. Tak to bylo.

"Après Bruges, j´ai vécu seul. À Bruges j´aimais une femme et mon visage fut entièrement brulé. (…) Je n´ai jamais plus trouvé de joie auprès d´autres femmes qu´elle. Ce n´est pas cette joie qui me manque. C´est elle."

Dílo je vlastně životopisem tohoto umělce (a je zcela nepodstatné, zda skutečného či smyšleného), který prošel několik koutů Evropy, tak jako mnozí jiní té doby, a přitom zůstával stále na jednom místě a s jednou osobou, která se do něj vryla jako nesmazatelné znamení vnitřní i vnější.

Druhá až šestá kapitola románu zachycuje setkání mladého protagonisty s dcerou zlatníka, jejich milostné vzplanutí a nešťastné vyústění, které natrvalo změní rytcovy životní cesty (v obličeji je popálen žíravinou). Intenzita této části a její emocionální síla ve čtenáři (i v protagonistovi) pak zůstává po celý zbytek díla. Náhlé milostné vzplanutí, uspokojovaná touha a tragické zakončení vztahu dvou mladých lidí, stejně jako následný útěk znetvořeného mladého umělce do cizích zemí, jeho tvorba a hledání klidného místa pro spočinutí, které však nikdy není nalezeno, to vše je zachycováno jasnými popisnými větami, které svým rytmem především v prvních kapitolách zachycují nešťastnou spirálu událostí s nebývalou naléhavostí.

Výjimečně je zachyceno především samotné seznámení obou milenců a jejich vášnivý vztah.

"À la lueur de la bougie, leur embarras est réciproque, puis leur audace comparable, leurs nudités entièrement révélées, leur joie subite, leur faim presque immédiatement renaissante. Dans l´heure qui suit son départ, l´appétit de la jeune femme est de plus en plus grand. Dans les jours qui suivent, quand elle rencontre le graveur, elle ose tous les gestes que son ame se représente quand elle dort. Quand elle ne le voit pas, quand elle est seule, elle pâlit de désir."

Přímočarý děj je následně střídán mnohými popisy umělcových rytin, které jako by vždy odrážely onu ztracenou touhu, jejíž obětí se stal a z níž se po celý život nevymaní i přes svoji urputnou snahu zapomenout.

Na 167 stranách a v rámci 47 kapitol, na tak omezeném prostoru, Quignard dokázal zachytit člověka, jeho život umělecký, milostný i přátelský. Tyto tři světy jdou samozřejmě neoddělitelně jednou cestou, a tak nám rytcovy osudy nejsou sdělovány pouze prostřednictvím životního příběhu, ale také skrze ony nehybné výjevy zachycující témata rytin, které jsou v představách čtenáře budovány s neobvyklou konkrétností a které tak jasně vyjevují lidské touhy.

Díla vyšlo v nakladatelství Gallimard (kde autor na počátku 90. let zastával významné funkce), čímž došlo k půvabné shodě formy vnitřní i vnější, tedy ke shodě formální stránky díla s jeho tištěnou podobou. Jak víme, Gallimardova edice, ve které mimo jiné vychází i dílo Milana Kundery, je velice provzdušněna díky nízkému počtu znaků na stránce i díky faktu, že každá kapitola začíná vždy na nové straně. Tato zásada je v případě Quignardova románu ve shodě s charakterem kapitol, které tvoří malé, téměř nezávislé celky, a jejich oddělením je tento rys jasně zdůrazněn. Každá kapitola se stává zcela záměrně samostatným uzavřeným výjevem, což potvrzují i slova autora:

„Pour écrire, je cherche des successions de scènes sans liaison, pour ne pas interpréter à la place du lecteur…Des fragments de vie sont toujours plus émouvents à entendre, comme ça se passe la vie.“

(převzato z textu Christiene Strohl-Grun: Les abîmes obscures de l´âme… ).

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3069x

katalogy

Inzerce
Inzerce