S Danielle Schaubovou o obálkách knih, tvářích za slovy a příliš velkém saku

Minulý týden navštívila Brno profesorka Danielle Schaubová z univerzity v izraelské Haifě. Kromě setkání se studenty a učiteli Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, kterým přednášela o Margaret Atwoodové, se zúčastnila vernisáže výstavy svých fotografických portrétů kanadských spisovatelů v Alliance française.

Danielle Schaubová je člověk s velmi zajímavou historií a rozmanitým zázemím. Narodila se v Brunejském Sultanátu v rodině švýcarsko-belgického původu, dětství strávila v Bruselu, vzdělání pak získala na univerzitách v Cambridgi a Bruselu. Jejími obory jsou filozofie, španělská filologie, germanistika a také anglická a kanadská literatura. Od roku 1988 působí na univerzitě v izraelské Haifě. Je autorkou řady teoretických prací o kanadské literatuře, ale i původních povídek, a kromě toho také uznávanou fotografkou. Její původně amatérský zájem o fotografii se spojil se znalostí literatury a vyústil v rozsáhlý dlouhodobý projekt portrétování současných kanadských spisovatelů. Právě jeho část Danielle představila v Brně, a při té příležitosti se s námi podělila o svou zkušenost...

KK: Jak se zrodila myšlenka fotografického projektu, co ho iniciovalo?
DS: S projektem jsem začala v reakci na zkušenost svých studentů, které často frustrovaly malinké a mnohdy nastylizované fotografie autorů na obálkách knih. Měli pocit, že jim nedávají dobrou představu o člověku za textem, který analyzovali, a dožadovali se přirozenějších fotografií, momentek. A protože věděli, že fotografování je mým velkým koníčkem a že trávím v Kanadě spoustu času na stážích, prosili mě, abych fotografovala, kdykoli je to možné. Náhodou jsem se několikrát předtím účastnila festivalu Eden Mills, znala jsem se s lidmi z organizačního týmu, a tak se mi podařilo navštívit ho znovu. Tehdy jsem si uvědomila, že takový projekt je opravdu potřeba.

- Jak spisovatelé zpravidla reagují na vaši nabídku podílet se na projektu? Jak úzký kontakt s nimi musíte navázat, abyste dosáhla uspokojivého výsledku? - Většina spisovatelů, které oslovím, se schůzkou souhlasí, i když mě někdy varují, že nejsou fotogeničtí nebo že se před aparátem stydí. Ale protože můj přístup je založen na znalosti jejich práce, ohnisko zájmu se brzy zaměří jinam; snažím se je rozptýlit a odvést jejich pozornost od aparátu. Nebýt mého literárního přístupu, výsledek by byl jiný. Jakmile poznají, že mám o jejich práci opravdový zájem, uvolní se a zapomenou, že jsou před objektivem.

- Jak dlouho takový kontakt obvykle trvá, a co všechno zahrnuje?
- Nesnažím se pořídit fotografie co nejrychleji; trávím se svými spisovateli nějaký čas, mluvím s nimi tak dlouho, dokud na aparát úplně nezapomenou. Takové setkání může trvat hodinu, dvě nebo i tři, podle toho, kolik máme času. Mnozí spisovatelé jsou mými dlouholetými přáteli, a v takovém případě s nimi jsem déle, než by bylo nezbytně třeba k dosažení výsledku.

- Proč je tvář skrývající se za textem tak důležitá?
- Myslím, že většinu lidí zajímá skutečný život, a když čtenář nějakou knihu hluboce citově nebo intelektuálně prožívá, stojí o to vidět, jak vypadá ten, kdo ji napsal. Dodává to slovům novou dimenzi.

- Který z autorů se vám zatím portrétoval nejobtížněji, a proč?
- Náročná pro mě bývá práce s autory jako je Alistair MacLeod, kteří jsou si velmi silně vědomi, že jsou fotografováni, a všimnou si aparátu ještě dříve, než se na ně zaměří. Takto náročná práce je ale o to zajímavější, a časem jsem se naučila zachytit je neočekávaně, v nestřeženém okamžiku. A výsledek se jim nakonec většinou líbí. Alistair MacLeod mi podepsal jednu svou knihu s věnováním „mé nejoblíbenější fotografce“. Jinou výzvou pro fotografa pak jsou autoři, kteří si zakládají na svém vzhledu a pociťují úzkost z plynutí času. Mám ráda přirozený vzhled tváře, nechci zakrývat její vrásky a nedostatky, protože vypovídají o životě. Takže udělat fotografický portrét tak, aby uspokojil sebevědomí autora i mé potřeby, může být problém, ale vždy se snažím najít řešení vyhovující nám oběma.

- Říkala jste, že odmítáte fotografované objekty jakkoliv aranžovat a že se snažíte dát jim maximální volnost pohybu; co se pokoušíte svým aparátem zachytit?
- Ráda zachycuji spisovatele uprostřed pohybu i projevů citu; umožňuje mi to poznávat jejich život. Proto se snažím co nejméně jim překážet, za což ovšem někdy platím vysokou cenu. Jednou jsem výslednou fotografii nakonec nemohla použít, přestože se mi líbila, protože na ní přímo z autorovy hlavy trčel květináč. Měla jsem ho předem odstranit, ale zdálo se mi, že bych se tím vměšovala do situace, nutila autora k nepřirozenému pózování.

- Prozradila jste, že s každou fotografií se ve vaší paměti pojí nějaká historka; můžete nám jednu vyprávět?
- Jednu takovou mám k fotografii Yanna Martela. Fotografovala jsem ho, když měl autorské čtení z románu Life of Pi na konferenci v indické Shimle. Věděl, že ho pravděpodobně budu chtít fotografovat, a tak si půjčil od jiného účastníka konference sako. Yannovi bylo ale příliš velké, takže v něm vypadal mnohem silnější, než ve skutečnosti je. Od té doby se ho při každém našem setkání ptám, jestli moc nezhubl, protože si pořád vybavuji tu fotografii spíše než jeho samotného. On se mi směje a připomíná mi, za jakých okolností jsem ho tenkrát fotografovala. Ale bez ohledu na to, jak často se vídáme, moje první reakce je pokaždé stejná…