Page, Martin: Jak jsem se stal hlupákem

Page, Martin
Jak jsem se stal hlupákem

recenze beletrie zahraniční

Antoine, ústřední postava románu, je mladý muž trpící extrémní inteligencí a citlivostí, která mu znemožňuje bezstarostně se radovat ze života. Dochází k názoru, že hloupí lidé to mají na světě mnohem jednodušší.

 

Jak jsem se chtěl stát spisovatelem
Martin Page
: Jak jsem se stal hlupákem, překlad Alan Beguivin, redakce Anežka Charvátová, Mladá fronta, 2003, 136 stran

Martin Page, osmadvacetiletý francouzský autor, se uvedl do světa literatury v roce 2001 románem Comment je suis devenu stupide (Jak jsem se stal hlupákem). Od té doby vydal další dvě knihy – Une parfaite journée parfaite (2002), La libellule de ses huit ans (2003). Nyní vychází u nakladatelství Mladá Fronta jeho románová prvotina Jak jsem se stal hlupákem v překladu Alana Beguivina.

Antoine, ústřední postava románu, je mladý muž trpící extrémní inteligencí a citlivostí, která mu znemožňuje bezstarostně se radovat ze života. Dochází k názoru, že hloupí lidé to mají na světě mnohem jednodušší. A proto se jednoho dne rozhodne, že opustí kruh intelektuální elity a blaženě se zahrabe do bahna průměrnosti. Jenomže jak na to? Se směšnou systematičností se snaží stát alkoholikem, poté navštěvuje kurzy sebevraždy a nakonec navštíví svého dětského pediatra, který mu předepíše Heurozac (spojení slov „heureux“ – šťastný a „zac“ jako klasické koncovky antidepresiv). Tento prášek konečně utlumí Antoinův zduřelý intelekt. Zahalen do heurozacového oparu překvapivě lehce vklouzne do světa konzumu - vydělává spoustu peněz, utrácí za nevkusné a drahé zbytečnosti, navazuje povrchní přátelství. A konečně se cítí šťastný a bezstarostný. I když ho nejlepší přátelé nakonec drastickou metodou donutí vrátit se k původnímu stylu života a myšlení, přesto byl celý proces nutný, aby Antoine pochopil, jak žít v unifikovaném světě, když z něj trčíte jako tovární komín.

Antoine je ve své době stejným cizincem jako Voltaireův Candide. Oba se cítí rozčarování a podvedení. Zatímco Candidova deziluze vychází z původní naivní nevědomosti, Antoinovo bytí je až bolestně vědomé. Hrdina působí jako předčasně vyvinuté dítě, jehož inteligence se chová jako high-techový stroj, ke kterému nedostal návod k použití. Vykreslení Antoinovy psychiky je velmi obratné, ale místy zavání vyumělkovanou stylizací (např. Antoinova otrava alkoholem a odvoz na jednotku intenzivní péče po vypití půl sklenice piva).

Pageův styl je brilantně precizní, text je plný bystrých poznatků, které si v prvním plánu vzájemně protiřečí, ale nakonec jsou až překvapivě trefné: „Neměl moc přátel, protože byl tak tolerantní a plný porozumění, až to působilo nespolečensky“. Jeho úvahy o společnosti, lásce a životě vyúsťují do jemně ironických, humorných závěrů: „Snaha pochopit život je společenskou sebevraždou“. V mnoha momentech je ale cítit i jakási trendovost, např.v módním zlehčování morbidností: „Naučím vás, jak účinně spáchat sebevraždu, krásně a originálně“.

Poněkud těžkopádně působí Pageova urputná snaha o mixování reality s fantazijními prvky (např. jeho přítel Aslee byl v dětství testován firmou Nestlé, kvůli použitému fosforu nyní světélkuje a mluví jen alexandrinských verších). Page tím poukazuje na odkaz Borise Viana, ke kterému se hlásí, ale bohužel mu chybí Vianova příznačná ležérní lehkost. Zatímco Vian si se šviháckým úsměvem svěže vykračuje ve svých surrealistických světech, Page za sebou tahá olověnou kouli.

Ačkoliv je kniha kritikou dnešní konzumní společnosti, sama je jejím spotřebním produktem s krátkou dobou trvanlivosti - trochu pobaví, lehce popíchne, ale rozhodně nezasáhne do hloubky. 

© KnofLenka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 124 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

63%čtenáři

zhlédnuto 4103x

katalogy

štítky k článku

Inzerce