Malamud, Bernard

Malamud, Bernard

portrét beletrie zahraniční

Spolu se Saulem Bellowem a Philipem Rothem se Bernard Malamud nejvíce zasloužil o vysoké uznání americké židovské literatury nejen ve Spojených státech, ale i ve světě.

Bernard Malamud

se narodil 26. 4. 1914 v newyorském Brooklynu jako starší ze dvou synů ruských židovských imigrantů Berthy Fidelmanové a Maxe Malamuda. Oba rodiče usilovně pracovali, aby si mohli zařídit večerku s potravinami. Později svůj obchůdek několikrát přestěhovali, až nakonec zakotvili na McDonaldově avenue, kde bydleli přímo nad svým krámkem (viz posléze tak příznačná lokalita autorových próz). Pro své dítě si přáli lepší budoucnost, a tak Bernard ukončil své vzdělání roku 1942 na Kolumbijské univerzitě, kde obhájil diplomovou práci o recepci poezie Thomase Hardyho ve Spojených státech a získal titul M.A. Krátce pracoval ve vládním úřadě ve Washingtonu, záhy se však vrátil do New Yorku, kde učil na večerní škole (a právě tam měl možnost odposlouchat jak nejrůznější přistěhovalecké přízvuky, tak afroamerickou angličtinu) a zároveň se pokoušel psát. V roce 1945 přesídlil se svou ženou, italskou katoličkou Ann, do bohémské čtvrti Greenwich Village. O čtyři roky později se i s rodinou (měl dvě děti) přestěhoval na západní pobřeží, kde začal učit na Oregonské státní univerzitě – mohl však vést jenom úvodní kurzy zabývající se kompozicí a psaním esejů, protože pro literární kurzy na vyšší úrovni neměl požadovaný titul PhD. V roce 1961, již jako uznávaný autor, zahájil svou učitelskou dráhu na slavné Bennington College ve Vermontu – tam si již samozřejmě směl své semináře vybírat.

Kolem roku 1950 se Malamudovy povídky začaly objevovat v časopisech – a protože to byla doba „předtelevizní“, kvalitní rodinné časopisy se četly opravdu masově. V roce 1952 kritika příznivě přijala autorovu knižní prvotinu, román Smolař, celonárodní pozornost však přivábila až o šest let později první sbírka povídek nazvaná Kouzelný soudek, která v roce 1959 autorovi vynesla Národní knižní cenu. Dodnes nejslavnějším spisovatelovým dílem ovšem patrně zůstává Správkař, svého druhu historický román z roku 1967, který se volně opírá o proces z roku 1913 s Mendelem Beilissem, ruským židem, obviněným z rituální vraždy křesťanského dítěte, a který byl o rok později oceněn jak Národní knižní cenou, tak Pulitzerovou cenou v kategorii próza.

Spolu se Saulem Bellowem a Philipem Rothem se Bernard Malamud nejvíce zasloužil o vysoké uznání americké židovské literatury nejen ve Spojených státech, ale i ve světě. Jeho ohromné zásluhy dobře ilustruje také skutečnost, že v letech 1979 až 1981 působil jako prezident amerického PEN klubu. A přestože z tohoto „triumvirátu“ zemřel jako první (18. 3. 1986), jeho zásluhy jsou dodnes nezpochybnitelné.

Hana Ulmanová, sborník Americká židovská literatura

Diskuse

Vložil: Viktor Janiš, 15.06.2009 10:07
Malamud, Bernard
Jinak shodou okolností jsem tento rok nominoval pana doktora Jindru na státní cenu za překlad - pokud by někoho zajímalo proč (a proč pro mě právě on je tím etalonem dobrého překladu), může si to přečíst zde: http://tinyurl.com/n96wtf
Vložil: Viktor Janiš, 15.06.2009 09:58
Malamud, Bernard
Ech, že vám huba neupadne, Ute. Jestli je Nenadálův překlad Garpa "trestuhodný" a Jindrův překlad Nájemníků ještě horší, pak by mě zajímalo, kde máte ten etalon a jaké překlady vás uspokojují. Já můžu jen říct, že Nájemníky skutečně překládal pan doktor Jindra, a ne nějaký studentík (viděl jsem korektury).... "Problémy s časováním sloves 4. třídy" mohou patřit ke stylizaci (nejsou tak čistě náhodou v nějaké Willieho přímé řeči?). "Chybička v souslednosti" možná není chybička, ale naprostý záměr - z vlastní překladatelské praxe vím, že ani tohle pravidlo se nedá uplatnit stoprocentně. Když jsem Nájemníky před deseti lety četl, na překladu kleteb mi nepřipadlo nic divného, ale uznávám, že to už může být otázka čistě generační. Zbytek jsou čistě korektorské záležitosti, které s kvalitou překladu souvisí spíš okrajově - důležitá je správná interpretace, převedení do živého jazyka, pár překlepů vzal čert (ony se totiž vloudí vždycky, bez ohledu na to, kolik úsilí a hodin člověk korekturám věnuje - mohl bych vyprávět.) Nevím, připadá mi, že jste zcela bezděčně naplnil Biercovu definici kritika jakožto "člověka, který se pyšní tím, jak nesnadné je ho uspokojit právě proto, že se ho nikdo uspokojit nesnaží".
Vložil: , 14.06.2009 21:58
Malamud, Bernard
Určitě je chyba u nakladatelství. Nemá smysl ani polemizovat s předchozím přispěvatelem do diskuse (Ute Mühlbacher), protože M. Jindra je vynikající překladatel.
Vložil: Ute Mühlbacher, 14.02.2006 10:29
Malamud, Bernard
Na serveru bohužel není stránka Nájemníků, tak svoji trošku složím tady; snad mi ji semelou. Právě jsem dočetla Malamudovy Nájemníky a po všem, co jsem o Malamudovi dosud slyšela, jsem byla upřímně zklamána. Knize o tom, jak spisovatel píše knihu, vždy hrozí, že nenajde téma, a tématem se stane objektivizace... tvůrčí zkušenosti; ta je pak často zajímavá jen pro méně úspěšné adepty téhož umění. Když v televizi histriončí nějaká šmíra, můj manžel, herec, říká dětem uštěpačně: „Podívejte, kostrhúni, je tam herečka, A HRAJE!“ Z Nájemníků mám pocit, že je tam SPISOVATEL a PÍŠE! Možná jsem přestřelila, taková bída to není. Oko potěší pár formálních nápadů a mile rozehraná rasová válka mezi vpodstatě alegorickými postavami židovského a černošského spisovatele. Z amerických románů 60. a 70. let o psaní a spisovatelství patří Nájemníci mezi ty lepší, ale přesto, byť z kvalitního pera, ona z prstu a z kursů tvůrčího psaní vycucaná díla v mnohém připomíná. Kdo četl Svět podle Garpa, ať v slabém originále či v trestuhodném českém překladu, ví, o čem mluvím. A právě k překladu: pod Nájemníky je podepsán Miroslav Jindra a mezi Miroslavem Jindrou a Rostislavem Nenadálem (Garp) je asi stejný rozdíl jako mezi biftekem a tuberáckým chrchlem; bohužel se obávám, že Miroslav Jindra je pod Nájemníky opravdu jen podepsaný. Problémy s časováním sloves 4. třídy, záměny mně/mě, nechtěné opakování slov, neobratné překlady kleteb a občas chybička v souslednosti svědčí o práci talentovaného začátečníka. Nedal pan doktor Jindra šanci některému ze svých studentů? Pokud ano, pak před oním studentem smekám. Ale zrovna tyhle proradné chybky měl vychytat redaktor Robert Kubánek, dejž mu Pánbůh bystřejší oko.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7297x

Inzerce