Sturluson, Snorri: Edda, Sága o Ynglinzích

Sturluson, Snorri
Edda, Sága o Ynglinzích

ukázka beletrie zahraniční

Král Gylfi vládl v zemi, která se nyní nazývá Švédsko. Vypravuje se o něm, že daroval jedné potulné ženě odměnou za pobavení tolik půdy ve své říši, co by za den a noc vyorali čtyři býci...

 

Snorri Sturluson: Edda a Sága o Ynglinzích. Z islandského originálu Edda Snorra Sturlusonar přeložila Helena Kadečková, vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003, 224 stran, doporučená cena 289 Kč.

Gylfiho oblouzení
1/ Král Gylfi vládl v zemi, která se nyní nazývá Švédsko. Vypravuje se o něm, že daroval jedné potulné ženě odměnou za pobavení tolik půdy ve své říši, co by za den a noc vyorali čtyři býci. Ta žena byla z rodu Ásů a jmenovala se Gefjun. Přivedla si čtyři býky ze severu z Jötunheimu - byli to její syni zplození s obrem - a zapřáhla je do pluhu. A pluh vyoral brázdu tak širokou a hlubokou, že země se uvolnila a býci ji odtáhli k západu na moře a zastavili se až v jednom průlivu. Tam Gefjun zemi usadila a dala jí jméno Selund. A tam, odkud země vyšla, zůstalo jezero. Teď se ve Švédsku nazývá Lögrinn a jeho zátoky jsou v Selundu mysy. Toto říká skald Bragi Starý:

Gylfimu čilá Gefjun
žírný odvlekla lán,
až z tahounů se kouřilo,
a zvětšila oň Dánsko.
Na býků čtvero čel
osmero plálo sluncí,
když zelený ten ostrov,
kořist skvělou, táhli.

2/ Král Gylfi byl muž moudrý a znalý kouzel. Tuze se divil, jakými kouzly to Ásové vládnou, že všechno se děje jim po vůli. Přemýšlel, jestli to je jejich přirozenost, nebo to způsobují božské mocnosti, jimž obětují. I vydal se do Ásgardu. Vypravil se tajně a v přestrojení za starce, aby zůstal nepoznán. Leč Ásové byli chytřejší o to, že měli prorocký dar. Věděli o jeho cestě, ještě než přišel, a seslali na něj šálení zraku. A tak, když vstoupil do hradu, spatřil tam palác tak vysoký, že ho sotva celý přehlédl. Střechu měl obloženou zlatými štíty jako šindeli. Takto říká Tjódólf z Hvinu, že Valhala byla pokryta štíty:

Na zádech bdělých mužů
zářný krov síně
Sváfniho se zaleskl,
když soupeř kamení vrhl.

Ve dveřích paláce uviděl Gylfi muže, který se bavil hrou se sečnými noži a měl jich ve vzduchu sedm najednou. Ten se ho hned vyptával na jméno. I řekl, že se jmenuje Gangleri (Znavený chůzí) a že zbloudil na nehostinných stezkách. A žádaje o nocleh, zeptal se, komu patří ten palác. Muž odpověděl, že jejich králi, „ale mohu tě k němu zavést a sám se ho zeptej na jméno.“ A už se první bral do paláce, Gangleri druhý a brána za ním hned zapadla. Spatřil velikou síň s četnými sloupy a spoustu lidí. Někteří se zabývali hrami, druzí popíjeli, jiní byli ve zbrani a bili se. I rozhlédl se a mnohé z toho, co uzřel, mu připadlo k nevíře. Tu pronesl:

Po všech dveřích
pečlivě se rozhlédni,
nežli vejdeš dál;
neboť nikdy nevíš,
kde nepřátelé sedí
v síni na lavici.

Uviděl tři stolce, jeden nad druhým, a na každém seděl muž. I zeptal se, jak se tito velmoži jmenují. Muž, jenž ho přivedl, odpověděl, že ten, co sedí na nejnižším stolci, je král. „Jmenuje se Vysoký, další se jmenuje Stejně vysoký a nejvýše sedí Třetí.“ A Vysoký se příchozího již ptá, má-li ještě nějaké přání; jídla a pití nechť si jako všichni, kdo přijdou do paláce Vysokého, nabídne dle libosti. Gangleri řekl, že nejprve chce klást otázky, pakliže se mezi nimi najde nějaký moudrý muž. Na to mu Vysoký opáčil, že odtud nevyvázne živ a zdráv, nebude-li sám ještě moudřejší.

A zůstaň stát,
dokud se tážeš;
sedí, kdo odpovídá.

3/ Gangleri započal takto svoji řeč: Kdo je nejvyšší či nejstarší ze všech bohů?
Vysoký praví: Ten se v naší řeči zve Praotec, ale ve starém Ásgardu měl dvanáctero jmen. První je Praotec, druhé Herran či Herjan, třetí Nikar či Hnikar, čtvrté Nikud či Hnikud, páté Fjölni, šesté Óski, sedmé Ómi, osmé Biflidi či Biflindi, deváté Svidur, desáté Svidri, jedenácté Vidri, dvanácté Jálg či Jálk.
Gangleri se ptá: Kde se onen bůh nachází a jakou má moc a jaké slavné činy vykonal?
Vysoký praví: Žije po všechny časy a vládne celé své říši a řídí veškeré věci, velké i malé.
Tu pronesl Stejně vysoký: Vytvořil nebe i zemi a vzduch a všecko, co tam náleží.
Tu pronesl Třetí: Největším jeho činem však je, že vytvořil člověka a dal mu ducha, jenž bude žít a nikdy nepomine, i když tělo zetlí na prach anebo shoří na popel; a všichni lidé, kteří mají pravou víru, budou žít a přebývat u něho v místě, jež se nazývá Gimlé či Vingólf, kdežto špatní lidé přijdou k Hel a odtud do Niflhelu, to jest hluboko dolů do devátého světa.
Pak se Gangleri zeptal: Co dělal předtím, než byly vytvořeny nebe a země?
Vysoký odpovídá: Tehdy byl u mrazivých obrů.

4/ Gangleri se zeptal: Co bylo na počátku a jak vše vzniklo? A co bylo předtím?
Vysoký odpovídá: To, co se říká ve Vědmině písni:

Na úsvitu věků
nebylo nic,
nebylo písku ni moře
ni chladných vln;
nebyla země
ni nebe nad ní,
jen pustá hlubina
zela bez travin.

Tu pronesl Stejně vysoký: Mnoho věků předtím, než byla stvořena země, vznikl Niflheim. V jeho středu je studně zvaná Hvergelmi a odtud vyvěrají řeky, které se jmenují takto: Svöl, Gunntrá, Fjörm, Fimbultul, Slíd a Hríd, Sylg a Ylg, Víd, Leiptr; Gjöll protéká kolem mříží Helu.
Tu pronesl Třetí: Nejdříve však byl onen svět na jihu, jenž se zve Múspell. Je jasný a horký. Ta končina plane a žhne a není k obývání pro ty, co jsou tam cizí a nemají tam domov odevždy. Na hranici Múspellu sedí ten, jenž se jmenuje Surt, a střeží jej. Má hořící meč a na konci světa vytrhne do boje a bude plenit a zvítězí nad všemi bohy a sežehne celý svět ohněm. Jak se praví ve Vědmině písni:

Surt přijíždí z jihu
se zhoubcem stromů,
sluncem se mu blyští
meč zcizený bohům.
Skály se řítí,
s běsy se hroutí,
muži putují k Hel,
pukají nebesa.

Edda
Prolog
Na počátku stvořil všemohoucí Bůh nebe a zemi a vše, co k nim přísluší, a naposledy dva lidi, z nichž pochází lidské pokolení, Adama a Evu; jejich potomstvo se rozmnožilo a rozptýlilo po celém světě. Než jak plynul čas, lidé se rozrůznili. Někteří byli dobří a pravověrní, ale mnohem víc bylo těch, kdož se obrátili k svodům světa a zanedbali přikázání boží. Proto Bůh zatopil svět mořem a s ním všechny živé tvory vyjma ty, co byli v arše s Noem. Po potopě zůstalo naživu osm lidí, kteří obydlili zemi, a z nich povstalo nové pokolení. Ale znovu se stalo jako již předtím, že když se svět zase zalidnil a byl obydlen, začala většina lidí bažit po bohatství a slávě a nedbala poslušnosti Bohu. Dospělo to tak daleko, že nechtěli jméno boží ani vyslovit. Kdo by pak mohl povědět jejich synům o velikých činech božích? I stalo se, že jméno Boha zapomněli a v celém širém světě nebylo člověka, jenž by měl vědomost o svém stvořiteli. Přesto jim Bůh dopřál pozemských statků, majetku a štěstí, jichž mohli užívat na tomto světě. Dal jim i moudrost, aby rozuměli všelikým pozemským věcem a úkazům, které viděli ve vzduchu i na zemi.
A oni přemýšleli a podivovali se, jak to přijde, že země a zvěř a ptactvo mají v některých věcech stejnou povahu, ačkoli jinak jsou uzpůsobeny různě. Jednou takovou vlastností bylo, že když vykopali zem na vrchu vysokých hor, vytryskla odtud voda, aniž jim bylo třeba kopat hloub než v nízkých dolinách. A tak tomu je i u zvířat a ptáků: ke krvi mají stejně daleko na hlavě jako na nohou. Druhou přirozeností země je to, že na ní každým rokem vyroste tráva a květiny a stejného roku zase všecko opadá a uvadne. Stejně tak zvířatům a ptákům každý rok naroste a zase vypadá srst a peří. Třetí přirozeností země je, že když se otevře a zryje, roste z prsti na povrchu tráva. Skály a kameny lidé přirovnávali k zubům a kostem živočichů. Z toho všeho usuzovali, že země je živá a má nějaký svůj způsob života. Věděli, že je nezměrně stará věkem a mocná povahou. Dává obživu všemu živému a bere si vše, co zhyne. Proto ji nazvali jménem a odvozovali od ní svůj původ. Od starých předků též zvěděli, že už před mnoha a mnoha sty lety tu byla stejná země, slunce, měsíc a hvězdy, ale běh nebeských těles byl rozličný; některá měla dráhu delší, jiná kratší.
Z takových věcí se dohadovali, že musí být někdo, kdo nebeská tělesa řídí a určuje jim svou vůlí chod, a že musí být nadmíru mocný a silný. A domýšleli se, že ovládá-li živly, musel sám být již před tělesy nebeskými. Neboť viděli, že když řídí chod těles na nebesích, určuje i svit slunce a vláhu ve vzduchu a z nich pocházející úrodu země, a rovněž tak vítr ve vzduchu a tím i bouře na moři. Nevěděli, kde se nachází jeho říše, avšak věřili, že řídí veškeré věci na zemi, ve vzduchu a na nebi, nebeská tělesa, moře a povětří. A aby o tom mohli lépe vyprávět a uchovat to v paměti, sami dali všem věcem jméno. Tato víra se pak všelijak měnila, jak se národy dělily a jazyky štěpily. Všechny věci však chápali svým pozemským rozumem, ježto vědění duchovní jim nebylo dáno. Soudili, že vše je vytvořeno z nějaké látky.

Svět se dělí na tři části. Ta část, jež se rozkládá od jihu na západ a k Středozemnímu moři, dostala jméno Afrika. V jižní části tohoto světadílu je takové horko, že je tam všecko spálené sluncem. Druhá část, od západu na sever a k oceánu, se nazývá Evropa nebo Enea. Její severní končiny jsou tak studené, že tam neroste ani tráva a nikdo tam nepřebývá. Země od severu na jih po celém východním světadílu se nazývá Asie. V této části světa je samá krása a nádhera a převeliká hojnost plodin, zlato i drahokamy. Nachází se tam také střed světa. A tak jako je tam země krásnější a ve všech ohledech lepší než jinde, tak i lidé tam byli obdařeni všemi přednostmi, moudrostí a silou, krásou a všemožným umem.

Blízko středu světa byl zbudován dům a sídlo, nad něž nebylo proslulejší a jež se zve Trója. Byla v zemi, kterou nazýváme Turecko. Toto místo bylo vystavěno mnohem skvěleji než jiná, s větší všelikou dovedností a s vynaložením všech prostředků, jaké tam byly k dosažení. Bylo tam dvanáct království a jeden nejvyšší král a ke každému království náleželo mnoho zemí s rozličnými národy. Ve městě bylo dvanáct náčelníků, kteří vynikali ve všech mužných vlastnostech nad veškeré ostatní muže, co jich bylo na světě.
Jeden z tamních králů se jmenoval Múnón neboli Mennón. Ten pojal za ženu dceru hlavního krále Príama, která se jmenovala Tróan. Měli spolu syna a ten se jmenoval Trór, my ho nazýváme Tór. Byl vychován v Thrákii u vévody jménem Lóríkus, a když dovršil deset let, převzal zbraně svého otce. Byl tak krásného vzhledu, že když přišel mezi jiné muže, vyhlížel jako slonová kost vsazená do dubového dřeva. Vlasy měl zářnější než zlato. Ve dvanácti letech už dosáhl mužné síly a zdvihl ze země deset medvědích kožišin najednou. Tehdy zabil svého pěstouna vévodu Lóríka a jeho ženu Lóru neboli Glóru a zmocnil se panství v Thrákii, kterou my nazýváme Trúdheim. Potom se vydal do dalekých zemí, prozkoumal všechny světadíly a samojediný zvítězil nad všemi berserky a giganty a nad největším drakem a četnými zvířaty. V severním světadílu vyhledal věštkyni jménem Síbíl, kterou my nazýváme Sif, a pojal ji za ženu. O Sifině rodu není nic známo. Byla nejkrásnější z žen a měla vlasy jako ze zlata. Jejich syn byl Lóridi a podobal se otci. Jeho synem byl Einridi, jeho synem Vingetór, jeho synem Vingener, jeho synem Móda, jeho synem Magi, jeho synem Seskef, jeho synem Bedvig, jeho synem Athra, kterého my nazýváme Annan. Jeho synem je Ítrmann, jeho synem Heremód, jeho synem Skjaldun, kterého my nazýváme Skjöld, jeho synem Bjáf, kterého my nazýváme Bjár, jeho synem Ját, jeho synem Gudólf, jeho synem Finn, jeho synem Fríallaf a toho nazýváme Fridleif. Ten měl syna jménem Vóden a my ho nazýváme Ódin. Byl to muž, který vynikal moudrostí a všemožným umem. Jeho žena se jmenovala Frígídá a my ji nazýváme Frigg.
Ódin měl stejně jako jeho žena prorocký dar a skrze věštbu se dozvěděl, že jeho jméno bude zachováno v severním světadílu a nad jiné krále tam ctěno. Proto se s velikou dychtivostí vydal na cestu z Turecka a vzal s sebou sílu čeledi, lidi mladé i staré, muže i ženy.
Měli s sebou mnoho vzácných věcí. A kamkoli v které zemi přišli, všude jim předcházela slavná pověst, takže je všichni považovali spíše za bohy než za lidi. Oni však nepolevili v pochodu, dokud nedošli na sever do země, které se nyní říká Sasko. Tam Ódin nadlouho zůstal a zmocnil se velké části země. Dosadil tam k zemské správě a obraně tři své syny. Jeden se jmenoval Vegdeg. Byl mocným králem a vládl východnímu Sasku. Měl syna Vitrgilse. Jeho syny byli Vitta, otec Heimgesta, a Sigar, otec Svebdega, kterého my nazýváme Svipdag. Druhý Ódinův syn se jmenoval Beldeg a my ho nazýváme Baldr. Ten vlastnil zemi, které se nyní říká Vestfálsko. Měl syna Branda a jeho synem byl Frjódigar, kterého nazýváme Fródi. Jeho synem byl Freóvin, jeho synem Uvigg, jeho synem Gevis, kterého nazýváme Gave. Třetí Ódinův syn se jmenoval Sigi a jeho synem je Rerir. Tito dva prapředci vládli zemi, které se nyní říká Franky. Odtud pochází rod zvaný Völsungové. Od nich ode všech pak pocházejí četné a významné rody.
Ódin se potom odebral na sever a došel do země, kterou nazvali Reidgotaland, a v té si zabral, co chtěl. Dosadil tam svého syna Skjölda, jehož synem byl Fridleif. Od nich pochází rod zvaný Skjöldungové; to jsou králové Dánů. A zemi, která se tehdy nazývala Reidgotaland, se nyní říká Jutsko.
Ódin potom pokračoval dál na sever do země, která se nyní jmenuje Švédsko. Tam byl král jménem Gylfi. Ten když se doslechl o příchodu lidí z Asie, jimž říkali Ásové, vyšel jim v ústrety a nabídl Ódinovi, že mu ve své říši postoupí tolik moci, kolik si bude přát. Jejich cestu provázelo takové požehnání, že všude, kde se zdržovali, byla dobrá úroda a mír. A všichni věřili, že to způsobili oni, neboť mocní muži viděli, že se liší od jiných lidí, které kdy spatřili, jak krásou, tak rozumem. Ódinovi se ve Švédsku zalíbily pěkné roviny a hojnost dobré půdy, i vybral si tam hrazené sídliště, které se nyní nazývá Sigtún. Dosadil tam náčelníky, podobně jako tomu bylo v Tróji; ustanovil v městě dvanáct předáků, aby soudili podle zákonů země, a stanovil veškerá práva tak, jak tomu bylo dříve v Tróji a jak byli Turci zvyklí. Potom se odebral dál na sever, až narazil na moře, o němž se domnívali, že obklopuje veškerou zemi, a dosadil tam svého syna do čela říše, která se nyní nazývá Norsko. Tento syn se jmenoval Sćming a od něho odvozují svůj rod králové norští, jakož i jarlové a jiní mocní muži, jak se o tom vypravuje v básni Výčet Háleygovců. U sebe si Ódin ponechal syna jménem Yngvi a ten se po něm stal králem Švédska. Od něho pochází rod zvaný Ynglingové.
Ásové si v těchto zemích vyvolili ženy, někteří i pro své syny. Jejich rody se rozrostly a rozšířily po celém Sasku a odtud do celého severního světadílu, takže jazyk těchto lidí z Asie se stal vlastním jazykem všech těchto zemí. Protože jsou zaznamenána jména jejich předků, lidé usuzují, že tato jména patřila do jazyka, jenž Ásové s sebou přinesli sem na sever, do Norska, Švédska, Dánska a do Saska. Kdežto v Anglii jsou stará jména zemí a míst taková, že lze soudit, že pocházejí z jiného jazyka.

Sága o Ynglinzích

1/ Okruh světa obývaný lidmi je rozeklaný mnoha zátokami a z oceánu vybíhají do země velká moře. Je známo, že jedno moře se prostírá od Nörvasundu až k zemi Jeruzalémské. Z tohoto moře se táhne na severovýchod dlouhý záliv, jenž se nazývá Černé moře. To odděluje tři světadíly. Východní se jmenuje Asie, západní jedni nazývají Evropou, jiní Eneou. Na sever od Černého moře se rozkládá Velké neboli Studené Skytsko. O Velkém Skytsku někteří soudí, že není menší než Velké Saracénsko, jiní je mají za stejně veliké jako Velké Mouřenínsko. Severní část Skytska je pro mráz a zimy neobydlena, podobně jako je jižní část Mouřenínska pustá následkem slunečního žáru. Ve Skytsku je mnoho rozlehlých zalidněných krajů. Nachází se tam množství rozličných národů a jazyků. Žijí tam obři i trpaslíci, mouřeníni a četné podivné pronárody. Jsou tam také dravá zvířata a draci ukrutné velikosti. Z hor, které se rozkládají na nejzazším severu za veškerými obydlenými kraji, spadá do Skytska řeka, jež se správně nazývá Tanais. Za starých časů byla zvána řekou Tanskou či Vanskou. Vlévá se do Černého moře. Území vanského poříčí se tehdy zvalo zemí aneb domovinou Vanů, Vanaheim. Tato řeka odděluje dva světadíly. Na východě je Asie, na západě Evropa.

2/ Kraje v Asii na východ od Tanské řeky se nazývaly zemí či domovinou Ásů a hlavní město země slulo Ásgard. Ve městě sídlil vládce jménem Ódin a bylo tam veliké obětiště. Podle tamních zvyklostí měla svatyně dvanáct velekněží, kteří konali oběti a soudili lid. Nazývali se díové nebo knížata. Všechen lid jim musel prokazovat služby a úctu.
Ódin byl smělý válečník, podnikal daleká tažení a dobyl mnoho zemí. V boji ho provázelo takové štěstí, že zvítězil v každé bitvě, a proto nabyli jeho lidé víry, že je mu dáno dobýt vítězství ve všech bitvách. Měl ten obyčej, že pokaždé, než vyslal své muže do boje či na jinou výpravu, vložil jim ruce na hlavu a udělil jim požehnání. A oni věřili, že dobře pořídí. Také když se ocitli v nouzi, ať na moři či na pevnině, zvolali jeho jméno a dostalo se jim vždy pomoci. Soudili, že kde je on, tam jsou v bezpečí. Ódin se často vydával z domova do takových dálek, že trávil na cestách mnoho let.

3/ Ódin měl dva bratry. Jeden se jmenoval Vé a druhý Víli. Bratři spravovali říši, když byl Ódin mimo domov. Jednou, když se vydal na dalekou výpravu a byl už dlouho pryč, usoudili Ásové, že je marné čekat na jeho návrat. I rozdělili si bratři mezi sebou dědictví a jeho manželku Frigg pojali za ženu oba. Brzy nato se však Ódin vrátil a vzal si svou ženu nazpět.

4/ Ódin vytáhl s vojskem proti Vanům, ale ti se mu postavili a bránili svou zem. Tu vítězili jedni, tu zase druzí. Pustošili si navzájem země a působili si veliké škody. Když už se to oběma stranám znelíbilo, vyhlásili smírčí jednání a uzavřeli mír a vyměnili si rukojmí. Vanové vydali své nejznamenitější muže, Njörda Bohatého a jeho syna Freye. Ásové jim za ně dali Höniho a prohlásili, že tak znamenitý a sličný muž se výtečně hodí za náčelníka. Poslali s ním ještě Mímiho, muže nad jiné moudrého, a Vanové za něho vydali toho nejbystřejšího ze svých řad, Kvasiho. Ve Vanaheimu udělali z Höniho hned náčelníka a Mími mu ve všem radil. Zasedal-li však na sněmu či jiném shromáždění a Mími nebyl po ruce, odpovídal pokaždé, když mu předložili spletitou otázku, stejně: „Nechť rozhodnou jiní.“ Tu pojali Vanové podezření, že je Ásové při výměně mužů ošidili. I chytili Mímiho, usekli mu hlavu a poslali ji Ásům. Ódin hlavu vzal, pomazal ji bylinami, aby nezetlela, a zaříkáním jí přičaroval takovou moc, že s ním mohla promlouvat a prozradila mu mnohá tajemství. Njörda a Freye ustanovil Ódin obětními knězi, takže se u Ásů stali díy. Njördova dcera se jmenuje Freyja. Byla obětní kněžkou a první, kdo učil Ásy kouzlům užívaným Vany. Dokud žil Njörd u Vanů, měl za ženu svou sestru, neboť to bylo v souladu s jejich zákony. Jejich děti byly Frey a Freyja. U Ásů však bylo zakázáno, aby pokrevní příbuzní žili v tak blízkém svazku.

5/ Od severovýchodu na jihozápad se táhne mohutné horstvo, které odděluje Velké Skytsko od ostatních zemí. Na jih od tohoto pohoří není daleko do Turecka. Tam měl rozlehlé panství Ódin. V oné době táhli světem římští vojevůdcové a podmaňovali si všechny národy. Mnozí vládci prchali před válečnými nájezdy ze svého panství. Jelikož Ódin byl nadán věšteckým a čarodějným umem, zvěděl, že jeho potomci osídlí severní část světa. Ustanovil své bratry Véa a Víliho vládci nad Ásgardem a sám odtud odešel a s ním všichni díové a mnoho jiného lidu. Odebral se nejprve na západ do Gardaríku a potom na jih do Saska. Ódin měl mnoho synů. V Sasku dobyl rozsáhlá panství a obranu země svěřil svým synům. Potom odtáhl na sever k moři a usadil se tam na ostrově Fynu v místě, které se podnes jmenuje Ódinsey. Vyslal na sever přes průliv Gefjun, aby tam našla další zemi. Gefjun přišla ke Gylfimu a ten jí daroval tolik země, kolik dokáže vyorat pluhem. I odebrala se do Jötunheimu a tam zplodila s jedním obrem čtyři syny. Ty pak proměnila v býky, zapřáhla je do pluhu a odtáhla zemi na západ na moře směrem k Ódinsey. Tato země se nazývá Selund a v ní se usídlila. Dostal ji za ženu Ódinův syn Skjöld a bydlili v Hleidře. Na místě, kde vyorala zem, zbyla voda neboli jezero zvané Lögrinn. Fjordy jsou v něm rozloženy tak jako mysy na Selundu. Tak to zbásnil Bragi Starý:

Gylfimu čilá Gefjun
žírný odvlekla lán,
až z tahounů se kouřilo,
a zvětšila oň Dánsko.
Na býků čtveru čel
osmero plálo sluncí,
když zelený ten ostrov,
kořist skvělou, táhli.

Když se Ódin dozvěděl, že na východě u Gylfiho je hojnost dobré země, vytáhl tam a Gylfi s ním uzavřel mír, neboť seznal, že nemá dostatečnou moc, aby se mohl protivit Ásům. Ódin se už vícekrát měřil s Gylfim v kouzlech a šálení zraku a Ásové z toho vždy vyšli vítězně. Ódin se usídlil u jezera Lögrinnu v místě, které se dnes nazývá Stará Sigtún. Zřídil tam velikou svatyni a zavedl obětní slavnosti podle zvyklostí Ásů. Ovládl rozlehlé území, jemuž dal jméno Sigtúnir. Přidělil sídla kněžím svatyně. Njörd obýval Nóatún, Frey Uppsalu, Heimdall Himinbjörg, Tór Trúdvang a Baldr Breidablik. Všem dal dobrá obydlí.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Překlad © Helena Kadečková
ukázka z knihy
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2833x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce