Vydat knihu, kterou stvořila Margaret A. Salingerová (viz příjmení) a opatřila ji názvem Kdo chytá sny (zjevná parafráze skvělého titulu Kdo chytá v žitě), se zdá být výborný marketingový tah. O to víc, že se na nás z obálky lehce usmívá samotný autor a že česky svazek vychází ve „volvoxglobatorské“ edici Memory, v níž by měli zasvěcení jedinci objevně vyprávět o životě a díle slavných spisovatelů (doposud o Kafkovi, I. B.Singerovi a Ginsbergovi). A konečně i proto, že J. D.Salinger je pověstný až úzkostnou snahou chránit si své soukromí (výsledkem čehož byly ostatně též poměrně rozšířené divoké spekulace, že obdobně se chovající vůdčí duch americké literární postmoderny Thomas Pynchon není nikdo jiný než právě v ústraní stárnoucí Salinger). Reklama je to však povrchní, a klidně lze použít i termínu klamavá – spíše než otci se totiž „neposlušná dcerunka“ věnuje sama sobě, přičemž patrně věří, že její pseudoproblémy by mohly někoho zajímat, a navíc umí hrozně špatně psát. Odkud v té beznaději začít?

Patrně konstatováním, že přiživit se na věhlasu a penězích významných umělců už napadlo nejednoho příbuzného – kupř. i Dakin Williams kdysi sepsal vzpomínky na svého bratra Tennesseeho, v nichž se neohrabaně pokoušel o jakýsi psychologizující rozbor jeho děl, přičemž nám zároveň prozradil pár (samozřejmě již patřičně subjektivně zkreslených) intimních detailů ze života. Nicméně Salingerova dcera jde mnohem dál. Přímo i nepřímo nám totiž namlouvá, že k sepsání docela objemného svazku Kdo chytá sny ji vedly důvody terapeutické, neboť se musela vypořádat (rozuměj svěřit) se svými traumaty. Tím se ovšem rádoby nenápadně a poměrně nestydatě hodlá přiživit i na dalším tématu, které se v současné americké literatuře stalo až módní záležitostí a jež se anglickým termínem označuje jako child abuse (v českém překladu týrání nebo až zneužívání dětí). Potíž ale spočívá v tom, že ani ona není schopna předložit jediný přesvědčivý důkaz – údajný fakt, že v dětství fyzicky i psychicky trpěla, dokládá pouze popisem svých snů o smrti. Čímž však motivy trýznění a mučednictví zdaleka nevyčerpává – již na straně 14 se setkáváme s pedofilem, který se zaměřil na bratra její matky, a posléze se i dozvíme, „jak to chodí s holčičkama u pěstounů“. A konečně se milá Margaret snaží svézt též na feministické vlně – kromě tolik oblíbené bulimie vesele pojednává mimo jiné o svých milencích a zhrouceních, a nevyhne se ani dříve tabuizovanému potratu. Interrupci nejprve nazve velmi otřepaným klišé jako „to, co snad ani nelze vyslovit“, a pak jí klidně věnuje hned několik stránek.

Už z daného příkladu vyplývá, jak neobratně autorka zachází s jazykem. I z tohoto důvodu je její výpověď zoufale nepřesvědčivá, a ve finálním efektu tak jen bagatelizuje ona nesmírně závažná témata, která působivě syrovým způsobem před léty uchopila třeba Dorothy Allisonová nebo Sylvia Plathová. Hovoří-li Salingerová o tom, jak se zamilovala, a líčí-li krásu („Kaštanové vlasy sčesané z půvabného čela. Pěkně vykrojená ústa, plné rty a takové ty vystouplé lícní kosti, co slibují krásu přetrvávající mládí. Oči veliké, nezkalené, průzračně modré…“), jako by příslušné pasáže okopírovala z pokleslého čtiva pro ženy za hranicí kýče, což se patrně rozhodla vynahradit zcela nesmyslnými literárními narážkami na Shakespeara, Wordsworthe, Tennysona aj. (cituje z nich vskutku hojně, avšak zůstává utajeno, proč). Zdání odbornosti mají zase vzbudit poznámky vzadu, jež takzvaně vysvětlují a doplňují, přičemž v české verzi zahrnují též poznámky překladatelky. V celém textu pak převládá tón dojemně-sentimentální, jenž zachycuje velice neměnnou úzkou škálu citů –od srdceryvné scény z nemocnice, v níž se malá Peggy obětavě stará o ještě menšího chlapečka, a vykreslení chmurně stísněné atmosféry jisté internátní školy, která spíše než drahou privátní vzdělávají instituci v USA 60. let připomíná irský klášter v 19. století, přes oslavný paján na vzdělání obecně a konkrétně Brandeisovu univerzitu (didaktičnost mudrce vrcholí) až po závěrečné magické slůvko, jímž ale kupodivu není obyčejné konec, nýbrž bůhvíproč hebrejské l´chaim (na život). A více než sporně naneštěstí vyznívají i prameny, o nichž by se člověk domníval, že jsou opravdu autentické – jako třeba prý nikdy neodeslaný dopis tátovi na str. 362, který nic zásadního neříká a irelevantní je tedy sám o sobě, natož jako součást knihy.

Asi již netřeba zdůrazňovat, že o J. D. Salingerovi se toho dozvíme jen žalostně málo, a i u toho mála se musíme neustále tázat na pravdivostní hodnotu, potažmo aktuální duševní stav autorky. Navíc s Margaretiným věkem otec logicky ustupuje více a více do pozadí, až se nevyskytuje vůbec, čímž dá autorčině sebestřednosti volný průchod. Už tak rozkolísaná struktura se tedy absolutně rozpadá, a celý svazek prostě není nutné dočíst – nereflektuje se v něm ani místo a doba (i takový Woodstock je zmíněn pouze několika větami), jen jedno do sebe zahleděné já. To podstatné ze 430 stran lze shrnout do následujících postřehů: Ano, Salinger je částečně židovského původu, a i v Americe existoval skrytý i otevřený antisemitismus. Ano, Salinger sloužil za 2.světové války v armádě, což ho nepochybně výrazně ovlivnilo jako spisovatele i jako člověka. A konečně ano, Salinger si idealizoval dětství, a je docela možné, že každodenní praktický život s ním nebyl lehký. Na druhé straně po zdolání „zpovědi“ jeho dospělé (a tudíž zralé) dcery více než kdy jindy pochopíme, proč si tu nevinnou čistotu toužil uchovat alespoň ve svých prózách. Které mimochodem rozhodně přetrvají jakési příležitostné výlevy.