Blecher, Max
Osvětlené doupě

ukázka beletrie zahraniční

Výběr úryvků z deníku rumunského spisovatele Maxe Blechera.

Max Blexer: Vizuina luminată (Osvětlené doupě)
výběr úryvků z deníku Maxe Blechera (přeložil Karel Kulich)

„Přímo si myslím, že snad ani není žádný rozdíl mezi světem vnějším a světem vnitřních představ. Často se mi stávalo, že jsem viděl očima otevřenýma dokořán podivné věci, které se mohou stát jedině ve snu a jindy se mi vyjevily pod zavřenýma očima v spánku nebo při obyčejném snění věci, u nichž jsem při vzpomínce nedokázal rozlišit, v kterém světě, v které ze skutečností se odehrály.“1)

„Vše, co se děje, je logické ve chvíli, kdy k tomu dochází a kdy se tato skutečnost stává viditelnou, dokonce i když se odehrává ve snu, zatímco vše, co je dosud nevídané a nové, je nelogické, i když k tomu došlo ve skutečnosti. Tudíž nepřikládám žádnou důležitost znovu spatřeným vzpomínkám či snům. Uchvacuje mne především krása a bizarnost snů, jejich smutná a tichá atmosféra, či bolestná a drásavá dramatičnost. Ach, kolik věcí nádherných až k zbláznění jsem ale nepoznal ani ve svých snech a lidé kolem nich chodí každý den bez povšimnutí! Neboť vzrušující a uchvacující je to, že skutečnosti zcela běžné nabývají ve spánku (nebo i v bdělém stavu) slovy nevysvětlitelného vzhledu, od něhož se již nemohu odtrhnout… takto jsem například spatřil náměstí před poštou v Bukurešti, a ačkoliv jsem od té doby tudy dvakrát projížděl autem s očima otevřenýma, nedokázal jsem je vnímat jinak než v bílé a červené barvě… A navždy tomu tak zůstane.
Je to známé náměstíčko se sloupovím pošty naproti spořitelně, s týmiž obchody a parčíkem, s týmiž chodci a automobily jako ve skutečnosti, jenže je do posledních podrobností bílé. Všechny automobily, domy, chodci, každý list na stromě, každá tyč v mříži, každé stéblo na metařově koštěti stejně jako on sám, vše je bílé. (…) Například ten vysoký pán s velkými kníry, který tu jde pomalými kroky s holí a vyndává z kapsy hodinky, aby si je seřídil podle hodin na spořitelně; vidím každé jeho gesto, vidím jej do posledních podrobností až po bílé chloupky na jeho bílém kníru, prsty bílé jako ze sádry a bílé hodinky, které vytahuje z kapsy a které jsou jako z porcelánu, i jejich odskakující víčko je bílé a také pánova hůl podobná cukrové tyčince, celá budova spořitelny vypadá, jako by byla postavena z cukru, jen hmota si pod bílým povrchem uchovala své vlastnosti, například bílá barva kamení je matná, zatímco bílá okenní skla se lesknou, a živá tkáň na tváři chodce, pleť jeho rukou a bezpochyby rovněž tělo pod šaty je z měkké bílé hmoty bez lesku jako vlažné, porézní těsto. (…)
Jednoho dne nastane malá změna scenérie. Zatímco všechny předměty a celé náměstí si uchovává bílou barvu, hle, kupole spořitelny se začíná barvit do červena, do výjimečné, nádherné červené barvy, přičemž si uchovává lesk skelných povrchů, z nichž je utvořena. Mění se v obrovský rubín nad střechami. Počínaje kupolí, celé náměstí je zaplavováno červenou barvou jako při rozlití krve či purpuru. (…) Náměstí se mi teď zjevuje buď zcela bílé, nebo zcela červené, bílé ve slunečních dnech, když například trávím čas na slunci na zahradní terase, a červené, když večer unaven zavírám oči.(…)
Když je náměstí červené, chloupky na pánově kníru jsou jako jemné proužky barevného papíru, do něhož se obvykle balí křehké předměty, vesta a oblek jej svírají jako elegantní krunýř uvařeného raka, hůl v jeho ruce se podobá pouťovému lízátku pro děti (…). A jak metař zametá ulici velkým koštětem svázaným z červených stébel, zvedá se za ním oblak červeného prachu podobný cihlové drti“ (s. 38-39).

„A když si zkouším představovat univerzální život krve, a ničeho než krve, vyjevují se mi lidé a zvířata zbavení masa, nervů a kostí, z nichž zbývá jen strom tepen a žil. Uchovává si přesnou podobu zmizelého těla, vymodelovaný pouze z tepen, žil a vlásečnic jako z jemných , červených sítí lidí a zvířat. Jsou to lidé a zvířata utvoření z vláken, kořenů a lián na místě někdejších svalových tkání, avšak přesto jsou to lidé s hlavou jako míč, byť je plná prázdných dutin a utkaná pouze z vláken, jimiž koluje krev; nos je buď orlí, nebo rovný, zatímco rty jako shluk červených vlásečnic se hýbou a otvírají a celé tělo, když vane vítr, se chvěje jako suchá rostlina v podzimním vánku“ (s. 68-69).

„Bylo to nelidsky bolestivé. Jako deset nožů, které pronikaly najednou do masa, jako deset drápů, které rozsápávaly a trhaly všechny nervy, jako rozžhavená láva, která se rozlila tělem až k mozku, šířila bolest svou prudkost a vření s mimořádným vypětím až na nejvyšší míru utrpení“ (s. 74).

„Když bolest náhle vyvstala v mém nemocném stehně, nechal jsem hned všeho, četby, konverzace a zejména přemýšlení a vydal jsem se po jejích zákrutách do temného a abstraktního prostoru k jejímu zdroji. Tryskala z mého stehna jako horký pramen, šířila tu své proudění a své krůpěje jako ohňostroj; čas od času prudší bolest, jako zesílení výstřiku, jako bodavý vějíř, se rozevřela v mém těle. Znal jsem teď obrys bolesti, stačilo sledovat ji se zavřenýma očima jako hudební kus, naslouchat jako při koncertu změnám tóniny a síly zvuku a stejně jako u hudební skladby čekat na návrat jednou rozeznaných témat.
Avšak toto samo o sobě by nestačilo. Aby bylo utrpení uvedeno do rovnováhy, s mimořádnou prudkostí jsem svíral malíček na své pravé ruce.
V tomto prstě a v jeho sevření se musela soustředit všechna melodie bolesti, tak jako se elektrický proud vybíjí na kovovém hrotu. A výsledky byly vždy obdivuhodné při dodržení přísné podmínky, že ani na okamžik nepřeruším svou pozornost a že ponechám bolest v její doméně, zatímco sám se stáhnu do oblasti svého vědomí. Bylo jisté, že utrpení ustoupí, pokud má bolest zůstane ve středu pozornosti, ve světle jasného vědomí; co je plně uvědomováno, je beztvaré, nepůsobí ani utrpení, ani radost“ (s. 76-77).

„…rozhodl jsem se, že zachovám i rakvářství i udírnu. (…), že zkusím obě živnosti provozovat v témž lokálu. Hospodyňky tak vědí, že v úterý, ve čtvrtek a v sobotu mohou u mne dostat nejčerstvější a nejchutnější uzeniny za bezkonkurenční ceny (v ostatních dnech pro mne není zajímavé, abych je prodával, poněvadž to jsou dny postu a nikdo v tyto dny maso nekupuje, lidé v tomto městečku jsou ortodoxní), a v pondělí, ve středu a v pátek prodávám vše, co se týká smutečních obřadů.
Aby zákazníci nemuseli kupovat husí játra mezi rakvemi a pohřební věnce mezi salámy a párky, změní se obchod v uzenářských dnech, jako například dnes, zvenčí ve velkou šunku (naše město je „specifické“, jak jste si mohl všimnout, tudíž každý obchod má přesnou podobu i obrys věcí, které se v něm prodávají) a uvnitř, jak vidíte, jsou zdi ze salámu, regály ze špeku a pulty ze sulcu; ve dnech pohřební služby (…) se ze šunky v průčelí stane pohřební lebka s hlubokými očnicemi a žlutými zuby, a z interiéru hrobka. Všechno ostatní zůstane, jak je, stěny však potáhnu černým plátnem, šunky a salámy černým hedvábím a navíc je přizdobím stříbřitými šňůrkami jako svatební svíce, jenže mé svíce jsou černé ( a při oškrábání se ukáže, že uvnitř jsou naplněny mletým masem)“ (s. 109-110).

„Když se jedna z ošetřovatelek vzdálila, přistoupil jsem blíže k lůžku a hleděl na nemocnou. Byla to opravdu ta jeptiška, o níž se mluvilo v sanatoriu šeptem? V životě jsem se doposud setkal s mnoha jeptiškami, všechny byly staré nebo ošklivé s výrazem starých panen poznamenaných vnitřní rozmrzelostí. A najednou tato jeptiška s jemným profilem a růžovým chřípím, s pletí lehce zardělou od horečky, jako by použila s citem líčidlo, s nádhernýma zelenýma očima otevřenýma trochu šikmo a s černými vlasy téměř modravého lesku rozprostřenými kolem hlavy a plazícími se dál ve spirálách po prostěradle. Proč asi byla tak krásná? Že by snad byly pravdivé všechny ty sešitové romány v době mého dětství s barevně ilustrovaným obalem, Krásná jeptiška, 5 lei svazek? Celé mé dětství tím nabývalo hlubšího a plnějšího zvuku jako zvon pod hladinou vody.
A já v kostýmu harlekýna před ní? Všechny romantické situace, všechny podivné scény z románů pod čarou byly tedy pravdivé? V tomto okamžiku jsem žil Harlekýna a umírající jeptišku a zbývalo mi už jedině hrát na kytaru dávnou serenádu, aby krásná Corinda (i jméno, dokonce i jméno bylo z románů), aby mohla ještě jednou slyšet, než umře, staré, nostalgické akordy.
Jakákoliv realita přispěje občas k romantismu a ke své vlastní falsifikaci až po úplnou umělost. Je to jeden ze zdrojů její nezměrné rozmanitosti.
Ve chvíli, kdy jsme chtěli opustit pokoj, se nemocná zřejmě začala dusit. Lékař se jí snažil rozevřít čelisti a vložit jí do úst trubici s kyslíkem. Udržoval pak zuby od sebe, aby trubici nerozbila a aby se mohla nadechovat po částech.
Byla to scéna, kterou autor sešitových románů nepředpokládal.“ (s. 119-120)

„Existují osamělá místa v dešti na okraji měst a jedno takové jsem znal i v mém městě. Bylo to smetiště vedle řeky. Když jsem udělal krok, nohy se bořily do špinavého, hnijícího a zapáchajícího těsta, z něhož se vynořovala noha od židle, plechová krabice s ohyzdně vyceněným víkem, mrtvý pes spící tiše ve společnosti červů, kteří se bělavě hemžili, když jsem mrtvolu obrátil. A také ústřižky stužek neobvykle modré, občas rostlina s listy živenými hnilobou, dost neduživá, protože se na zpřeházeném rumišti těžko uchycovala. Všechny odpadky a pozůstatky života tu ležely jako trosky parníku potopeného v moři, v tomto nehybném a mazlavém, v dešti kouřícím a páchnoucím moři.
Myslím, že asi tam našly dívenky, mé kamarádky, nádherné perly. V časech mého dětství jsme bydleli vedle obchodu s drobným zbožím, v němž se prodávaly i perly pro venkovany, perly malé a červené, spíše jako kapky sražené krve, nebo skleněné jako kapky rtuti, nebo modré a velké jako bobule. Obyvatelé domu vhazovali odpad do beden seřazených podél zdi společného dvora a tam, v bedně obchodníka s drobným zbožím, hledávaly perly dívenky, mé kamarádky. Nacházely je tu zvláště ráno, když se vynášelo smetí při zametání obchodu; obchodník byl totiž krátkozraký, a když perly prodával, pokaždé jich několik spadlo na zem. Dívenky prohledávaly smetí, do něhož obchodníkova žena přinášela vyhodit hlavu a nohy slepice chystané k obědu a také vnitřnosti, lehce vláčné a vlhké, nádherné červeně se lesknoucí náhrdelníky s modrými, duhovými odstíny, občas i reliéfní, když střeva zůstala naplněna nestrávenými zrny. Perly byly smíšeny s náhrdelníky střev a dívenky se v nich přehrabovaly dlouhými klacíky. Kdykoliv se objevila lesklá perlička, něžně ji vyndávaly.
Aby jich našly více a krásnější, musely by jít na smetiště na okraji města. Byl tam odpad, v němž by se perly mohly hledat celý život. A potkával jsem špinavé lidi s pytli na zádech, kteří vše přerývali tiše a pozorně.
Ukazovaly se předměty z kovu, ze shnilého dřeva a při dalším převracení všechno z domů a místností, v nichž lidé tráví každodenní život, (…), všechny jejich drahé a milé předměty, kvůli nimž tolik křičí, když je sluha rozbije, ztratí či poškodí. A vzácné knihy a koberce a sošky z porcelánu, vše dospívalo sem v úlomcích, prasklé, zlomené, rozbité, s žalostným vzhledem, smíšené s páchnoucími střevy a červy mezi odpadky, z nichž v dešti vycházel opar (…).
Všemu bylo předurčeno znehodnocení hnilobou, vida, co jsem se naučil na smetišti. Tato škola mi pronikla až do morku kostí, takže nelpím na žádném předmětu ani na svém těle. Vše shnije a bude pohlceno tmou. Navždy“ (s. 126-127).

„V této teplé hromadě svalů, vnitřností a krve, kterou člověk je, se rozpoutá utrpení, jež nemá svůj původ ani zde, ani v žádném vnějším poškození organismu, ani v ničem, co by mohlo být nahmatáno a viděno. Rozpoutá se ve vnitřní tmě z ničeho a rozežírá vše v hrozných mukách, aniž jediný atom hmoty náleží k jeho podstatě. Je to ohromující a k zbláznění. Myslím, že lidský život je tragický právě z důvodu tohoto „nic“, které dokáže bolet tak hořce a které se stává snesitelným tehdy, když nás okamžik nějakého odlišného „nic“ odvrátí od toho prvního, z něhož utrpení vzešlo. (...)
Když jdete po ulici, pohlédněte za sebe a zjistíte, že ve vzduchu nezůstalo nic.
Když domluvíte a zmlknete, pohlédněte do vzduchu, z vašich slov tam nic neutkvělo. (…) Průhlednost světa vsakuje náš život. (…)
Je to jeden z mých největších údivů, že v podmínkách tohoto světa může existovat něco, co se nazývá žárlivost a co nelze vidět, ani ukázat. A něco jako láska a něco jako bolest. Všechny tyto věci vzešly z nicoty, ale všechny uvnitř rvou kusy živého, prokrveného masa.
I tento údiv se jednou rozplyne ve vzduchu“ (s. 136-137).

Na posledních několika málo stranách Osvětleného doupěte jsou zobrazeny některé zážitky z Blecherova pobytu v rumunském přímořském sanatoriu Techirghiol. Příznačná je úplně poslední scéna knihy. Autor se odebírá do malé studené odlehlé komůrky, situované na „přídi“ dlouhé budovy sanatoria. Když v ní tráví první večer, je šťasten, že mu bylo umožněno nalézt klid a samotu, pije víno a usne. V noci jej pak probudí myš, která mu vlezla až na tvář. Rozsvítí a při zemi spatří veliké černé myší díry podobající se očnicím lebky. Vzpomíná, jak kdysi našel na začátku jara v polích zdechlinu koně, celou v rozkladu, avšak lebka byla čistě vybělena sluncem. Představuje si sám sebe uvnitř této lebky, kde myší díry jsou černé očnice a dlouhá budova sanatoria je hnijící koňské tělo plné hnisu a rozloženého masa. Klečí na studené zemi, zuby mu drkotají zimou a dívá se černými očnicemi myších děr (srov. s. 141-145).

1)Blecher Max, Vizuina luminata, Editura Cartea Romaneasca, Bucuresti, 1971, s. 29, vlastní překlad, stejně tak u dalších citací

Diskuse

Vložil: alina, 26.05.2007 15:19
Blecher, Max: Osvětlené doupě
Dekuji za clanek.. a preklad tohodle autora.skvele!
Vložil: vraciu43m@yahoo.com, 21.11.2004 14:10
Blecher, Max: Osvětlené doupě
draga Karel, as vrea sa stiu ce mai faci te felicit pentru traducere si inscrierea la doctorat am fost intrebata despre tine cu prietenie marina v.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2665x

Inzerce
Inzerce