Max věděl, že je krásný. Ne sice ihned, ale nastal takový den, kdy se před ním toto přesvědčení, či v podstatě jistota, objevila v celé své kráse. A bylo to dokonce nedávno, z úterka na středu. Zastavil se tehdy uprostřed ulice, uprostřed noci a pro sebe si zašeptal: jsem krásný.

Nebyl to andílek, jednou se mu dařilo lépe, podruhé zase hůře, ale všechno, co utvářelo jeho povahu a způsob hodnocení druhých, se v něm vyvinulo asi tak v osmé třídě základní školy. Zažil příhodu, která ho ne snad ani tak změnila, jako spíš utvrdila v jeho rozhodování. Zcela záměrně prohlásil, že bude činit jiným dobře, aby to ať už dříve známým, či úplně cizím lidem bylo příjemné. Neboť, každému přece náleží trocha té radosti. Říkával, že pomoc druhým v něm vyvolává rozkoš. Oné noci si řekl, že dokonce i jeho jméno je toho důkazem, že je takový maximální.

Šel tehdy ulicí a vracel se již domů. Plíce mu vyplňovala láska ke světu a cigaretový kouř. Bylo chladno, ale Maxovi nebyla zima. Odjakživa mu bylo teplo. Měl horké dlaně, ve kterých se lidé tak rádi zahřívali. Byl rád, když mohl poskytovat svůj oheň, protože ho měl nadbytek. A nebál se, že zmizí. Takže i když byl takto jarně oblečen, nemrznul. Kouř, který vydechoval, společně s párou vycházející z jeho vnitřku, mu připomínaly jeho dětství. Každé ráno chodil s otcem po cestě do školky na tramvajovou zastávku. Otec si vždy kupoval Mocne. Ať byla zima nebo chladno, Max také kouřil svoji neviditelnou cigaretu a klubka páry vypouštěl jako kouř. Proto také v šesti letech začal kouřit. Líbilo se mu vydechovat kouř. Ale rychle se mu to přestalo líbit, neboť se o všem dozvěděla matka. Už ve školce zaslechl, že ke Dni dětí dostane krabičku Sportek. Začal brečet a hlasitě naříkat, že on cigarety nechce. Jiné matky, stejně jako matky Kačky a Saši, se na tuto scénu dívaly vyděšeně, ale pro jistotu se raději do způsobu, jakým si v problémových rodinách dávají dárky, nemíchaly. Kačka se Sašou to pozorovaly s klidem, věděly totiž, že Max je prima.

Kačka byla méně průbojná než Saša, byla tichá a naprosto klidná. Během hraní obvykle seděla v tureckém sedu a nebyla-li tázána, neodpovídala. Kačka nebyla oblíbená právě kvůli této nenápadnosti. Saša byla úplným opakem. Upovídaná, aktivní, uměla už psát. Ji ale děti také neměly rády, považovaly ji za šprta. S Kačkou se Max navyváděl spoustu blbostí, ať už na pískovišti, nebo během poledního klidu. Na Sašu se díval zasněným pohledem, což Saša samozřejmě viděla a trochu se u toho červenala. Když Kačka získala sebevědomí, začala si hrát s jinými a chlapci ji začali mít rádi, zvlášť potom Maxův nejlepší kamarád Vítek. Začali spolu trávit spoustu času a Kačka o tom řekla Maxovi, a on ji podporoval, ostatně, Vítek byl prima kluk, a k tomu ještě přece jeho nejlepší kamarád. V tu dobu se Saša čím dál tím častěji dívala na Maxe, s větším důrazem mu vydávala svačiny, když měla službu, za což se jí vždy odvděčil milým úsměvem. Přicházel k ní, když stála kousek stranou, a nahlas si s ní povídal, aby ostatní slyšeli, že vůbec není taková namyšlená. No, a o Sašu se začal zajímat Kuba, kluk, který jí byl velice podobný. Jeho matka byla vychovatelkou, což mezi něj a ostatní děti vnášelo dodatečný odstup. Když Max viděl, že si Saša s Kubou dobře rozumí, pomaloučku se odsouval do pozadí. Ne že by byl nějak zvlášť vypočítavý. Ale něco mu říkalo, že právě tak to má být a konec.

Když se tehdy na Den dětí vrátil s matkou domů, už uklidněný si sedl ke stolu. Dostal pěkně zabalenou krabičku Sportek. Matka pro jistotu pootvírala všechny možné dveře po cestě na záchod, dokonce zvedla prkýnko, protože si myslela, že její syn bude na tuto značku cigaret reagovat stejně jako ona. Zapálila mu první, a Max ji v klidu vykouřil. Hned si vzal druhou. Sáhl po třetí, vzal mámě sirky z ruky a sám si zapálil. V polovině čtvrté cigarety matka nevydržela, vyrvala mu ji z prstů a řekla, že si může vybrat - buď nechá kouření a dostane autíčko, nebo toho nenechá a nedostane nic. Vybral si autíčko. A nekouřil čtrnáct let. Max cítil, že je výjimečný. Zpočátku ho zájem, který jeho osoba vyvolává, překvapil, později ho příjemně lechtal, nakonec ho zařadil do denního programu. Dokonce začal umění nadchnout se sebou samým zdokonalovat: tu snižoval hlas, jinde se dlouze díval, bříšky prstů si hladil dlaně. Nebyl hezký, ale měl v sobě něco, co způsobovalo, že si ho ženy, a nejen ženy, všímaly více než jeho kamarádů. Kdo ví, co to bylo. Způsob, jakým se pohyboval a gestikuloval, měkký pohled či klid, který přímo vyzařoval z jeho jemného vzhledu. Nejednou se stalo, že to nebyly pěkné ženy, ale Maxovo pojetí krásy bylo velice široké, v podstatě šlo o neomezenou toleranci. A aby toho nebylo málo, spíše ho zajímaly ty ženy, které byly více než jiné vystaveny pohrdání nebo alespoň menšímu úspěchu. Odkrýval jejich vnitřní krásu. A o to větší z toho měl radost. Nesmělé ženy obvykle bývají ze začátku těžší, je třeba vynaložit větší úsilí, aby člověk upoutal jejich pozornost, ale později mu bezmezně věří. Max věděl, že je lehčí jim ublížit, takže jakmile už pominulo období fascinace a očarování, byl trochu více nudný, mrzutý, málomluvný. Tehdy si utíraly oči a s údivem pozorovaly, že přece vůbec není tak krásný, a on je ujišťoval, že to, že to mezi nimi neklape, není jejich chyba. Odcházely s milými vzpomínkami a Max s pocitem naplnění hledal dále.

Pěkné ženy vůbec nepovažoval za bezduché figuríny. Věděl, že ony potřebují ke štěstí méně. Ne vždy tomu tak nakonec bylo, lidská přirozenost je přece neprobádaná, a u žen tím spíš. Ale ty, které si byly vědomy svých hodnot, bylo lehčí přesvědčit, že už Maxe nepotřebují. Nezávisle na tom všem, hledal to, na co byly hrdé, či to, co si ještě nedokázaly uvědomit. Odzipovával to v nich jako přeplněný soubor, to říkal chlapcům. Jako dárek k narozeninám, který začal zářit měsíčním světlem, to říkal dívkám. Ukazoval jim ty oblasti těla a ducha, které neznaly, či pouze lehce tušily. S překvapením pozorovaly, že je možné vrnět samým štěstím.

Ano, nejednou to opakoval: miloval ženy. A nemohl by je milovat tak silně, kdyby nemiloval také muže. Dělal to takovým způsobem, aby neměli pocit, že je obtěžuje. Bylo jim dobře v jeho společnosti, necítili se jako méněcenní, ba někdy dokonce naopak, protože Max velice dobře věděl, instinkt a zkušenosti mu to našeptávaly, aby se nikdy, nikdy nechlubil tím, co prožil se ženami, neboť to vždy končí dokazováním, kdo má delší přirození. Pokud se některý z nich chtěl přitulit, přitulil se a necítil se přitom divně. Poznal, že lidé potřebují pomoci, když o sobě pochybovali, nebo když cítili potřebu, se kterou si sami nedokázali poradit. Narážel na chlapce nejisté sebou samými a tím, co v sobě pomalu nacházeli. Max jim pomáhal to pochopit a uklidňoval je tichým, hlubokým hlasem, s tím, že dávat přednost svému pohlaví je ta nejhezčí věc. A že není možné klamat sebe sama, a pokud ostatní ano, potom tedy tak, aby jim člověk neublížil. V tu chvíli měl pochopení pro jejich nesmělost a červené tváře. Když leželi nazí s rukama podél těla, když jezdil dlaněmi po jejich břiše. Když nořil ruce do jejich vlasů. Když se s nimi něžně miloval. A aniž by věděli proč, oni všichni si byli velice dobře vědomi, že tento procítěný akt sladěný s jejich představami, toto poprvé s Maxem, je poprvé s ním posledním.

No, a Max se každý týden pozdě v noci zamykal ve svém bytě a v hromadě desek hledal jistou kompilaci ”Oslnivé baroko”, kterou koupil za malý peníz ve výprodeji v jednom z hypermarketů. Sedával nahý v křesle a se zavřenýma očima poslouchal. Bilancoval nad každým uplynulým týdnem a nejednou se nořil do hluboké minulosti. Vypočítával. Při zvucích Bachovy ”Sonáty G dur” se mu před očima objevila Kristýna, vdaná žena, se kterou se miloval poté, co její muž odešel do práce v šachtě. Byla měkká a něžná. Zkušená a nenápadná. Držela ho pevně za krk a nohama křečovitě svírala jeho boky, když už skoro byl, aby neukápla ani jedna kapka jejich potěšení. Max vidí, jak na chvíli usíná s hlavou na jeho rameni. K jeho velkému překvapení i radosti tehdy otěhotněla, ale ona prosila Maxe, aby se do toho nemíchal. Respektoval její prosbu a zdravil ji pouze na ulici. Těsně před koncem skladby si připomíná výpravu, kterou podnikl se Celine. Zavírali se uprostřed jezera v kajutě a během kolébání vln, kolébali se a potili také. Vybavuje si její malá prsa, která bral do dlaní, v tu chvíli ona silně tiskla jeho ruce k tělu, dívala se mu do očí a cítila blížící se vzrušení. Když se po chvíli rozeznívá Albinioniho ”Adaggio g-moll” pro varhany a housle, pořád je v ní a Celine z pod sevřených víček stékají dvě slzy. Scéna se pomalu mění. Místo pryčen je zde postel, den se mění v noc, ze Celine se stává Zuzana, leží vedle něj, zcela nesmělá, a on je přesvědčen, že se červená, když se jí prsty dotýká kůže na prsou a na břiše. Níže se jí nedotýká, ví totiž, že je na to příliš brzy a že se mu její nevinnosti dostane někdy později, možná tuto noc, možná ne. Ona, jako by si myslela, že to Max necítí, téměř nepozorovaně pronikla prstem pod jeho spodní prádlo a lehoučce se dotýká jeho napřímeného přirození. Zuzana se mu odevzdá při tónech Bachova ”Branderburského koncertu č. 6”. Její kamarádka je v kuchyni. Oni jsou zamčeni v koupelně a pozorují Maxovu zadnici v zrcadle, které visí za ním. Zuzana ve chvilce opojení shazuje šampóny z poličky, a vykřikuje: ”Maxi”. Ten zůstává v koupelně, ale už jiné, té, která patří Petrovi, a znovu se pozoruje v zrcadle, tentokráte pověšeném nad jeho vanou. Petr se dívá na sebe a dívá se na Maxe. Ten sleduje, jak se metodicky, leč pomalu, pohybuje za Petrem, jenž stále více zatíná dlaně do okrajů vany. Koupelna je stále stejná. Nyní sedí Max bokem k velkému zrcadlu a vidí Petrovu sestru Sáru. Ta na něm rozkročmo sedí, jednu ruku okolo jeho krku, druhou na jeho údu. A Max skrze zavřené oči vidí Sářinu hlavu zakloněnou dozadu a sebe, jak se dívá na jejich obrazy, neboť v následující scéně zůstane pouze zrcadlo přibité na dveře skříně u Marušiných rodičů. Maruš ho prosí, aby to bylo ještě silnější a silnější, ale ne, to teprve za chvíli, taktéž během Bachova ”Koncertu pro dvoje housle a orchestr”. Mezitím jsme v dívčím pokoji Anety, se dveřmi ve tvaru harmoniky, a Max, který se lehce usmívá, vidí tuto mladou dívku, jež se ho neobratně, již podruhé či potřetí, leč jeho poprvé, snaží uspokojit tak, aby tak silně necítil její běloučké zuby. Rodiče Anety se dívají na ”Slezskou besedu” a hlasitě se smějí. Na poslední chvíli, v šesté minutě a čtyřicáté sekundě skladby, zašeptá Max ”dávej pozor” a strhne z ní krémovou podprsenku a dekolt, přičemž trochu smočí bílou, rozepnutou košili. Ale tu se rozeznívá ”Koncert pro dvoje housle a orchestr”, Maruš leží na kraji postele, Max před ní klečí a dráždí se, dráždí se dlouho a potom najednou a bez upozornění do ní vniká a překvapená Maruš nahlas křičí. Obrací se a říká, přerušovaně šeptá, že ano, hluboko, že tak je to dobré, ale víc, víc. O chvilku později, v polovině skladby, mu to samé šeptá Anna na schodech v mezipatře, přičemž nahoře probíhá svatba její setry a dole sousedovy narozeniny. Ona sedí na parapetu, zbavena hedvábného prádla, které si koupila speciálně na svatbu. Max má pouze rozepnutý poklopec. Teprve při prvních tónech ”Dorycké toccaty a fugy” Johanna Sebastiana Anna poprosí Maxe, aby si sundal prezervativ, protože to chce cítit. On rychle a prudce zahýbá boky a Anna neklidně dýchá, ještě dlouho poté, co ucítila horký a silný pramen, který zmizel v jejím nitru. Leskly se jí v tu chvíli oči. Max nakonec otevřel oči, sáhl po ubrousku, otřel si dlaně a břicho a vypnul hudbu.

Max šel zimní noční ulicí a nebyl, ostatně jako obvykle, ničím nápadný. Byl střední postavy, tak trochu nepovedený brunet s tendencemi přibírat na váze, s čímž se snažil bojovat tak, že z maminčiných nedělních obědů jedl polovinu. Samozřejmě že se na něj zlobila. Maxovy oči byly dětsky velké a modré. Všechny jeho pohled dojímal. Ženy v tu chvíli říkaly: ach, Maxíku. V očích jim poté zajiskřily ohníčky, mateřské city v jejich srdcích však zaplály již méně. A v břiše potom cítily podivné vibrace, jako by tam sedělo chlupaté zvířátko, které je nutné podrbat, pohladit, polaskat se s ním. Ale nejdůležitější je to, že měl pěkné ruce. Dlouhé prsty, upravené nehty a jakýsi nevyslovený půvab. A celá ta krása přecházela do jemnosti, s jakou se jich uměl dotýkat. Nač zde dlouho mluvit, těla se pod jeho dotyky chvěla. Kůže nejdříve vrněla husí kůží, aby za chvíli na místě, kam se přesunuly jeho prsty, lehce zrůžověla. Potom se změkčila a téměř zesametověla. V tu chvíli zavíraly oči a z pod víček jim stékaly slzy vzrušení a takového uvolnění, jaké do té doby nikdy nepoznaly. A Max se jich rád dotýkal, hladil je a lehce se s nimi mazlil. Dělal to rád. Slyšel tehdy šepot: ach, Maxíku.

To vše by mu mohlo stačit ke štěstí. Ale Maxovi ne. Byl inteligentní a měl smysl pro humor, který se pohyboval na pomezí sprosťáren a vybraných špíčků. Když žertoval, byl jako vzrušující šelma. Smál se svým vtipům pod vousy. Dělal v tu chvíli takové grimasy, že mu obvykle říkaly: ach, Maxíku, Maxíku.

Toho úterního večera, několik hodin před návratem domů, zkoušel Max telefonovat od restaurace Mc Donald´s. Nedaleko od ní viděl sedět mladého Cikána s modrými umělohmotnými pantoflemi v levém podpaží. Automat byl poškozený.

- Nefunguje, co?

- Nefunguje.

Cikán si narovnal modré pantofle v podpaží, narovnal si také kudrnaté a silně rozcuchané vlasy. Řekl, že ten druhý telefon na druhé straně vchodu také nefunguje a že to teda asi jen ten na poště, ale pošta je zavřená, takže možná ten pro mrzáky u pošty. Max poděkoval a už chtěl na to místo odejít, když se ho Cikán, který si znovu rovnal ve světle pouliční lampy téměř tyrkysové pantofle, zeptal, kde je tady v okolí bordel. Max odpověděl, že neví, ale možná že to bude vědět barman z místní hospody.

- A neviš, kde by to tu bylo možny bez bordélu? - zeptal se a silněji zatlačil pantofle do podpaží - viš, že by to bylo bez připlátku. Viš co, mam padesat zlotych. Je mi fuk, jestli normal nebo anal, viš co, mam padesat zlotych. Normal, anal, viš co, je mi to fuk, mam padesat zlotych.

Max porozuměl příkazu. Řekl, že zná jedno takové místo, kam mohou jít. Mladý Cikán přendal s úsměvem na tváři pantofle pod pravou paži a šli za Mc Donalda. Bylo to dokonce příjemné, Cikán byl čistý, ostatně, vracel se s pantoflemi z městského bazénu. Nakonec ale skončili pouze tím, že si ho vykouřili. Max si peníze, které mladý Cikán poctivě, a rozpačitě vytáhl z kapsy u kalhot, nevzal. Poděkovali si za příjemný večer a podali si ruce na rozloučenou.

O dvě hodiny později, když se Max vracel domů, cítil ještě stisk jeho dlaně, takový měkký a nedbalý. Jako stisk kamaráda ze základní školy. Nějakou dobu byli nejlepšími přáteli, do té doby, než Přemek donutil svoji dívku ke styku s několika kamarády. Chodila do sedmé třídy, Přemek s Maxem do osmé. Všichni jí říkali Zoška, ale spíše se tak nejmenovala. Bylo vidět, že se do Přemka tak trochu zbláznila, z hluboka se mu dívala do očí, pevně ho držela za ruku, velice pozorně naslouchala tomu, co říká, no, a dovolila Přemkovi, aby byl tím prvním. Přemek o ní stranou mluvil jako o ”malé”: malá nekouří špatně, malá skvěle dává, malá souhlasí se vším. Stýkal se s ní nějaké dva měsíce, po nich ho však Zoška začala pomalu nudit. Kdyby jen to, začala ho rozčilovat. Štvala ho její angažovanost, oddanost, láska, poslušnost a dokonce i fakt, že ji defloroval. Přemek měl totiž teorii, kterou vyložil Maxovi den po onom hromadném znásilnění, na kterém se ostatně oba dva podíleli.

Začal o tom přemýšlet hned poté, co mu u něj doma dovolila, aby do ní vstoupil, přičemž zašpinila prostěradlo zoškovou krví. Přemek dospěl k názoru, že Zoška, která nepoznala, jaké to je s jiným mužem, se o tom určitě bude chtít někdy přesvědčit. Byl si jist, že se sexem to je jako s vínem - zakusí-li člověk jednu odrůdu, bude chtít ochutnávat stále nové. A od té doby už jí nebyl schopen věřit, začal ji podezřívat, dokonce ji přestal mít rád. Už od začátku z ní udělal prostitutku. Uráželo ho, že se stýká s někým takovým. Týden chodil sklíčený a poté ji začal nenávidět úplně.

A proto ji také zcela záměrně pozdě večer zavedl do parku, proto už dříve opil své starší kamarády a Maxe, proto ze Zošky před jejich očima serval šaty a pohodil ji na hromadu listí. Proto, když z ní vstal, řekl, že teď je jejich a proto ji, když si na ni všichni chlapci postupně lehali, držel za ruce, aby neutekla. A proto se ani nepodíval, když se Zoška držela za břicho a s pláčem utekla domů. Zato Max ji bedlivě sledoval pohledem. A jedno věděl jistě, totiž že by Zoška nechtěla slyšet jeho omluvu. Moc dobře si pamatoval její ocelově studený pohled vbitý do jeho očí, když byl v ní. Dokonce ani ono úterý, když šel prázdnou ulicí a chladnou nocí, nedokázal říci, proč se toho zúčastnil. Ale příliš toho nelituje, ví totiž, že kdyby nebylo oné události, nebyl by takový, jako je teď, božský.

Max vyšel od Mc Donalda a šel na úplně prázdnou zastávku. Do nejbližší tramvaje mu zbývalo čtyřicet minut. Chvíli stál, zapálil si cigaretu, a za minutu k němu přišel takový na pohled sympatický ožrala, kterému se ve městě říkalo Profesor, a poprosil ho o cigáro. Stáli tam teď společně a povídali si. Profesor byl jako obvykle úplně opilý a dojímal se nad svým osudem a nad osudem svých dětí, které zůstaly u té děvky, jejich matky.

- Hele, víš co, vona si vzala šedesátiletýho dědka, ne, co to povidam, šedesát štyry mu je, takovej stařec, jo, kdyby měl aspoň prachy, ale to von ne. Víš, co vo něm řiká moje dcera? Starej vůl! Protože vona mě miluje, jéje, jak vona mě miluje, za mě by i ruku do vohně dala. Nejednou přede mnou klečela a řikala, tatínku, já na toho magora seru, slyšíš, seru. Ty mi nevěříš, že mám dceru? Mám fotku a mám ji zapsanou v občance, koukej, no, hned ti ji ukážu, řikám ti, mám dvě děti, ale dcera je nejhezčí, takovous´ ještě nikdy neviděl. Ani nevim, po kom je taková hezká, po mně ne, možná po matce, ale to je děvka, dobře, že aspoň charakter má po mně. No, podivej se, vidíš? Pěkná. A tady, podivej se, tady ji mám zapsanou, datum narození a tak dál. A vedle je syn. Synovi je patnáct a ta kurva ho zmlátila za cigáro, doprdele, zabil bych ji, židlí po zádech, dokážeš si to představit? Vlastní dítě, židlí, po zádech. Ježiši, holejma rukama bych ji udusil, páskem bych ji uškrtil, řikám jí, ty děvko, tak ty biješ svoje dítě židlí, ty zasraná děvko, uvidíš, jaký to je dostat židlí, a beru židli, ale syn vstal a řek´, hele, tati, nemlať ji, to nemůžeš, slyšíš? Že nemůžu, a já bych tu zkurvenou děvku tou židlí do země zatlouk´, protože jak sem viděl ty šrámy na zádech synáčka, tak sem se nasral, no, vodprásk bych ji bez mrknutí. Jen toho starýho čuráka je mi líto, je mi ho líto, že musí žít s takovou blbou krávou, ale jak je člověk blbej, tak mu neni pomoci, dobře mu tak, debilovi.

Profesor se uklidnil, přestal naříkat a poprosil Maxe ještě o jednu cigaretu. Na zastávku přišla starší žena. Kdo ví, jestli byla starší, ale staře vypadala. Malá, zavalitá, s obrovskými boky, které společně s břichem a zadkem utvářely repliku Venuše z Wilendorfu. Dívala se na jízdní řád, přešlapovala z nohy na nohu, na sobě měla černé legíny, které obepínaly tlustá stehna, a kozačky nad kotníky. Max se podíval na Profesora, který bedlivě pozoroval v obličeji zasněnou ženu, odhadl jeho myšlenky a přišel k němu.

- Nic nejede, co?

Její tvář se ve světle oranžových lamp docela sympaticky rozšířila do úsměvu a svým způsobem zkrásněla. Rukou si zakryla ústa, protože ji to těšilo, a Max si mimo jiné všiml jejích do poloviny úst bezzubých dásní. Zeptal se jí, zdali také čeká na tramvaj, a za zády symbolicky kývl na Profesora, který k nim přišel a představil se. Chvíli tak stáli a povídali si. Max říkal příjemné věci, takové neutrální, Profesor se usmíval, byl zahleděný do nové známé a ta je po deseti minutách pozvala k sobě na kávu. Zajímavé je, že bydlela hned vedle, bůhví proč tedy přišla na zastávku. Profesor vesele přikývl a šli. Max neustále dával Profesorovi znamení, aby něco udělal, a Profesor, nejprve lehce a poté rozhodně, objal ženu v pase. Zasmála se jako sluníčko. A jmenovala se Gertruda.

Vyšplhali se po šikmých schodech starého domu do druhého patra a oprýskanými dveřmi vešli do bytu. Pokoj byl špatně osvětlen, ale všimli si, že všude leží prach a vzduchem se nesla jakási lehká ztuchlina. Pod oknem stál červenohnědý a před několika desítkami let vyšívaný gauč. Byl květovaně vzorovaný. Tu a tam v něm byly černé díry vypálené cigaretami. Na protilehlé straně se tyčila nábytková stěna, asi třicet let stará. Na několika místech se odlupoval zplesnivělý a hladký fornýr, který odkrýval chlupatou desku, z níž byla smontovaná. Max si podobnou skříň pamatoval z bytu své babičky. Babička Leokadie měla velký byt, po smrti jejího muže pro ni byl příliš velký, ale už i před ní jim připadal obrovský. Děda umřel mladý, byl zasypán v dolech, v tom závalu, díky němuž se Vincent Pstrovský stal hrdinou. Od té doby byla sama a volné pokoje příležitostně pronajímala různým horníkům, kteří nechtěli nebo nemohli bydlet na ubytovně. Vzhledem k vysokému vdovskému důchodu si babička Leokadie neříkala za pokoje mnoho. Ale na oplátku prosila nájemníky o různé domovní práce. Nějaký ten nákup brambor nebo vystání fronty na máslo. Měla také obchodní nadání, díky němuž prodala kuchyňské vybavení koupené na knížku G***, která stále patřila jí. Vydělané peníze uložila Maxovi na vkladní knížce. Jako by vytušila převrat v roce ´89, koupila mu byt, i když ještě nebyl plnoletý, a hned jak dostal občanský průkaz, přemluvila ho, aby se do něj co nejrychleji přestěhoval. Samozřejmě, že za něj platila veškeré poplatky. Max babičku Leokadii často navštěvoval, neboť byla neobyčejně vitální a zábavná. A věděla, co chce.

Mezitím Gertruda přinesla uvařenou kávu. Sklo držela v dlaních, tři skleničky nesla bez jakýchkoli oušek. Nesměle se u toho usmívala. A Profesor nemohl zavřít ústa. Max, aby nějak vyřešil situaci, vykřikl:

- Jaká je to žena.

Gertruda se trochu začervenala. Usedla po Profesorově pravé straně a položila mu ruku na koleno. Nic neříkala. Ale dívala se na Maxe. Jen co vypili první loky kávy, s pozůstatky lógru na zubech, paní domácí vstala, rychle se svlékla, znovu se posadila a ruku položila tam, kde ji měla předtím. Profesor na chvíli zavřel oči, zavřel ústa a polkl, ale když je otevřel, zjistil, že to všechno je pravda. Gertruda se naklonila a míjejíc cestou Profesora, políbila Maxe, při čemž lehce ponořila jazyk do jeho úst. Svoji ruku z kolena přesunula výš a rychle objala zvětšující se rozkrok Profesora, který teď nepravidelně dýchal. Ten začal rukama jezdit po jejích širokých zádech a každou chvíli se dotýkal její zadnice. Právě v tu chvíli Gertruda vzdychala přímo do Maxových úst, v rostoucím vzrušení zvedala obočí. Celý pokoj se pomalu začal naplňovat hořkým a smyslným zápachem. Profesor ji líbal na ramenou, na šíji a lačně nořil obličej do jejího klína, kde ji hryzal a zanechával po sobě červené flíčky. Gertruda vylouskla z kalhot staršího muže tvrdé přirození a pevnou dlaní ho jemně masírovala. Max hladil Gertrudu po hlavě a rozčesával jí mastné vlasy. Dotýkal se jejího obličeje, když přivírala oči. Bříšky prstů jezdil po rozcuchaném obočí, po horkém uchu, po jemných faldech na šíji. Zabrán do činností, které zvyšovaly Gertrudino vzdychání, nemusel vidět Profesorův dramatický pohled, kterým mu chtěl nutně něco říci, kterým usilovně prosil, aby Max nenápadně odešel. Profesor se zarudlýma očima se nakonec zahryzl do Gertrudiny zadnice, ta zasténala, zadržela dech a v ruce pevně sevřela jeho úd. On také vzdychl. Pustila Profesora a zručnými prsty začala Maxovi rozepínat kalhoty, aby ve vzrušení spatřila, že o mladíka je teprve potřeba se postarat. Naklonila se více, přičemž vypínala zadnici. Max pocítil příjemné teplo. Zaklonil hlavu a nejspíš neviděl, jak Profesor, který právě vyšel zpod Gertrudy a kleknul si za ni, mu stále dává zoufalá znamení, aby to, co vzniká mezi ním a onou ženou, nebořil. Se slzami v očích, s narůstající zlostí a stále rostoucím vzrušením ho do ní zasunul. Gertruda zatnula zuby. Max vykřikl a pouze silněji přitlačil její hlavu mezi svá stehna. Profesor šeptal ”prosím” a naléhal čím dál víc, ale on to přes Gertrudino tlumené sténání a vlastní, čím dál hlasitější nářek nemusel slyšet. Celé její tělo se vlnilo rovnoměrným nátlakem zezadu. Max se kousal do rtů. Gertruda naříkala stále silněji. Profesor v tichém lkání proléval slzy. A potom všichni najednou vykřikli. Profesor se silně napřímil, jeho tělo se chvělo, stejně jako tělo ženy. Max opět silněji vtiskl její hlavu mezi svá stehna, vydal ze sebe několik krátkých vzdechů a cítil, jak se Gertrudin ohryzek pohybuje rychleji. Profesor, který ležel na její zadnici a na zádech, se hlasitě rozplakal.

- Co řveš, dlouhos´ nesouložil, co? - soucitně zašeptala Gertruda, která cítila teplo po celém těle.

Max si zapnul kalhoty a sáhl pro ještě ne úplně vystydlou kávu. Žena, stále nahá, si sedla mezi muže, a svou kávou si směrem k Maxovi vypláchla ústa. Profesor si třesoucíma rukama zapínal šedou, vysloužilou košili a v sedě si ji strkal za pásek. Max odešel sám. V tu chvíli ještě nemohl tušit, že Gertruda a Profesor se spolu ještě po nějaký čas scházeli, ale starší pán nemohl snést to pomyšlení, že žena, do které se sotva vešla s kávou do pokoje zamiloval, to v tu samou chvíli mohla dělat s jiným mužem, v jeho přítomnosti. Max se to nedozvěděl od Profesora, necítil k němu lítost, neboť přece neviděl, co mu chtěl ve chvíli euforie říci. Nevšiml si gest, kterými Maxe usilovně prosil, aby zmizel, a on mu přece neřekl, co tak náhle pocítil ke Gertrudě. Tak jak to měl vědět?

Max viděl usmívající se Gertrudu, když se s ním ve dveřích stále v negližé loučila, viděl Profesora sedícího na válendě a bylo mu dobře. Nestačí, že měl pocit naplnění, ale i hruď se mu vyplňovala radostí, že tu dal dohromady dvě dušičky. Na zastávce nikdo nebyl. Max šel na chodník a zamířil domů. Přemýšlel o tom, co se mu té noci stalo, že to přece nebylo nic neobyčejného, když tu se náhle zastavil.

*** Knížka G – Hornická knížka, na kterou dostávali slezští horníci v Polsku slevy nejrůznějšího druhu…

Adam Pluszka (1976) - básník, prozaik, fotograf, filmový a literární kritik, redaktor internetového literárního èasopisu “Kursyw@” (společně s Pawlem Lekszyckým), v papírové verzi vydávaným jako příloha časopisu “Opcja”. Jeho tvorba byla publikována v časopisech Ha!art, Fa-art, Kresy, Twórczość, Pro Arte, Studium a také v antologii slezské poezie W swoją stronę (2000). Je autorem dvou básnických knih (Zwroty a poetické drama Siedem narzeczonych dla siódmego brata) a povídkové knihy Łapu capu. Igor Stokfiszewski zařazuje jeho verše do wiedemannovské školy, Henryk Bereza a Tadeusz Komedant ho jmenovali mezi čtyřmi nejzajímavějšími mladými polskými prozaiky. Adam Pluszka bydlí v Krakově.