Le Drianová, Marie
Bezúhonnost

ukázka beletrie zahraniční

“Budu muset mít proslov?” “Ty? Ne, ty ne.” “Proč já ne? Tys ho už někdy měl, ten proslov?” “Kde? Tam?”...

Marie Le Drianová: Bezúhonnost
Přeložila Markéta Valečková
Text z knihy Čí je to sen? Antologie současných frankofonních povídek. Větrné mlýny, Brno 2003. 

“Budu muset mít proslov?”
“Ty? Ne, ty ne.”
“Proč ne? Tys ho už někdy měl, ten proslov?”
“Kde? Tam?”
“Jo, tam. Tady jsem tě slyšel, takže to vím, ale tam?”
“Proslov jsem měl jednou. Jo, jen jednou.”
“Přede všemi?”
“Přede všemi. A můžu ti říct, nebylo to snadný. Mikrofon a všechen ten randál kolem...”
“No a co já?”
“Ty? Ne, ty nikdy.”
“Takže co tam budu muset přesně dělat?”
“Nic, můj milý. Přijdeš, podepíšeš se. Sedneš si. V poledne se najíš. Vezmeš si reklamní tašku a katalogy. Máš zpáteční jízdenku s lehátkem, první třída. Pojedeš tam, vrátíš se a hotovo – obec byla reprezentovaná. Jo a zamluv si to horní lehátko v kupé!”
“ Říkáš reprezentovaná?”
“Jo, prostě se podepíšeš a najdeš si cedulku s názvem naší obce. Když tě uvidí sedět na židli s cedulkou naší obce, když budeš jíst na svém místě, obec je reprezentovaná.”
“Ale to není všechno...”
“Cože? Říkám ti, že žádný proslov mít nebudeš.”
“To jsem pochopil. Ale co to pondělí?”
“Co s pondělím? V kolik hodin nastupuješ?”
“Přesně v osm, nebo radši za pět osm.”
“Budeš mluvit, máš moře času.”
“No a co když bude mít vlak zpoždění?”
“S tím si nelam hlavu, máš přece mandát od města.”
“To mi může být ukradený. Co když mě zdrží o hodinu?!”
“Tak ti to proplatí.”
“A kdo, prosím tě?”
“Obecní úřad. Nezapomeň, že mám mandát.”
Ten mandát má Édouard Chanudais, první náměstek bytového úřadu. Výjimečně mě žádá, abych ho zastoupil na valné hromadě Konfederace bytových úřadů. Přidělení, opravy, řízení, vystěhování. Édouard Chanudais nás reprezentuje už víc než patnáct let. Podepisuje se. Sedí na židli s cedulkou naší obce a poslouchá. Obědvá. Bere si složku valné hromady a taky katalogy. Přijíždí pak první třídou na horním lehátku.
Patnáct let jsme reprezentováni Édouardem Chanudaisem, který má to štěstí, že nemusí verbovat lidi v pondělí brzy ráno. Vlastně v pondělí ráno nepracuje vůbec. Édouard Chanudais už voliče nezískává. Je unavený. Má na to věk. A co se týče letošní valné hromady, je mu to líto. Ačkoliv tentokrát to s věkem nijak nesouvisí. Mrzí ho to kvůli sobě samému, kvůli obci.
“Nemůžu zmeškat zlatou svatbu tchýně a tchána, to by se neslušelo,” pronesl Édouard Chanudais na posledním zasedání městské rady. “A mohlo by to poškodit naši image, protože tchyně je velká klepna. Zná lidi, kteří s námi neplují na jedné lodi, bude vykládat různé věci po obchodech... Jestliže budu chybět na tom jejím mizerným obědě, je schopná pěkně zamávat s naší kandidátkou.”
Já na kandidátce jsem. Byl jsem tam samozřejmě i posledně, jsem totiž zvolený. V radě je nás dvacet sedm, z toho dvacet v naší straně. Já byl patnáctý, ještě jsem prošel. Zvoleni byli dva nováčci, mezi nimi i já, ostatní sedí v radě už dlouho. Projevili o nás, nováčky, zájem už dlouho před volbami. Mne toužili získat pro mou bezúhonnost.
Nejprve prozkoumali terén v bistru. “Co bys tomu říkal, figurovat na kandidátce? Chybí nám chlápci, jako jsi ty.” Potom řekli, že se některý večer staví. Asi chtěli vidět, jak to máme doma zařízené a zda mám, ve svém domě a ve své jídelně, onu bezúhonnost.
Nakonec přišli v jednoho sobotního poledne, těsně před obědem. Mluvilo se o všem možném, kromě kandidátky. Až na schodech se mě zeptali: “Takže dohodnuto?”
“Proč ne?”
Neřekl jsem ano, neřekl jsem ne. A teď jsem tady, na valné hromadě bytových úřadů, kde zastupuji Édouarda Chanudaise, prvního náměstka bytového úřadu naší obce.

Zatím jde všechno hladce. Našel jsem židli se jménem naší obce. Na klíně mi leží složka s dokumenty určenými pro Édouarda Chanudaise. Podepsal jsem se za něj, poslouchám první řeč: “Oživující okrová malba chodeb v prostoru schodiště”. Édouard mi řekl: “Nedělej si poznámky, vše je v té složce. Důležité je hlavně to, že tam jsi.”
Nedělám si tedy poznámky o malbě chodeb v prostoru schodiště, ale opíšu si jídelní lístek, protože se mě budou ptát, co jsem tady jedl. Nemyslím členové rady - a už vůbec ne Édouard - ale ti ostatní, doma, v práci, se zeptají: “A cos měl k jídlu?” Nemohu odpovědět “nějaké maso”, je to moje první důležitá akce, nejde takhle odpovědět. Musím být schopen pěkně o jídle povykládat, neopomenout žádný detail. Mrknul jsem na panel u vstupu, to si nikdy nezapamatuju, bude lepší to opsat.
Édouard mi řekl: “Ve zmatku, který následuje po projevu, si můžeš dělat, co chceš. Po projevech nastane vždycky rámus a zmatek.”
Hluk po tomhle projevu využiju k opsání dnešního menu. Ve své složce jsem zahlédl čistý papír, alespoň bude k něčemu dobrý.
Valná hromada… Tak to vím, protože tu jsem. Na datum si vzpomenu.
Oběd:
Drůbeží játra se sněhovou čepičkou
Úhoř po námořnicku
Slepička z Bresse ve vínovém závoji
Sýr ze Saint Marcelin
Čokoládový ostrůvek

Ovoce, káva, to si psát nemusím. Neopisuji ani vína, na ně se ptát nebudou. Bílé, červené, určitě všechna pečlivě vybraná. Pak se kouknu na viněty. A úplně dole, docela malinkým písmem, předtím jsem si toho nevšiml... Účast: 350 franků.
Tak to už vůbec neopisuji. Musím se informovat. Nevěděl jsem, že se musí něco platit. Už ani nevím, mám-li právo tu být.
Ptám se tedy na recepci:
“Co znamená ta účast?”
“To je cena obědu.”
“Cena obědu?”
“Ano, je to cena jídla v poledne, dnešního poledne.”
“Ale...”
“Vy jste zastupitel?”
“Ano.”
“A jste zmocněnec vaší obce nebo Všeobecné rady?”
“Jsem zmocněnec pana Édouarda Chanudaise.”
“Z vaší obce?”
“Ano, on je prvním náměstkem bytového úřadu, ale neřekl mi...”
“Neřekl vám co?”
“Cenu oběda, o té nic nepovídal...”
“Cena oběda? Nemusíte se zneklidňovat, jste-li reprezentant vaší obce, tak ta to přímo zaplatí.”
“Ale co přesně?”
“Jídlo.”
“Promiňte?”
“Jídlo je přímo placeno vaší obcí.”
“350 franků?”
“Ano, tak to je. Vy jste odkud?”
“Na tom nezáleží, odkud jsem. 350 franků za jídlo? Jenom za jídlo?”
“Taková je cena.”
“A když jíst nebudu?”
“Jestliže nejíte, obec nic neplatí. Nejste-li zaškrtnutý, nepošleme obci účet. Dovolíte?”
Tu dívku na recepci otravuju. Vím, že ji štvu, ale chci vědět vše.
“Nejsem-li co?”
“Zaškrtnutý. Zaškrtne se vaše jméno. Říkám vám, že nejste-li zaškrtnutý, vaše obec nic neplatí. A teď mě omluvte, mám ještě práci. V každém případě se můžete svobodně rozhodnout, zda jíst, či nejíst.”
Klidím se jí z očí. Dívka se noří do nějakých papírů a já se se složkou chystám znovu číst menu s onou účastí. Potím se. Vždycky se potím, když nevím, co dělat. Vracím se k informačnímu panelu, potím se před panelem. Slepička z Bresse ve vínovém závoji je tam pořád. Účast ve výši tří set padesáti franků taky.
Dívám se na tu účast. Několikrát to slovo čtu, abych si byl jistý. 350 franků za jídlo! Nic jiného než jídlo! S tolika franky bych klidně jedl v poledne i večer po deset dní. Tři sta padesát franků! Dvě hodiny. Tři sta padesát franků za umytí dvou mělkých a dvou dezertních talířů. Předkrm se totiž podává v talířcích na dezert, jak mě informoval Édouard Chanudais. A propos Édouard Chanudais. Tak ten utrácí už patnáct let jen za jídlo na valné hromadě Konfederace bytových úřadů. Přidělení, opravy, řízení, vystěhování. Už patnáct let obec a její daňoví poplatníci platí za Édouarda Chanudaise.
A kdybych udělal to samé? Nemyslím platit za Édouarda Chanudaise, na něj už jsem nevědomky přispěl svými daněmi, ale dát si pořádně do nosu za státní peníze?
Potím se před informačním panelem. Nikdy nebudu schopen utratit 350 franků za jídlo jen pro mě. To je na mě trochu moc. A především je to moc na mou bezúhonnost. Je to určitě léčka. Édouard Chanudais na mě nastražil past, aby viděl, zda jsem opravdu zcela bezúhonný. Pozor! Je bezúhonný! Uvidíme, co udělá před slepičkou ve vínovém závoji. Ať je tomu jak chce, cena oběda je přehnaná. Fakt, že mi obec platí stravu, by byl normální, jsem všehovšudy na úřední cestě, jsem přece vyslán naším bytovým úřadem. Je také normální, že kdybych jedl ve vlaku, tak mi to proplatí. Jíst se musí pořádně! Jsou ale i jiné způsoby, já nevím, třeba jednoduché menu za 95 franků včetně vína, kávy a obsluhy. Samozřejmě bez panáka, to by se pak nedalo vážně pracovat.
Mám to před očima:
zelenina/ játrová paštika
jitrničky/kuře/hranolky
(to kuře na víně, jestli jim na tom tak záleží)
neapolský řez se zmrzlinou dle výběru: vanilková-čokoládová nebo vanilková jahodová
Všední vylepšené menu.
Byl bych si dal samozřejmě zeleninu s jitrničkami a všichni by byli spokojeni. 95 franků se vším všudy, to zas není velká částka pro obecní rozpočet. Ale 350 franků za slepičku z Bresse ve vínovém závoji a ten zbytek!
Ještě by to možná šlo tak pro valnou hromadu zabývající se zelenými plochami, dálnicemi a tak dále. Ale 350 franků z bytového rozpočtu...To i obyčejná oprava bytu stojí méně. Budu o tom muset promluvit se starostou. Abych věděl, jestli mě poslouchá. Édouarda Chanudaise poslouchají velmi. O mně říkají, že jsem důvěryhodný člověk, že takový musí být na kandidátce, ale moc mě neposlouchají.
Rozhodl jsem se, že si menu za 350 franků nedám. Ale nerozhodl jsem se hladovět. Najím se venku v pivnici naproti kongresovému paláci. Ale chci mít jistotu, že mé jméno nebude zaškrtnuto. Musím to ověřit.
Složka pod paží, účastníci vcházejí po jednom do restaurace a ani se nepodívají na cenu obědu.
Muž u dveří se do seznamu nedívá, nevím, kdy bude zaškrtávat, ale chci mít jistotu.
“Chtěl bych vědět, jestli už jste mě zaškrtl.”
“Jaké jméno?”
“Édouard Chanudais, vlastně...já nejsem Édouard Chanudais, musím vám vysvětlit...”
“Takže jste kdo? Vaše jméno? Obvykle zaškrtávám, až když jsou účastníci obslouženi, ale jestli chcete, mohu vás zaškrtnout ihned.”
“Ne, ne, nic nezaškrtávejte. Nechci být zaškrtnutý. Nejsem Édouard Chanudais, jsem tu místo něj a nechci jíst, chtěl jsem vám to jen oznámit...”
“Jste nemocný?”
“Ne, bezúhonný.”
“Promiňte?”
“Ale nic. Kdybyste si mohl poznačit, že nebudu jíst slepičku ve vínovém závoji!”
“Ale budete jíst ostatní chody? Můžeme zajistit něco zvláštního bez zvýšení ceny...”
“No to spíš!”
“Promiňte?”
“Říkal jsem raději bez zvýšení ceny. Už tak je to dost drahé. Nebudu jíst slepičku. Nebudu jíst ani ostatní chody. Nebudu jíst nic. Poznamenáte si to?”
“Nepoznamenám, protože nebudete jíst.”
“Takže aby bylo mezi námi jasno: Édouard Chanudais tento rok nic nejedl!”
“Nicméně vždycky jídával.”
“Já vím. Ale tentokrát ne.”
Vycházím ven se složkou valné hromady, ulevilo se mi: do pasti jsem nepadl. V pivnici naproti se mě neptají na jméno.
“Co to bude?”
“Pivo a kuřecí sendvič.”
“Z Bresse?”
“Co z Bresse?”
“Kuřecí sendvič... z Bresse?”
“Ne, normální, obyčejný, jednoduchý kuřecí sendvič.”

Platil jsem 35 franků včetně kávy. Desetkrát méně. Možná jsem ušetřil pro obec, ale ne pro sebe. Doplatím na to svých 35 franků. Taková bezúhonnost přijde draho.
Všichni ještě byli u stolu, když jsem se vrátil do kongresového paláce. Zkontroloval jsem seznam: jméno Édouarda Chanudaise letos zaškrtnuto nebylo.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1634x

Inzerce