Saumont, Annie
Měla jste přestoupit v Dol

ukázka beletrie zahraniční

Račte si připravit jízdenky, vážení cestující, vaše jízdenky, pros­…­­ Hlas průvodčího se ve vagónu divně rozléhal. Zvedla jsem hlavu, upadla mi knížka...

Annie Saumontová: Měla jste přestoupit v Dol
Přeložila Anna Sukupová
Text z knihy Čí je to sen? Antologie současných frankofonních povídek. Větrné mlýny, Brno 2003

Račte si připravit jízdenky, vážení cestující, vaše jízdenky, pros­…­­
Hlas průvodčího se ve vagónu divně rozléhal. Zvedla jsem hlavu, upadla mi knížka. Sehnula jsem se, abych ji zvedla. Bylo to vypravování z války. Plné vražedných útoků a bombardování. Z války, která mi připadala vzdálená. Je mi devatenáct. Na konci roku 2000 mi bude dvacet. Tomu, co se stalo tak dávno, dávno před tím, než jsem se narodila, říkám Historie.
Průvodčí se zaseknul přede mnou. Usilovně jsem šmátrala v tašce mezi kreditními kartami, mobilem, krabičkou prášků na uklidnění a kosmetickou taštičkou. Mrknul na můj lístek. A pak, trochu přísně, Měla jste přestoupit v Dol.
Řekla jsem, Aha. Řekla jsem, To jsem nevěděla. A co teď ?
Jste na odstavné koleji. Nedá se nic dělat. Na vaše vlastní nebezpečí. Působíte věrohodně, příplatek po vás nechci.
Vrátil mi lístek. Odcházel dále do nitra vozu. Račte si připravit – Dívala jsem se za ním jen chviličku. Potom všechen hluk ustal, otočila jsem se, ale už tam nebyl. V tom úžasu mi zase vypadla kniha. Jak jsem se chystala ji zvednout, jakási ruka mi ji podala, byla to ruka mého souseda. Byla jsem si jistá, že minutu před tím jsem žádného souseda neměla. Byl tam, usmíval se na mě, ale já jsem ho skoro neviděla, zdál se skoro průsvitný. Přesto jsem rozeznávala jeho vlasy na ježka, jeho tvídové sako. Také jsem se usmála. Trošku křečovitý úsměv. Přísahala bych, že ještě když přišel průvodčí, bylo kupé prázdné. Pár cestujících za sebou bych klidně přehlédla. Ale ono kolem mě najednou nebylo jediné místo volné. Kam se poděla sedadla s jejich potahy z koženky? Lidé byli toporně usazeni na dřevěných lavicích starého vagónu, hrkajícího těžkopádně po kolejích. A všichni měli napůl nepřítomný výraz, ten křehký výraz snových postav.
Hráči mariáše se navzájem trumfují, jejich zvolání však zůstávají neslyšná. Jeden z nich neslyšně protestuje. Neslyšně pokládá další z nich karty. Jakási žena, kudrnatá jako ovce, plete z vlny, která je taky kudrnatá, asi už jí ta žena předtím jednou trpělivě rozpletla. Čtyři jehlice se na ponožce proplétají bez nejmenšího zacikání. Ve skutečnosti je ta žena jenom silueta a ta venkovanka s košíkem kaštanů pouhý akvarel. Dívá se na mě nějaký chlapeček a cucá si přitom palec. Je bledý, chce se mi dotknout se ho, dát mu pusu na tvář. Něco mě zadrží. Mám pocit, že ten dotyk by byl ledově studený. Nějaký muž v měkkém plstěném klobouku listuje popsanými papíry. Bledé dívky si svěřují svá tajemství, šuškají si a krčí čela, vlasy poslušně uchycené sponkami. Jedna z nich načrtla podél svých holých nohou švy pomyslných punčoch. Barvy jsou tlumené, dokonce i Soir de Paris na jejich rtech ztratila svůj lesk.
Ještě o kus dál si asi patnácti nebo šestnáctiletý kluk hryže nehty a vysílá kradmé pohledy na konec vagónu, kde sedí dva důstojníci v šedozelené uniformě. Kouří a nezdá se, že by mu věnovali pozornost. Mluví, nebo alespoň jejich ústa artikulují. Slova neslyším. Holčička spí, opřená o pletoucí paní. Prudké gesto její matky, které utíká oko, ji probudí. Zamrká a nejistě vrávorá v sandálech na dřevěné podrážce. Maminka se mračí a profesor, který opravuje písemky, se zatváří shovívavě.
Důstojník v placaté čepici, s dobře oholenou tváří a malým arogantním knírkem, vytáhne z aktovky přeložený papír. Rozevře ho a podá ho svému kolegovi, který se na něco ptá, naslouchá odpovědi a pak kývne hlavou. Oba se zvednou. Němý rozhovor utichnul. Letmé rozhlédnutí a pak každý, kromě holčičky, která klidně pozoruje důstojníka mířícího na kraj vagonu, upře své zraky na kolena. Kluk se schoulí do sebe a zaboří ruce do kapes od bundy.

Člověk by řekl, že ta hustá mlha onoho podzimního dne se vloudila snad až dovnitř vlaku. To, co následovalo, mi připadá jako zlý sen. Vidím, jak se jeden z důstojníků sklání k tomu klukovi, který váhá a pak vytahuje z kapsy pomačkaný dokument. Důstojník ho podává druhému oficírovi, ten se ušklíbne. Vidím, jak se muži zmocňují toho kluka. Vidím, jak ho táhnou až na plošinu. Profesor si sundává brýle. Nikdo se ani nehne. Jenom ta maminka potlačí něco jako tlumené vzlyknutí. Vyskočím, podaří se mi dohnat ty dva muže, kteří pronásledují svou oběť ke dveřím. V případě nebezpečí zatáhněte za záchrannou brzdu. Zatáhnu. Skřípání brzd. Vlak se zastaví.
Dál už nevím. Byla jsem obviněna z narušení chodu vlaku bez pádného důvodu. Zneužití se trestá. Protestovala jsem, řekla jsem, že jsem byla v kritické situaci, že to byl to případ nejvyšší nutnosti. Marně jsem se snažila ospravedlnit se, namítli, že jsem byla ve vagónu sama a nemohla jsem se tedy cítit ohrožená. Postavila jsem si hlavu a odmítla zaplatit pokutu. Neměla jsem v úmyslu je poslechnout. Ty z Komandatury. Ne, vlastně ty z Francouzských státních drah.

Po sepsání protokolu se tomu snažím přijít na kloub. V Rennes, kde studuji, se jdu podívat do archívu. Hledání mi zabere několik dní, než narazím na článek obsahující nějaké informace. V roce 1944 byl mezi Dol a Saint-Malo spáchán vražedný útok. Železnice musela během noci vyletět do povětří. To drama bylo vyprovokováno zpožděním. Obyčejný ranní vlak byl rozmetán na padrť, plameny všechno obrátily v hromadu popela. Stala jsem se obětí halucinace. Musela jsem tenhle článek číst v prváku na vysoké v nějaké seminární práci o zničení centra Saint-Malo – pět set metrů čtverečních trosek – během druhé světové.

U přestupkového soudu jsem se snažila trochu si to srovnat. Vědomě a záměrně způsobila zastavení vlaku. Odmítla zaplatit pokutu. Jak vysvětlit, že toho říjnového dne se neškodný dopravní prostředek proměnil v přízračný vlak přepravující cestující-přízraky? Mysleli by, že jsem se zbláznila, takové věci se prostě říkat nedají. Advokáta jsem nechtěla. Řekla jsem, že to ráno mi nebylo nijak zvlášť dobře, večer předtím jsem šla pozdě spát, měla jsem neklidné spaní. Vzala jsem si prášky – ukazuji krabičku – předepsané lékařem, čtu příbalovou informaci, otupělost možná. Řeknu, že jsem dřímala, že jsem měla noční můru. V případě nebezpečí zatáhněte za záchrannou brzdu. Byla jsem přesvědčená, že to je případ nebezpečí. Soudce se ptá, Jaký typ nebezpečí? Moment, Můžete to upřesnit? Vykřiknu, že se určitě chystali vyhodit ho ze dveří. Koho? Toho kluka. O čem to mluvíte, ptá se soudce. Blábolím, Ne, to se mi zdálo. Soudce se na mě pevně zadívá, Měla byste se naučit dávat si na sny pozor, přečetla jsem si v jeho očích jako varování. Pokládá mojí složku na štos spisů k přezkoumání. Třese se mu ruka. Má ohryzané nehty.
Odsuzuje mě na měsíc veřejně prospěšných prací. Polehčující okolnosti mi dávají oprávnění odložit výkon trestu až na letní prázdniny, moje studia tím tedy nijak neutrpí. V červenci jsem předvolána. Jste přidělena do společné jídelny v Saint-Malo. Odpracujete si každý den pět hodin služby a mytí nádobí. Musíte každý den podepsat prezenční listinu.
Když jsem se šla na nádraží informovat o jízdních řádech vlaků, prohlásila zaměstnankyně u okýnka nevzrušeně, Ale ne, v Dol nepřestupujete. A dál ťukala prsty do klávesnice.
Řekla jsem, Dobře, to ujde, děkuju.
Jela jsem autobusem.

Přijdu na danou adresu. Je to za hradbami, blízko Justičního paláce, u paty budovy Odboje. Čtyřpodlažní budova s žulovou fasádou, bez informační tabulky. Nic, co by ukazovalo na existenci státem dotované jídelny nabízející levné jídlo pro sociálně slabší občany. Četla jsem zprávy o kantýnách společného stravování za války. Existuje něco takového ještě? Dneska se mluví leda o jídelnách charity.
Na chodníku pracuje dělník, sundal právě poklop kanálu a chystá se sestoupit. Spěchám se ho zeptat. Naléhám, vymýšlím si, je to kvůli brigádě. Opravdu? říká ten chlap. Kdo vás poslal? Některejm lidem úplně přeskakuje. Společná jídelna byla zničená na konci války. Při požáru celýho města. Postavili to znova ze žuly, kámen ten něco vydrží, města se stavěj znova, život jde dál, ale lidi vodcházej, časy se měněj. Ti, co vás poslali, to nemaj hlavě v pořádku. Říká, že podrobnosti nezná, nebyl u toho, nebyl ještě ani na světě. Ví jenom z doslechu, že město bylo evakuováno. Poslední, kteří ho odmítli opustit, se tísnili v úkrytech. Ven vycházeli jen pro jídlo. Když Amíci zesílili útok, byla jídelna zasažena zápalnou bombou.
Muž zkontroloval žebřík, zahučel do díry a zavřel za sebou poklop. Zavolala jsem na soud v Rennes. Sekretářka zaváhala a pak mi sdělila, že soudce si vzal nečekanou dovolenou. Z osobních důvodů. Později jsem obdržela další předvolání.
Mořští rackové křičí o překot.
Je léto, jdu na písčitý břeh, mám s sebou knížku, ale nečtu. Mám s sebou přednášky, ale neučím se. Sednu si, zády opřená o nábřeží. Čekám. Dívám se na moře a polykám malé bílé a růžové prášky.

© Anna Sukupová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2061x

Inzerce