Guimarães Rosa, João

rozhovor beletrie zahraniční

V roce 1965 na Kongresu latinskoamerických spisovatelů v Janově rozmlouval novinář a esejista Günter Lorenz s tehdy již světově známým brazilským spisovatelem Joăem Guimarăesem Rosou.

Chtěl bych být krokodýlem...
V roce 1965 na Kongresu latinskoamerických spisovatelů v Janově rozmlouval novinář a esejista Günter Lorenz s tehdy již světově známým brazilským spisovatelem Joăem Guimarăesem Rosou. Zde je několik úryvků z tohoto obsáhlého rozhovoru:

Günter Lorenz: V životě jste prošel řadou velice zajímavých, ba dokonce poučných etap. Vystudoval jste medicínu a byl jste lékařem, zúčastnil jste se občanské války a stal jste se důstojníkem, později diplomatem...
Joăo Guimarăes Rosa: Ano, byl jsem lékař, povstalec, voják. Byly to důležité etapy mého života a tato posloupnost je vlastně paradoxní. Jako lékař jsem poznal mystickou hodnotu utrpení; jako povstalec hodnotu uvědomění; jako voják hodnotu blízkosti smrti...

L.: Mám to chápat jako stupnici hodnot?
G.R.: Ano, je to stupnice hodnot.

L.: Nejsou tato poznání v podstatě páteří vašeho románu Velká divočina: Cesty?
G.R.: Jsou....Tyto tři zkušenosti utvářely až dosud můj vnitřní svět; a aby se to nezdálo příliš jednoduché, chtěl bych dodat, že můj svět spoluvytváří také diplomacie, styk s koňmi, kravami, náboženstvími a jazyky.

L.: .....rád bych z toho vyvodil, že všechny tyto vyjmenované věci - diplomacie, koně, náboženství, jazyky - měly ve vašem životě velký význam. Jste také proslulý tím, že ovládáte mnoho jazyků a že některé z nich jste se naučil jen proto, abyste mohl určitého autora číst v originále. Je také známo, že když jste jako diplomat zastával v Hamburku funkci generálního konzula, provokoval jste Hitlera mimo rámec diplomacie a zachránil jste život mnoha Židům...
G.R.: To je všechno pravda, ale nezapomínejte na mé koně a mé krávy. Kdo je s nimi ve styku, naučí se hodně pro život svůj a pro život druhých....Když mi někdo vypráví o nějaké tragické události, řeknu mu pouze: „Podíváš-li se do očí koně, uvidíš mnohé ze smutku světa!“ Chtěl bych, aby svět obývali jenom skotáci. Pak by šlo všechno líp.
........Když píšu, opakuji to, co jsem prožil dřív. A pro tyto dva životy mi jedna slovní zásoba nestačí. Jinak řečeno: chtěl bych být krokodýlem žijícím v řece Săo Francisco. Krokodýl přichází na svět jako magister metafyziky, protože pro něj je každá řeka oceánem, mořem moudrosti, i když se dožije třeba sta let. Chtěl bych být krokodýlem, protože miluji velké řeky; ty jsou hluboké jako lidská duše. Na povrchu jsou velice bystré a jasné, ale v hlubinách jsou klidné a temné jako lidské trápení. U našich velkých řek miluji ještě něco víc: jejich věčnost. Ano, řeka je magické slovo, které nás spojuje s věčností.

L.: Velká divočina: Cesty je autobiografický román?
G.R.: Ano, pokud ovšem nepovažujete biografii za něco příliš logického. Je to „iracionální biografie“ nebo lépe řečeno moje iracionální sebereflexe. S touto knihou se samozřejmě identifikuji... Brazílie je bezpochyby kosmos, vesmír sám pro sebe, proto Riobaldo - hlavní postava románu - a všichni jeho bratři jsou obyvateli mého vesmíru...

L.: Tenhle Riobaldo by mohl být považován za Fausta, za mystika, za barokního člověka, a tak byl už také charakterizován. jak byste svého Riobalda vystihl?
G.R.: Ne, Riobaldo není Faust, a tím méně barokní mystik. Riobaldo je divočina - sertăo - učiněná člověkem a je to můj bratr. Riobaldo je příliš světský, než aby byl Faust; to, čemu se říká baroko, je jenom život, který na sebe bere podobu jazyka... Riobaldo je něco jako Raskolnikov, ale Raskolnikov bez viny, kterou nicméně musí odpykat. Ale ani tím vlastně Riobaldo není; je v podstatě Brazílií...

V tomto rozhovoru Guimarăes Rosa také říká: „Nemohu si dovolit zemřít předčasně, protože ještě v sobě nosím mnoho, nesmírně mnoho příběhů.“
Bohužel, toto přání se Guimarăese Rosovi nesplnilo. Jeho dcera Vilma se ve své knize „Rozpomínek“ (Relembramentos: Joăo Guimarăes Rosa, Meu Pai) zmiňuje o otcových varovných předtuchách, které se mu zjevovaly ve snech nebo intuitivně, v řadě vzájemně propojených náhodných událostí.
„Jeho poslední předtuchou bylo, že po svém vstupu do Brazilské literární akademie zemře. Proto tento slavnostní akt odkládal, přestože byl zvolen už před čtyřmi lety. A skutečně k tomu došlo.“ Za tři dny po této slavnostní události Guimarăes Rosa zemřel na infarkt, když psal ve své pracovně. Bylo mu 59 let. Ve svém posledním projevu v Brazilské literární akademii předtím řekl: „Lidé neumírají, jsou začarováni.“ „To bylo jeho poselství hlásající nesmrtelnost duše,“ dodává jeho dcera Vilma a uvádí rady, které jí otec dal:
„Buď veselá, abys přitahovala radost.
Buď nadšená a optimistická, abys přitahovala úspěch.
Miluj život, abys dosáhla štěstí.
A především měj víru.“

Z publikací: Guimarăes Rosa: Seleçăo de textos. Org. Eduardo F, Coutinho. Civilizaçăo Brasileira, Rio de Janeiro, 1983
Vilma Guimarăes Rosa: Relembramentos: Joăo Guimarăes Rosa, meu Pai, 2-a Ed. Editora Nova Fronteira, Rio de Janeiro, 1999
vybrala a přeložila Pavla Lidmilová 

 Guimaraes

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3258x

Inzerce
Inzerce