Nahé odívati
Pirandello, Luigi: Nahé odívati

Nahé odívati

Rozhovor A. Němcové s V. Maškovou, dramaturgií chystané Pirandellovy hry Nahé odívati, v přípravě v Moravském divadle v Olomouci.

Na scéně Moravského divadla Olomouc se 6. února 2004 objeví nová inscenace. Diváci se po dlouhé době mohou těšit na zpracování hry světoznámého italského dramatika Luigiho Pirandella Nahé odívati. S dramaturgyní inscenace, Věrou Maškovou, jsem se pokusila nahlédnout do zákulisí příprav na premiéru.

Proč jste si vybrali právě tuto hru?
Já jsem se s ní setkala již dříve, za studií, a velice jsem se divila, že se nehraje. Základními tématy jsou voyerství, vliv medií a mediální obraz člověka, který jakoby potvrzoval jeho existenci. A to je dnes přece velmi aktuální téma.

Nechali jste si provést nový překlad?
Ne, využili jsme překladu Aleny Hartmannové, který výrazně upravil pan režisér Korčák.

Jak se Vám s panem režisérem Korčákem spolupracovalo?
Spolupracujeme spolu už dlouho a práce s ním je nesmírně inspirativní. Jeho režijní přístup se vyznačuje hlubokým analytickým myšlením. Snaží se co nejvíce proniknout do textu a dostat z něj maximum.

Jaká témata Vás ve hře nejvíce zaujala?
Hra je zajímavá už svým žánrem, je to zvláštní, černá, absurdní tragikomedie. Zajímavá je Pirandellova práce s banalitou. Často čerpá témata svých her ze soudniček, kalendářových historek, balancuje na pokraji červené knihovny a z tohoto materiálu vytváří zásadní existenciální výpověď o světě. A o čem vypovídá? Především o kontrastu mezi snem a realitou. Ale pirandellovské sny nejsou sny velkých, tragických hrdinů. Jsou to většinou maloměšťácké sny o tom, jak bychom chtěli vypadat v očích světa, jaký dojem bychom chtěli vyvolávat. Jeho hry jsou skutečným příběhem masky a tváře, příběhy o tom, co zakrýváme vědomě, co nevědomky, co skutečně jsme a čím se být snažíme. V dnešním slovníku by se tomu řeklo image. Kde začíná, kde končí a kde přitom zůstává skutečná lidská podstata.

Jak se hercům pracovalo s Pirandellovým textem?
Po Pirandellovi může dramaturg sáhnout ve chvíli, kdy má k dispozici kvalitní soubor, zvyklý na určitý způsob práce a myšlení v dané situaci. Je velice těžké hrát poměrně složité situace pravdivě a zároveň s určitou nadsázkou, která je pro poetiku tohoto dramatika nezbytná.

Uvedete tuto inscenaci na Divadelní Flóře?
Na Divadelní Flóru ji nechystáme. Letos hrajeme v plenéru, proto jsme zvolili Eurípidovu Ifigenii v Aulidě v režii Jana Kačera.

Na co dalšího se ještě mohou olomoučtí diváci v Pirandellovi těšit?
Hra je posunutá do šedesátých let, což se promítá i do výtvarného řešení a jevištní atmosféry, inspirované zvláštním manýrismem, který šedesátá léta v sobě měla. Cíleně se odkazujeme na Felliniho Sladký život. Pokud to dopadne tak, jak se to prozatím jeví, tak i herecké výkony budou zajímavé. Jde o výrazné figury se zvláštním nábojem.

Prozradíte, koho uvidíme v hlavních rolích?
Hlavní roli hraje Evelyn Čapková-Pacoláková. Jde o výbornou herečku a role Ersílie jakoby byla stvořena přímo pro ni. Objeví se v trochu nečekané podobě, protože, a to je velmi zajímavé, se Ersílie sice dá hrát jako jednoznačná oběť, ale ona tuto cestu nezvolila. Její Ersílie je nejednoznačná, komplikovaná postava se spoustou podob a možností... Jde o napínavé, rafinované a zábavné herectví, takže si myslím, že představení bude stát za to. V další roli uvidíte pana Bartoně, který pod vedením pana režiséra Korčáka vždy podává skvělé herecké výkony.

Jakým způsobem pracoval pan režisér Korčák s textem?
Pan režisér požaduje investici zevnitř. Nedohaduje se o základních postupech – jestli někdo přijde zprava nebo zleva, ale velmi citlivě a pečlivě mapuje to, co text zevnitř přináší herci a využívá toho k tvarování inscenace. Způsob, jakým na divadle pracuje s textem, se v podstatě vymyká obecnému trendu, který jde od využívání až k zneužívání textu a literatury vůbec. My jsme se snažili respektovat autora a ducha jeho díla. Snažíme se jít cestou analýzy. Rozkrytá témata pak nabízejí úžasné možnosti, což právě dělá z divadla zábavné dobrodružství a také dává šanci vypovídat o světě v širším záběru. Když si text přizpůsobíte sobě a svému rozměru, tak hru zákonitě ochudíte a vypovídáte jen o sobě. Naopak, když text přijmete jako setkání s fantastickým člověkem, a tím Pirandello byl, pak je opravdu vzrušující snažit se na jeviště přenést svět jeho idejí a citů a dává to prostor pro hlubší existenciální výpověď o tom, kým jsme a kam směřujeme. A o to přece v divadle jde. 

Rozhovor

Spisovatel:

Kniha:

Režie: Jakub Korčák. Dramaturgie: Věra Mašková. Překlad: Alena Hartmannová. Hudba: Miroslav Pudlák. Scénografie: Ondřej Nekvasil. Kostýmy: Zuzana Ježková. Moravské divadlo Olomouc, premiéra 6. 2. 2004.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jiří Špička,

Pro sl. Russovou: onou hrou byla nejslavnější Pirandellova hra Šest postav hledá autora (Sei personaggi in cerca d'autore), bylo to 9. 5. 1921.

Russová,

Mám k vám prosbu. V r. 1921 měla v římském Teatro Valle premiéru hra Luigiho Pirandella. Nevíte,jak se toto drama jmenuje? Děkuji vám.