Vidiadhar Surajprasad Naipaul: „Mé knihy se vrší jedna na druhou, a já jsem suma svých knih“ [1]

Bernard Levin: „Narodil jste se na Trinidadu?“ V. S. Naipaul: „Narodil, ano. Byla to velká chyba.“ [2]

Karibský ostrov Trinidad, objevený Kryštofem Kolumbem, byl britskou kolonií po dobu necelých dvou století, zhruba od začátku devatenáctého století (oficiálně 1802) do roku 1962. V. S. Naipaul se narodil v trinidadském městečku Chaguanas v roce 1932. Do Karibiku se z Indie připlavil jeho dědeček, bráhman východoindického původu, výměnou za závazek pracovat jako učitel na plantážích s cukrovou třtinou.[3]

Svůj první vzor našel Naipaul v rodině, v otci, jak píše v Prologu k vlastnímu životopisu. Seepersad Naipaul se narodil již na ostrově a svou pisatelskou kariéru zahájil jako malíř nápisů a vývěsních štítů. Později se živil novinařinou pro Trinidad Guardian (prestižnější ze dvou deníků, jež vycházely na Trinidadu před druhou světovou válkou), psal však také povídky a syna v jeho spisovatelských sklonech podporoval.[4] Syn záhy otcovské ambice překonal. Již ve čtvrtém ročníku gymnázia Queen’s Royal College v Port of Spain (tedy asi ve dvanácti třinácti letech) si do Kennedyho latinské čítanky zaznamenal přísahu, že nejpozději do pěti let z Trinidadu unikne. Přísahu se mu podařilo splnit téměř doslova, klíčový byl rok šestý. V roce 1948 získal vládní stipendium a v roce 1950 za ně odjel studovat do Oxfordu. Po získání bakalářského titulu se pár let živil jako reportér pro karibskou redakci rozhlasového vysílání BBC, psal také literární recenze pro časopis New Statesman.

Jeho první díla[5] – komedie koloniálních mravů v próze, odehrávající se na Trinidadu ve čtyřicátých a na počátku padesátých let[6] – vydalo nakladatelství Andrého Deutsche v druhé polovině let padesátých. Od té doby se Naipaul živí psaním románů, novel, povídek, cestopisů a v neposlední řadě i knih, jako je Pouť (A Way in the World, 1994), pohybujících se na pomezí fikce a dokumentu, obvykle s výrazným cestopisným a dějepisným zaměřením.

Na otázku, co jej k psaní přivedlo, odpověděl Naipaul, že to byla „jistá představa ušlechtilosti, zalíbení v knihách, v jejich vůni i v tom, jaké jsou na dotek, láska k písmu a tisku [lettering], touha stát se slavným - tohle všechno najednou.“ [7]

Jeho dílům nelze dost dobře porozumět, pokud se nepokusíme odpovědět na jinou otázku. Proč si nedokázal představit, že by svou touhu po knihách mohl uspokojit na Trinidadu, a naopak za samu podmínku naplnění svých snů považoval co nejrychlejší únik z tohoto ostrova na ostrov jiný, z Trinidadu do Anglie. Klíčem k odpovědi je již zmíněná Kennedyho latinská čítanka. Když Naipaulova otce postihla žaludeční slabost anebo na něho padla deprese, volal na rodinu, aby mu podali „toho Aurélia“, „toho Epiktéta“. [8] Četbu klasiků [9] z doby římského impéria užíval jako lék na zoufalství z životní mizérie v chudé, zaostalé, provinční, zkorumpované kolonii. [10] Syn se s podobnou stoickou útěchou z četby nehodlal spokojit. Epiktét a Aurélius doputovali na Trinidad ze starověkého Říma oklikou přes viktoriánský či edvardiánský Londýn, střed impéria britského. Naipaul se rozhodl, že přes Kennedyho latinskou čítanku poputuje opačným směrem: z okraje impéria do jeho středu. A pak, až se mu jej podaří dobýt psaním, poputuje ze středu zase zpátky na okraj, ale to již v podobě zvláštního poselství, znamení ušlechtilosti – jako kniha.

Čteme-li rozhovory s Naipaulem, zjišťujeme tedy, že z pohledu trinidadského chlapce jako on se knihy jeví nejen jako zdroj smyslového a duchovního potěšení, ale jako předměty doličné usvědčující kolonii z podřadnosti ve srovnání s imperiálním sídlem. Podřadnost kolonie se hmatatelně projevuje především při každém pokusu přemístit cosi ušlechtilého – věc, jakou je kniha, myšlenku, jakou je svobodná společnost - z imperiálního středu do kolonie. „V domnění, že mu pomůže, když bude číst romány, si zakoupil několik levných knih z edice Reader’s Library. Knihy měly tmavě nachové desky, se zlatým písmem a zdobením. Na stánku v Arwacasu vypadaly lákavě, ale doma se jich skorem nemohl dotknout. Zlatá barva se mu lepila na prsty a obálka mu připomínala máry a koně táhnoucí pohřební vůz, vystrojené v těchto barvách smrti den co den.“ [11] Podobně působí směšně, když pan Biswas komentuje stavbu svého primitivního domu slovy: „Přece nás nikdo nemůže nutit, abysme to postavili všechno najednou. Dyť Řím taky nepostavili za jedinej den.“ [12] Při přesunu z impéria do kolonie se velkolepá stavba změní v domek, ušlechtilý ideál v cosi nízkého a materiálního, figurativní vzlet na cosi doslovného: písmo se ze znaku, jenž povznáší četbou, změní na látku, jež špiní ruce.

Knihy jsou svázaná znamení nepřítomnosti a přítomnosti v jednom. Nepřítomnosti společnosti, v níž lze být spisovatelem, na Trinidadu. A přítomnosti takové společnosti kdesi za oceánem, tam, odkud se na Trinidad dovážejí všichni ti Auréliové, Epiktéti, Dickensové, Conradové [13] a Kennedyho latinské čítanky. Již Stephen Schiff podotkl, že se mu zdá, jako by v Naipaulových dílech bylo možné vysledovat jistý ideál společnosti, jímž Naipaul jako litmusovým papírkem poměřuje společnosti v různých částech světa, jimiž cestuje, do nichž zasazuje děje svých románů anebo jež soudí ve svých cestopisech. Tento ideál společnosti podle něho vychází z Naipaulova pojetí spisovatelského povolání: „Je to společnost, v níž někdo jako V. S. Naipaul může být spisovatelem? Není to špatné kritérium. Měl by například v takové společnosti člověk jeho původu dost svobody ke psaní? Dostalo by se mu, nezávisle na jeho původu, vzdělání, bez něhož si psaní nelze představit? Byla by to společnost dostatečně na úrovni, pokud jde o obecnou vzdělanost a myšlení, aby vyprodukovala dostatek čtenářů? Byla by to společnost s takovou ekonomikou a systémem vlády, v níž by se daly vydávat knihy? A konečně – a tady se ocitáme na nejisté půdě – byla by to společnost, jež by v něm vzbuzovala nejen touhu psát, ale touhu psát dobře? Byla by to společnost, v níž se snaha dobře psát jeví jako něco žádoucího?“ [14]

Ač Naipaul nešetří britskou koloniální politiku v Karibiku ani jinde a dokáže být velmi kritický i k poválečné britské společnosti, v jeho celkovém postoji k Británii se odráží vědomí, že právě jen tam mohl v uplynulých padesáti letech svobodně vést život spisovatele. „Vždycky jsem byl této zemi vděčný, že mi umožnila, abych svobodně rozvíjel svůj talent. Nikdy jsem nemusel dělat nic, co jsem dělat nechtěl. Podobnou kariéru bych nemohl udělat v žádné jiné evropské zemi, ať už z důvodů jazykových anebo politických. Nic podobného bych nedokázal ani v Číně, Japonsku nebo Indii. Mohl jsem to dokázat jen tady. Dokonce bych to nedokázal ani ve Spojených Státech, protože Američané se začali zajímat o témata a postoje, o nichž píšu, až příliš pozdě. Teď je těžké tomu uvěřit. Nikdo jiný se o utlačované tohoto světa nezajímá víc. Nechce se věřit, že se o ně Američané začali zajímat teprve v posledních deseti patnácti letech. Předtím žádný takový zájem neprojevovali.“ [15]

Ještě jedna stránka spisovatelství je pro Naipaula klíčová, ač se o ní Schiff nezmiňuje. Jen v Británii si mohl splnit své touhy, a ještě se tím uživit. Mít možnost uživit se jako spisovatel – za podmínky, že si člověk může sám určovat, o čem, jak a jak dobře chce psát – znamená nebýt nucen vstupovat do takových vztahů k lidem, jež jsou poznamenány a pokřiveny nomenklaturní podřízeností, nadřízeností a rivalitou (ne-li zákeřností). Jinými slovy vztahů typických pro naprostou většinu výdělečných zaměstnání: „Nikdy jsem nemusel pracovat jako námezdná síla. V raném věku jsem se zapřisáhl, že takový vztah k lidem nikdy nebudu mít. Tím jsem získal svobodu, od lidí, od komplikovaných závazků, od rivalit, od soutěžení. Nemám žádné nepřátele, soky, pány; nikoho se nemusím bát.“ [16]

Naipaulovo hodnocení společností podle toho, jak se v nich žije spisovatelům, jako je on sám, vypovídá cosi podstatného o jeho osobnosti, o povaze a síle jeho vazby ke knihám, cizím i vlastním. Když byl ještě chlapec, staly se pro něho znamením možností, příslibem vykoupení, prostředkem spásy v podobě úniku ze země, v níž se – jak se mu aspoň zdálo – narodil omylem. V dospělosti zase ve vlastní tvorbě nalezl osobní talisman zahánějící strach z nicoty, jaký posedá člověka, jehož touhy vyhnaly z domova na pouť světem, a tak jej o domov připravily. „Člověk musí vtisknout tvar svým postřehům, své každodenní úzkosti, svému vědomí bezdomovectví, bezprizornosti, nedostatku zastoupení ve světě, nízkému postavení. To pro mě nejsou jen abstraktní pojmy; když mluvím o tom, že jsem exulant nebo uprchlík, není to jen metafora, myslím to doslova. [...] Protože člověk v takové situaci nemá svou vlastní stranu, nemá vlast, nepatří k žádné komunitě; je jenom a pouze jednotlivec. V takové situaci vám hrozí, že se zblázníte; znám lidi, jimž se to stalo [...]“ [17]

Naipaulovo hodnocení společností na základě vyhraněně osobního pojetí dobra vypovídá i o tom, jakým způsobem v knihách přistupuje nejen ke knihám, ale i ke všem ostatním skutečnostem – lidem, věcem, událostem, myšlenkám. Jeho touha po ušlechtilosti nepředpokládá ideál, jejž by se dal předložit ke všeobecnému následování. Je to naopak gesto, jímž se Naipaul vyděluje z davu a vymezuje své postavení vůči všelijaké neušlechtilé všeobecnosti. Jako spisovatel se stává sám sebou teprve psaním, a právě jen psaním dokáže poměřovat sebe i jiné. Jeho knihy jsou autobiografické nikoliv proto, že v nich hojně přetváří zážitky a zkušenosti z vlastního života, ale protože jimi v prvé řadě sám sebe hodnotí a zhodnocuje. Psaní je jeho ctnost, virtu: tvar, smysl a hodnota, jež si dává, jediný jemu dostupný způsob, jak se stát plně tím, kým je. Kdyby si nevážil oněch skutečností, jež mu psaní umožňují, znevážil by sám sebe a smysl vlastního života.

Zdůrazňuji tento rys Naipaulovy tvorby z toho důvodu, že jeho nekompromisní hodnocení různých kultur a zemí často vyvolávají značnou nevoli: nejvíce u spisovatelů, s nimiž sdílí karibský původ. Ti mu vyčítají nejen to, že je k ostrovním zemím Karibiku a obecně k tzv. třetímu světu nespravedlivý, když je poměřuje rozvinutými západními společnostmi, ale hlavně že jeho pohled není dostatečně univerzální a objektivní (zejména ve vztahu k černošskému obyvatelstvu). [18] Naipaul své názory obhajuje poukazem na to, že vždy ctí pravdu, jak ji vidí, i když je nepříjemná. Jeho pojetí psaní jako hledání objektivní pravdy naznačuje, že na rozdíl od svých kritiků ale nevěří v existenci a hodnotu pravd objektivních a univerzálních v běžném slova smyslu:
„Takže věříte, že existuje objektivní pravda?“
„Ano. Pod podmínkou, že člověk uváží úplně všechno, nač reaguje.“
„Je to integrita? Když celou svou osobností reagujete na situaci jako celek?“
„Ano – nic nezamlčujete, nic nepřecházíte, nic neignorujete. Snažíte se dát tvar zkušenosti jako celku. Ovšem musíte se stát adeptem na vyhmatávání toho, co je na vašich reakcích pravdivé.“ [19]

Naipaul zjevně pojímá objektivní pravdu jako pravdu, jež je zároveň objevem a výtvorem jisté osobnosti, nesamozřejmou pravdu zahlédnutelnou jen z osobní perspektivy, a to ještě jen tehdy, dokáže-li ji člověk vyhmátnout. V této perspektivě se odráží nejen povaha jednotlivce, ale i jeho minulost, osobní i rodinná, vlastní i obecně kulturní. Nejde o to překonat ji ve jménu pomyslného univerzálního lidství, ale průběžně ji formulovat jakožto pravdu o sobě, vyměřovat jako hodnotu sebe sama. Nevysloveným předpokladem Naipaulovy tvorby je, že tuto perspektivu vpravdě překonat ani zrušit nelze, aniž bychom riskovali, že náš život přestane mít cenu, anebo ztratí smysl. [20] Na otázku, jak se stát adeptem na její vyhmatávání, by Naipaul jistě odpověděl, že žitím a psaním neboli putováním. To jest když vás touha psát donutí opustit domov, a vy jej pak začnete popisovat tak, jak se vám jeví z ciziny. „[...] člověku nezbývá než se zachovat jako poutník, jenž zatoužil zvědět, jak vysoké jsou městské věže: odejde z města.“[21] Za první takový zásadní okamžik ve svém životě – okamžik, kdy se mu perspektiva rozšířila, aniž by proto přestala být jeho osobním náhledem – označil Naipaul svůj první let nad Trinidadem:

„Nejdřív jsem letěl letadlem, malým, jakým se tehdy létalo, úzkým, s úzkými uličkami, nízko nad zemí. A tak jsem učinil první objev: byla jím krajina mého dětství, jak vypadala ze vzduchu, z nevelké výšky. Na zemi mi připadala tak chudá, neuspořádaná, plná chatrčí a stok a pustých předzahrádek a zakrnělých ibiškových plotů a nevzhledných dvorků: typický pohled z ulice. Ze vzduchu to však byla krajina plná logiky a velkých vzorů; rovné čáry a pravidelnost a tkaný koberec polí s cukrovou třtinou, jež se z výšky zdála tak rozlehlá, že na lidi nezbývalo mnoho místa, a když tak jen při okrajích; obrovská, neznámá oblast močálů, podivuhodně nehybná, shluky manglí a zářivě zelených stromů, jejichž černé stíny se rýsovaly na mléčně zelené močálové hladině; zalesněné vrcholky a prohlubně a údolí hor; krajina jasných tvarů a kontur, jež vstřebala veškerý pouliční nepořádek, vzorec tmavě zelené a tmavě hnědé, jako kamufláž, jako krajina v knize, jako krajina nějaké opravdové země.“ [22]

Žádné rozšíření osobní perspektivy není definitivní. Dochází k němu ne jednou, ale mnohokrát, po každém návratu domů, po každém návratu do ciziny, na každé cestě. Okamžik odjezdu, okamžik příjezdu, čas putování mezi nimi, zkušenost opětovného návratu a navracení: toť hlavní témata a do jisté míry i strukturní principy Naipaulových próz, nejen samotné Pouti. V jistém smyslu nepopisuje většina Naipaulových knih nic jiného, než cesty tam a zpátky v prostoru, čase a představě, jež obvykle opisují jakýsi zvláštní, otevřený kruh. Z Trinidadu do Anglie, z Anglie do Trinidadu, z Trinidadu dětství do Trinidadu dospělosti, z poválečné Anglie do Anglie imperiální v přistěhovalecké představě, a také z Indie do Trinidadu a z Trinidadu do Indie, ze Španělska do Jižní Ameriky přes Trinidad a z Jižní Ameriky přes Trinidad do Anglie, z Anglie do Afriky, z Indie do Afriky, z Martiniku přes Paříž do Afriky, z Afriky do Anglie.

I v jediném Naipaulově románu odehrávajícím se cele a ryze v anglickém prostředí, Mr. Stone and the Knight’s Companion (1963), hraje cesta převratnou úlohu. Na dovolené na cornwallském pobřeží pocítí pan „Kámen“ tíhu vlastní smrtelnosti stylem, jaký má v anglické literatuře obdoby snad už jen u Thomase Hardyho: „Jinde v Anglii by se v černém svrchníku necítil tak nápadný. Ale v této krajině jako by to byl emblém změkčilosti a neschopnosti. Lidská existence nezanechala na této zemi téměř žádné stopy. Nevypadalo to, jako by se odtud lidé stáhli, ale jako kdyby byli, ztrativše odolnost, nadobro vymazáni z povrchu této kamenité země, jež tu po nich zůstala jako svědectví o nesouladu mezi člověkem a Zemí./Jednou na holém útesu narazili na mrtvou lišku, tak celistvou, jako by byla živá, bez sebemenších známek smrti či násilí na těle. Ležela na boku, jako by spala, a vítr jí čechral srst.“ [23]

Tento román také dobře ukazuje, že Naipaulovo vyprávění – kruhový pohyb představivosti od scény A ke scéně A s drobným rozdílem několika tisíců vmezeřených slov [24] – je v první řadě způsob, jak změřit onen podstatný, ale těžko postřehnutelný rozdíl, jenž se cestou odehrál. Naipaulovo „cestopisné“ psaní je způsob měření a vážení cest, na nichž se uskutečňuje autorův život.

Výsledkem těchto měření a vážení je pravda o shlédnutých končinách (a jejich koloniální minulosti) a pravda o zdroji této pravdy, jímž je buď Naipaul sám jako cestovatel (či spíše jeho vypravěčské či cestopisné alter ego), anebo postavy, jež v románech vysílá na cesty jako své zástupce. Obě pravdy se mění v čase. A také v prostoru: záleží na tom, z jakého bodu na mapě a z jakého bodu životní trajektorie vycházejí, například na tom, zda opisujeme životní dráhu východoindického venkovana, venezuelského revolucionáře, anglického šlechtice, trinidadského politika anebo „britského“ spisovatele Naipaulova typu.

Obecně lze říct, že tyto opakované návraty figurují v Naipaulově díle jako protiváha jiného rysu koloniálních dějin. Tím jsou opakované ztráty paměti, k nimž nutně dochází při přesunech a vyvražďování lidí, etnik a národů v hranicích a na hranicích impéria, a to jak při jeho vzniku, tak při zániku a dokonce i dlouho po něm.

Vraťme se ještě jednou ke Kennedyho latinské čítance. Když se devatenáctiletý Naipaul vydával na svou první velkou cestu světem, netušil, že pocestuje mnohem složitěji než jen tam a zpátky, jak o tom snad jako chlapec snil. Nemohl například vědět, že jeho cestu bude provázet rozpad právě toho impéria, bez jehož existence by nebyla myslitelná nejen jeho vlastní cesta z Trinidadu do Anglie, ale ani plavba jeho dědečka bráhmana z Indie do Trinidadu. Netušil jistě ani to, že po cestě získá zkušenost s návraty do jiných míst než do těch, z nichž vyrážel. Díky nim nahlédl, že zdánlivě univerzální imitativnost koloniálních společností je ve skutečnosti mimikry, maskující jednou prázdnotu, podruhé barbarství, potřetí tisíciletou tradici, jež ustrnula ve vývoji. [25] A jistě netušil ani to, že nakonec – pokud u Naipaula lze mluvit o konci – nezakotví ani v Británii, ani na Trinidadu, ale na indickém subkontinentu, jenž se ze současného pohledu zdá být nejpříznačnějším místem jeho ztrát a návratů. [26]

II. Pouť: styl cesty jako míra života

Až představa nová i povědomá
zavane zahradou, divokým krajem,
pak dítě cizince s každým májem
bude v té krajině víc jako doma. [27]

„Je to kniha, jež pojednává jak o oblastech Karibiku či Nového Světa a různých aspektech jejich kultury, tak o fázích jejich poznávání. Ta postupnost pronikání do věci je důležitá, a forma, k níž jsem dospěl, se mi zdá pravdivější a přirozenější než umělé [souvislé] vyprávění [...]. V mé knize jsou také souvislosti, ale mají povahu asociace představ. Nelze je odtrhnout od pozadí, do něhož jsou zasazeny. [...] A díky té formě si každý přečte svou vlastní knihu, odvíjející se od jeho přirozenosti, od jeho potřeb. Někdo si třeba všimne skrytých asociací na úkor zřejmějších. Mě jako autora nevyjímaje. Patří to ke krásám tvůrčího psaní; zamýšlíte napsat to či ono, ale při psaní, podaří-li se vám dosáhnout určité intenzity, se najednou samy od sebe vynoří věci, o nichž nemáte nejmenšího tušení. Některé souvislosti si začínám uvědomovat teprve teď, řadu měsíců po dopsání této knihy. Možná vám to bude připadat divné, ale nevěděl jsem, že zrovna téma revoluce – a představa revolucionáře jako duševně poškozeného člověka – hrají v té knize hlavní roli.“ [28]

Pouť je souborem devíti kapitol, jež spolu zdánlivě souvisejí jen velmi volně. Ač tři z nich mají podtitul „nenapsaný příběh“, jedná se spíš než o příběhy o mnohovrstevný propletenec příběhů, z něhož je v každé kapitole rozpleten, nikoliv však odstřižen jediný pramen. V závěru je propletenec odhalen jako jediné nepřetržité vlákno, zauzlené v kruhu. Končíme tam, kde jsme začínali, v pohřebním ústavu v Parryho kapli.

Pohyb v kruhu není náhodný. Forma psaní jako by tu spadala v jedno s význačným rysem všech zde vylíčených životů, v nichž psaní či vyprávění navíc hraje klíčovou roli: „Když jsem přemýšlel o ironii Lebrunova života, totiž o skutečnosti, že na jeho konci se on sám podobal lidem, o nichž ve své první knize napsal, a téměř s pověrčivostí jsem si uvědomoval, že v lidských životech existuje jistý kruhový pohyb, začal jsem si říkat, kde jsem asi já ve svém psaní vyznačil oblasti ducha, do nichž se budu vracet“ (s. 124).

Dvě hlavní kapitoly – „Balíček papírů, svitek tabáku, želva“ a „V Zálivu beznaděje“ – jsou přepisy epizod z Naipaulovy dřívější knihy The Loss of Eldorado (Ztráta Eldoráda, 1969). V Pouti jsou tato polofiktivní, polohistorická vyprávění o anglickém šlechtici Walteru Raleighovi (1554–1618) a venezuelském revolucionáři Franciscu Mirandovi (1750–1816)[29] vsazena do kontextu vypravěčovy osobní minulosti (a jednoho fiktivního příběhu). Raleighovu příběhu, točícímu se kolem jeho knihy Objevení Guayany (1596), jsou předřazeny dvě kapitoly pojednávající o záměrném zkreslování skutečnosti v knihách autorů, s nimiž se vypravěč osobně poznal, v trinidadském cestopisu Angličana Fostera Morrise a ve spisech černošského revolucionáře Lebruna [30]. Ještě před těmito kapitolami však stojí fiktivní příběh „Nové šaty“, podobenství o nesouměrnosti indiánského a bělošského vnímání času, jenž nabývá plného významu až o tři kapitoly dále: dokresluje, proč se Raleghova očekávání tak hluboce míjejí s očekáváními karibských Indiánů. Mirandovu příběhu zase předchází popis vypravěčova setkání s Trinidaďanem žijícím ve Venezuele, jehož vyprávění dokumentuje přetrvávající brutalitu ve společnosti již dávno osvobozené od koloniálního jha.

Čím déle se Poutí pročítáte, tím více si uvědomujete, jak důmyslně je tato kniha strukturována. Nejen v rozvrhu kapitol, ale již na úrovni jazyka, stylu. Klíčovým rysem Pouti je opakování slov, výrazů, přirovnání, výjevů, událostí. Naipaul to sám zdůraznil: „Rád opakuji totéž různým způsobem. Chci, aby se čtenář rozpomínal. Mirandův příběh je tam čtyřikrát. Mám představu, že iluze poznání usnadňuje čtenáři sblížení s neznámou látkou.“ [31] Iluze poznání. Druhým, neméně význačným rysem textu je důraz na iluzivnost představy, že v případě zemí, krajin, osobností, vlastní minulosti či dějin lze dospět k nějakému definitivnímu, všezahrnujícímu, nutně a univerzálně platnému poznání. Namísto toho dochází k vrstvení představ, k jejich zpevňování opakováním a k vzájemným posunům různých časových vrstev vytvářejících iluzi poznání vůči sobě navzájem. V těchto posunech, odehrávajících se v mysli jediného člověka (autora, vypravěče, postavy, čtenáře) a podmíněných jeho osobní perspektivou, je klíč k porozumění té skutečnosti, jež Naipaula výsostně zajímá. Je to skutečnost změny.

Naipaul žije a píše ve světě, v němž schopnost umět se vyrovnat s neustálou změnou je sama podmínka přežití cestovatele, spisovatele. Cítit se ve světě, přesněji v nějaké krajině doma znamená orientovat se ve vánku představ. Umět rozklíčovat, co je na každém jevu odvěkého, co přibylo teprve nedávno, co se ztratilo zdánlivě beze stopy.

V druhém sledu to znamená získat povědomí o tom, co vzešlo a vzchází na domácí půdě a co muselo být (nebo stále musí být) odjinud dováženo. Od toho se odvíjí i úloha paměti v Naipaulových dílech. Paměť cestovatele není úložiště-skladiště, ale vanutí představ. Neslouží v první řadě k zapamatování, tj. uchovávání, konzervování a akumulaci (tedy i k zahlazování rozdílů a děr), ale k rozpomínání, jež je odmýšlením, přimýšlením, přikládáním zdánlivě totožných představ na sebe, aby rozdíly mezi nimi co nejvíce vynikly.

Paměť cestovatele není jako sklep úřední matriky v Červeném domě („Dějiny. Pach rybího lepidla“), kde se nachází úplně všechno, co kdy bylo na ostrově vytištěno: taková paměť páchne rybinou a hnilobou, a osobu cestovatele odpuzuje natolik, že se do sklepení nakonec nikdy nezajde podívat (24). Paměť cestovatele je zčásti bytostná, zčásti literární krajina plná zahrad a divočiny, jimiž vanou představy nové a povědomé. Je to otisk krajiny v cestovatelově mysli, a zároveň stopa, již cestovatel zanechal v krajině, již navštívil. Tato paměť je v obou případech dočasná, udržovaná pouze návraty a opakováním. Vzápětí po cestovatelově odchodu (smrti) z místa se začne ze světa vytrácet, jak to naznačuje i druhé motto Pouti: „Rok za rokem se naše paměť vytrácí/z nitra hor, jež ji obklopují.“ Dokladem toho, jak tato paměť působí, je například vypravěčův pohled na trinidadský mys Galéra, „jakoby zázrakem - stejný pohled, jaký se naskytl Kolumbovi, když při své třetí plavbě překročil Atlantský oceán: nikoliv na tytéž skály, nýbrž na skály vytvořené z těch, které viděl; větrem ošlehané stromy vyhlížely stejně jako stromy přede mnou, ale byly o deset, dvanáct či patnáct generací starší“ (67). Každá vize je objev a stopa a objev: po „galéře“, již Kolumbus při své plavbě údajně spatřil („objevil“) a po níž mys pojmenoval, pátrali mnozí a bezúspěšně, teprve Naipaulovu vypravěči se ji podařilo zahlédnout, a tak znovuobjevit. A jako vždy u Naipaula platí: principy žití a psaní jako by byly totožné, ač nakonec totožné nejsou a nemohou být. Paměť cestovatele je také krajina nevyužitých námětů, jichž většina vychladne a vybledne: „jeden či dva však s vámi zůstanou“ (44). Zůstanou, neboť dokáží odolat opakování a změnám, jimž jsou podrobeny nejen při psaní, ale i při četbě. „Pokud věci nedáte na papír, přijdete o hodně. Jisté věci, které lidé říkají, odhalují své významy pouze tehdy, když je znovu a opět čtete. Slova je nutno mít fyzicky přímo před očima. Je to jediný způsob, jak něco objevit. Počínaje jednoduchými věcmi. Například: „Ale já téhle větě nerozumím.“ Anebo: „Jak jsme se dostali odsud sem?“ (158). Zdůrazněme: určitá klíčová slova nevydají své významy, pokud je nemáme znovu a znovu fyzicky před očima.

Český překlad Pouti, ač se až na malé výjimky [32] dobře čte, má bohužel při podrobném srovnání s originálem řadu nedostatků. Některé z nich se týkají i význačných stylistických rysů originálu. [33] Těmito rysy jsou záměrné opakování slov a výrazů (asociace představ), důraz na „modalitu“ výpovědi (iluze poznání) a nakonec zachování zvláštní a rušivé doslovnosti výpovědi, díky níž se v jediné představě naznačené v jazyce textu odráží pozorované a pozorovatel zároveň. Všechny tři prvky se protiví jistým zažitým pravidlům české překladatelské praxe: zaprvé snaze nahrazovat opakující se výrazy synonymy; zadruhé snaze vyhnout se anglickým konstrukcím typu I think..., I suppose..., it seemed..., I grew to feel..., kdekoliv to jde (často bez náhrady příslovcem); a zatřetí obecně nízké toleranci ke všemu, „co se v češtině neříká“, jež často vede překladatele k tomu, aby provokující neobratnost originálu „vylepšil“. Jinými slovy aby nekonvenční představu, již se spisovatel snaží vyjádřit i za cenu toho, že učiní jazyku násilí, zkreslil v duchu konvenční představy o tom, co se v češtině říci dá a nedá. Pokušení originál vylepšovat snad souvisí i s tím, že cestopisná próza nebudí takový respekt jako „kreativní“ či experimentální román.

Všichni Naipaulovi kritici se ale shodují v jednom. Naipaul je v současnosti přední, ne-li nejvýznačnější žijící, anglicky píšící stylista. Naipaul sám sice popírá, že by mu na stylu na rozdíl od formy záleželo. Nicméně ze způsobu, jakým o stylu hovoří, vyplývá, že se ohrazuje nikoliv proti stylu jako takovému, ale pouze proti klasickému pojetí stylu, v němž se vysoce hodnotí uhlazenost. On sám dává naopak přednost způsobu užívání jazyka, jejž označuje slovem „trnitý“ (brambly) [34] a jemuž já tu říkám provizorně doslovnost.

Uveďme příklady výše zmíněných nedostatků překladu. Na straně 10 se dočteme, že „Tmavý Ind [v kapli] upravoval mrtvé tělo...“ Nicméně v originále stojí: A dark Indian man was doing things with his fingers to a dead body... Tento neobvyklý obrat, v kontextu nabývající obscénních konotací, odkazuje k jistému záměrně nepojmenovanému povahovému rysu hrdiny kapitoly, Leonarda Sidea. Zároveň však neúprosně charakterizuje i vypravěčku samu – učitelku, jež Leonarda takto vidí a těmito slovy o něm vypráví. Pohybujeme se mezi příslušníky kastovní indické komunity na Trinidadu, zatížené dvojím dědictvím. Dědictvím jisté přirozenosti a „dědictvím“ předsudků, jejichž pochopení si žádá návrat do minulosti zdánlivě nadobro ztracené při přesídlení z Indie na Trinidad. Leonard Side je „podivný“ tak jako výraz, jejž o něm učitelka použila. Nejde ani tak o to, zda podstatou Leonardovy „podivnosti“ je homosexualita či transvestismus, ale kde se v něm, v učitelce (a v Naipaulovi) tyto a jiné podivnosti vzaly a berou.

Jiným příkladem Naipaulovy zvláštní doslovnosti je například tato věta: When I began to write of it, the Trinidad landscape that was present to me was the landscape I had known as a child and felt myself part of. Český překlad, uhlazenější než originál, neříká totéž: „Trinidadskou krajinu, o níž jsem psal na počátku své spisovatelské dráhy, jsem důvěrně poznal již jako dítě a cítil jsem se její součástí“ (196). Hlavním sdělením věty není, že vypravěč trinidadskou krajinu důvěrně poznal jako dítě a že se cítil její součástí, ale že si mnohem později, když o ní začal psát, neuměl pod pojmem trinidadská krajina představit nic jiného než krajinu svého dětství. Když jsem o trinidadské krajině začal psát, měla v mé představě podobu té krajiny, již jsem důvěrně znal a jejíž součástí jsem se cítil jako dítě. Teprve později si na základě četby historických dokumentů vytvoří v duchu jinou, imaginární trinidadskou krajinu, v níž je myslitelná i existence domorodých karibských Indiánů. In my mind’s eye I created an imaginary landscape... Česky: „Před mým vnitřním zrakem se vynořil pomyslný ostrov...“ (196). Ponechme stranou, že mezi vynořením a vytvořením je podstatný rozdíl. (Naipaul zásadně pojímá pozorování, poslouchání, četbu a psaní jako aktivity.) Slovo landscape se ve dvou odstavcích originálu opakuje čtyřikrát, v souladu s Naipaulovým přesvědčením, že jistá slova musí mít člověk znovu a znovu fyzicky před očima, než mu dojde, co znamenají. (Ozývá se tu i krajina z předznamenání ke knize.) My máme místo krajiny ostrov. Krajina dostává zabrat i jinak, na straně 38: „Krajina jako by byla svou koloniální minulostí pošlapávána a ničena...“. Originál ale tvrdí něco jiného (hovoří se o Trinidadu po získání nezávislosti): „Jako by s koloniální minulostí byla pošlapávána a ničena i koloniální krajina...“ (It was as though, with the colonial past, all the colonial landscape was being trampled...). Klíčový poznatek Pouti: proměny trinidadské krajiny jsou proměny dějinné. Existence indiánů není myslitelná bez „indiánské“ krajiny, vyhlazení indiánů v procesu kolonizace je provázeno přetvořením této krajiny na otrocké plantáže, nezávislosti Trinidadu zase odpovídá zmizení koloniální krajiny pod příměstskou zástavbou, vznikající pod náporem přistěhovalců. Aby člověk tyto proměny zpozoroval, musí se rozpomenout. Podstatou rozpomínání je aktivní tvorba představ.

Podobně se v textu opakují jiné, neméně přesně volené výrazy. Jedním z nich je blessing, požehnání, jež Naipaul bezpochyby volí s ohledem na jeho náboženské konotace. Toto slovo je však jednou přeloženo jako „prospěch a štěstí“ (32), a podruhé zase jako „mimořádně působivý dojem“ (72). Tím se z textu vytrácí poznání, že v jistých skutečnostech vidí obyvatelé kolonie požehnání právě jen proto, že jejich koloniální existence je, zvlášť pokud jde o sebeuvědomění, poznamenána bytostnou nedostatečností. V případě černošského obyvatelstva má toto požehnání podobu rasově národnostního hnutí, v němž se nepříliš úctyhodné emoci [35] plynoucí z podřadného postavení černochů v koloniální společnosti dostává náboženského, až mystického výrazu a posvěcení (31–35). V případě lidí jako Naipaul a jeho otec má zase toto požehnání podobu „svědectví z ciziny“ (například trinidadského cestopisu napsaného Angličanem), bez něhož by si nedokázali „učinit představu o tom, kde jsme a co jsme“ (73). Dalším opakovaným výrazem je např. man of principle, zásadový člověk, jednou přeložený jako „člověk v tomto ohledu zásadní“, podruhé jako „vždy však člověk principů“ (125), nebo výraz private alarms – jednou „osobní strachy“, podruhé „subjektivní obavy“ (124–125). Nakonec příklad asi nejdůležitější. Na straně 74 líčí vypravěč oblíbené trinidadské historky o neblaze pověstné chudobě a buranství Grenaďanů. V historkách figuruje nezvyklý výraz ground provisions, jímž lidé jako Naipaulova teta pohrdlivě označovali potraviny, z nichž se skládala grenadská (černošská) strava – jamy, taro, maniok, sladké brambory. Český překlad „základní potraviny“, i když nemá takový zvuk, věrně sleduje originál a uvedený výraz v těsném sledu za sebou několikrát opakuje. Ground provisions se ovšem v textu vynořují ještě jednou, v řeči trinidadského guvernéra Hislopa na straně 251. Text nutí čtenáře, aby se rozpomněl, kde tento výraz poprvé četl. A rozpomenutím ho přivádí k poznání způsobu bytí koloniální společnosti. Naipaulova teta (na Trinidadu příslušnice vyšší indické kasty) nevědomky přejímá výraz anglického imperiálního vládce, a napodobuje tak jistý „imperiální mrav“, v tomto případě výraz bělošského pohrdání černošskými otroky. Její imitativní užití jazyka dokresluje Naipaulovu tezi, že život v kolonii je podřadnou imitací imperiálního originálu. [36] Toto druhé opakování se však z překladu vytratilo: ground provisions u Hislopa nejsou již „základní potraviny“, ale „podzemní plodiny“.

Překlad bohužel dostatečně nezohledňuje ani finesy originálu související s „modalitou“ výpovědí: tímto pojmem zde označuji nejen modalitu gramatickou, ale i perspektivitu výpovědi. [37] Naipaul hovoří o iluzi poznání z toho důvodu, že každá výpověď je mnohonásobně podmíněna: předmětem, o němž vypovídá; subjektem, jenž vypovídá; kontextem, v němž se vypovídá. Například když se v originálu praví, že Raleigh has always said, nelze to přeložit jako „Raleigh byl přesvědčen“ (151). Kapitola totiž dovozuje, proč Raleigh pořád tvrdil, že zná přesnou polohu zlatých dolů v Guayaně, ač o tom přesvědčen nebyl, ba naopak. Ač v té době musel dobře vědět, že žádné Eldorádo neexistuje. Podobně když v originále stojí you appeared to give an explanation, nelze to bez dalšího přeložit jako „A potom [...] jste podal vysvětlení“ (159). Někdy „modální“ zkreslení souvisí s vynecháním časových určení hned ve dvou větách, jež v originále tvoří celek dokumentující proces poznávání v čase: Later knowledge told me that it was a British colonial building in the Victorian Gothic style. At the time that rough grey front wall and those pointed reddish arches in the open galleries at the back seemed to be just what you would expect to find in Police Headquarters. Česky: „britská koloniální budova ve slohu viktoriánské gotiky. Mohutné šedé průčelí a lomené načervenalé oblouky v otevřených chodbách v zadním traktu mi připadaly zvlášť příhodné pro velitelství policie“ (17). Naipaulovi ale zjevně nejde ani o popis budovy, ani o to, zda je nebo není příhodná pro velitelství policie. Chce zachytit proměnu v tom, co člověk očekává a co vidí, když se dívá na jeden a tentýž předmět z perspektivy před odjezdem a po návratu. Tehdy, když ještě vypravěč nevytáhl paty z Trinidadu, neviděl ve zmíněné budově než budovu, v jaké by člověk ani nic jiného než policejní velitelství nečekal. Tato samozřejmost očekávaného i viděného je příznak vypravěčovy zaslepenosti k prostředí, v němž žije. Později, po návratu z Anglie, už vypravěč ví, že na této budově (a policejním velitelství v ní) není nic samozřejmého, že je to imperiální dovoz a znamení koloniální minulosti Trinidadu. Znamení nesnadno čitelné neboli stopa. Podobné drobné vynechávky (seem, it must have been, as though, I grew to feel, I was seen as) a drobná zkreslení (probably přeloženo jako bezpochyby namísto pravděpodobně apod.) určení, jež jsou nicméně pro význam a působnost textu zásadní, se vyskytují na stranách 10, 18, 25, 33, 120, 189, 203, 326, 333, 339.

Čtenář, jenž Naipaulovo dílo poprvé zakusí v českém překladu Pouti, se dost možná podiví, odkud se bere jeho pověst vynikajícího spisovatele. Když se pak ještě dozví, že Naipaul dostal nejen Nobelovu cenu za literaturu, ale většinu cen, jež v anglosaském prostředí stojí za to dostat, napadne ho, zda tu hlavní roli nesehrál autorův původ v kombinaci s tzv. politickou korektností postkoloniálního ražení. Opak je pravdou. Naipaulova tvorba se směle může rovnat s tím nejlepším, co v uplynulých padesáti letech vnesla do anglicky psané literatury vlna, jíž Rushdie dal výmluvnou přezdívku „impérium vrací úder.“ A to přesto, že se v názorech na britské impérium a „třetí svět“ s ostatními „postkoloniálními“ spisovateli (Rushdie, Edward Said, Walcott) nejednou ostře rozchází.

III. Od románu k cestopisné autobiografii: cesty za formou ušlechtilosti
Znamením životního úspěchu hrdiny Mystického maséra Ganeše Ramsumaira je skutečnost, že si může dovolit napsat vlastní životopis. Ramsumairův životopis – suma jeho já – je znamením moci, již vyznává a ctí i neznámý vypravěč románu. Ten nejprve „skromně“ doufá, že se na této moci bude podílet prostě a jednoduše tím, že žije. Protože se s Ramsumairem osobně setkal, čeká, že v Ramsumairově životopise najde o sobě zmínku (s. 107). I s docela nepatrnou zmínkou, i s poznámečkou pod čarou v životopise slavného krajana by se spokojil. Teprve když se jí nedočká, pochopí, že samotné žití ke slávě a ušlechtilosti nestačí. Chce-li dosáhnout toho, aby se jeho jméno ocitlo velkými písmeny na mapě živých a mocných, musí zvolit jinou cestu. Musí začít psát. Musí se sám stát autorem. Zprvu samozřejmě autorem životů jiných: například Ganeše Ramsumaira, anebo ještě mnohem bezvýznamnějších obyvatel Miguel Street. Teprve až si bude moci napsat vlastní životopis, bude vědět, že stanul na vrcholu životní dráhy. Teprve až se jiní, neméně ctižádostiví vypravěči rozepíší o jeho životě, stane se nesmrtelným – jenže to už bude mrtvý.

Naipaulova spisovatelská kariéra je cestou od Mystického maséra k románu-autobiografii Half a Life. A Novel. [38] Výše zmíněný paradox ji doprovází od prvního do (zatím) posledního okamžiku: vztah mezi žitím a psaním jako paralela a antiteze zároveň. Žití jako pravý opak psaní: „Dětství jako čas radosti a nezodpovědnosti, to byl pro tyto nadané žáky jen jeden z mýtů anglických kompozic. Jedině v kompozicích nadšením radostně výskali a v povznesené náladě propukali v zpěv; jen v nich si dovolili účastnit se akcí, jimž se v pokynech ke kompozicím říkalo „školácké dovádění“.“ [39] Psaní jako pravá forma žití: „A pak se zesměšnil. Myslel si, že to, co napsal, už jej netíží, a tak se kurážně, ba s nádechem ironie, pustil do přednesu své básně. Avšak jak přednášel, ruce se mu začaly třást, papír mu v rukou začal šustit, a když začal mluvit o své cestě, selhal mu hlas. Hlas se mu zlomil, rozechvěl a chvět se už nepřestal, oči ho začaly pálit. Přednášel dál, tak procítěně, že si na konci nikdo netroufl promluvit. Složil papír a dal si ho do kapsy saka. Někdo mu nalil skleničku.“ [40] Psaní i žití jako tvorba, jež je zradou na dokonalosti ideálu, myšlenky: „To, co napsal, bylo nevýrazným, umělým ztvárněním onoho pocitu, a jeho program v té podobě, již mu dalo Oddělení, byl pouhým stínem stínu. Veškerá vášeň se vytratila. [...] Vše, co udělal, včetně úzkosti, již nyní pociťoval, bylo zradou na tom dobrém pocitu. Veškeré konání, veškerá tvorba byly zradou na cítění a na pravdě. Zatímco se dopouštěl té zrady, svět se kolem něj hroutil. Nezbylo mu nic, čeho by se mohl chytit.“ [41] Psaní jako způsob, jak si prodloužit život, který už nemá jinou budoucnost než psaní (The Mimic Men). Psaní jako výraz nenaplněného žití, nesplnitelných snů pološílených bojovníků za svobodu, kteří nalézají zástupné uspokojení v tom, že o sobě píší, jako by byli hrdinové klasických románů západní literatury (Guerillas), ač to někdy běloškám přišedším ze Západu nedochází: „Nezdá se mi, že by to mělo velký význam. Že by se Jimmy považoval za Heathcliffa nebo tak něco. Prostě chodil na kurz psaní, a tohle byla jedna z knih, jež musel přečíst. Prostě se mu líbí to jméno.“ [42] Psaní jako doplněk žití, žití jako doplněk psaní v procesu, jímž se „dítě cizince“ zabydluje v neznámém světě: „Tolik jsem toho viděl očima literatury, či s její pomocí. Byl jsem v tom kraji cizinec, cizinec naplněný obavami, a přitom znalý jazyka a jeho historie a psaní, a tak jsem v tom, co jsem viděl, byl schopen zahlédnout zvláštní druh minulosti. Částečně jsem si dokázal připustit i to, že si vymýšlím.“ [43] Psaní a žití jako vzájemná proměna jednoho v druhé, výměna ztráty za dar, daru za ztrátu: „Vždy tu probíhá jistá výměna. Výměnou za sebe, za spisovatelské nadání a svobodu, úsilí a zklamání spisovatelského života, a ztráta domova; za tuto ztrátu, za to, že nemám žádný domov, dar druhého života ve Wiltshiru, druhé, šťastnější dětství, možnost podruhé se dobrat (tentokrát očima dospělého) poznání přírodního dění, a zároveň si splnit dětský sen mít bezpečný dům v lese.“ [44] A nakonec psaní a žití jako dvě stránky jediné snahy stvořit znovu a znovu sám sebe, dovršit sumu svého já. Od chvíle, kdy jsme vyrazili na cestu, anebo přesněji od chvíle, kdy nám cestou došlo, že jsme se vycestováním definitivně připravili o možnost návratu domů.

IV. Prolog k vlastnímu životopisu: Naipaul v rozhovorech
„Ctižádost psát romány mi vnukl otec. Dospěl k ní vlastní četbou a mně připadalo, že šlechetnost psaní spočívá právě v tom. Když mi pak nešlo psát, když jsem vyčerpal prvotní impulsy, přišel jsem na to, že existuje celý svět, o němž lze psát jinými způsoby. Román pomohl lidem v devatenáctém století, aby pochopili aspekty pravdy, jež jim dřívější formy, jako byly narativní básně nebo eseje, nedokázaly zpřístupnit. V románu šlo dělat zbrusu nové věci. Proto velká díla devatenáctého století mají takový ohlas a takový dopad. Mně ale připadalo, že my později narození jsme si už jen vypůjčili cizí formu a své zážitky se do ní snažili nalít. To znamená, že jsme psali knihy jiných a falšovali osobní zkušenost, protože každá zkušenost si musí najít svůj vlastní tvar. Takže jsem po raných začátcích začal ve své tvorbě hledat tu pravou formu, v níž bych mohl vyjádřit, co cítím a jakou zkušenost mám s životem v mnoha smíšených světech.“ [45]

„Nemůžete například psát o Burmě nebo o Indii, jako by to byla provinční společnost George Eliotové, a přesto se o to lidé pokoušejí. Je to jeden z důvodů, proč je dnes román jako umělecká forma tak nedůvěryhodný. Nemohu se zbavit pocitu, že román už v literatuře dohrál svou roli.“ [46]

VSN: „[...] Joyce je experimentální, a to mě odrazuje. Navíc je to slepý člověk zabývající se jiným světem než tím, v němž žiju já, což je dáno právě jeho slepotou.“
AH: „Vnitřní světy, snové světy spíš než debata či dialogy se skutečným [the real]?“
VSN: Snad je to dvojí slepota. Já sám nemám pocit, jako bych se dobral konečného poznání skutečného světa. Cestuji, víc toho vidím, v hlavě mám mnohem více kultur, zatímco tito lidé [Joyce, Woolfová] jsou mnohem více omezeni. Vycházejí z imperiální doby – nic jiného v tom není – aniž by o tom věděli, aniž by se považovali za imperiální spisovatele. Žijí ve světě, z něhož člověk polovinu či tři čtvrtiny vůbec nevidí. A právě proto si myslí, že veškerá skutečnost již byla zmapována.
Měli bychom znovu promyslet všechny formy, nejen fikci: akademická díla, dějiny a zvláště cestopisy. Stačí podívat se na Čechovovu knihu o vězeňském ostrově Sachalinu. Chtěl vykonat okružní cestu z bodu A zpátky do bodu A a přitom poskytnout čtenáři všechna fakta a čísla a tabulky. Protože právě to se tehdy od autorů cestopisů požadovalo. A tak to skutečné, to, co se mohlo stát Čechovovým pravým dílem, zůstalo v poznámkách pod čarou. Přišli jsme o knihu, protože si spisovatel nepřizpůsobil formu.“ [47]

„Můžete dál a dál psát „kreativní“ romány, pokud věříte, že se váš život odehrává v rámci uspořádané společnosti, v níž se po každém nepokoji rozhostí klid a pořádek, a v níž se na pozadí tohoto nezměrného klidu a pořádku nakonec rozplyne každá krize. Ale pro většinu lidí už taková společnost neexistuje, a proto jim je tento druh tvůrčího psaní čím dál tím méně k užitku. Žijí v neuspořádaném, rychle se měnícím světě a potřebují, aby jim ho někdo pomohl uchopit, pochopit, ovládnout. A v tom jim může spisovatel posloužit.“ [48]

„Vždy se dá udělat něco nového. V hlavě se mi pořád něco rojí. Největší překážkou, tím, co mě teď nejvíc nutí zpomalit, je věk, zdraví a vitalita. Ve světě se děje spousta zajímavých věcí. Skutečnost se neustále mění. Neustále se mění a spisovatel musí neustále hledat nové způsoby, jak ji zachytit.“ [49]

„Nebyla tu žádná starobylá loď, jež by nás odvezla zpátky. Unikli jsme své noční můře; a najednou nebylo kam jít. [...] náš posvátný svět se rozplynul.“ [50]

Bibliografie:
V. S. Naipaul:
The Mystic Masseur (André Deutsch 1957), Picador 2001
The Suffrage of Elvira (André Deutsch 1958), Penguin Books 1982
Miguel Street (André Deutsch 1959), Penguin Books 1986
A House for Mr Biswas (1961), André Deutsch 1978
Mr Stone and the Knight’s Companion (1963), Penguin Books 1973
The Mimic Men, André Deutsch 1967
In a Free State. A Novel with Two Supporting Narratives (André Deutsch 1971), Picador 2002
Guerillas (André Deutsch 1975), Penguin Books 2001
A Bend in the River, André Deutsch 1979
Finding the Centre. Two Narratives, André Deutsch 1984
The Enigma of Arrival. A Novel in Five Sections, Penguin Books 1987
A Way in the World, Heinemann 1994
Half a Life. A Novel, Picador 2001
The Writer and the World. Essays, ed. by Pankaj Mishra, Picador 2002
Alfred Tennyson: Poems and Plays (1965), London: Oxford University Press 1975
Suman Gupta: V. S. Naipaul, Plymouth: Northcote House 1999
Robert D. Hamner (ed.): Critical Perspectives on V. S. Naipaul (1977), London: Heinemann 1979
Feroza Jussawalla (ed.): Conversations with V. S. Naipaul, Jackson: University Press of Mississippi 1997
Paul Theroux: Sir Vidia’s Shadow. A Friendship Across Five Continents (1998), Penguin Books 1999

 

[1] Z projevu při převzetí Nobelovy ceny v roce 2001. S výjimkou citátů z Pouti jsou všechny překlady z Naipaulových děl a rozhovorů s ním v tomto článku mé vlastní. Příjmením Naipaul zde označuji výhradně V. S. Naipaula, nikdy jeho bratra Shivu, též spisovatele.
[2] Rozhovor s Bernardem Levinem, poprvé otištěný v The Listener, 23. 6. 1983, s. 16–17. Citováno z Conversations with V. S. Naipaul, ed. by Feroza Jussawalla, Jackson: University Press of Mississippi 1997, s. 93. Všechny další citáty z této publikace pod zkratkou Jussawalla.
[3] V době trvání britského impéria probíhala imigrace Indů na Trinidad většinou formou tzv. „indenture“ (indentured labour), což znamenalo, že se obvykle velmi chudý Ind zavázal na Trinidadu odpracovat předem stanovený počet let, buď náhradou za vyučení, anebo za dohodnutý obnos peněz. Po uplynutí stanovené doby se mohl rozhodnout, zda na Trinidadu zůstane, anebo se vrátí do Indie (součástí smlouvy bývalo, že buď dostane malý pozemek, nebo zpáteční lístek do Indie). Indičtí bezdomovci v Port of Spain, o nichž Naipaul píše v Pouti, byli námezdní dělníci tohoto druhu, již po vypršení lhůty nedostali, co jim bylo slíbeno ve smlouvě, a jimž se nepodařilo uchytit, ani vrátit do Indie.
[4] „Prologue to an Autobiography“, in: Finding the Centre. Two Narratives, London: André Deutsch 1984, s. 17–85.
[5] The Mystic Masseur (1957), The Suffrage of Elvira (1958), Miguel Street (1959). Ač román Miguel Street vyšel jako poslední, byla to první delší próza, již Naipaul napsal.
[6] V letech 1910 až 1936 začala na Trinidadu vznikat různá politická uskupení, jimž šlo o získání masové podpory. V roce 1937 došlo k masové stávce dělníků na naftových polích pod vedením Uriaha Butlera. První volby na základě všeobecného volebního práva se na Trinidadu konaly roku 1946 (volila se polovina křesel v legislativní radě), druhé roku 1950. Teprve v padesátých letech se trinidadská politika začala nést ve znamení národnostních a rasových otázek. Volby v roce 1956 vyhrála strana People’s National Movement Trinidaďana afrického původu Erica Williamse (1911–1981), který zemi vládl ve funkci premiéra od roku 1962 až do své smrti.
[7] Rozhovor s Jeremym Isaacsem, „Face to Face“, BBC2, 16. 5. 1994. Citováno ze Suman Gupta: V. S. Naipaul, Plymouth: Northcote House 1999.
[8] „Prologue to an Autobiography“, op. cit., s. 42.
[9] Epiktét byl Frýg a žil na přelomu prvního a druhého století po Kristu.
[10] Zkorumpovanost v podobě tradiční, prakticky neomezené vlády místních rodinných klanů. Do mocného bráhmanského klanu se přiženil i Naipaulův otec. Záhy se stal černou ovcí rodiny, když do novin napsal články o tom, jak jeho švagři (hlavy rodiny) byli obviněni, že při předvolební kampani vyhrožovali kanditátovi protistrany smrtí; a jak byli po prohraných volbách odsouzeni k zaplacení pokuty za rušení pořádku (asi tisícihlavý dav jejich stoupenců zaútočil na autobus jásajících příznivců vítězného kandidáta a v nastálé mele byl zabit člověk). Naipaul líčí historii rodiny a otcovu kariéru souvisleji v „Prologu k vlastnímu životopisu“. Jak klíčové rysy otcova života, tak jisté zážitky z dětství zakomponoval Naipaul do postavy trinidadského kdožkolvěka pana Biswase v prvním velkém románu Dům pro pana Biswase (A House for Mr. Biswas, 1961).
[11] V. S. Naipaul: A House for Mr Biswas (1961), London: André Deutsch 1978, s. 237–8.
[12] V. S. Naipaul, op. cit., s. 216.
[13] Joseph Conrad je jedním ze spisovatelů, s nimiž se Naipaul potřeboval vyrovnat, jak o tom svědčí jeho článek „Conrad’s Darkness“ (poprvé otištěný v New York Review of Books, 17. 10. 1974). Zdá se mi, že jisté prvky inspirace Conradem (např. povídkou „The Lagoon“) lze vystopovat i v Pouti, v kapitole „Nové šaty. Nenapsaný příběh“ (s. 44–65).
[14] Rozhovor se Stephenem Schiffem, poprvé otištěný v The New Yorker, 23. 5. 1994, s. 60–71, citováno z Jussawalla, s. 152.
[15] Rozhovor s Alastairem Nivenem, poprvé otištěný ve Wasafiri 21 (Spring 1995), s. 5–6, citováno z Jussawalla, s. 165.
[16] Rozhovor s Adrianem Rowe-Evansem, poprvé otištěný v Transition 40 (12/1971), s. (56–62). Citováno z Jussawalla, s. 31.
[17] Op. cit., Jussawalla, s. 31. Jussawalla označuje román The Enigma of Arrival (1987) za přelomový, zahajující období Naipaulova rozpomínání na vlastní indické a hinduistické kořeny (x).
[18] Např. Derek Walcott (nar. 1930 na ostrově St. Lucia) a George Lamming (nar. 1927 na Barbadosu). Lamming kritizuje Naipaula za jeho satirický postoj v raných románech. Nevidí v něm než výraz zbabělosti a úprku před koloniální realitou, a smích z něho plynoucí má za pouhý obranný mechanismus (viz The Pleasures of Exile, Londýn 1960). Naipaul si občas neodpustí, aby si na adresu svých trinidadských souputníků nezažertoval: tři černochy stavějící dům pro pana Biswase, Edgara, Sama a George, údajně pojmenoval po třech trinidadských spisovatelích, Mittelholzerovi, Selvonovi a Lammingovi (v uvedeném pořadí). Viz Paul Theroux: Sir Vidia’s Shadow. A Friendship Across Five Continents (1998), Penguin Books 1999, s. 149.
[19] Rozhovor s Adrianem Rowe-Evansem, poprvé otištěný v Transition 40 (12/1971), s. 56–62. Citováno z Jussawalla, s. 24–25.
[20] Naipaul v této souvislosti používá slovo virtue, ve smyslu renesanční virtu. V Pouti např. o životě černocha Blaira píše: I do not know whether the ironies of his death made a mockery of that career or undid the virtue of it. Český překlad tu mylně hovoří o „počestnosti“ (28) namísto integrity, tedy celkového smyslu a hodnoty Blairova usilování. Pozdější vyprávění potvrzuje, že hodnotit Blairův život zvěstmi o jeho zkorumpovanosti by bylo nesmyslné. Jako někdo, kdo se vždy pohyboval v blízkosti mocných, nutně „vyřizoval různé záležitosti pro důležité lidi, kteří si chtěli zachovat čisté ruce“ (336). Bohužel i v této pasáži je překlad nepřesný: africké zvěsti o Blairově zkorumpovanosti se netýkají minulosti, jen jsou s ní v souladu: [they] were of a piece with his past.
[21] Nietzsche: Radostná věda, odstavec 380. Podobnosti mezi Nietzscheovým a Naipaulovým myšlením nejsou náhodné a neomezují se na jediný text. Není mi známo, zda Naipaul Nietzscheova díla četl. Zdá se mi, že s ním sdílí důraz na pravdu jako objev i výtvor zainteresované osobnosti nahlížející věc z perspektivy, jež není ani platná ani univerzálně, ani nutně. Dále duchovní bezdomovectví, jež Nietzsche popisuje např. v Radostné vědě (odst. 377). Snad ze všeho nejvíc se ale Naipaul Nietzscheovi přibližuje způsobem hodnocení skutečnosti. Psaní představuje a komentuje jako způsob, jak se vymanit z reaktivního přejímání zdánlivě univerzálních hodnot a pravd bez ohledu na život, jaký člověk sám aktivně žije a považuje za smysluplný. Takovou často přehodnocovanou „univerzální“ hodnotou je v jeho dílech idea osvobození, zejména osvobození od koloniálního jha. Jinou je rovnostářský ideál společnosti (klíčový bod ideologie sociálního státu), jenž se podle Naipaula stal vítězným (a zhoubným) dogmatem v poválečné Británii. Srovnej Naipaulův článek „What’s Wrong with Being a Snob“ (poprvé v Saturday Evening Post 240, 3. 6. 1967, s. 18), v němž klade důraz na rozpoznání rozdílu mezi sebou a jinými jako hybné síle, bez níž nelze dosáhnout zlepšení ani v osobním životě, ani ve společnosti.
[22] V. S. Naipaul: The Enigma of Arrival. A novel in five sections, Penguin Books 1987, s. 97.
[23] Mr Stone and the Knight’s Companion (1963), Penguin Books 1973, s. 48.
[24] Řada, ne-li většina Naipaulových knih má tuto formu. Mystického maséra rámují dvě setkání vypravěče s protagonistou. Rozdíl mezi nimi je mírou protagonistovy proměny z mystického maséra na člena legislativní rady a držitele řádu britského impéria (MBE). Dům pro pana Biswase je zarámován popisem života Biswasovy rodiny v novém domě v prologu i na konci vyprávění. Podobně Mr Stone začíná a končí toutéž scénou, příchodem pana Stonea domů a jeho střetem s kočkou. Rozdíl mezi nimi je mírou životní změny, jakou pan Stonea prodělal ve snaze vyrovnat se s vědomím vlastní smrtelnosti. Román The Mimic Men, vyprávěný v homodiegetické první osobě, zobrazuje protagonistův ne zcela úspěšný pokus vymanit se z takového kruhu: „A přesto jakýsi strach z činného bytí zůstává. Nepřeji si znovu se zapojit do kruhového pohybu, z něhož jsem se osvobodil. Mám strach z toho, že mě život vždy znovu vyplaví v tomto městě [Londýně]“ (299). Román V ohybu řeky je zarámován popisem řeky, v jejímž ohybu se odehrává boj o civilizaci v nejmenované africké zemi, nápadně podobné Mobutovu Zairu. Obdobně knihu In a Free State (1971), za niž Naipaul dostal Booker Prize, rámuje líčení plavby z Piraea do Alexandrie.
[25] Imitativnost „horních vrstev“ koloniálních společností a zemí třetího světa je v různých obměnách tématem prakticky všech Naipaulových románů a řady cestopisů, ústřední je v románu The Mimic Men (1967), jehož protagonistou a vypravěčem je trinidadský politik dožívající v londýnském exilu. O proměnách tohoto tématu v Naipaulově tvorbě pojednává Suman Gupta v knize V. S. Naipaul (Plymouth: Northcote House 1999). Podle Gupty Naipaul připisuje výše zmíněnou prázdnotu výhradně Karibiku, barbarství Africe a ustrnutí ve vývoji Indii. Mně se naproti tomu zdá, že v Naipaulově pojetí jsou všechny koloniální společnosti vysoce nestabilními, výbušnými směsmi těchto tří prvků, namíchaných pokaždé v jiném poměru. Srovnej tři pozdější romány In a Free State (1971), Guerillas (1975) a A Bend in the River (1979).
[26] Suman Gupta užívá výkladu Naipaulových knih o Indii – An Area of Darkness (1964), The Overcrowded Barracoon (1972), India: A Wounded Civilization (1977), India: A Million Mutinies Now (1990) – synekdochicky k popisu celkového vývoje Naipaulova myšlení a psaní. Podle něho se Naipaul nejprve snaží ostrou kritikou koloniálních dějin a společností, zejména pomocí pojmu napodobování, distancovat od svého trinidadského dědictví – a to z pozice spisovatele, jenž za své přijal hodnoty západní civilizace. Touto cestou však jakoby oklikou dospívá k otázce duchovních potřeb jednotlivců a komunit, a k objevu svého pravého dědictví, tj. indických (hinduistických) kořenů. Tento vývoj má jistou obdobu v Naipaulově soukromém životě. Od roku 1955 do roku 1996 žil v manželství s Angličankou Pat Hale, po její smrti se oženil s pákistánskou novinářkou Nadirou Alvi.
[27] Oba citáty předřazené textu pocházejí z básně In Memoriam A. H. H. viktoriánského básníka Alfreda Tennysona. Jsou to výňatky z posledních dvou slok oddílu CI, jež jsou zároveň paralelismem a antitezí. Druhý z nich zde uvádím ve vlastním překladu, neboť se mi zdá, že překladatel nepochopil dobře smysl prvních dvou veršů. Originál zní: Till from the garden and the wild A fresh association blow, And year by year the landscape grow Familiar to the stranger’s child.
[28] Rozhovor s Aamerem Husseinem, poprvé otištěný v Times Literary Supplement, 2. 9. 1994, s. 3–4. Citováno z Jussawalla, s. 154.
[29] Miranda je málo známým předchůdcem venezuelského „osvoboditele“ Simona Bolívara (1783–1830). Bolívar vyhledal staršího Mirandu v Londýně a přemluvil ho k účasti na (neúspěšné) revoluci v letech 1810–1812. Na jejím konci byl Miranda nespokojenými revolucionáři (mj. též Bolívarem) zatčen a předán Španělům.
[30] Podle některých kritiků je předlohou postavy Lebruna trinidadský historik a spisovatel C. L. R. James (1901–1989). James proslul především knihou The Black Jacobins (1938), pojednávající o haitské revoluci, v jejímž čele stanul Touissant L’Ouverture, v marxistickém duchu a sbírkou esejů o politice a kriketu Beyond the Boundary (1963).
[31] Rozhovor s Aamerem Husseinem, poprvé otištěný v Times Literary Supplement, 2. 9. 1994, s. 3–4. Citováno z Jussawalla, s. 160.
[32] Např. My job as an acting second-class clerk... je přeloženo doslovně: „Moje práce jakožto pomocného úředníka...“ (23).
[33] Překlad jsem srovnávala s anglickým vydáním A Way in the World (Heinemann, Londýn 1994). Na následujících stránkách překladu chybějí buď celé věty, anebo části vět: 11, 14, 17, 21, 27, 30, 35, 39, 41, 51, 69, 70, 87, 191, 232, 261, 267, 272, 338. Seznam nesprávně přeložených slov, obratů a vět je na zveřejnění v tomto článku příliš dlouhý. Zahrnuje jak příklady neporozumění jednotlivým slovům (např. unexpected přeloženo jako „nezapomenutelná“ namísto neočekávaná (23); neatness jako „ucelený úsudek“ namísto upravenost (128)); tak neporozumění obratům (např. výraz the doubts were just with me přeložen jako „choval jsem pouhé pochybnosti“ (30) namísto „mé pochybnosti byly oprávněné“). Dále jsou tu prostá přehlédnutí (namísto weeks, tj. týdnů, uvedena léta (30); výraz „For days“ přeložen jako „Čtyři dny po přistání“ (191) namísto „Ještě několik dnů po přistání...“), a věcná nepochopení (na s. 36 je řeč o kartičkách s obrázky hráčů kriketu, jimiž se člověk musí rychle prolistovat, aby vyvolal iluzi nepřetržitého pohybu). Dále zmiňme neporozumění frázovým slovesům: to set on its head neznamená „hodit za hlavu“, ale postavit na hlavu (65); to put away v kontextu na straně 74 neznamená „schovat stranou“, ale spořádat, sníst; to burn away na straně 106 neznamená „že se historie přímo vpálila do místa“, ale že byla z toho místa dočista vypálena; to rough sb up neznamená umlčet (234), ale zbít. Pak jsou tu mylné překlady, jež čtenáři zkreslují význam textu. Např. věta It went into independence... neznamená „dodala městu na nezávislosti“ (36); řeč je o nezávislosti Trinidadu v roce 1962. Věta He begins to wonder about the idea of time that men must have in this setting neznamená „Přemýšlí o času, který lidé v těchto místech strávili.“ (54), ale „Přemýšlí, jakou představu o čase musí mít lidé, kteří žijí v takovém prostředí.“ Věta the sturdiness [...] was grafted on to this kind of stock over later generations neznamená „odolnost se přenášela mezi těmito lidmi už po celé generace“ (243), ale „odolnost byla těmto lidem vštípena teprve postupně v dalších generacích.“ Věta One of my first thoughts was that I had done the right thing, neznamená „napadly mne pochybnosti, zda jsem učinil dobře“ (274), ale „hned mě napadlo, že jsem dobře udělal, když....“ Na straně 308 Simon Bolívar nepřivábil Mirandu do Londýna, ale naopak ho z Londýna vylákal (who had called him out of London). A dalo by se pokračovat.
[34] Srovnej Paul Theroux, op. cit. s. 365.
[35] Z originálu je zřejmé, že se jedná o jedinou konkrétní emoci: a shared emotion; this emotion; his private emotion; plurál se v orig. vyskytuje jen tehdy, mluví-li se o slití všech jednotlivých případů této soukromé emoce v jediné požehnané jezero (common pool) mnohohlavého davu. Český překlad tuto jedinečnost a singularitu zmíněné emoce nerespektuje: hovoří střídavě o „těchto emocích“, o „pohnutí mysli“, o „emocích“, o „nich“.
[36] Viz poznámka 25.
[37] V překladu několikrát dochází k záměně osoby, jíž se výpověď týká. Na straně 59 máme „Plátno potom spálil.“, ač by mělo být „Plátno jsme potom spálili.“ (Afterwards we burn the cloth.). Na straně 73 máme „jež bylo známo“ namísto „jež mu bylo známo“ (he would have known). Na straně 275 máme „Prožívám nejšťastnější dny ve svém životě“ namísto „prožívají nejšťastnější dny svého života“ ( These are their happiest days...). Podobně překlad na vícero místech zkresluje příslovečná určení: really jako „opravdu“ namísto „ve skutečnosti“ (15); nearly always jako „vždy“ namísto „téměř vždy“ (43); at last jako „naposledy“ namísto „konečně“ (338). Vícekrát je též vynecháno klíčové slovo only: např. český vypravěč hovoří o vzpomínkách, „jež se mi při psaní postupně uvolňovaly z paměti“ (30). V orig. je řeč o „vzpomínkách, jež se z paměti uvolňují jedině psaním [things released only by the act of writing].“ (Obdobně na s. 347).
[38] Naipaul: Half a Life. A Novel, London: Picador 2001. Čtenářům, kteří snad jako já kdysi dávno na základní škole v rámci předmětu dílny vyráběli sisálovou podložku (mamince k Vánocům), vřele doporučuji pasáž o sisálových plantážích (s. 168–169) v této knize: „Sisálová plantáž je strašlivé místo...“
[39] Naipaul: A House for Mr Biswas, s. 345.
[40] Naipaul, op. cit., s. 437.
[41] Naipaul: Mr Stone and the Knight’s Companion, s. 118–199.
[42] Naipaul: Guerillas (André Deutsch 1975), Penguin Books 2001, s. 10.
[43] Naipaul: The Enigma of Arrival, s. 22.
[44] Naipaul: op. cit., s. 83–84.
[45] Rozhovor s Alastairem Nivenem, poprvé otištěný ve Wasafiri 21 (Spring 1995), s. 5–6. Citováno z Jussawalla, s. 162.
[46] Rozhovor s Aamerem Husseinem, poprvé otištěný v Times Literary Supplement, 2. 9. 1994, s. 3–4. Citováno z Jussawalla, s. 161.
[47] Rozhovor s Aamerem Husseinem, poprvé v Times Literary Supplement, 2. 9. 1994, s. 3–4. Citováno z Jussawalla, s. 157.
[48] Rozhovor s Adrianem Rowe-Evansem, poprvé v Transition 40 (12/1971), s. 56–62. Citováno z Jussawalla, s. 32.
[49] Rozhovor s Alistairem Nivenem, citováno z Jussawalla, s. 165.
[50] Závěrečný citát není z rozhovoru, ale z románu, jejž považuji za zatím nejlepší Naipaulovu knihu: The Enigma of Arrival, s. 317–8.