Bouvier, Nicolas: Ryba-štír 1

Bouvier, Nicolas
Ryba-štír 1

recenze beletrie zahraniční

Poutník Bouvier dokáže svého čtenáře vzít s sebou na cestu, ukázat mu ty dálné kraje tak, jak by je sám jako turista nikdy nepoznal...

 

"Špatně jsem spal kvůli bleskurychlým ústřicovým mrakům, které zahalovaly měsíc v úplňku. Když se rozednilo, koupil jsem si ananas, malého rejnoka, pár cigárek a čtvrtku rumu..."
Nicolas Bouvier: Ryba-štír, přeložila Hana Zahradníčková, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2003, 150 stran, 219 Kč

Nicolase Bouviera, pokud jsme ho dosud nečetli, možná známe jako cestovatele vypravujícího se do dalekých a exotických zemí. A jako spisovatele zasvětivšího své dílo zejména popisováním oněch cest. Bouvier však není turista, vlastně ani cestovatel, a jeho knihy se vůbec nepodobají cestovnímu deníku. Pro nedostatek výstižnějších slov je však v literatuře řazen mezi „spisovatele-cestovatele“ („littérature de voyage“, „écrivains-voyageurs“, „travel writers“).

koupit knihu: www.kosmas.cz

Nicolas Bouvier (1929-1998) jezdil po světě od počátku padesátých let. Na cestách si počínal jako novodobý poutník. Zříkal se vymožeností západní civilizace, neběhal po památkách, snažil se sžít s místními lidmi, nasáknout jejich způsobem života, zvyky, myšlením. Putování vzdálenými kraji bral jako příležitost mnohé se dozvědět, naučit, mnohé pochopit, tedy obohatit se. Avšak zároveň i zbavit se vší obvyklé – materiální i duševní – zátěže. Bouvierovy cesty probíhají v opojení přírodou, v podrobném zkoumání zejména všech hmyzích souputníků, autor je totiž vášnivým entomologem. Na všechny ty brouky, mravence, štíry a další havěť se ale dívá jako na sobě rovné, čerpá z jejich zvyků poučení, hledá analogie lidského a hmyzího žití a přežívání. Putující spisovatel žije pouze přítomností, smazává – jak to jde – všechna pouta s rodnou hroudou, vytlačuje vzpomínky, ale ani neplánuje budoucnost, nebojí se zítřka, nedělá zásoby, žije ze dne na den, z okamžiku k okamžiku, od jedné myšlenky ke druhé.
Bouvier byl velmi vzdělaný člověk, pocházel z bohaté rodiny věrné hugenotským myšlenkám – občas tu skutečnost ve svých knihách letmo zmíní („Moje hugenotská výchova, která místy hraničí s ochromením, mi bohužel zakazuje hospodské triky, ale nikde není řečeno, že se mi nesmí udělat špatně, ačkoliv se pramálo doporučuje o tom mluvit. A tak jsem si, „milý pán“, civilně vrazil dva prsty do krku a pozvracel mu koberec…“ – Ryba-štír, s. 39). Neduživý, uzavřený chlapec, nejmladší ze tří dětí, vyrůstal v prostředí přísném, ale velmi osvíceném. Jako malý hodně četl (Vernea, Londona, Coopera, Stevensona…), ostatně otec byl knihovníkem. Nicolas Bouvier vystudoval práva a filozofii zároveň, věnoval se středověké historii, učil se sánskrt, hrál na klavír a chtěl psát hudební kritiky. Pohyboval ve společnosti lidí jako Melville, Yourcenarová, Hermann Hesse, Musil. Měl před sebou slibnou univerzitní kariéru… Záhy však zjistil, že představa předem nalinkovaného života úspěšného muže ho děsí. Zato ho to táhlo „na cestu“. Naštěstí mu moudrý otec nebránil, jedinou jeho podmínkou byl závazek, že mu Nicolas musí veškeré své putování převyprávět.

S přítelem výtvarníkem Thierry Vernetem se Bouvier vydává roku 1953 na první velkou cestu od Jugoslávie přes Turecko a Írán až do Indie: po osmi letech pak své vzpomínky zpracuje v knize L´Usage du Monde (1963, česky Návod k použití světa, v překladu Hany Zahradníčkové vydala Tichá Byzanc, 2001). Dílo se stane jedním ze stěžejních titulů švýcarské literatury, zásadním stavebním kamenem v proudu zvaném dnes v literatuře jako tvorba spisovatelů-cestovatelů (Rodolphe Töpffer, Blaise Cendrars, Charles-Albert Cingria, Karl Bodmer, Ella Maillartová…).
Když Nicolas Bouvier před svou první velkou výpravou vyzvídal u zkušené „spisovatelky-cestovatelky“ Elly Maillartové podrobnosti o Madrásu, sdělila mu: „Všude, kde žijí lidé, může žít i cestovatel,“ a tímto heslem se Bouvier bude nadále řídit.
Vernet se jako společník neosvědčil, sběhl ze zmíněné cesty ještě než skončila. Další putování už Bouvier podniká sám. Jeho psaní doplní též fotografování, a vznikají tak cestopisy zcela jedinečně pojaté.
Bouviera bychom totiž svým způsobem mohli spíš než jako spisovatele-cestovatele označit přízviskem „básník-poutník“. Jeho zprávy z cest nejsou přísnou dokumentací geografických údajů. Bouvierův cestovní deník je směs zápisů popisných, přemítavých, pocitových i obrazných, a to ve tvaru výsostně poetickém.

Po Návodu k použití světa vydává Bouvier knihu zápisků o svých cestách do Japonska, Japonská kronika (Chronique japonaise, 1975, česky 1996), následuje Ryba-štír (Poisson-scorpion), navazující chronologicky na Návod k použití světa. Poslední ucelenou knihou je Deník z Aranu a jiných míst (Journal d´Aran et d´autres lieux 1990, české vydání se připravuje), v níž autor shromáždil tři kratší texty z cest na ostrovy při západním pobřeží Irska, do Číny a Koreje. Teprve mnohem později se Bouvier vydává i opačným směrem, do Ameriky.
Když zrovna necestoval, žil Bouvier se ženou Eliane a dvěma dětmi v ústraní, ve švýcarském Cologny.

Bouvier byl nejen autorem knih o svých cestách, je známý i jako zajímavý básník, skvělý fotograf, psal pro rozhlas a televizi, prováděl turisty v Číně, byl profesorem ve Spojených státech. Výčet Bouvierových děl ozvláštňuje básnická sbírka Vně a uvnitř (Le Dehors et le Dedans, 1985) nebo neobyčejná kniha Sova a velryba (Le Hibou et la Baleine, 1993) a též řada fotografických publikací snímků vlastních i cizích – například monografie slavné švýcarské fotografické dynastie Boissonnas (1983) či literární pocta Bouvierovým spisovatelsko-cestovatelským vzorům Šťastné útěky (L´Échapée belle, 1996).

Ryba-štír
V putování světem pokračuje Nicolas Bouvier sám. Čeká ho složitý pobyt na Cejlonu – je sužován samotou, nemocí (malárie, srdeční slabost, pobyt v místním špitále). Své vzpomínky zpracuje a vydá knižně až o mnoho později (Le Poisson-scorpion, Bertil Gailland/Gallimard, 1981). Kniha Ryba-štír (česky v překladu Hany Zahradníčkové, Tichá Byzanc, 2003) ovšem rozhodně nepřináší stýskání deprimovaného člověka. Naopak překvapí smířlivým nadhledem nad světem – ať už Bouvier popisuje, co prožívá, nebo to, co vidí, působí dojmem vyrovnaného vypravěče se zaujetím pro detail, pro krásno, aťsi je všednodenní, pro dobrou stránku věcí. Každou další nepříjemnou příhodu interpretuje jako určitě v něčem přínosnou, každý náznak sváru mezi lidmi nebo jejich myšlenkami dovede vyretušovat ironií, směšným dovětkem, domyšlením prachmizerně důležitých následků. Rozdíl dvou světů, evropského a cejlonského, je ale nebetyčný.
„Tehdy večer se mě zeptali, jak jsme na tom s „jadoo“ (černá či bílá magie) u nás. Zůstal jsem paf, jen jsem zablekotal… „U nás se boty, které nezaplatíte, rozpadnou… Čarodějnice létají obkročmo nakoštěti…“ To se jim samozřejmě zdálo slabé a trochu postavené na hlavu. Nač se tahat s koštětem, když stačí zamumlat „mantru“, a člověk protne tmu jak jiskra. Tenhle mechanistický a užitkářský přístup ke světu zaslepuje a ochuzuje Západ od dob Archimédových a Leonardových. Tady mají všichni za to, že co jsme vynalezli dvoukolák a naviják, ztratili jsme na duševních schopnostech, a po vynálezu parního stroje nám z nich už nezbylo vůbec nic. A pokud jde o nesmělou vzpouru střevíců? Tady by zlodějovi shnily nohy v sandálech dřív, než by zašel za roh.“ (s. 92)

Není naším cílem převyprávět všechny Bouvierovy peripetie popisované v této knize, připomenout všechny zachycené svérázné postavičky ani reprodukovat autorovy stavy mezi horečkou a žitím, mezi halucinací a skutečností. Jeho schopnost každý zážitek, každou příhodu, každý okouzlený pohled převést do básnického, obrazného jazyka je obdivuhodná. I český překlad zachovává ten slovní koncert, převádí věrně informace zahalené v sršící proud imaginace. Kniha začíná zápisem o cestě napříč dolů Indií, příhodou se svérázným celníkem. Z plánované návštěvy u přátel sejde, Paul a Virginie utekli zpět do Evropy. Bouviera, poutníka velmi skromného, čeká po nich „poděděný“ pokoj, kde se začně odvíjet jeho nové žití.
„Pokoj stojí rupii denně. (…) Osm kroků na délku, čtyři na šířku. Podlaha ušmouraná dočerna. Očouzené trámy, které mizí v šeru střechy, připomínají obrácený lodní kýl nebo provaziště skromného vyhořelého divadla. Balkon pod přístřeškem z glazovaných tašek, odkud je vidět vnitřní dvorek se studnou, hřbet střechy, pomalé a znepokojivé houpání mořského obzoru. Postel je dřevěný rám vypletený provazy. Stolek se šupletem, židle, polička s Buddhou vysokým jak dlaň, jehož pozorná tvář je napůl vydrolená. Toť vše. Je to čisté, slavnostní, tajemné a připadá mi, že to dokonale odpovídá tomu málu, z něhož tu bude sestávat můj život.“ (s. 31)

Autor se nehodlá ve zdejším kraji honit za zážitky, přeje si spíše spočinout. „Noc překypuje pomalostí a tichem sem tam narušeným jen krátkým dusotem koz, které vyžínají trávu na baštách, a bzučením nevímjaké potvory ve střeše nade mnou. Abych si dodal kuráž a trochu se srovnal, spočítal jsem všechny pokoje, kterými jsem prošel, co jsem na cestách. Tenhle je stosedmnáctý. Příští si podle všeho bude muset počkat. Je třeba občas se zastavit, aby se člověk naučil hrát po svém a trochu rozezvučel krovky, ne?“ (s. 35)
Jeho dny plynou ve zcela všedním činění: postarat se o něco k snědku, případně ke čtení (noviny, Bible, encyklopedie, entomologický atlas), vyzkusit splynout s místními lidmi. „Vracel jsem se z konečné, šoural jsem se naboso v náznaku jakési svěžesti, s hořící hlavou, která sršela útržky myšlenek o Číně, vúdú, akordeonu, lásce… zkrátka o všem možném! Zastavoval jsem se na rohu každé ulice, abych ty drobty zachytil na papír, který jsem si rukou přidržoval na zdi. Konec chrlení. Šel jsem se posadit pod banyán sousedí s hostincem, abych nasál brízu z moře, a v duchu jsem se ptal, zda ten diktát bude mít pokračování. Špatně jsem spal kvůli bleskurychlým ústřicovým mrakům, které zahalovaly měsíc v úplňku. Když se rozednilo, koupil jsem si ananas, malého rejnoka, pár cigárek a čtvrtku rumu.“ (s. 135)

Vděčným prostředkem pro pozorování jsou mu četné návštěvy různých podniků, od krámku po poslední krčmu, ale třeba i procházky, objevování hlavního města, cestování autobusem.
„(do přístavní krčmy…). Temné záblesky tváří, bedra ovinutá hadry, nohy černé, hubené, s bandážemi, žvance betelu na útržcích novin na stolech a výherní automat v jantarovém světle, který tu blešárnu pozlacuje.“ (s. 138)
Bouvier je nadšený entomolog, hmyz pozoruje snad častěji než lidi. Dokonale s ním soucítí. Píše například, že pomalu dokáže vnímat okolnosti skoro tak dobře jako hmyz, například když vytuší blížící se útok termitů anebo některý z rozmarů počasí.

Zato však komunikace s domovem vázne. Stejně tak jako jeho blízcí nejsou schopni pochopit jeho situaci, i Bouvierovi obraz rodného krbu jaksi začíná unikat…
„Máma (…) nerozumí ani trochu mým dopisům…“ (s. 74), „Všechny matčiny dopisy mě vracejí do krátkých kalhot a do věku někdu kolem sedmi let. Kdybych neměl tolik a lepšího na práci, vylíčil bych jí pěkně popořádku…“ (s. 76), „A ty, táto, mlč! Nejdi za postskriptum. Zůstaň králem medvědů nebo čínským učencem, jímž jsi byl v některém minulém životě. Já se s tím vyrovnám, mám tě rád takového, jaký jsi. Až se vrátím, nezapomenu na tebe pořádně zamrkat…“ (s. 77)
„Vedro je zdrcující, i když je nebe šedé a slunce tlumené. Nohy se mi klepou, žaludek mám na vodě. Taky si říkám, k čemu vlastně by mi tady ty opravené hodinky byly. Můj vztah k času už dlouho není, jako býval: rozpomenout se na otcoco jméno mi často trvá několik minut. Už to budou dva měsíce, co oddaluji chvíli, kdy budu psát do Evropy, a nejsem si o nic jistější než hodinář tím, co najdu po návratu na svém stole.“ (s. 140)
Dlouhé odloučení od domova znamená i postupné upadání v zapomenutí. Mizí přátelé, špatně skončí i jeden krásný vztah:
„Druhý dopis – velké nespoutané klikyháky, které pádí napříč obálkou -, je to už šest měsíců, co na něj čekám. Co asi dělá? S kým se stýká? Koho vzala do svého žhavého lůžka z bylinek a listí?“ (s. 77) Autorovy myšlenky utečou jinam, přeruší je jen poznámka „Je narozená ve Štíru a „je velmi půvabného vzhledu“, mám svůj šťastný den.“ (s. 78). Otevření dopisu znamená obřad. Nejdřív je třeba sklidit, vycídit místnost, uvařit něco dobrého, naladit slavnostně mysl, pak teprve otevřít obálku, jež ale obsahuje jen stručný povzdech a svatební oznámení. Není to situace jednoduchá, není ale ani bezvýchodná. Chápavému poutníkovi zbude povzdech, pak jde život dál. Jsme vůbec strůjci svého osudu? Stačí podívat se na hmyz…
„Každopádně nikdo v těchhle mazlavých hliněných katakombách není pánem svého osudu. A co já, jsem pánem toho svého? Byla to má vlastní vůle, že jsem celé hodiny v dřepu, nesouměřitelný, sledoval ten masakr a hledal v něm nějaké znamení?
Probudily mě první sluneční paprsky, které mě pošimraly na tváři. Usnul jsem na zemi vedle svítilny. Ještě sípavě hořela. Oči jsem měl těsně u země. Dvůr kolem mě byl pokrytý popraškem stříbřitých křidélek, prázdných brnění, usekaných hlaviček a nožiček, puklých krunýřů. Několik ulepených velkých mravenců se ještě slabě hýbalo. Švábi, čiperní popeláři, se na tom hřbitově už pustili do práce. Ptal jsem se v duchu, jestli a pod jakým jménem se tahle spoušť zapíše do historie mých titěrných a tajuplných kumpánů. A zda se objeví v té mojí.“ (s. 85-6)

Pracovní morálku Bouvier vzkřísí po krušných chvílích nemoci. Ohlasy z Evropy na jeho práci, nové zakázky na texty jsou příjemnou vzpruhou a příslibem výdělku.
„Spočítal jsem dny a odpověděl jim, že text budou mít v úterý. To přerušilo deník, který se tu pokouším vést, protože od té doby se nic nestalo, kromě toho, že jsem: psal rukou, klusem doběhl k majáku, abych se osvěžil v tříšti vln, přeťukal do stroje rukopis, znovu vyběhl ven pro cigarety, opět psaní, dvouhodinový spánek, přečíst po sobě napsané, opravit, pak noční vycházka v hodině, kdy je město tiché a krásné v závratné vůni jasmínů, v košili složenou osnovu článku, která by vydala na román. Ostře řezané etapy od jedné ještě otevřené knajpy ke druhé, se zatajeným dechem škrtám, látám, piluji, cítím se jako vrah, co si brousí nůž. V dřepu nad záchodovým kýblem objevím oslí můstek, v zrcátku na holení přídavné jméno, tu a tam – rázuje po pokoji – slovo svěží jak vajíčko čerstvě snesené na podestýlku, podtitulek, to když mi z ruky vyklouzne sklenice a rozbije se, správné nasvícení díky zadrnčení buddhistické harfy z pouličního tlampače. Den se souká do textu jako do kalandru.“ (s. 132-3)
Ovšem věnovat se v cejlonských kulisách natolik exotické práci jakou je spisování dojmů, může mít i strastiplné peripetie:
„V poledne se mi zasekl psací stroj. Donesl jsem ho k hodináři, skoro slepému staříkovi, kterého často najdete, jak v dřepu nad pracovním pultem s magnetem v ruce hledá v prachu šroubek nebo pružinku, kterou právě ztratil. Povolil několik matek a třaslavě zaklepal mašinkou nad rigolem. Kuličky z ložisek se rozeběhly jak rtuť do okouzleného davu. Jiný stroj tady neseženete. Hodinář jeden vlastní jako zástavu za nezaplacenou práci, ale na to, že bych si ho odnesl, se tváří kysele. Pokračuji proto v psaní u něj na pultě. Přes rameno se mi naklání tucet hlav plivajících v ladných křivkách betel, který mi drnká o uši. Dodržuji pracovní dobu, ale sotva si odskočím do sousedního tabáku a hodinář si zdřímne, začnou diváci ťukat do kláves a baví se tím, že kopírují věty ze starého Paris-Matche, který mi slouží jako podložka.“ (s. 135)

Jak bylo řečeno, Bouvierovo psaní je „jedna báseň“. Text českého překladu, lexikálně velmi bohatý, snad měl jen projít trochu přísnější redakční úpravou, jež by vyplenila pár křiklavých slovesných tvarů na –nul (vypíchnul), sjednotit psaní balkon – faraón, zbavit se zatěžujících gallismů: občasné zbytečné užívání ukazovacích a přivlastňovacích zájmen, vazby „jsou to“, „je to“, podobně nadměrný výskyt nepravých vět účelových (uvozování věty ve slučovacím poměru spojkou aby), slovosled poplatný francouzštině – to vše zbytečně ruší ten jinak příjemný zážitek z četby.

Poutník Bouvier dokáže svého čtenáře vzít s sebou na cestu, ukázat mu ty dálné kraje tak, jak by je sám jako turista nikdy nepoznal. Cestujme tedy s Bouvierem, stojí to za to. A nakladatelství Tichá Byzanc nás slibuje vbrzku pozvat na novou bouvierovskou pouť.

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 103 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Neumann Monika, 27.02.2005 17:28
Bouvier, Nicolas: Ryba-štír 1
Vazeni, mam na vas prosbu, ktera nesouvisi s vyse uvedenym clankem. Zjistila jsem na internetovych strankach, ze tuto knihu ilustrovala moje byvala spoluzacka jana soppe, na kterou se snazim jiz delsi sehnat kontakt. pokud prosim vas mate kontakt na janu soppe, prosim o preposlani jeji mail. adresy... ci cisla mobilniho telefonu. predem dekuji a preji pekny den! Monika Neumann
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3529x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce