Philip Roth: Sbohem, město C.
Roth, Philip: Sbohem, město C.

Philip Roth: Sbohem, město C.

Jako prozaik se Philip Roth představil v roce 1959 svazkem nazvaným podle úvodní novely Sbohem, město C. (Goodbye, Columbus).

Jako prozaik se Philip Roth představil v roce 1959 svazkem nazvaným podle úvodní novely Sbohem, město C. (Goodbye, Columbus). Pokud jde o formální vyzrálost těchto próz, rázem byl označen za zázračné dítě (wunderkind), samotná díla však byla konzervativci i mnoha rabíny označena za nebezpečná, nečestná a nezodpovědná, protože poukazovala na vnitřní pnutí v židovské komunitě. Inspirací byl Rothovi zjevně autor románu Kdo chytá v žitě J. D. Salingera a jeho senzitivní adolescenti, kteří ironickými hlasy komentují nedokonalý okolní svět. Nejméně kontroverzí vyvolala titulní novela, která vykresluje „amerikanizaci“ židovského Newarku – mladý knihovník Neil Klugman s prostou tetou a továrnická rodina Patimkinových už přestali být nejen stejnými židy, ale také stejnými lidmi, a místo milenců tu čtenář proto vidí umírat lásku, jelikož oba partneři pocházejí z naprosto odlišných prostředí a vyznávají zcela rozdílné hodnoty. Rozmazlená a bohatá Brenda věří, že vše se dá pořídit za peníze (včetně plastické operace jejího židovského nosu), a stává se tak prototypem celé řady postav, jež se v sociologii a literární typologii nazývají „židovská americká princezna“ (anglickým termínem Jewish American princess, zkratka JAP - odtud ostatně rovněž pramení i výhrady feministické kritiky nejen k Philipu Rothovi, ale k americkým židovským spisovatelům a jejich portrétům žen v podobě karikatur vůbec).

Svazek obsahuje dalších pět povídek. Lze říci, že všechny spojuje komický impuls, realistický styl, jasné morální poselství a vykreslení postav – Rothovi židé totiž mají jak svědomí a racionální kontrolu, tak chutě a touhy, a autor tedy zřetelně odmítá jakékoli dichotomie typu černošský sexuální pud versus židovské duchovno. Podobné jsou i ústřední konflikty, které lze charakterizovat jako střety mezi konformitou a individualitou, etnickou solidaritou a asimilací, veřejnou identitou a intimními touhami, materiálním úspěchem a spirituálním selháním a konečně mezi morálním činem a bariérami americké společnosti. Zatímco za slabší z povídek se obecně považují Konverze židů (The Conversion of Jews) a Nepoznáš muže podle písně, kterou zpívá (You Can´t Tell the Man by the Song He Sings), další tři podnítily v literárních a náboženských kruzích v USA bouřlivé diskuse. Je proto nutné rozebrat je poněkud podrobněji.

Povídka Epstein se opírá o příběh, který Philip Roth slyšel ve čtrnácti letech u večeře a který jeho otec podal humorně a se soucitem zároveň. Zápletka je založena na předpokladu, že být židem v Americe 50. let znamená patřit mezi střední třídu, mít protestantskou pracovní morálku opřenou o píli, tvrdou práci a úsilí a konečně být dobrým manželem a otcem, tzv. rodinným typem (zapadajícím do schématu, v němž manželky vychvalují a ochraňují své muže, matky obdivují své syny a sestry milují a podporují své bratry). Epsteinova rebelie proti svazujícím konvencím vrcholí v okamžiku, kdy hrdina stojí nahý před svou manželkou a dítětem s genitáliemi zjevně poskvrněnými pohlavní chorobou – jeho cizoložství tak končí odkrytím nahoty otce. Jak řekl samotný autor, povídka se jmenuje Epstein, protože námětem je Epstein, a nikoli židé, a zachycují se zde postoje, jaké vůči sňatku, rodinnému životu, rozvodu a cizoložství židovský muž Epsteinova typu a s Epsteinovým zázemím může mít. Skutečnými tématy povídky jsou povinnost, odpovědnost, vina a skryté touhy.

Další dvě povídky, Obránce víry (Defender of the Faith) a Fanatik Eli (Eli the Fanatic), se pak od příběhů ze židovského života, na nichž vyrůstala bezprostředně poválečná generace (tj. od příběhů, kde židy perzekuuje majoritní společnost), liší ještě radikálněji – jsou to totiž dva příběhy o židech, v nichž jeden žid perzekuuje druhého. Stejně radikálně tedy museli čtenáři změnit navyklý způsob, jak reagovat na židovskou literaturu. Fanatik Eli je povídka, která výborně ilustruje, co znamená být židem v Americe, která zdůrazňuje úplnou asimilaci, materiální hodnoty a sekularismus. Právník Eli žije na předměstí příznačně pojmenovaném Woodenton a v okolním spirituálním prázdnu postrádá jakýkoli smysl nebo identitu, dokud se v sousedství neobjeví ješiva představující alternativní životní styl. Moderní woodentonští židé se však chtějí ve své čtvrti zbavit všeho, co není „normální“, tj. i uprchlíků a přeživších židů z Evropy. Eli v závěru přestane hájit zájmy „své“ komunity a na protest se převleče do chasidského šatu, nicméně „konverze“ je to patrně jen dočasná – pod vlivem manželky, dítěte a přátel bude patrně nakonec opět „normální“, neboť ve Woodentonu se nutně jakýkoli hrdinský čin dříve nebo později změní v pouhou frašku.

Povídka Obránce víry si pohrává s myšlenkou židovské etnické solidarity, hraničící až s konspirací, na konci 2. světové války - pro mnohé rabíny byla tudíž nejen nepřijatelná, nýbrž i antisemitská. Jeden nejmenovaný rabín ji dokonce přirovnal k situaci, kdy někdo křičí Hoří! v přeplněném divadle, a Rothovi vzkázal, že ji měl uveřejnit v hebrejštině a v izraelském časopise nebo novinách – jedině tam by podle něj byla posuzována výhradně na základě literárních kritérií. Samotný autor ovšem toto prohlášení považoval za patetické a to, že někdo „sedí v New Yorku 60. let a zbožně se dovolává šesti miliónů, aby odůvodnil vlastní strach“, chápal rovněž jako urážku mrtvých. Velice ho těšilo, že dostával pozvání od rozmanitých amerických židovských organizací a spolků různé velikosti i důležitosti, což podle něj naznačovalo, že v moderním světě existují oblasti citů a vědomí, které lidé potřebují „víc než rabínské kázání plné sebevychvalování a sebelítosti“.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Heda Kovályová, Odeon, Praha1966, 128 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse