Věchi (Milníky). Sborník článků o ruské inteligenci. Z ruského originálu přeložili S. Filová, H. Kokšová, K. Marková, M. Mlynárik, H. Nykl, L. Petáková, M. Zachová. Editor Irina Mesnjankina; Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003, 293 strany.

Téměř po sto letech od originálního vydání dostává český čtenář příležitost seznámit se s jedním z nejzajímavějších a nejdiskutovanějších filosoficko-společenských počinů počátku 20. století v Rusku, sborníkem Věchi. Sestavil ho během roku 1908 literární historik M. O. Geršenzon, tiskem pak vyšel v březnu následujícího roku. Autory příspěvků byly významné osobnosti tzv. ruské nábožensko-filosofické renesance N. A. Berďajev, S. N. Bulgakov, M. O. Geršenzon, A. S. Izgojev, B. A. Kisťakovskij, P. B. Struve a S. L. Frank. Věchi vyvolaly bouřlivou reakci v celém spektru ruského intelektuálního života. Své stanovisko k idejím sborníku vyjádřila spisovatelská (A. Bělyj, D. Merežkovskij, L. N. Tolstoj) i politická elita - od monarchistů přes liberály až po levicové revolucionáře. Během následujících dvou let bylo publikováno pět polemických sborníků, vyrovnávajících se tak či onak se závěry autorů, v tisku se objevil nespočet ohlasů, poznámek a komentářů.

Věchi nebyly prvním počinem tohoto druhu. Již v roce 1902 vyšel sborník Problémy idealismu (Problemy idealizma), mezi jehož dvanácti autory patřili mj. Berďajev, Struve, Bulgakov i Frank. Poslední ze sborníků, pojmenovaný po jednom z žalmů Z hlubin bezedných (Iz glubiny), sestavil a k tisku připravil P. B. Struve v roce 1918. Vydání bylo zastaveno, ale po třech letech pracovníci tiskárny vytiskli několik exemplářů. Před úplným zničením nákladu se několik výtisků dostalo do prodeje, jeden z nich zachránil N. Berďajev při svém nuceném odchodu z Ruska do emigrace roku 1922 na známé ,,lodi filosofů“.

Vydání sborníku Věchi spadá do prvních ,,konsolidačních“ let Stolypinovy vlády, kdy se ruská společnost zvolna vzpamatovávala z prohrané války s Japonskem a následků první ruské revoluce (1905-1907). Během těchto let probíhala v ruském tisku široká diskuse nad tehdejším stavem impéria. V souladu s výsadním postavením, jaké inteligence požívala v ruské společnosti, byla podle autorů sborníku především ona vinna za propuknutí revoluce.

Kdo je v Rusku intelektuál
Právě selháním a vinám ruské inteligence v těchto přelomových desetiletích je věnován sborník Věchi. K adekvátnímu pochopení povahy ruské inteligence musíme na tomto místě udělat krátkou poznámku. Podle sémiotika a kulturologa Borise Uspenského představuje ruská inteligence specifický fenomén. Jako řada jiných prvků ruské kultury vykazuje sice i ona podobné rysy jako její západní obdoba, není s ní ale totožná. Západní intelektuál více méně uznává společenský status quo, ruského inteligenta naopak formuje permanentní opozice k němu.
Inteligence se začala v Rusku utvářet na počátku 18. století za vlády cara Petra I., svoji definitivní podobu získala v epoše osvícenství o sto let později. Uspenský vidí originalitu ruské inteligence v jakémsi ,,dvojím překladu“ hesla Velké francouzské revoluce Liberté, Egalité, Fraternité do ruské reality. ,,Výchozí formule Svoboda, Rovnost, Bratrství dala v Rusku vzniknout – jako odpověď – formuli Pravoslaví, Samoděržaví, Národ, a tato formule pak stvořila Duchovnost, Revolučnost, Kosmopolitismus.“ (Etjudy o russkoj istorii, s. 406) Zatímco první ,,překlad“ se stal oficiální státní doktrínou, druhý pak odrážel pozici inteligence. Ruská inteligence tak byla ve zcela ojedinělém postavení jak k vlastní kulturní tradici, tak i k oficiální moci. Považovala svoji činnost za jakýsi druh náboženské misie (Duchovnost), měla z principu bořitelské, tedy revoluční rysy (Revolučnost), a ze samotného počátku nevedla svůj boj za čistě ruské, ale všelidské blaho (Kosmopolitismus). Odtud pramenila upřímná podpora všech projevů proticarského postoje včetně anarchismu a terorismu téměř vší ruskou inteligencí – kromě slavjanofilů, konzervativců a státní administrativy. Historik V. Kožinov k tomu poznamenal: ,,Je třeba si uvědomit, že téměř všechna politická hnutí počátku 20. století byla, jestli to mám říci jednoduše, pro Revoluci…“ (Rossija. Vek dvadcatyj. 1901-1939, s. 9)

Západníci a slavjanofilové
Na rozdíl od sborníku Problémy idealismu, ve kterém se autoři zasazovali za syntézu individuálních a společenských hodnot v člověku, Věchi obrátily pozornost k jednotlivci a kladly důraz na úlohu osobnosti v dějinách. Filosofické kategorie jako jsou dobro, krása či pravda jsou nahlíženy z pozic metafyzických a náboženských. Důraz je nově kladen na pochopení podstaty ruské svatosti, a to zejména na příkladu sv. Sergije Radoněžského (1314-­1392), jako předobrazu hluboké meditativní mystiky i společenské angažovanosti. Stranou zájmu většiny autorů sborníku nezůstala ani polemika mezi dvěma vyhraněnými proudy ruského myšlení - západnictvím (V. Bělinskij, A. Gercen aj.) a slavjanofilstvím (bratři Kirejevští, A. Chomjakov aj.). Podle učebnic ruské filosofie vznikl tento rozpor počátkem 30. let 19. století a za více než sedmdesát let by měl tedy zmizet z obecného povědomí. Ze zcela zásadních příčin tomu tak nebylo. Tradiční spor mezi slavjanofily a západníky totiž nemohl být vyřešen filosoficky, teologicky, ani politicky. Tvořil (a tvoří) trvalou součást ruského myšlení, je latentně přítomný v celé ruské historii. Vystihuje samotnou tresť ,,hraniční“ povahy ruské civilizace. Příklon k tomu či onomu směru byl především výběrem kulturním. A věchovci si zvolili pozici slavjanofilskou.

Ruská inteligence je ve sborníku hodnocena z mnoha stran. A. S. Izgojev ve stati O mladé inteligenci předložil sociologickou sondu do stavu vysokého školství té doby, B. A. Kisťakovskij ve svém příspěvku Na obhajobu práva zkoumá vztah ruské inteligence k justici a označil její právní vědomí za ,,ubohé“ (s. 193), P. B. Struve pak popisuje ve stati Inteligence a revoluce genezi ruské revolučnosti a za její počáteční stádia považuje již povstání Stěnky Razina a Jemeljana Pugačova.

„Mrzáctví“ a nihilismus
Těžiště Věchů leží především ve filosofických statích. N. Berďajev ve Filosofické pravdě a ,,pravdě“ inteligence odsoudil povrchní přijetí západních filosofických systémů, uzavřenost jednotlivých myslitelů do kroužků, kde se diskuse podřizuje schématům přijatelným v dané společnosti. Podle něj trpí ruská filosofie nepůvodností, neoriginálností a odvozeností. Má sice své kantovce i neokantovce, hegeliány, nitzscheány, marxisty i pozitivisty, ti jsou však mysliteli druhořadými. Naopak opravdový zjev samobytné ruské filosofie, Vladimir Solovjov (1853-1900), zůstal podle něj opomenut či nepochopen.

Radikální tezí otevřel svou stať Tvůrčí sebeuvědomění M. Geršenzon: ,,My totiž nejsme lidé, ale mrzáci, my všichni, kteří patříme k ruské inteligenci.“ (s. 109) Ono ,,mrzáctví“ pramení z vnitřní rozpolcenosti, ba co více, přímo z rozpadu osobnosti ruského inteligenta. ,,Tento rozpad (…) se ukázal osudným pro inteligenci v trojím smyslu: vnitřně udělal z inteligenta mrzáka, vnějškově odtrhl inteligenci od lidu, a konečně jako výslednice těchto dvou rovin odsoudil inteligenci k naprosté bezmocnosti před mocí, která ji utlačuje.“ (s. 120) Příčinu uvedeného stavu Geršenzon shledává v přílišné soustředěnosti na společenská témata a následném zanedbáváním rozvoje osobnosti.
V Etice nihilismu S. L. Frank ostře kritizoval mentalitu zástupců ruské elity, kterou označil za chorobně moralistickou. Moralismus podle něj ,,není nic než projev a obraz nihilismu.“ (s. 248) V ruské literatuře 19. století byl tradičním prototypem nihilisty, tedy člověka bez jakýchkoliv mravních či sociálních zábran, mladík Bazarov z Turgeněvova románu Otcové a děti. Podle Franka musí ruská inteligence přejít od ,,neproduktivního a antikulturního nihilistického moralismu“ k ,,tvůrčímu a kulturotvornému náboženskému humanismu“. (s. 282)

Předpověď odplaty
Za nesporný vrchol sborníku lze považovat stať S. N. Bulgakova Heroismus inteligence a křesťanská obětavost. Brilantně napsaný esej o duchovním podhoubí ruské inteligence, jejích náboženských názorech a postojích, neztratil dodnes nic ze svého varovného apelu. V úvodu autor vytyčuje výchozí bod, ze kterého vychází dikce i poslání celé statě: ,,Když se zamyslíme nad další budoucností Ruska, máme důvod k zoufalství a k těm nejhorším pochybnostem.“ (s. 47) Typickým rysem ruského inteligenta-revolucionáře je podle Bulgakova přehnaný heroismus a důsledný maximalismus. Tyto vlastnosti inteligence převzala z nejlepších tradic křesťanství. Promítnutím do ateistické roviny ztratily původní pozitivní náboj a pervertovaly v plytké, nedůvěryhodné a nereflektované postoje, které brzdí vývoj Ruska a ve svém důsledku mohou být jeho zkázou. ,,Součástí maximalismu inteligence je netrpělivost a nedostatek střízlivosti ve vztahu k dějinám, touha po sociálním zázraku.“ (s. 86) Tíhnutí k realizaci sociálních utopií má sice náboženský charakter, změnu ale nelze uskutečnit cestou hrdinského sebeobětování (v narážce na nízký věk vykonavatelů většiny radikálních činů Bulgakov dokonce mluví o duchovní pedokracii), ani přeměnou v revolučním chaosu.

Přestože se v kruzích ruské inteligence pěstoval již od druhé poloviny 19. století kult lidu jako nositele pravých národních hodnot (vzpomeňme tehdy ve vyšší společnosti módní chození mezi lid!) a všechny revoluční pokusy se děly v jeho jménu, zůstával svět ruské vesnice petrohradskému či moskevskému inteligentovi zcela neznámý. Bulgakov vidí nejpodstatnější rozdíl mezi inteligencí a lidem ve vztahu k náboženství. Pro inteligenci bylo náboženství mrtvé, nevíra patřila k dobrému tónu, rámec života ruského rolníka ovšem tvořilo tradiční pravoslaví. Tyto dva světy se nemohly potkat – proto také všechny pokusy o ,,osvětu“ končily nezdarem. Nad ,,zrůdným maximalismem inteligence“, který je ,,důsledkem náboženské zvrácenosti“ lze zvítězit jen náboženským obrozením, výchovou nové, křesťansky orientované generace. Ta současná přerodu není schopna. Jako ortel nad budoucností Ruska i osudem předrevoluční inteligence pak zní Bulgakova slova ze závěru statě: ,, Inteligence se zřekla Krista, odvrátila se od jeho tváře, vyrvala si ze srdce jeho obraz, připravila se o niterné světlo života a za tuto zradu, za tuto náboženskou sebevraždu spolu se svou vlastí draze zaplatí.“ (s. 103)

Dnes můžeme z jistotou říci: výzvy a varování autorů sborníku Věchi nebyly vyslyšeny. Během událostí revolučního roku 1917 a let následujících se splnila většina vyřčených hrozeb a Rusko čelilo největšímu kataklyzmatu ve svých dějinách.

Na závěr je třeba ocenit pečlivý překlad. Stručný ale hutný poznámkový aparát na konci každé statě může sloužit jako jakýsi neformální průvodce po panoramatu osobností a proudů ruského myšlení přelomu 19. a 20. století. Zvláště pak zasluhuje pozornost osvětlení termínů ruské filosofie a teologie, které nemají v našem kontextu analogii. Máme na mysli například rozdíl ve významu pojmů istina a pravda či kategorii sobornosť. Poznámku snad lze vznést k české verzi termínu podvižničestvo, který je překládán jako ,,křesťanská obětavost“. Tento překlad evokuje jakousi pasivnost, ruské slovo pódvig, ze kterého je odvozen podvižnik (česky asketa či mnich) i podvižničestvo, naopak znamená v náboženské oblasti hlubokou duchovní aktivitu, korunovanou většinou činem nebo dílem neobvyklé hodnoty.