V loňském roce navštívil Masarykovu Univerzitu v Brně Joel Martineau, profesor kanadské literatury na University of British Columbia ve Vancouveru. Během svého českého pobytu se s námi podělil o své názory a o zkušenosti dlouholetého čtenáře a učitele literatury.

- Nejdříve bych se chtěla zeptat na dobu a místa tvého dospívání a na to, jaké příběhy tě tehdy ovlivnily.
- Narodil jsem se v roce 1948, po skončení druhé světové války. Mé první vzpomínky spadají do poloviny padesátých a potom hlavně šedesátých let, což bylo období, které zásadně ovlivnilo vývoj mé osobnosti. V Severní Americe to byla doba velké sebejistoty a důvěry ve vítěze druhé světové války, jak si o sobě Severoameričané rádi mysleli. Byli přesvědčeni, že znají ty správné odpovědi na všechny otázky a že těch několik dalších seskupení zemí v jiných částech světa používá špatné metody. Byla to doba McCarthyho, kdy pouhé vyslovení slova „komunismus“ znamenalo problémy. Byla to doba nukleárního zbrojení a začátek studené války, kdy se prezidentem Spojených států stal Kennedy a prezidentem Sovětského svazu Chruščev. Atmosféra byla velice napjatá. Ale z ekonomického hlediska to bylo období nevázaného konzumu. Také se výrazně změnily prostředky komunikace. Já, protože pocházím z venkova, jsem poslouchal rádio a měl jsem jen omezený přístup k novinám, ale lidé ve městech využívali televize jako hlavního zdroje informací.
Pocházím z velmi odlehlé oblasti na pobřeží Pacifiku, konkrétně z míst severně od Vancouveru a jižně od aljašského výběžku. Je to nehostinná skalnatá krajina s mnoha fjordy. Dostat se tam dá jenom lodí nebo hydroplánem. Většina domů se stavěla na dřevěných pilotách, takže domy se zvedaly a klesaly podle přílivů a odlivů. Na souši jsme trávili jen velmi málo času, většinou jsme byli na moři. Lidé se v tomto regionu původně usadili kvůli těžbě dřeva a rybaření – alespoň těch čtyři nebo pět set bělochů. V rezervacích tam také žilo asi tisíc původních obyvatel, neboli indiánů, jak jsme jim tehdy říkali.
Uvědomovali jsme si, i když jen podvědomě, že žijeme v pohraničí, v podstatě na okraji společnosti. Byli jsme hodně vzdáleni od zeměpisného i kulturního centra země. Celá oblast byla pod silným britským vlivem.Vancouver byl sice nejbližší velkoměsto, ale kulturně zůstal pouhou koloniální výspou. Vyrostl jsem tedy na úplném okraji evropské kultury a toho, co si většina lidí představuje pod pojmem civilizace.
Mezi prvními příběhy, které si pamatuji, patří Defoeův Robinson Crusoe a Stevensonův Ostrov pokladů. Jako děti jsme se ztotožňovali s dobrodruhy v příbězích odehrávajících se v Evropě. Zkoušeli jsme přinutit místní, především domorodé obyvatele, aby si osvojili náš způsob myšlení. Když se nyní dívám na tu dobu, jasně v těchto příbězích vnímám koloniální podtext.
Další příběhy, na které vzpomínám, byly o průzkumnících, kteří putovali přes celou Kanadu. To byly domácí verze Robinsona Crusoea a Stevensonových námořnických historek. Většina mých hrdinů přijela z Evropy nebo jiného vzdáleného mocenského centra a probojovala si cestu do opuštěných končin, kde jsem žil já. Mezi mé oblíbené hrdiny patřili Jacques Cartier, Samuel de Champlain, Alexander Mackenzie a Simon Fraser.
Z mé současné zkušenosti čtenáře a učitele literatury vím, že to byly příběhy o prozkoumávání a objevování, které oslavovaly šíření evropské modernity. Předpokládalo se v nich, že nezužitkovaná země, tato terra nullius, by měla být pohlcena koloběhem evropského kapitálu a kultury.

- Jaká literatura tě ovlivnila v době začátků na univerzitě?
- Především to byl Přelet nad kukaččím hnízdem Kena Keseyho. Kultovní knihou, kterou četla celá severoamerická alternativní společnost, se stal Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče a o dva nebo tři roky později jeho Rakovina. Tyto texty měly obrovský vliv na ty z nás, kteří chtěli protestovat proti válce ve Vietnamu a proti americkému i evropskému přesvědčení o správnosti nastoleného mocenského systému.

- Jakým způsobem vybíráš autory a texty, o kterých budeš se studenty diskutovat?
- Když jsem se v roce 1992 vrátil na Univerzity of British Columbia, katedra anglistiky stále zaměstnávala v naprosté většině profesory, kteří byli přesvědčeni, že „anglická literatura“ by měla znamenat literaturu Anglie. Někteří profesoři byli ale natolik smělí, že si dovolili tvrdit, že anglicky psaná literatura by mohla zahrnovat i literaturu americkou. Několik radikálních profesorů bylo dokonce připraveno riskovat svou profesionální reputaci a snažili se prosadit skandální názor, že i kanadská literatura si zaslouží pozornost. Já jsem se přidal na stranu tohoto tábora a začal jsem vedle všech povinných kurzů anglické literatury číst kanadské texty.
Mezi díly, která jsem četl, byly i příběhy ze severních oblastí pobřeží Britské Kolumbie, kde jsem vyrostl. Šel jsem za jedním profesorem a řekl: „Chci studovat literaturu severního pobřeží“. Odpověď zněla: „A tam nějakou mají?“ Když jsem studoval v magisterském a pak v doktorském programu, většina mé práce spočívala v tom, že jsem objevoval texty, které obvykle nikdo nečte. V disertaci jsem se chtěl zaměřit na oblast, která mě vždycky fascinovala – nejzápadnější část Kanady, souostroví pojmenované Angličany jako Queen Charlotte Islands. Místní Indiáni kmene Haida ho nazývají Haida Gwaii, čili Ostrovy lidí.
Disertaci jsem psal o tom, jak o Haida Gwaii psali cestovatelé. Když jsem končil doktorská studia, dvě univerzity mi nabídly smlouvu na výuku literatury v kurzech pro vyšší ročníky. Jako většina asistentů, kteří končí doktorát, jsem začal učit to, co jsem znal nejlépe – literaturu Britské Kolumbie. Učil jsem tedy Burning Water George Boweringa, nositele Ceny Generálního Guvernéra, který pojednává o objevování pobřeží Britské Kolumbie Georgem Vancouverem. Učil jsem skvělý román Martina Graingera z roku 1908 Woodsmen of the West o dřevorubcích a těžbě dřeva, nebo Swamp Angel Ethel Wilsonové. Ale protože mám rád postmoderní texty, přešel jsem k dílům jako Boweringův Caprice, což je parodie westernu, a Ana Historic – feministický postmoderní román Daphne Marlattové.
Jak jsem nabýval pedagogických zkušeností, začal jsem přemýšlet o původu a zkušenostech svých studentů. Uvědomil jsem si, že většina z nich je o generaci mladší a skoro všichni uvažují o Kanadě jako o zemi velkoměst, která jsou většinou cílem imigrantů. Pouze asi čtyřicet procent studentů v mých kurzech je euro-amerického původu. Okolo padesáti procent tvoří studenti čínského nebo jihoasijského původu. A tři až čtyři procenta studentů jsou potomci Indiánů. A navíc padesát až sedmdesát procent studentů jsou ženy. Začal jsem tedy upravovat seznam četby. Snažil jsem se zahrnout více děl ženských autorek. Zařadil jsem texty od autorů asijsko-kanadského původu, například Diamond Grill Freda Waha, Disappearing Moon Café Sky Leeové nebo The Komagata Maru Incident Sharon Pollockové, což je divadelní hra o japonské lodi plné jihoasijských běženců, kteří mají získat azyl v Kanadě, ale nakonec jsou odmítnuti čistě z důvodu rasové diskriminace. Také jsem začal učit Obasan od Joy Kogawaové, Monkey Beach Eden Robinsonové, texty Billa Reida a další.
Kanadská literatura, která se ve světě dnes těší největší pozornosti, boří starý mýtus, který formuloval Northrop Frye a Margaret Atwoodová – totiž že většina kanadské literatury zobrazuje postavení člověka ve vztahu k divočině. Frye a Atwoodová zdůrazňovali, že tyto mýty nacházejí oporu v dvousetleté literární tradici. Atwoodová pravděpodobně napsala svou knihu Survival: A Thematic Guide to Canadian Literature (Boj o přežití: tematický průvodce kanadskou literaturou) s úmyslem vytrhnout kanadské spisovatele z pohodlí této staré dobré teorie „člověk versus příroda“. Každopádně o třicet let později vycházejí knihy, které se stávají mezinárodními bestsellery právě proto, že mají kosmopolitní charakter. Jedná se například o díla Carol Shieldsové, která vyhrála Pulitzerovu cenu, o Fugitive Pieces (Prchavé okamžiky) Anne Michaelsové, o Anglického pacienta (The English Patient) Michaela Ondaatjeho, loňského vítěze Booker PrizeYanna Martela a jeho Life of Pi nebo velmi úspěšné romány Rohintona Mistryho. Podle mého názoru v sobě tato díla obsahují něco nového v kontextu kanadské literatury, něco, co odlišuje současnou kanadskou literaturu od té, která vznikala před dvěma nebo třemi desetiletími.

- Existují ještě nějaké jiné rysy, kterými se kanadská literatura liší od literatury britské a americké?
- Myslím, že ačkoli je Kanada obrovská země, ekonomicky jsme v seskupení G8 spíše chudými příbuznými. Sdílíme šest tisíc kilometrů dlouhou hranici s nejmocnější a pravděpodobně nejagresivnější zemí na světě. Kanada je ekonomicky a vojensky slabá a v oblasti kultury se nachází na samém okraji. Televizní programy a filmy, na které se díváme, prezentují americké kulturní hodnoty. Takže kanadská literatura se odlišuje od americké v tom, že se snaží kriticky posuzovat některé hodnoty, které by možná americká literatura nechala nepovšimnuté. Jako příklad mohu uvést román Rohintona Mistryho Family Matters. Autor v něm podrobuje kritice americký pohled na nové světové uspořádání. S pomocí alegorie nám ukazuje slabiny islámského absolutismu na straně jedné a americkou agresivitu na straně druhé. Mistry, který je jedním z nejtalentovanějších kanadských spisovatelů, zasadil svůj román pouze do Asie a na mušku si bere islám i Ameriku. To je příklad způsobu, jakým kanadská literatura uplatňuje kosmopolitní přístup.

- Jak probíhal tvůj seminář o literatuře západní Kanady na Masarykově Univerzitě?
- Možná nejtěžší zkouškou pro mě bylo vytvořit koncepci kurzu, ještě než jsem do České republiky přijel. Napadlo mě podívat se na Haida Gwaii a severozápadní pobřeží Kanady z evropské perspektivy. Jinými slovy, proč tam Evropané v osmnáctém století vůbec jezdili? Jaké myšlení s sebou přivezli? A jaké jsou následky evropských záměrů? Začal jsem seminář teoretickými texty, například Imperial Eyes od Mary Louise Prattové, která popisuje expanzi evropského osvícenství do ostatních částí světa. Chtěl jsem prostudovat, jak a proč přivedly evropské cíle a evropské myšlení první bílé průzkumníky na severozápadní pobřeží. Pak jsem směřoval kurz k dalším klíčovým momentům v dvousettřicetileté historii evropského působení v této části světa. Připomněli jsme si misionářská vyprávění a pak jsme se zastavili u toho, jak se zacházelo s kanadskými občany japonského původu během druhé světové války a ukázali jsme si, jak ještě nedávno se mnoho z toho, co se odehrávalo v Britské Kolumbii, odvíjelo od událostí v Evropě.

- Kdybys měl vyjmenovat tři nebo čtyři knihy, které tě v životě nejvíce ovlivnily, které významně změnily tvůj pohled na svět nebo tvé chápání toho, jak literatura funguje ve společnosti – které by to byly?
- Myslím si, že aby člověk porozuměl fungování kultury, musí znát Foucaulta. Takže první kniha by byla Dohlížet a trestat. Domnívám se, že každý, kdo se chce zabývat literaturou a kulturní analýzou alespoň trochu smysluplně, by měl začít četbou Foucaulta.
Na druhém místě bych jmenoval knihu Noama Chomského Manufacturing Consent. Chomsky analyzuje mechanismy, s jejichž pomocí velký byznys ovládá naše vnímání kultury a nutí nás zachovávat status quo. Média, vlády a vzdělávací systémy produkují kulturu, ve které vyrůstáme, a přitom realizují své vlastní zájmy tím, že si zajišťují všeobecný souhlas. S kombinací Foucaulta a Chomského mohou kulturní analytici začít zkoumat rozsah, v jakém průmysl ovládá svět. A pak si možná začnou uvědomovat, proč zájem o ropu udělá z někoho jako je George Bush – a zdůrazňuji udělá – prezidenta Spojených států a proč Bush bombarduje Irák. Proto si myslím, že bez studia této problematiky se člověk nemůže vážně zabývat ani literaturou.
Na třetím místě bych jmenoval svůj oblíbený literární text – román Ana Historic od Daphne Marlattové z roku 1988. Ana Historic vypráví příběh o rodině bělošských imigrantů, kteří přišli do Vancouveru z Malajsie. Je to trochu autobiografické, nebo se alespoň dá říct, že hlavní hrdinka představuje do jisté míry autorku. Hrdinka si postupně vytváří vlastní identitu, kontrastující v některých aspektech s národní identitou, kterou ji vnutila kultura.

- Na závěr bych tě chtěla poprosit o krátké zamyšlení o roli literatury v kanadské společnosti a o jejím vývoji.
- Já věřím, že literatura velkým dílem přispívá ke kultuře a může uskutečnit jakousi kulturní reformu, třebaže to není snadné. Seriózní literaturu čte dnes méně lidí, než v minulých generacích – a mají pro to dobré důvody. Univerzitnímu studiu literatury se nepodařilo udržet krok s vývojem informačních technologií. Určitě znáš historky o britských lodích, které v polovině devatenáctého století vozily z Anglie do Bostonu Dickensovy romány. Davy lidí čekaly na břehu, až lodě zakotví v přístavu. Dnes většina lidí nezískává informace z románů, i když Harry Potter tuto praxi možná změní.
Informace se dnes přenášejí velmi rychle a studenti a učitelé literatury by měli pracovat na pochopení procesu jejich přijímání. Měli bychom si uvědomit, že dovednosti, které jsme si osvojili jako studenti literatury, by nám posloužily lépe, kdybychom je aplikovali na všechny texty, například na ty vizuální. Měli bychom aplikovat metody interpretace na reklamu, televizi, politické projevy. Neměli bychom jen lomit rukama a naříkat, že mladí dneska vůbec nečtou. Měli bychom tu otázku přeformulovat. Zamysleme se nad tím, co mladá generace čte. Najděme způsob, jak využít našich nemalých schopností při zkoumání problematiky internetu. Uplatněme naše výzkumné metody k hledání textů ve více médiích.
Uvedu jeden příklad. Ještě před nedávnou dobou, nějakými dvaceti lety, bylo v Severní Americe velmi malé povědomí o literatuře původních obyvatel – Indiánů. Jakmile ale literární vědci začali analyzovat jejich písemnictví, objevili obrovské množství textů. Začali s nimi pracovat a zjistili, že mají nesmírnou literární hodnotu. Měli bychom obnovit tuto touhu po objevování a dobrodružství. Tady v České republice se například může studovat romská literatura. Mluvil jsem tady s několika lidmi, které fascinuje literatura původních obyvatel v Kanadě. A já jsem jim říkal, „možná existují nějaké podobnosti mezi zájmy původních obyvatel v Kanadě a těmi romskými v České republice.“ Většinou se od tohoto nápadu distancovali. Myslím si, že bychom měli využívat našich dovedností k hlubšímu studiu, hledat více druhů literatur a rozmanitější přístupy k literatuře a rozšířit jejich pole působnosti. Protože já věřím, že literatura má moc změnit svět. A věřím také, že dobří učitelé literatury podporují své studenty v tom, aby ho měnili také.

Přeložila Martina Horáková

© Klára Kolinská, Kateřina Prajznerová