Donleavy, James Patrick: Dáma, která měla ráda čisté záchodky

Donleavy, James Patrick
Dáma, která měla ráda čisté záchodky

ukázka beletrie zahraniční

V New Yorku a okolí a obzvlášť v takových předměstských končinách jako je Scarsdale všichni tak sledují nejnovější trendy a podléhají módním vlnám, že člověk nikdy neví co se tu může stát.

James Patrick Donleavy: Dáma, která měla ráda čisté záchodky. Z anglického originálu The Lady Who Liked Clean Rest Rooms přeložila Michala Marková, vydalo Argo, Praha 2003, 72 stran, doporučená cena 159 Kč
ukázka

V New Yorku a okolí a obzvlášť v takových předměstských končinách jako je Scarsdale všichni tak sledují nejnovější trendy a podléhají módním vlnám, že člověk nikdy neví co se tu může stát. Ale největší starost ze všeho jí dělalo že by se mohla propadnout do deprese tak hluboké že už by se z ní nikdy nedostala.
Den kdy to pocítila nejpalčivěji to byly její třiačtyřicáté narozeniny. Pořádně vychladila láhev polské vodky, přelila ji do namražené karafy, při Faurého Rekviem ji do sebe během pár hodin vlámala a zajedla krajíčky tmavého chleba s vlastnoručně vyrobenou pomazánkou ze sardinek česneku a žervé. Opila se tak že se o půlnoci probrala s nabitou puškou na klíně, protože se jí předtím zdálo, že ze zahrady slyší šramot. Pak se koukala na bandu šťastně se culících takzvaných celebrit v nějaké talkshow a vzpomněla si že jí kdysi někdo říkal, jak ve skotských zapadákovech vypínají televizi, když se namažou, odjistila, zamířila purdeyku doprostřed obrazovky a vypálila z obou hlavní. A když se z oblaku kouře zajiskřilo a vyšlehly plameny říkala si pořád dokola.
„Pomsta. Pravá nefalšovaná pomsta. To chci. Bohužel matka ze mě vychovala dámu.“
Její psychoanalytik řekl že tu a tam rozstřílet televizi na hadry je teď po New Yorku zvykem a pochválil ji za to že se nebrání módním trendům. Protože následkem rozvodu se svým mužně mlčenlivým manželem, který vlastně nebyl ani mužný ani mlčenlivý, ale aspoň ji nikdy nezmlátil, si vypěstovala závislost na televizi a žila skoro jako v poustevně. A jak jí ubývaly peníze na účtě, v létě jí na zahradě bujela neposekaná tráva a v zimě se vršily hromady listí. Ale sama se ve formě udržovala, jezdila na rotopedu cvičila s dámskými činkami a nejedla skoro nic jiného než saláty a ovoce. V zájmu svého duchovního přežití dvakrát do měsíce zajela do centra na aukce starožitností a do galerií a taky sledovala veverky které skotačily po celé zahradě a dělaly psí kusy a střádaly si zásoby na zimu.
Pak tu byla taky ta divná holka co to asi neměla v hlavě v pořádku a bydlela zavřená vedle v domě a několikrát denně jí v různých fázích oděnosti mávala z okna své ložnice a ona jí na oplátku a na povzbuzenou taky mávala. Jenže radost z pochybného kontaktu s touhle jinak poměrně zajímavou osobou se smyslem pro černý humor jí nevydržela dlouho protože jednoho dne děvče zvedlo obě ruce najednou a ukázalo se že má na zápěstích želízka. Když se konečně odvážila u této své sousedky zaklepat, přestože se spolu nikdy ani nepotkaly, dveře se pootevřely a pak se přibouchly a někdo zavrčel.
„Starejte se sakra o svý.“
Měla za to, že už by dávno spolykala prášky na spaní, nebýt toho, že se jí hlavou honily vlastní necenzurované myšlenky, stejné, jaké se podle jejího názoru honí hlavou půlce lidí ve Scarsdale. Napadalo ji to hlavně ráno ty dny, kdy vyrážela do galerií a kdy si je mohla na nádraží zblízka prohlédnout. Když to vypadalo, že ta hra, co všichni hrají, začíná nabývat nějakého významu. Hlavně ale lidem nesmíte dát najevo, co si doopravdy myslíte, že jste to doopravdy podělali. Její psychoanalytik říkal, že když dáte lidem najevo, že jste to doopravdy podělali, tak už musíte být s nervy vážně na huntě.
Její předkové, jak taky řekla svému psychoanalytikovi, přijeli do Ameriky na lodi Mayflower, takže vlastně napůl měla oficiální rodokmen, protože její matka, která vyrostla na jižanské plantáži, ho měla, jenomže její svatba se společensky nevhodným otcem znamenala pro děti honorační utrum. Jí ovšem vždycky připadalo, že tenhle zbytek pocitu nadřazenosti, která vzala zasvé ještě předtím, než se vůbec narodila, ji vybavil vlastní tvrdou hlavou a stejnou chutí jít a vzít si za muže někoho společensky nepřijatelného. Čehož teď, opuštěná a se dvěma velkými dětmi, co studovaly vysokou a byly jako cizí, opravdu litovala. A nejvíc ji zasáhlo, když náhodou zaslechla, jak syn dceři na další z jejich takzvaných posledních návštěv říká.
„Taťka si teď aspoň konečně užije trošku srandy.“
Až se z toho zkroutila v křečích jako malomocná a zoufale vzlykala, dokud neusnula. Manželství začalo brát zasvé, když její plešatící a tloustnoucí manžel, televizní producent, vymyslel jednu třeskutě zábavnou soutěž a zauvažoval o tom, že by si na trávníku před domem nechal udělat přistávací plochu pro helikoptéry. Pak ovšem přistál někde úplně jinde, když se seznámil s jednou mladou asistentkou produkce, která byla podle společenské rubriky nejen bývalou roztleskávačkou jednoho jižanského univerzitního fotbalového týmu, ale taky členkou elitního studentského spolku Fí Beta Kappa, a v pětadvaceti letech měla pořád ještě pevné kozy, zářivě bílé zuby a odpovídající posaz a nohy.
Steve asi tak dva měsíce trávil noci na place, jak tomu říkal, pak jednou večer doslova vtančil domů, a jak byl namazaný, vpálil jí to rovnou mezi oči, prý si pronajal byt na Západní sedmašedesáté, je zamilovaný a chce se rozvést. A tak si vykasala rukávy a dala se do toho, byla zároveň rozumná a střízlivá a zároveň mu neopomněla uštědřit pár šlupek rovnou na solar.
„Hele, Steve, netvař se, jak tě to ničí a bolí, že ničíš mě. Prostě potřebuješ mladý maso. To je normální. Já se rozčilovat nebudu. A taky tě nehodlám nijak ždímat.“
„Jé, zlato, kristepane, vždyť víš, že toho stejně zas tolik nemám.“
„Máš děti, ty ti zobou z ruky. Prostě jenom budeš ještě do konce měsíce platit účty a dáš mi sto šedesát tisíc dolarů na dřevo a dům se splacenou hypotékou, a všechno zařízení kromě tvých osobních věcí. Samozřejmě oba Hickse a starožitnosti, co mi dala babička, a stříbro, to bylo stejně taky moje. A ty si Steve můžeš užívat se svým mladým masem, ale dokud budu členkou místního klubu a budu mít tu a tam chuť na starý kolena provětrat svý prověšený kozy a zajít si tam na bridž, vy dva tam nestrčíte ani nos. Jo, ale klidně si vem to svoje akvárko s piraňama, co jsem ti tu krmila.“
Stáhla si prsteny a hodila je po něm přes celý pokoj. V tu chvíli se Steve zatvářil, jako kdyby ho zrovna popravila na elektrickém křesle, a najednou se začal otáčet po něčem, co by mu připomnělo, že pořád ještě žije, a pak uviděl na piáně svatební fotku a vedle ní z obou stran fotky dětí ve stříbrných rámečcích a pak Steve zabořil tvář do dlaní a začal vzlykat. Načež se zvedl, jako by od ní čekal útěchu, přešel po koberci, který taky zůstane jí, a jak se tak nad ní sklonil, aby ji políbil, uštědřila mu další šlupku.
„Nešahej na mě těma špinavejma prackama.“
Vždycky měla za to, že rozjitřené city vedou k nerozumným výrokům, a ty teď místo z jejích úst začaly padat z těch Stevových. Osočil ji, že její matka která si myslela, že pro ni není dost dobrý a která se snažila svoji rodinu zase dostat mezi honoraci. A vůbec že všichni z její strany pohrdali vysokou, kam chodil.
Jí, která vychodila Bryn Mawr, školu založenou na myšlence, že inteligentní žena si zaslouží stejně řádného a podnětného vzdělání, jaké je dostupné mužům, to samozřejmě připadalo naprosto k smíchu. A po těch prakticky neznámých lidech s oficiálním rodokmenem dneska neštěkne ani pes, i když se třeba nechali zaregistrovat u patentovacího úřadu. Když byla malá, prohlížela si maminčin starý výtisk seznamu a hledala v něm malý obrázek lodě, které se z komína valil kouř a stáčel se do nápisu „na palubě“, pod kterým byl seznam adres těchhle lidí. Právě díky němu si uvědomila, že pro lidi, co mají víc peněz než ostatní, může být svět takový jaký chtějí. Což do budoucna rozhodně nebyl její případ.
Hrála si s myšlenkou, že se přestěhuje na venkov, do nějakého městečka, kde by byl sbor dobrovolných hasičů, konzum a pár buranů, jejichž prostou přirozeností by se mohla kochat. Ale momentálně, když se věci měly tak, jak se měly a Steve jí pln soucitu dal to, co chtěla, si spíš říkala, že bude lepší, když se bude snažit žít pokud možno tak, jak byla zvyklá, že horší to snad už být nemůže.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1897x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce