Vassalli, Sebastiano: Nespočet

Vassalli, Sebastiano
Nespočet

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z českého překladu Vassaliho románu Nespočet - překlad K. vinšová.

 

Sebastiano Vassalli, Nespočet (Un infinito numero), přel. Kateřina Vinšová, doslov Jiří Pelán, Paseka, Praha-Litomyšl 2003, 272 stran
Ukázka (str. 127-130)

5.
Lid Rasna
Bylo to v červnu, v ty dny, které následují po idách: kdy západ slunce trvá předlouho, kdežto noční hodiny jsou nejkratší za celý rok. Lesem obklopujícím vesnici Sacni se ještě hodinu po soumraku dalo procházet bez lucerny, stačilo sledovat světlou stezku mezi temnými skupinami stromů. Brány Mantusova chrámu byly přivřené. Opřeli jsme se do nich a uviděli, že vnitřek budovy je ozářen, ale jen nepatrně: několik olejových svítilen postavených na zemi dávalo v šeru zahlédnout zástup kamenných příšer, které střežily záhrobí Rasnů. Vanul tu jakýsi podivný průvan a já ucítil na těle mrazení, nevím, zda ze strachu nebo z chladu. Zvolal jsem: “Je někdo uvnitř?”; ale odpověděla mi jen ozvěna vlastního hlasu odrážející se mezi stropními trámy.

Maecenas vytasil meč. Šli jsme dál, zorničky rozšířené tmou, ale také (proč to nepřiznat?) strachy, procházeli jsme mezi démony, kteří už celá staletí rušili spánek etruského lidu. Mezi jinými jsme poznali Charuna, převozníka duší do Království mrtvých; boha Aitu s vlčí hlavou; boha-mrtvolu Tuchulchu se supím zobanem a hadími vlasy; boha skonu Vautha s velkými rozevřenými křídly. Kolem nás byly jen stíny a kamenní netvoři. Potom jsme ale po pravé straně uviděli rostoucí záři. Zamířili jsme k ní a došli k světelnému kuželu studny s úzkými příkrými schody sestupujícími do úžasně prozářeného podzemí. Že by to bylo to místo, o němž nám vykládal pomocný kněz Lars, kde jsou uchovávány veškeré příběhy Rasnů? Z veliké dálky k nám dolehl ženský hlas, který nás volal jmény: “Maecenate, Vergilie, Timodéme, kde jste? Už vás čekáme!”

Sestoupil jsem jako první, ale třásla se mi kolena. V podzemí se ze dvou velkých ohřívadel linula zvláštní vůně, úchvatná a omračující zároveň; a světlo vycházející ze stovek svící bylo tak prudké, že nás oslňovalo. Když mu mé oči konečně přivykly, uviděl jsem osobu, nebo lépe řečeno Netvora, který nás přivolal dolů a který o sobě hovořil v množném čísle. Byla to dvojitá bytost, muž-žena, se dvěma tvářemi, čtyřmi pažemi a jedním párem napohled obyčejných nohou. Tvář, kterou k nám Netvor v tu chvíli obracel, byla ženská a ruce, dvě z těch čtyř, nám ukazovaly ke stolu prostřenému k pohřební hostině, s víny a lákavě vyhlížejícími pokrmy. Jeden z nás (snad Vergilius nebo možná já) se zeptal, kdo zemřel. “To vy právě umíráte,” odpověděla nám ženská část Netvora a dál se na nás usmívala, “ale vaše smrt nebude opravdovou smrtí. Nemusíte se bát! I kdybyste tam dole, kam půjdete, zůstali tisíc let, nakonec se vrátíte sem do podzemí a bude úsvit zítřejšího dne.”

Nevím proč, ale slova Netvora nás rozveselila. Máme zemřít, abychom se znovu narodili: to je k smíchu! Natáhli jsme se na lehátka a začali si vyprávět staré historky o hostinách a ženách, příhody, které neměly nic společného s místem, kde jsme se nacházeli, ale v tu chvíli nám kdovíproč připadaly nesmírně důležité a také velmi zábavné. Okusili jsme masovou paštiku vynikající chuti a zapíjeli ji vínem temně fialové, skoro černé barvy, po němž jsme byli ještě více bezstarostní a rozjaření. Když teď na to myslím, chovali jsme se jako namol opilí. Netvor dvou tváří stál celou dobu před námi uprostřed triclinia, ale my si na jeho přítomnost vzpomněli, až když se nás hlasem, který jsme do té chvíle neslyšeli (mužským hlasem), zeptal, co chceme z historie Rasnů poznat: minulost, nebo budoucnost?

Ta otázka zapůsobila, asi jako kdyby nám někdo na hlavu vychrstl kbelík studené vody. Zmateně jsme vyvalili oči. Netvor na nás nyní obracel svou mužskou tvář a už se neusmíval; a Vergilius zakoktal, že si nelze vybrat ze dvou stejně zajímavých věcí. Chceme vidět všechno!

“To však je jen výsadou bohů,” odvětil Netvor. “Vy lidé můžete pobývat jen v jediném rozměru času, ale upozorňuji vás: budoucnost Rasnů je téměř u konce.”

“Jsme zde, abychom poznali počátky Říma,” pravil Maecenas. “Předveďte nám minulost.”

A Netvor, s očima stále upřenýma na nás a přísným výrazem ve tváři, vyňal z rukávu cosi, co připomínalo zrnko jantaru, a vhodil to do ohniště po naší levici, v němž (jak se domnívám) se zhmotňovala minulost. Co nastalo potom, nedokážu říci. Vím jenom, že jsem se ocitl na pláži plné dun a že to nebyl sen, protože jsem se shýbl, abych nabral hrst písku, a byl to opravdový písek; štípl jsem se do tváře a ucítil bolest, která byla tím silnější, čím víc jsem tiskl prsty. Maecenas a Vergilius zmizeli. Na obzoru se vynořilo pár pestrobarevných plachet, já je spočítal, rozesmál jsem se a začal radostně vyskakovat. (Zbláznil jsem se?) Pomyslel jsem si, že i Vanalově posádce se podařilo uniknout bouři, kterou rozpoutali místní bohové, abychom nemohli přistát u jejich pobřeží. Nikdo mi to neřekl, ale můj mozek a každá tkáň mého těla věděly, že na těch lodích jsou Lýdové: naši, připlouvající jako já z Tróady! Mohl bych přeříkat všechna jejich jména a nezapomenout ani na jednoho; a pochopitelně bych mohl vyprávět jejich příběh, který byl i mým příběhem. Vzpomínal jsem, jak jsem znal jejich otce, než byli zabiti, a jejich matky a jejich nevěsty, než je Řekové odvlekli, aby je prodali do otroctví na trzích Helady. Moře nás pak po celé měsíce a roky drželo odděleně; ale nyní se snad naši bohové rozhodli nás dát znovu dohromady. Viděl jsem lodě, jak míří do jedné zátočiny: sledoval jsem je a dorazil tam ve chvíli, kdy se první muži spustili do vody. Zamával jsem na ně zdálky tak, aby mě poznali. Když jsme se objímali, říkal jsem si: zdalipak jsme si dobře vyložili znamení bohů, opravdu se má stát naší novou vlastí tato země, která tu leží před námi, porostlá lesy a podle toho, co nám bylo známo, obývaná pouze divokou zvěří a divokými lidmi? Již pětkrát v minulosti jsme vyhodili kotvy v pěti různých místech, kde jsme se hodlali usadit; ale všude nás předstihla zvěst o naší porážce a obyvatelé civilizovaného světa nás odmítli...

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1804x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce