Ptala jsem se matky na její rodiče, na Pierra a Sophii, chtěla jsem vědět, jaké má na ně vzpomínky, na ně dohromady, jestli má dojem, že jim to spolu klapalo, navzdory všemu, klapalo jim to spolu? Její odpověď se do mě zaťala jako šíp do terče, jehož středem jsem byla já: když připustila, že bezpochyby mezi nimi nebyla láska, že o tohle tu nešlo, už hlavně vzhledem k té době a k dalším okolnostem, shrnula to: „Pokud jde o ni, nevím; ale pokud jeho se týče, jisté je, že by to mohla být nějaká jiná.“ (s.27)

„Můžeš mi říct, co je to za chlapa?“ zeptal se mě Yves a před očima, mezi obličejem a knihou, kterou jsem četla, mi máchal dopisem na modrém papíru, jehož text jsem si už přesně nevybavovala, byl to dopis od Jacquese, ale už staršího data, dopis z prvních dnů, „a nelži mi“, dodal, jako by podle toho, jak mě zná, předem předpokládal, že se budu vykrucovat – co říct, co dodat k tomu, co nepatří na jeviště, jak jednoduše komentovat dopis, jak ospravedlnit větu v něm, kterou mi teď četl posměšným a současně mrtvolným hlasem, mám na vás strašnou chuť (něco se přece musí vymyslet) a v duchu vás šukám (to bude těžké vysvětlování), „jaký styl!“ – „to je alexandrin“ – „no tos teda kápla na velkýho vzdělance, na vznešenýho poetu“ – ruka držící list mezi dvěma prsty jako kus odporného hadru se mu třásla, a zatímco jsem pátrala v paměti, jestli byl dopis datován, bála jsem se, že ho roztrhá, „dej mi to,“ řekla jsem, mračila se a přitom dělala, že nemám valné tušení, oč tu vlastně jde a proč mu to tak vadí, „a v duchu vás šukám,“ opakoval a já si zatím kladla otázku, jestli mi projde ujišťování, že mě šukal jenom v duchu, jako v sedmém z deseti přikázání, nic víc, a já že vždycky řekla ne, „v duchu, říkáš,“ pokračoval, „a doopravdy to bylo jak, co? Ovšem tohle je geniální, když někdo píše takhle, určitě dobře šuká, mám na vás strašnou chuť, jak vybrané výrazivo, jaký to veršotepec, jak poeticky se potento! A kdypak ho máte, to příští rande, co? protože já taky mám strašnou chuť, mám strašnou chuť rozbít mu držku, tomu ubožákovi, a jakpak se vlastně jmenuje, podpis je nečitelný, no jistě, takhle se vyjadřuje anonym, anonymní šukal, je mi nanic, když si tě představím s takovýmhle, jímá mě hrůza, bere mi to dech.“ – „Přestaň, Yvesi, o nic nejde, není to nikdo, viděli jsme se dvakrát nebo třikrát před čtvrt rokem, je to starý dopis, už to skončilo, vlastně to ani nezačalo, vytahuješ zbraně po bitvě (a hrabeš se mi v kabelce, to v závorce), o nic nejde, opravdu, ani jsme spolu nespali“ – Yves na mě zíral, ruku si držel před nosem jako dýchací přístroj –, „trošku jsem chuť měla, neříkám že ne, ale neudělala jsem to, vždycky jsem mu řekla ne, ostatně jestli ti neuniklo, vyká mi, tak vidíš.“ Yves sundal ruku z obličeje, nadechl se a pak zhluboka vydechl, „je to pravda?“ řekl a padl vedle mě na postel, „je to pravda?“, položila jsem ruku na jeho, „ale ano, ujišťuju tě,“ pak jsem ho svrhla na sebe a kolíbala jako trpící dítě, „no tak, už je po všem,“ za oknem se smrákalo, co řeknu zítra Jacquesovi? „je po všem, je po všem,“ opakovala jsem a hladila ho po jeho krásných vlasech, „je to pravda? je to pravda?“ opakoval jako ozvěna, vítr se zvedal jako vždycky v tuhle hodinu, byl to poslední rok jedné éry, zůstali jsme do sebe zapleteni bez hnutí, dokud nepřišla noc, co byla pravda? co skončilo? – už jsem nevěděla.

Bylo to po jednom pořadu o lásce, na stanici Maison de la Radio. Sám zrovna skončil interview ve vedlejším studiu, a když mě spatřil přes skleněnou přepážku, vešel dovnitř a sedl si mezi hrstku posluchačů. Tohle mi řekl, když jsem vyšla, poté co se představil a nabídl mi, že mě doprovodí na taxík – Jacques, jmenoval se Jacques, Jacques Blin, možná jsem viděla Divocha, jeho první film, on tedy rozhodně četl Taneční pořádek, prý s tou knihou probděl noc, snil o mně, chce tím říct, že je moc rád, že jsme se teď setkali, nečekal to, je hrozně rád. Mám nádherný hlas, vážný, trochu jakoby mužný, ale zároveň nesmírně ženský, velmi smyslný – šla jsem rychle, chtěla jsem rychle od něho pryč? –, ano, tak krásný hlas, že z toho, co jsem říkala, nic neslyšel, a přesto šlo o lásku. Otevřela jsem dveře vozu, nastoupil taky, udala jsem šoférovi adresu. „Strašně se mi chce vás políbit,“ řekl. Nastavila jsem mu tvář, vzal ji do rukou, pak moje prsa, pak stehna. Jazykem mi hladil ústa, v ústech, zuby, krk, uši. Roztáhla jsem nohy, aby tam mohly jeho prsty, zavřel oči, vzdychl jakoby úlevou, takovým tím vydechnutím, jako když dítě spatří nějakou vzácnost, „vy jste pro ocas jako dělaná!“ zašeptal, „víte to, víte to vůbec, že jste dělaná pro mě?“, také jsem zavřela oči a řekla „ano, ano,“ že to vím. (s.42)

„Ale ve skutečnosti jsi s ním spala, co?“ řekl mi Yves den nato. „Spí s tebou a přitom ti vyká, tak je to – to je poslední pařížská móda, co?“ – „Ale ne, poslechni, přece s tím nezačneš znova, řekla jsem ti, že ne.“ – „Stejně jsem si tím naprosto jistý, takže mi to klidně můžeš říct.“ – „A co ty, ty mě nepodvádíš? Ty jsi věrný muž, nezáletný manžel?“ – „Aha! Takže se přiznáváš...“ – „Nepřiznávám, nemám k čemu se přiznávat. To ty se přiznáváš.“ – „Byl bych radši, kdybys mi to řekla, aspoň by bylo jasno.“ – „Já myslela, že si jseš jistý...“ – „Jsem si tím skoro jistý. Ale ještě sním, jsem naivní, víš, namlouvám si, že jsi jiná než ostatní, jsem trouba.“ – „Znáš tu historku o tom chlapovi, co si myslí, že ho žena podvádí?“ – „Ne.“ – „Jde za detektivem, protože už dál nemůže, je jako ty, chce to vědět. Za týden mu detektiv sdělí výsledek sledování: Takže: jak jste mi řekl, sledoval jsem vaši ženu. V úterý šla ven v pět hodin a zamířila do kavárny; sešla se tam s nějakým mužem. – Bože, a co dělali? – Objednali si šampaňské, zdrželi se asi půl hodiny. – A dál? – Potom šli do hotelu hned vedle. – A dál? ptal se manžel. – Pak si najali pokoj, šli nahoru, já šel po schodech za nimi. – A dál? – Vešli do pokoje... – Ano? řekl manžel. Pokračujte. – Zkoušel jsem se dívat klíčovou dírkou, řekl detektiv, ale téměř okamžitě zhasli světlo, nic jsem neviděl. Vtom se manžel chytí za hlavu a hlasitě zanaříká: Bože, ta nejistota! Ta věčná nejistota!“
Chvilku se smáli. „Ať je to jak je, Yvesi,“ řekla jsem mu, „takhle se dokážu smát jenom s tebou.“ – „Takže je to pravda? Spala jsi s tím čuňákem.“ – „Tak už toho nech, nebudu ti opakovat jednu věc padesátkrát. A navíc, nemyslíš, že ty zrovna nejseš ten pravý, kdo by mi měl co vyčítat? Jak se vlastně má Nathalie?“ – „Přestaň s Nathalií, víš dobře, že to skončilo.“ – „S Natha-li-ií jsme skonči-li-i-i, já nevěřím, že se tam ještě vrátím,“ zanotovala jsem. „I když jsem spal s jinými dívkami, miloval jsem tebe. Ty druhé, to bylo kvůli tobě: protože mě nemáš dost ráda. Já mám ženy rád, to je pravda, ale tebe miluju.“ Udělala jsem dva krůčky k němu, pohladila ho po tváři: „Čemu říkáš milovat?“ Vyprostil se, slzy mu stouply do očí, „nebudeme přece bazírovat na definici každého slovíčka, že ne?“, pak řekl: „Já vím, že tě miluju, protože jsi jediný člověk, kvůli kterému dokážu umřít.“ – „A helemese, trochu se to změnilo: dřív – vzpomínáš si, tam na Pont-Neuf, ten druhý večer – říkal jsi, že jsem jediný člověk na světě, pro kterého bys dokázal umřít. Šel jsi po zídce, přiopilý, a já tě prosila, abys slezl dolů. Trochu sis přál, abych ti přikázala skočit, že? Tohle teda chceš, to je tvůj ženský ideál: žena, která dává smrt, vražedkyně...? Jako Byron, že: Je snazší pro ženu zemřít než s ní žít, je to tak?“ – „Rád bych ti připomenul, že s tebou žiju skoro dvacet let.“ – „Ano, Yvesi, je mi to známo. Já taky s tebou žiju skoro dvacet let. A já taky mám ráda muže.“ Kousl se s pohrdavým úšklebkem do rtů: „Víš co, něco ti teda povím: Je mi z tebe na blití.“ A odešel.

Za časů La Rochefoucaulda mívali na lásku mapu – nemohli se tak ztratit v bludišti citů ani zabloudit v labyrintu protichůdných pocitů. Láska, to byla cesta, a člověk chtěl vědět, kam jde a kudy; byla to nebezpečná pouť, a oni se chtěli všemožně vyhnout pastem, nástrahám, slepým uličkám. Neboť přes všechna nebezpečí byli rozhodnuti tu cestu podniknout, ano, připraveni se na ni vydat bez možnosti návratu, pustit se po ní, opustit vše. Všichni kolem La Rochefoucaulda byli stejní, nebo téměř: odhodlaní vyplout za láskou, odhodláni jít tam pěšky, dokonce i po kolenou. Láska byla jejich odysea, jejich horizont, jediná cesta, která za to stojí – „a že ji vykonám, víc cenit si budu, než že uvidím celou Zemi.“ A tak se vydávali na cestu se svou mapou – mapou Země něžné lásky –, tu a tam se zastavili, aby se do ní podívali, aby si to ověřili, aby se nezmýlili. Uměli číst, chtěli číst, sundali si pásku z očí, aby dobře viděli, aby věděli kudy dál; nevyplouvali jako Oidipus naslepo, necestovali s vypíchnutýma očima, rozhodně ne, nechtěli na to umřít jako Racinovi hrdinové, láska jim nebyla údělem, ale účelem, neumíralo se na ni, oči měli stále otevřené, dívali se napravo i nalevo, obeplouvali tu široširou končinu spících vod, Jezero Lhostejnosti, nezastavovali v městečkách, kde jim hrozilo, že se ztratí, že budou pro lásku navždy ztraceni – na mapě byla vyznačena jmény: Nezájem, Vlažnost, Povrchnost, a nejnebezpečnější ze všech malá osada, na první pohled bezvýznamný zapadákov, ale přijít tam, navždy vás odvrátí od cíle, to místečko vyznačené docela vpravo dole, ale ano, podívejte se lépe, tady je, jmenuje se Zapomnění. Naštěstí měli svou mapu, mapu vedoucí k pokladu, stačilo, aby šli podle značek až k cíli, a vida, jednoho dne dorazili, dotkli se cílové pásky. Zastavili se tedy a rozevřeli náruč, aby tu krajinu objali, nevěřili přitom vlastním očím, ještě pochybovali, ještě se nevěřícně usmívali, ptali se: „Tak tohle je ta láska? Dokázali jsme k ní dojít?“ – nedokázali tomu uvěřit.

Podíváme-li se však zblízka na mapu Země něžné lásky, tu, jež je otištěna ve vydání La Rochefoucauldova Sebraného díla, všimneme si docela na severu místa, o kterém není v žádném textu ani zmínka: je to na druhém břehu Nebezpečného moře, oblast, které se podobá pólu, nejzazšímu kontinentu; popisek je stručný: Neznámá území.

„Zavedu vás na místo, kde jste ještě nikdy nebyla, nevíte, kde to je. Je tam několik místností tonoucích v pološeru, my půjdeme až do té poslední, úplně na konci. Vzala jste si tu černou úpletovou sukni, tu, co mám rád, protože se dá snadno vytáhnout přes boky, jeden pohyb, a všichni muži tady můžou vidět váš zadek. Na stole klečí žena. Od stropu visí těžký závěs z červeného sametu, který skrývá celou horní polovinu jejího těla, cípy látky jsou připevněny k pasu tenkým koženým páskem: ženin zadek tím víc vyniká, její roztažená stehna svítí v temnotě. Pojďte blíž, dívejte se, strkám prst do její lasturky, předvádím vám, jak je to snadné, může to dělat kdokoliv. Pojďte, ať vás zavedu ještě dál, ke všem těm mužům, kteří na vás čekají.“ – „Ne, ne, já nechci.“ – „Ale ano, chcete, ale ano!“ – „Chci jenom vás.“ – „Ano, já vás otevřu, ale za chvíli už nebudete vědět, jestli jsem to já, je tady tolik mužů, čekají s penisem v ruce, až na ně přijde řada, cítíte, jak jsou netrpěliví, jak se nemohou dočkat, zaujměte pozici, tak, ano, tak je to správně, za chvíli vás nechám s nimi samotnou, nebudete vědět, jestli jsem vedle a mám rozkoš z jiné ženy, anebo jestli se dívám na vás, jak jednoho po druhém vezmete do parády, až vystříkne, neodporujte, nebo vás šlehnu páskem, sáhněte si, jak je ta kůže tvrdá, nechtěl bych vám způsobit bolest, ale když mě donutíte, udělám to – nekřičte, jestli budete křičet, najdeme už nějaký úd, který vám zacpe ústa... Dobře, teď jste úplně otevřená, cítíte ruce, jak po vás přejíždějí, chytají vás zespodu za ňadra, zdvihají stehna a nastavují tak zadek, cítíte prsty, jak vnikají do vaší mušličky a zas z ní vyjíždějí ven, jeden ocas za druhým, sem a tam, slyšíte, jak se jedním pohybem trhají obaly prezervativů, ta nedočkavost, síla, násilí, to vás přiměje otevřít se ještě trochu víc, nevidět je, nevědět, kdo jsou, kolik jich je, nevidíte je, ale slyšíte je, cítíte ty, kteří vás nedočkavě osahávají, ne, ještě to neskončilo, ne, přicházejí další, všichni vám ho tam chtějí strčit, všichni, jak chtějí, kam chtějí, vy také chcete, že, já vás jim odevzdám, ale ano, chcete, řekněte to, má krásná čubinko, řekni to, řekni ještě, řekni, že nechceš, aby to přestalo, řekni ještě, ještě, ještě.
Šeptal mi do ucha, držel mě chapadly slov, chapadly svých slov, jež mě unášela, slov stále stejných, která se všude opakují, obrazů kopírovaných jeden za druhým, které vyvolával jako profesionál, jímž byl – biograf, biograf, láska je biograf, říkávala Sophie –, příval obrazů, prýštící neustále a odevšad, až oči přecházejí, bezpočet očí, nebyla jsem jediná, ne, nebyli jsme jediný s jedinou, ale v přívalu, chyceni do sítě a utopení v davu, lidé, svět, město, ne, já nechci, řekla jsem, nechtěla jsem, chtěla jsem být jediná, chci být jediná, rozumíte: jediná a aby to bylo poprvé, původní, abychom byli jenom my, ty a já, chápeš, only you and me, naše úsloví, náš jedinečný jazyk, cizí pro všechny kromě nás, private joke, capici – pak jsem cítila, jak vlna pomalu ustupuje jako bůh, kterého jsme pohněvali, a tak jsem k sobě přivolala obrazy a slova, ať už s tím skončíme, ať už zmizím, ať se rozplynu, vemte si mě, odevzdejte mě, vydejte mě, vydejte mě všanc, ano ano, ještě.

Vévoda de La Rochefoucauld pocházel z rodiny Lusignanů, spřízněné podle pověsti s „pramáti Lusignanských“, s vílou Meluzínou. Podle všeho si vévoda v první polovině 17. století, kdy Descartes vydal své Rozpravy o metodě, na svých magických předcích dost zakládal a dokonce se na ně odvolával.
Meluzína je žena, která se ve středověkých líčeních sobotu co sobotu proměňuje v mořského živočicha, jako trest za temný hřích, jehož povaha je bezpochyby povahou všech hříchů. Prosila tedy Raymondina, svého manžela, aby ji nechával každou sobotu samotnou, a vymohla od něj slib, že se v ten den ani nepokusí ji zahlédnout. Ten však, žárlivý a zvědavý, ji pochopitelně neposlechl, vyhloubil mečem do dveří otvor, a tak zjistil, že jeho královna je „od pupku dolů“ zvíře. „Tak dlouho šlehal jejím ocasem do vody, až tryskala ke klenutému stropu jejího pokoje.“ Když bylo takto její tajemství vyzrazeno, Meluzína utekla nadobro, její muž ji v lidské podobě už nikdy nespatřil. Pověst tvrdí, že se Meluzína zjevuje vždy, kdykoliv má některý z jejích potomků zemřít. Jestlipak ji vévoda viděl u svého lože tu noc ze 16. na 17. března 1680, a v jaké podobě? Viděl krásnou panovnici, budovatelku tvrzí, matku deseti dětí? Anebo v kratičkém záblesku spatřil ženu-mořského tvora, tu, již André Breton mnohem později oslaví jako „postavu, která odráží sebelépe organizované systémy, jelikož neexistuje nic, čemu by se podrobila, co by ji podmanilo“, jako tu, jež „citlivým žezlem“ ovládá „veškeré ty způsoby uvažování, na něž jsou muži tak uboze pyšní a jež jsou tak nízké a hloupé“, a konečně jako vílu, jejíž zákony musí překonat „mužský despotismus“, který se „v žádném případě nesmí rozšířit“? Přiblížil se k oněm neznámým územím, anebo měl za to, že Raymondin neměl dělat tu díru do dveří, aby se podíval, že jsou totiž místa, jež mají zůstat nepoznána, a obrazy, jež mají zůstat skryty, a že člověka mohou nejednou činit šťastnějším věci, které nezná, než ty, které zná?

Můj dědeček se jmenoval Marcel – Marcel Tissier. Jeho skutečné křestní jméno bylo Camille, ale neměl ho rád, a tak si ho změnil, už jako mladý si říkal Marcel. Bylo mu čtyřiadvacet, když poprvé vstoupil do kadeřnictví a mile se otázal Sophie Richardové, trůnící na vysoké židličce za kasou, jestli by ho nemohli vzít hned, bez objednání, jenom trochu upravit vzadu na krku. Šéf, jemuž ta otázka patřila, se otočil, pohlédl na svého budoucího zetě nijak přívětivě a pak, když zjistil, že ten se netváří nijak dobyvačně a navíc má vlasů na hlavě poskrovnu, vyzval ho, aby se posadil – „Rogere, postaráš se tady o pána?“
Když Marcelle kolem čtvrté odpoledne sešla z bytu dolů a stoupla si vedle matky, jednu ruku na sešitu s objednávkami, druhou si pohrávajíc se záhybem rozkošné modré sukně z Francie (nikdy v krámě neobsluhovala, nebyla prodavačka, bohudík ji mohli ušetřit té roboty, ledaže párkrát posloužila jako model, s těmi tvářičkami hebkými jako samet a průsvitnou pletí skvěle předvedla účinek výrobků značky Guerlain, jejímiž byli v Dijonu odnedávna, přesně tak, výhradními dodavateli), když tedy sešla dolů, usmála se na dámy a přitom se tvářila, jako by ani nepostřehla, že na světě kromě otce vůbec nějací muži existují, Marcel udělal totéž, co všichni, přiložil si ukazováček ke rtu, pohladil si neexistující knírek a zeptal se, kdo to je. „To je zdejší slečna, pane,“ procedil Roger o dva tóny níž a Marcelovi se hlas náhle zadrhl, když mu půvabný výhled v zrcadle zastínil Rogerův neskonale pesimistický úšklebek coby odhad jeho šancí na úspěch.
Jenomže Marcel Tissier měl povahu vítěze: jako člen národního ragbyového týmu díky svým výjimečně rychlým nohám už vícekrát dokázal, že si své vavříny zaslouží, soupeření ho podněcovalo, a i když se strhla rvačka, nepatřil k těm, kdo si jen tak nechá vzít balon. Dijonem často projížděl, bylo to v půli cesty mezi Cluny, kde končil svá inženýrská studia na umělecké průmyslovce, a Paříží, kde trénoval v klubu CASG. Od té doby se pravidelně stavoval v kadeřnictví vedle nádraží, nečekal už hodiny na další spoj a raději si nechal holit od Rogera vousy, které si schválně nechával v předcházejících dnech narůst. Téměř okamžitě, po krátkém ohledání terénu, si uvědomil, že někoho složit K.O. by mu moc neposloužilo, že s tímhle typem protivníka je třeba hrát v rukavičkách. A tak jednou v sobotu přišel s lístky na stadion v Colombes – jestli má šéf rád ragby... Jednou, dvakrát, třikrát jel Pierre Richard do Paříže shlédnout zápas, jel tím raději, že s sebou mohl vzít nějakou svou milenku, aniž by ho žárlivost mučila otázkami, co dělá dcera v jeho nepřítomnosti, protože hlavní podezřelý v té době kmital před jeho zraky dole pod tribunou a potom všichni společně večeřeli ve známých restauracích, zatímco Marcelle byla s matkou doma. Vždycky žasl, jak je tohle ragbyové křídlo hbité a jak dokáže běžet k cíli jako lehkonohý Achilles. „Tedy běhá mu to setsakramentsky,“ říkával pak v pondělí nato Rogerovi.
Za nějakou dobu Marcel vycítil, že by si mohl troufnout hrát trochu otevřeněji a pozval paní a její dceru do kina. Ta neucukla, když ji vzal za ruku zrovna ve chvíli, kdy Černý pirát kouzlil s plachtou na stěžni, jako by země neexistovala. Všechno probíhalo dobře, míč měl pod kontrolou. Ještě pár přihrávek a může skórovat! „Leč Figaroóó není idioóót,“ prozpěvoval si holič na melodii Lazebníka sevillského – husa nebyla zralá na pekáč. Jednou ráno tedy náš šampion koupil pro celé mužstvo litry vodičky proti vypadávání vlasů a současně navrhl na zítřek procházku, načež mu Pierre Richard poručil, aby šel za ním dozadu do skladu, kde se ho mezi plakáty, vzorky parfémů a zásobou kosmetických krémů, mezi kolínskou s mošusem Mazlivá noc a chypre parfémem Navždy bez kličkování zeptal, jaké má úmysly. „Vzali se na podzim,“ shrnula to babička a jako by pořád, ještě padesát let poté, nad tím stále trochu žasla, – tak akorát čas na to, aby dala dohromady výbavu pro nevěstu inženýra: noční košile pečlivě olemované calaiskou krajkou, nedbalky vroubené labutím peřím, ubrusy a ručníky s propletenými iniciálami RT, pár jich dosud mám, protože byly vyrobeny z látky tak solidní jako manželská pouta, bavlněná nebo lněná vyšívaná prostěradla, které moje dcera, už trochu děravé, roztahuje přes dva kusy nábytku a buduje si tak pirátskou loď. Do kostela vstoupila Marcelle zavěšená do paže otce a vyšla z něj po boku Marcela – nebylo to úžasné, to stejné jméno, jen odlišené pohlavím, jako znamení nebes, ten pocit, že je stvořena pro něj, že je jeho chybějící a nalezenou částí, svými křestními jmény odjakživa existovali jeden pro druhého, milovanému jeho milovaná, svůj k své – život je dobře zařízený, to si myslela, když zrůžovělá s úsměvem scházela ze schodiště před kostelem, následována shlukem obdivně hledících pilířů ragbyového mužstva, absolventů umělecké průmyslovky, co si říkali Kumštýři –, vešel do krámu a spatřil ji, ženu svého života, Marcelle čekající na svého Marcela, „své srdce jsem ti dal, štěstí své tobě odevzdal,“ zpíval André Baugé v Zemi úsměvů a ona se usmívala na rodiče, usmívala se na své přátele, tisknouc v dlani s bílou kyticí pomerančovníku ten krásný snubní prstýnek s pravými diamanty, který jsem si minulý týden sundala z prsteníku, a usmívala se na fotografa, život je krásný, ať žije nevěsta, ať žije ženich, ať žije láska. (s. 49)