Soucy, Gaétan: O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (in Host)

Soucy, Gaétan
O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Gaétan Soucy se proslavil románem O holčičce, co si ráda hrála se sirkami. V Montrealu vyšla poprvé roku 1998 a dnes je přeložena do osmnácti jazyků.

 

Zjevení
Gaétan Soucy
: O holčičce, co si ráda hrála se sirkami. Přel. Kateřina Vinšová, Academia, Praha, 2003, 184 s.

Gaétan Soucy se proslavil knihou O holčičce, co si ráda hrála se sirkami, kterou napsal, jak přiznává, během tří týdnů. V Montrealu vyšla poprvé roku 1998, ve Francii o dva roky později. Román je dnes přeložen do osmnácti jazyků a stal se dalším z řady stavebních kamenů frankofonní literatury, takovým, který určitým způsobem vybočuje, zároveň ale nutí všechny kolegy literáty, kritiky i čtenáře, aby se s ním nějak vyrovnali, přijali ho, nebo zatratili. Přesně tak rozporuplné ohlasy totiž dílo vyvolává.

Soucy publikoval svůj první román L'Immaculé conception (Neposkvrněné početí) už v roce 1994, následně pak vyšel ve Francii pod názvem 8 décembre (8. prosince) a byl oceněn na Festivalu prvního románu ve francouzském Chambery. Soucyho román L'Aquittement (Zproštění viny) obdržel v roce 1998 Velkou cenu na Montrealském knižním veletrhu. Výše zmíněný třetí román La petite fille qui aimait trop les allumettes (česky O holčičce, co si ráda hrála se sirkami vydalo nakl. Academia, 2003) získal Cenu Ringueta, Velkou cenu čtenářů deníku La Presse a dostal se do finále Renaudotovy ceny. Doposud poslední román Music-Hall! vynesl autorovi v roce 2002 Cenu knihkupců a prestižní Cenu Jeana Hamelina.

Spisovatel Gaétan Soucy se narodil v Montrealu v roce 1958. Než se začal věnovat studiu literatury, vystudoval fyziku a matematiku a poté i literaturu na Quebecké univerzitě v Montrealu. Magisterský titul z filozofie obdržel za pozoruhodnou diplomovou práci na téma transcendentální filozofie věd v kritické Kantově filozofii. Od roku 1986 se při častých pobytech v Japonsku věnoval studiu japonského jazyka. V současné době učí filozofii na gymnáziu v Montrealu. Napsal i úspěšnou divadelní hru Catoblépas (2001).

Kouzlo románu O holčičce, co si ráda hrála se sirkami spočívá jednak v jeho struktuře, jednak v jazyce. A pak ještě ve vykreslení postav, totiž v tom, jak autor své hrdiny, jak se říká, uchopil, ale též v jakési spisovatelově schopnosti empatie, ačkoli těžko mluvit o míře vcítění u persón, jež si Soucy sám uhnětl a napsal. Odpoutáme-li se od podružností, zbývá ještě „poselství“ dané knihy. A právě v něm lze vidět nejcennější atribut tohoto díla.

Knížka O holčičce, co si ráda hrála se sirkami bývá kritizována pro přemíru násilných, příliš naturalistických scén. Ovšem záleží, na co se při četbě soustředíme. Krutost zejména otce, bratra, ale i dalších postav vskutku šokuje. A je to autorův záměr, ukázat hrubosti světa versus nádherné sny, ten uzavřený prostor svébytné imaginace hlavní postavy, do níž vše vnější zasahuje jen částečně. Ukázat jeden možný způsob, jak se s nemilým okolím vypořádat, brát je jako fakt a netrápit se jím, hledat si své místo v to všem. Způsob možný, ale velice netypický.

Román totiž popisuje situaci, kdy se otec se svými dvěma dětmi po jisté nešťastné události zcela uzavře na rodinném sídle stojícím o samotě v kopcích a lesích. Děti vyrůstají naprosto odříznuty od civilizace, tu jim zprostředkuje jen otcovo „vyučování“ a bohatá rodinná knihovna („biblička“) plná zejména filozofických a církevních spisů. Otec je podivín, jenž se často uchyluje k rozdílení výchovných „šup“, děti vede po svém ke získání vzdělanosti a rozhledu – v něčem mají vědomosti detailní, v jiném pražádné. Dovede být nesmiřitelný, necitelný, nedostupný, ale „tajemníkář“ zná i ony utajované chvíle, kdy se táta mazlíval se „Spravedlivým trestem“ a dlouze plakal… A zde se začíná skládat poselství Soucyho díla: násilí, zloba, nenávist… ale proč?

Výše zmíněné kouzlo knihy pak tkví v tom, že přítomnost (úvodní příběh s nečekanou smrtí otce a potřebou dětí sehnat pro něho „jedlový kabát“, který se vine celým románem) i minulost doslova zdivočelé rodinky rozkrývá ve svém „škrabospisu“ ten, na něhož zrovna v inkriminovaný den padla řada jako na „tajemníkáře“. Okolnostmi vynucená výprava jednoho z bratrů, onoho odvážnějšího, s „napuchlinami“ a navíc dnešního „tajemníkáře“, přinese doslova nečekané objevy a rozuzlení záhad a tajností, jež vypravěč ale vlastně dobře věděl, či alespoň tušil...

Soucy v rozhovorech popisuje, že román stvořil v jakémsi opojení smyslů během pár týdnů, kdy nejedl, nespal, jen psal, a měl strach, že jakmile přestane, přetrhne se i niť příběhu. Přiznává, že jde o jediné jeho dílo, které neměl předem rozmyšlené, a proto je tak věrohodná ta fascinující výstavba příběhu – jen postupné odkrývání skutečností, které čtenáře oslní. Z toho důvodu mi připadá nemístné prozradit podrobně děj knihy, a jak znalý čtenář jistě vycítí a případný budoucí konzument románu (jde o knihu, která je skutečně předurčena ke zhltnutí, tedy četbě na jeden zátah) snad teprve ocení, i v tomto článku se snažím vybruslit z detailnějšího přiblížení postav, zejména.

O jazyku díla ale mluvit můžeme. U frankofonních čtenářů knize přinesla úspěch zejména její formální stránka. Mísení prvků spisovného jazyka, archaismů, citací ze Spinozy či Saint-Simona se slovy běžnými i vulgárními, ale zejména nejrůznější neologismy, jež autor „škrabospisu“ vytváří po vzoru existujících slov, ale s vlastní invencí poznamenanou životem doslova nespoutaným, bez mantinelů daných rodičovskou, školní či církevní výchovou, bez dnešních společenských klišé, s jen částečnými znalostmi o běžném světě a z toho plynoucím velice svérázným přístupem ke všemu kolem sebe. Přičemž novátorství se neomezuje na lexikum, zasahuje do větné stavby, přizpůsobuje si různá rčení, ustálené výrazy i obecná konstatování, citáty, termíny. Pro překlad tedy kniha představuje chutný oříšek. A Kateřina Vinšová se s ním jako obvykle vypořádala se ctí. Text se i česky čte jedním dechem, novotvary pobaví, nejedna „neúmyslně“ šroubovaná věta přiměje k pousmání. Soucy může být rád, že má u nás tak dobrého tlumočníka.

„… A první neuvěřitelná věc, která mě tu čekala, na mou duši, byly zvony, protože zvonily, což jsem si nikdy nedal dohromady. Vysvětlím to. Jak už jsem říkal, starého valacha nebudou učit atd., poněvadž kostely a podobně, prosím vás, v těch jsem jak honěný od dob, kam má paměť sahá, otec nás učil všechno, co je v takovém kostele vevnitř i zvenčí, podle obrázků v encyklopedii, loď, lektorium, křížení chrámové lodi, zvonice a tak dále a tak dále. Táta nás nutil se to naučit a nemyslel to z legrace, na důkaz toho můžu uvést šupy, myslíte, že se nám to líbilo? Na otázku: Co dělají zvony? jsem neměnně odpovídal: bim bam, protože jsem byl řádně naučený a tohle byla správná odpověď, ale nikdy jsem si to nedal dohromady se zvuky, které k nám občas doléhaly, když vítr foukal od lesa k domu, vždycky jsem si myslel, že k nám ten zvuk přichází z oblaků, že je to něco jako hudba, kterou vydávají, když se navzájem promíchají nebo když do sebe mírně narážejí kulatými bříšky, nebo co já vím, ale teď jsem si uvědomil, že je to doopravdy to slavné bim bam kostelních zvonů odjakživa, ale jak jsem to měl uhodnout? Ve zvonici naší kaple na panství zvony nejsou a já nejsem žádný prorok. To zjištění se mnou natolik zacloumalo, že jsem se na nic neohlížel a jako jeden muž jsem se tam posadil před kostel, připadalo mi to jako hrozně smutný zvuk, a tak jsem trochu fňukal, jak byl ten zvuk smutný, protože taky přicházel ze země a oblaka nám nic neřeknou, leda zahřmět umějí. Ale nepřišel jsem pro zábavu, řekl jsem si.
A druhá neuvěřitelná věc, ještě ani neuplynuly tři minuty, co jsem vkročil do vesnice, a už jsem spatřil bližního, v němž jsem, nevím podle čeho, vytušil svatou pannu nebo kurvu. Byla celá v černém, což je zřejmě u spousty našich bližních běžné, pokud mohu soudit, a kráčela tak shrbená, že to byla bída pohledět, nejspíš strávila na zemi ještě víc času než otec, protože se přímo vnucovalo srovnání mezi stavem její tváře a scvrklou bramborou, je to tak, jak to je. Dívala se na mě, řekněme, s údivem, způsobem, jakým se díváme na něco, co nám není zrovna na pohled příjemné, tak mi to připadalo, a ohnula ruce, aby si přidržela tašku na napuchlinách, což se mi nezdálo nutné, protože já osobně na tu tašku neměl nejmenší zálusk a stejně byla na druhé straně ulice a mezi námi byl kůň, no ale co.
„Táta je mrtvý!“
Volal jsem na ni. Ale chápala vůbec zvuky, které vydávala moje ústa? Co se jejího pohlaví týče, nedokázal jsem jen od pohledu rozhodnout, jestli je to svatá panna, anebo kurva, nebo a tak dále, vzhledem k svým nedostatečným zkušenostem a vůbec, a ke všemu, co se v encyklopediích nevysvětluje, protože nemyslete, já znám své meze.“ (str. 44-46)

Ne každý asi bude souhlasit, protože i u nás se na knihu ozývají ohlasy protichůdné, pro mě je ale Soucyho Holčička dalším z důkazů o tom, že literatura není v krizi, kdepak. Pole neorané lze najít jak v přístupu k obsahu, tak i k formě literárního díla. A jsou tací, již se do polních prací s chutí pustí. Gaétan Soucy patří k oráčům, jimž se daří modelovat nečekaný tvar brázdy naplněné zemitou, ale vzdušnou prstí.

 

 

© Jovanka Šotolová, vyšlo v časopise Host 6/2004 
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 143 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 3097x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce