V předchozím příspěvku Dva kluci a užívání života jsme se věnovali asi nejpopulárnějšímu Majdakovu románu Kužiš stari moj (Chápeš, kámo), nyní bychom se seznámili s jeho pokračováním.

Dvakrát do téže řeky… 
Ač to asi zní lacině a vyčpěle, druhý díl mimořádně úspěšného dílu prvního obvykle až tak zásadní úspěch nedoznává – jak ve filmu, tak v literatuře. Jen výjimečně „dvojka“ trumfne „jedničku“. Stari dečki navazují na Kužiš stari moj skoro ve všem, ale vzhledem k tomu, že hlavní postava prvního románu Glista na jeho konci umírá (a autor ho naštěstí nenechal obživnout), tak se hlavním aktérem „dvojky“ stává vypravěč sám. Zatímco v prvním románu jen vypravoval Glistovy osudy a přidal sem tam komentář, v této knize sám „prožívá život“. A to není nijak lehké, neboť jde přece o to – „žít, ale zase se s tím životem až tak nezaplést“. Vypravěč je tedy o nějaký ten rok starší, ale nemá v plánu zapojit se do standardního života jugoslávského pracujícího, jen pokračuje ve stylu prvního románu – peníze ano, ale jak k nim přijít bez větší námahy? Náhodou se přes Glistova otce nachomýtne k jedné takové šanci – může dělat vyhazovače v záhřebském klubu pro bohatší. Klientela se sice rekrutuje z mnoha podivných existencí, ale peníze mají a rádi utrácejí za alkohol a přítulné slečny. Vypravěč si na své taky přijde, ale neustále zdůrazňuje, jak vším tím zároveň pohrdá (sem tam ještě proloženo vzpomínkou typu – „Co by tomu asi řekl Glista?“). Ač má od slečen a paní řadu různých nabídek – on se jen tak nedá. Prostě nezadat si a být nad věcí! Ale přece jednoho dne přijde ONA a vypravěč po noční příhodě s opravou slečnina fiátka 600 D do lásky spadne. Ne až po uši, ale ještě hloub. Dokonce se chce oženit, mít děti, starat se o dům… prostě všechno, co kdy odmítal, má teď chuť udělat. Samozřejmě by román s tímto koncem asi moc úspěchu nesklidil, tak Majdak vytahuje ze své kouzelné skříňky zápletku s velkým „Z“. Vzhledem k tomu, že kniha do češtiny přeložena nebyla a asi hned tak nebude, můžeme prozradit vše. Ze slečny se při jedné noční návštěvě dvou pratet vyklube v průběhu tajemné seance pravá čarodějnice, která v tranzu pěkně zmaluje vypravěčova záda bičem. Muž raději vyklízí pole a už patrně zůstane starým mládencem snad napořád.

Postmoderna či brak? 
Vzhledem k románovému vyvrcholení (čarodějnice versus vypravěč) se nám vtírá otázka, co tím asi autor myslel? Vzhledem k tomu, že celý děj románu se odvíjí, obdobně jako jeho první část, v plynulém realistickém sledu bez nějakých časových skoků či prolínání paralelních linií, tak „šokující závěr“ vyčnívá silně podivně. Zamýšlené napětí se mění spíš v nechtěné komično či trapno – „Čert, drahé tety, čert obchází náš dům…“ (s. 361 celkového vydání), vykřikuje objekt vypravěčovy touhy při sezení s pratetami. Celková atmosféra vyvrcholení spíše připomíná romány „červené knihovny“ a snad by bylo lepší, kdyby se tento úsek v románu ani neobjevil. Ovšem, jakou by pak měl jinou zápletku?

Další detaily 
Jazyk knihy je stejně laděn jako v „jedničce“, tj. mluvené každodenní kajkavské nářečí se záhřebským slovníkem. Na tomto poli tedy již nic nového. Románová „dvojka“ vyšla pět let po „jedničce“ a dočkala se čtyř vydání („jednička“ deseti). Ke trojce už se naštěstí Zvonimir Majdak neodhodlal. Zatímco Kužiš stari moj lze tak trochu chápat jako jakýsi manifest mladých nezařazených mužů, pak se knihou Stari dečki chtěl asi vyjádřit o svobodných mládencích, pro které je ona svoboda cennější než „normální manželský život“. Nicméně nijak zvlášť šťastně se to v této knize nepovedlo.