Setkání s Thierry Luterbacherem
ve středu 11. srpna 2004 v jeho půvabném domku v jurské vesničce Romont (kanton Bern)

- Tvoříte v několika uměleckých oborech, jako je malířství, divadlo, film nebo literatura. Jak se vám daří všechny tyto umělecké činnosti skloubit?
- S malováním jsem se rozhodl skončit. Poslední, rozlučkovou výstavu jsem pořádal roku 2002 v Bienne. Poslední obraz, který jsem namaloval, byla obálka ke knize Podivuhodné štěstí chudých. Měl jsem zkrátka chuť začít se plně věnovat literatuře. V jednu chvíli na mne události jaksi doléhaly, přecházel jsem z jednoho uměleckého výrazu ke druhému. Stal jsem se jakýmsi přízrakem a můj rodinný život tím velice trpěl. K rozhodnutí jsem dospěl velice přirozenou cestou. V malířství jsem řekl vše, co jsem měl na srdci, a nechtěl jsem se opakovat. Je pravda, že psaní se již několik let stalo mojí hlavní činností.

- Ve kterém okamžiku jste se rohodl napsat svůj první román?
- Vždycky jsem psal. Třešeň na schodišti je můj první publikovaný román, ale nikoliv první, který jsem kdy napsal. Často se mě ptají, zda jde o autobiografický román. Samozřejmě obsahuje útžky z mého života, zážitky, jež jsem nasbíral všude kolem sebe, u sebe či u jiných. Například velice blízká mi je hlavní postava z prvního románu, Lucien Luthier, který píše jen tak pro sebe. Píše a rovná svoje texty na polici, protože je pro něho důležité psát, a nikoliv s nimi dále něco podnikat. Nejde mu na rozum, proč lidé musí vždy něco dělat za nějakým účelem. A tento přístup je mi velice blízký, psal jsem odnepaměti, ale nikdy jsem nepociťoval absolutní nutnost své texty vydat. Psal jsem a rovnal své rukopisy do skříně, jako to dělá moje postava.
Když začnu psát nebo malovat, vybavuje se mi stále jeden a týž obraz. Jsem velice vizuální typ, a tento obraz mne pronásleduje tak mocně, že jej nakonec sepíši nebo namaluji. Potom však nevím, kam mě tento obraz zavede, objevuji příběh postupně, slovo za slovem. Moje první kniha začíná obrazem, který také stál u jejího zrodu – jedná se o náměstí Godillot, které jsem skutečně znal, když jsem žil téměř devět let v Paříži ve velice populární čtvrti Saint-Ouin. A na tom náměstí jsem si představil činžovní dům osvětlený v noci, s malou kavárnou naproti. Vždycky mi připadalo, že to náměstí má cosi z detektivního románu. Připomínalo mi kriminální filmy, jak se také zmiňuji na počátku knihy, v nichž vidíte Lina Venturu či Jeana Gabina, kterak se v nepromokavém plášti vydávají potemnělou postranní uličkou za dobrodružstvím, a světla, která ulici protínají. Viděl jsem tento osvětlený činžák, jak stoupám po schodišti, aniž bych věděl, kam jdu, a ve třetím patře jsem najednou spatřil ženu schoulenou na prahu dveří a v tom okamžiku se z ní stala Fadhila. Ale když jsem začal psát, nevěděl jsem, že ji potkám ve třetím patře. Fadhila skutečně existovala, poznal jsem ji ve Francii. Byla kabylského původu. Ale v románu je to smyšlená postava, i když mají nějaké shodné rysy.

- Ve které chvíli jste se rozhodl román vydat?
- Moje bývalá žena četla mé rukopisy, a příliš se jí nelíbily, což mně nevadilo, protože jsem psal jen tak pro sebe. Psaní je pro mne nezbytnou nutností. Když jsem rukopis dopsal, dal jsem jí ho přečíst, a ještě jednomu příteli, Jeanu-Jacquesovi Wahlimu, kterému jsem věnoval svoji druhou knihu. Po přečtení rukopisu Třešně na schodišti byla moje žena zcela unešena a řekla mi: „s tímhle musíš rozhodně něco udělat“. A stejně tak i můj přítel. Nakonec jsem se nechal přesvědčit, ale zároveň jsem se nechtěl vydat tradiční cestou. Mám dosti rebelskou povahu, tak trochu anarchista, a neměl jsem vůbec chuť posílat čtyřicet nebo padesát kopií rukopisu prestižním francouzským nakladatelstvím. Přál jsem si mít skutečné dílo, řemeslně provedené, estetický předmět, se kterým bych se mohl ztotožnit, s jeho papírem, natištěným písmem, jeho knižní formou. Měl jsem zájem o dvě konkrétní nakladatelství, ve Francii o Actes Sud a ve Švýcarsku o Bernarda Campiche. Poslal jsem kopii do Actes Sud, odkud mi odpověděli, že pokud mě do šesti měsíců nekontaktují, je odpověď negativní. Rovněž jsem poslal rukopis Bernardu Campichovi, který právě v té době prožíval rodinou tragédii. Neměl rozhodně myšlenky na vydávání nových románů. Nabídl mi však, abych se zúčastnil soutěže o Cenu Georges-Nicole. Odměnou pro vítěze mělo být vydání rukopisu právě u Campiche. A tak jsem se ho zúčastnil. Poté jsem odjel na tři týdny natáčet dokument o Eritrei, africké zemi, která v té době končila hrůznou válku s Etiopií, a mezitím jsem vyhrál cenu společně s Yvesem Rossetem, což je dosti vzácné, a oba jsme byli vydáni u Bernarda Campiche.

- Váš první román, Třešeň na schodišti, se setkal s velkým úspěchem. Získal jste za něj nekolik cen (Cenu Georges-Nicole, Literární cenu kantonu Bern, Cenu Svatého Valentýna). Jak jste tento úspěch prožíval?
- Nedokázal jsem tomu uvěřit. Přestože jsem svoje rukopisy rovnal do skříně, abych byl zcela upřímný, tajně jsem si říkal: „a co kdyby tento příběh vyšel jako kniha,“ aniž bych se o to nějak mermomocí pokoušel. Považoval jsem to za nádherný dar, jako krásné Vánoce. A nevycházel jsem z údivu. Když jsem byl vybrán jako laureát pro cenu za nejlepší milostný román v Paříži, pro Cenu Svatého Valentýna, můj nakladatel mi povídá: „žádné strachy, v takovémhle typu soutěže má váhu především nakladatel, takže nemáš žádnou šanci.“ Navíc se této soutěže účastnila zvučná jména francouzské literatury jako například Marc Levy. Ale protože porota byla projednou nezávislá na velkých francouzských nakladatelích, nepodléhala tak obvyklému tlaku. Najednou mně zavolali a oznámili mi, že jsem vyhrál. Předání ceny bylo velice mondénní záležitostí, účastnili se ho fotografové, média, šel jsem od rozhovoru k rozhovoru. Ocitl jsem se v tomto prostředí jako neviňátko, bylo to neuvěřitelné.

- S velkým úspěchem jste se setkal rovněž v Praze, kde jste vystavoval jako jeden z prvních západoevropských umělců. Jak vzpomínáte na tento pobyt?
- Viděl jsem na vlastní oči ten zápal sametové revoluce, kdy se vše zdálo býti možným. Připomínalo mi to nádherné heslo z 68. roku: „vládu imaginaci“. V 68. roce vešli do ulic studenti společně s dělníky a po krátkou dobu manifestovali bok po boku, než se všeho ujaly instituce, ať už politické nebo odborové, které viděly, jak se jim revoluce vymyká z rukou a jak se lid ujímá vlády, aniž by k tomu nějakou instituci potřeboval. Lidé chtěli zkrátka spontánně rozhodovat o své budoucnosti. Tento duch jsem znovu pocítil v Praze. Když jsem se procházel ulicemi, Praha byla jedna velká slavnost. Bylo to velice zvláštní, protože byrokratické komunistické kádry byly stále ještě u moci. Najednou tu byli lidé z Občanské fóra, kteří vedli pochod za nadějí, za svobodou, za fantazií, za imaginací. Já jsem se u toho všeho nachomítl velice podivuhodným způsobem. Měl jsem štěstí účastnit se této naprosto nádherné oslavy. Stopy byrokratického systému však byly ještě patrné. Byl jsem pozván vystavovat své obrazy po dobu tří týdnů, ale po prvním týdnu jsem si řekl, že bych rád využil příležitosti a podíval se také do Maďarska. Můj přítel Jan mi povídá, že nemůžu jen tak odcestovat, že potřebuji výjezdní vízum a že musím zajít na polici. Tak jsem to udělal, a tam mi řekli, že jsem přijel na pozvání Ministerstva kultury, že odjet nemůžu, že musím zůstat v Praze až do konce výstavy. A Jan mi povídá: „Nech to být, to jsou pozůstatky starého systému, musíme prostě vymyslet něco jiného.“ A tak jsme zašli za lidmi do Občanského fóra a já jim pověděl o své záležitosti. A oni mi opatřili písemný příkaz odjet do Budapeště na prohlídku výstavy, o níž jsem pak měl napsat zprávu. Tak jsme odjel do Budapeště na oficiální misi jménem Ministerstva kultury, aby mi Ministerstvo vnitra umožnilo odjet – to bylo velice neuvěřitelné. Z jedné strany jsem se setkal s tou neprůchodnou zdí a z druhé strany s imaginací, která se postupně začala objevovat.
Navíc se mi při tomto pobytu dostalo přijetí jako nějaké hvězdě. Na vernisáž přišlo pět set lidí, a já jsem byl tak unešen tím vším, co se kolem dělo, že jsem se rozhodl darovat Václavu Havlovi jeden ze svých obrazů. Řekli mi, abych ho odevzdal v jednom starém domě v centru Prahy, kde Václav Havel žil v prvním patře. Že ho jeho kolegové ode mne převezmou. Vešel jsem společně s Janem do domu. Překvapilo mne, že ho nikdo nehlídal, žádná ostraha, žádná policie. Stoupali jsme potemnělým schodištěm, ptali jsme se, kam máme jít, a najednou jsem zaslechl na schodech za námi kroky. Říkám Janovi: „Jdi se zeptat.“ A dívám se dolů a vidím, jak Václav Havel stoupá směrem k nám. Tak jsem svůj obraz naprosto nečekaně předal osobně Václavu Havlovi na schodišti jeho domu. Schodiště hrají tedy v mém životě velkou roli.

- Vrátil jste se poté znovu do Prahy?
- Ano, před dvěma lety jsem byl v Praze na natáčení filmu, ale vše se změnilo. Už tu nevládl ten rebelský duch, ten pocit absolutní svobody, kdy lidé neustále oslavovali. Vrátil jsem se do města přeplněného turisty, kde se všechno točilo kolem peněz. Ale takový je symbol lidské přirozenosti. Stejné to bylo pro lidi, kteří v době komunismu utíkali z Východu a kteří jako Jan přicházeli do západních zemí s představou o ráji na zemi. Pro ně to byla taky rána, když viděli, že to žádný ráj není a že i když diktatura proletariátu, jaká existovala na Východě, byla hrozná, diktatura peněz, která vládla na Západě, nebyla o nic záviděníhodnější. Že většina lidí podléhala moci peněz.

- Ve vašich knihách není štěstí nikdy zadarmo, často přichází příliš pozdě nebo postava umírá poté, co jej získala. Není to poněkud krutý pohled na štěstí?
- Ale ony umírají ve stavu naprostého štěstí, ve stavu milosti. Já bych chtěl takhle umřít. Je to smutné pro jejich blízké, ale nikoliv pro ně, ony umírají v blaženosti. Na štěstí je nádherné ho hledat. Brel má jednu krásnou píseň, v níž mluví o nedosažitelné hvězdě. Myslím, že štěstí člověka spočívá právě v hledání této nedosažitelné hvězdy, rozhodně však ne v jejim dosažení. Štěstí spočívá v hledání snu a pokud je ten sen náhodou dosažen, pokud se vyplní, spěchal bych rychle ulovit si jiný. Já nacházím štěstí v hledání nemožného. Jde o hledání Dona Quijotta.

- Myslíte si, že existuje podivuhodné štěstí, o němž hovoříte ve své druhé knize?
- Věřím v podivuhodné štěstí. Ve své knize říkám, ohledně chudých lidí, že se láska někdy snese, lehounce jako motýl, na naši drsnou ruku a že je velice snadné motýla rozmáčknout, stejně jako lásku či štěstí. Proto ho na své hrubé ruce raději jen pozoruji a nesnažím se jej ani dotknout, abych to štěstí nezničil. Vždycky jsem byl takový. Neběžím do obchodu koupit si dort, do něhož bych se rád zakousl, ale pokud mi ho někdo přinese, vezmu si ho. Nic od nikoho nečekám, a pokud člověk nic nečeká, vždycky je příjemně překvapen. Například mě stále udivuje, jak lidé mluví o špatném počasí. Nikoliv počasí, ale lidé jsou špatní. Když tady ve vesnici prší nebo je mlha, je nádherné pozorovat, jak se na pozadí oblohy rýsuje krajka listů. Deštivý den, kdy kapky dopadají na ulici, odráží se, třpytí se a jiskří, vyzařuje obdivuhodnou krásou. Tři roky jsem pracoval na farmě. Pro farmáře nemá špatné počasí rozhodně stejný význam jako pro měšťáka. Pro něj je hezky, když není hezky. Toto vše jsou názory velice relativní.

- Co vás v této době těší?
- Nejsem nikdy šťastný. Vrchol štěstí je pro mne, když říkám, že nejsem nešťastný. Je úžasné už jen být schopen tvrdit, že nejsem nešťastný, ale není to to samé jako říci, že jsem šťastný. Nemohu být šťastný, když pozoruji svět kolem sebe. Myslím, že štěstí nacházím v drobnostech, které ostatním unikají. Mám se na pozoru před velkými projevy štěstí po americkém způsobu, jako na filmovém plátně. Štěstí, to jsou pro mě maličkosti, které patří pouze mně, jež vidím třeba jenom já. Někdy jsou to okamžiky, když napíšu stránku, když si ji po sobě přečtu a jsem s ní spokojen. Je to pocit, když přijedu z města do své vesnice, ta příslušnost k zemi, jako ji popisuji v Třešni na schodišti. Potřebuji mít pocit zázemí, svoje doupě, tenhle domek, který je pro mne velice důležitý. Někdy sem přijdu vyhnán z města a mám vyloženě chuť ten domek obejmout - tak moc jsem rád, že se vracím ke svým snům a své samotě, které jsou pro můj život nezbytné. Jsou to rovněž velice banální věci, četba, fotbalový zápas v televizi, tvář, kterou zahlédnu na ulici, mluvit s někým, ale před příliš zjevným štěstím se mám se na pozoru.

- Lucien a Jurij, hrdinové vašich dvou knih, jako by dávali smysl života jiným osobám, aniž by nacházeli svůj vlastní...
- Myslím, že se nikdy nesnaží dávat smysl života jiným lidem. Lidé nacházejí tento smysl skrze Lucienovo či Jurijovo prožívání. Ale oni pro to nikdy nic nedělají. Tyto postavy říkají: „Nechte mne žít, nezajímám se o svět, ale zároveň si přeji, aby se svět nezajímal o mne.“ Pokud však lidé nacházejí v tomto smysl života a zaberou si ho pro sebe, je to jejich problém. Lucien Luthier se ptá, proč vše, co děláme, musí k něčemu sloužit, vést, proč se svět o mne zajímá, když já o něj ne. Jurij Suarez si klade věčnou otázku: „Nezměnil jsem se, tak proč?“ Tyto otázky obě postavy velice přesně vystihují, kladou si je, protože nechápou, co se od nich chce. Ale Jurij Suarez si v sobě nese mnohem více hněvu než Luthier. Lucien Luthier je člověk, který prostě žije, který se nesnaží změnit události ve svůj prospěch. Čirou náhodou se stane, že se toho události chopí za něj, nebo že se je Fadhila snaží změnit za něj. On sám nikdy nic neudělal, snad jen že uskutečnil sen Roula, který však navzdory jemu končí špatně. Jurij Suarez je rozhněvanou postavou, protože viděl svého otce, jak se ponižuje před arogancí těch, kteří vládnou mocí peněz. Mají pohled a způsob mluvy, jako když vkládají při východu z kostela minci do kasičky, která jim mechanicky děkuje. Jeho otec mu říká: „Nenech si nikým v ničem zabránit.“

pokračování