Lema, Guillermo: Apologie

Lema, Guillermo
Apologie

ukázka beletrie zahraniční

Začínám tento text zneužitím prostoru...

Guillermo Lema: Apologie

I
Začínám tento text zneužitím prostoru. Dali mi místo tady a nemohu, ani nechci nic jiného. Jestliže mám podat vysvětlení. Ne. Znát svá práva. Ne. Jestliže se mám přizpůsobit formám. Ne. Gramatiku. Ne. Jestliže mi přidělí tlumočníka. Ne. Překladatele nástěnných hodin. Ne. Chromozom-mundi. Ne. Proces, který byl proti mně zahájen, bude pokračovat nezávisle na mých slovech, jež budou nadále vypadávat ze slovníků a prchat před mými rozmary. Jaký proces? Ale jděte, prosím vás. Toto uspořádání není moje. Ne, nepřibližujte ucho k papíru, nebuďtě pošetilý, nejedná se o membrány. Vidím, že je to zbytečné, že podpoříte proces i s jeho hořkými jedy. Ale možná jedno nepatřičné slovo vyvede z rovnováhy Vaše konvence. Ze zmatku se rodí omyl, který mě žene k tomu, abych byl opravdu zde.
Při každé příležitosti, kdy jsem vyslovil své nápady, musel jsem snášet podlá odsouzení geometra, nebo stupidní chvály vizionáře. Výkladu mého primitivního snu jsou obvykle přisuzovány karty kacířství, nebo sláva prvotních přikázání.
Chci jen poodhrnout závoj zárodku.
A mé tělo obkličují
předepsané obřady, magická řešení, výroky autorit, postavy namalované na malbách na pomalovaných skalách, zoociologicky přijatý vzor, permanentní skutečnost, předstíraná změna. Tento výčet toho, co se mi hnusí, se přerušuje hnusem, který ve mně vyvolává jeho výčet. Pokuste se pochopit z Vašeho místa to moje, posazen na jaké židli píšu já, proč mě obviňují a co mám v úmyslu. Nic, netvrdím nic, co by z četby mohlo vyvstat jako rozum.
A nyní chci přestat, protože se vyčerpávám, protože zatímco píšu tuhle hudbu, poslouchám jinou. Je to tak vždycky, když se pouštím do nějakého hledání: perforace mé kůže venku a uvnitř. Má kůže uvnitř. Hledání mi přináší spisy spisu dole, tudíž spisu nahoře. Vzrůstající hloubka, bez sestupu, bez výstupu, nehybná jako poslech, kterým můžete být Vy, jestliže na chvilku vložíte své bytí k bytí na tomto listu papíru.
Píšu z dálky, zním z dálky. Hranice mi slouží k tomu, aby učinily citlivějším bod, ve kterém se nacházím. Rozkládájí vězení, aniž by prozradily souřadnice.
Tato předehra se příliš neliší od způsobu, jakým jsem jindy vstoupil rukama do klavíru, nebo začal partituru, která se pak stala zbožňovanou, či pohrdanou. Úspěchy, nebo omyly: je to jedno. Píšu tohle a poslouchám inspiraci, která přichází z druhé strany, a nepřestávám psát to, co přichází, prvotní kroky, to, co slyším za otvorem, kterým je nyní zeď, jež nepřestává být zdí. A přináším to, co píšu, což se nerozkládá, protože se nikdy nesložilo, a přesto píšu a Vy mě posloucháte. Já jsem věděl, že když mě budete číst, zaznamenáte navíc nějaký ozvuk. Zde je přítomno psaní, hudba se zdánlivými významy a v tichu a mimo proces. A dost.

II

Justificarse:
zvratné sloveso od justificare,
objevuje se v roce 1490, z latinského justificare,
odvozeno z justo,
z latinského justus
“správný, podle zákona”.

tedy
justificarse
přizpůsobit se podle zákona
s naší schopností mrzačit se
abychom vešli jeho úzkým rámem
se spoustou zářezů po odsouzeních
značek po procesech
který stroj zvedá
aby ocejchoval naše bytí

III
ne/ nenuť mě/ kéž bys mě nemohl nutit/ nenuť mě/ jsem ještě sám sebou?/ ne/ nenuť mě/ uprostřed davu/ výkřiky/ šepotem/ zapaluji pochodně a svlékám ze sebe oheň/
už se nepřemlouvám k návratu/ do vyhoštěného kouta původu/ ne/ nenuť mě/ psát o hudbě/ nenuť mě/ pořád stejná noc/ mi připomíná, že jsem jednou ztratil/ nenuť mi to/
přerušovaný déšť/ mezi okem a pláčem se rodí/ dojetí až k bezměrnosti/ k čemu?/ mezitím kvůli mně/ to bezměrné noci reziví/ ale/ snad jen když se z černé svíce získá to, co lze pojmenovat po rozbití slova/
ne/ prostě odmítám/ protože odmítnut/ jako bych nebyl/ vzpomínám si, že síla něčeho, co vzrůstalo/ mě zachránilo od provazu/ ve které strop/ držel můj krk nad mýma nohama/ ty se ještě jednou chtěly setkat se zemí/ a proto/ ten proud vydechnutého vzduchu/ v podobě slov/ změnil se v hmotu/ a vyděsil/ a znudil/ a zarmoutil/
naplněn smyslem/ spisovatel/ zdá se být rytinou vyrytou kamenem/ který nemá spisovatele/ držícího kámen/ tedy/ hudba
vrátit se nebo hledat místo/ život a smrt mizí/ v něžném nitce zimního přání/
píšu v ohni/odkud narůstá trest/ protože se nezdá být možné/ od uší k očím/ že by slova padala/ do špinavého bahna/ a přesto nás obsahují/ opilé/ s monémy/ pórů/ významů jednobuněčných/ k rozpaku model/ které nás užnezajímají

IV

V
Nejdřív mi přečetli obvinění a úvahu, která ho potvrzovala. Pak jsem započal apologetickou řeč. Můj vztah k pravdě je to, co obyčejně pokládají za moc přesvědčit, a zároveň mě právě tento vztah vzdaluje od rétoriky. Proto je můj slovní projev jednoduchý. A jestliže se uchyluji k jistým prostředkům, nejsou to než ty, které potřebuje můj posluchač k tomu, aby udržel pozornost, ale zároveň si uchoval svobodu vůči mému slovu.
Jen chvilku po začátku procesu dorazil můj otec. Neměl přijít, nebo alespoň ti, kteří stáli na mé straně, ho neměli nechat vkročit do soudní síně. Když žalobci promluvili s takovým přesvědčením a můj otec tam ve stoje poslouchal řeč, která obsahovala žádost trestu smrti, zapomněl jsem, jaký jsem já sám. Strop klesal nad mou hlavou, číselné pořadí zaprášených tváří se zjevovalo jako součet a vrhalo se vpřed jako exponenciální pohled. Pár minut poté přišla má matka. Vstoupila s pláčem, jak se dalo očekávat. Určitě jí už někdo venku řekl o trestu smrti. Provedením některých starodávných cvičení jsem si mohl částečně vzpomenout, jaký jsem já sám. Objasnil jsem soudcům, že moje obhajoba se bude zakládat na mém opovržení zákonem a jeho formami, a i kdyby se jim to zdálo nepřípustné, požádal jsem je, aby mě nepřerušovali. Nastalo takové ticho, jaké jsem neočekával. Podíval jsem se na otce a všiml si, že velmi potichu, přesto však slyšitelně, vyslovil své vlastní jméno. Jelikož jsem se zpozdil s obhajou, žalobci na mě znovu zaútočili tím, že mě začali spojovat se sofisty. Ve skutečnosti neměli pevné podklady, na základě kterých by mě mohli odsoudit, ale vyvozovali, že samotný fakt, že jsem vedl život, který mě dostal před soud, mě již činil hodného rozsudku. Přikázali mi, abych začal s obhajobou, a tak, jak jsem předpokládal, moje opovržení zákonem a jeho formami rychle narušilo stanovený řád. Prvními výroky jsem namířil svou řeč směrem k neslýchanému. V soudcovských lavicích původní barva kůže převládla nad prachem. Mé věty rozbíjely, jednu po druhé, úmluvy, na kterých stála celá fraška, obnažovaly úrovně falešných argumentací. Začal jsem se cítit vítězem nad svými žalobci, a tím víc odsouzeným než na začátku. Ale můj otec opakoval své jméno a má matka plakala. Ani jeden z nich nechápal, co říkám. Vůbec to nechápali. A hledali nějaký střed, můj otec opakováním svého jména a má matka pláčem. Spíš než mí žalobci, to byli nakonec oni, mí rodiče, kdo mi dali definitivně zapomenout, jaký jsem já sám.

 

Zbabělost?
Slepota?

Zbabělost?
Slepota?

 

I když jsem jím pohrdal, ovládal jsem umění rétoriky. Začal jsem tedy rozvíjet prostředky řečnictví a zakrývat svou pravdu s úmyslem, že můj proslov musí opracovávat pravdu žalobců. A jelikož jsem obratný v mluvení, rozhodl jsem se je oklamat. Rozvinul jsem okázalou řeč, jakou používají oni, uhlazenou a bez improvizovaných výrazů. Nakonec jsem na kusy rozbil původní kouzlo své apologie tím, že jsem se ponořil do mrzkých rýmů občanských zákoníků. Můj otec přestal pohybovat rty. Moje matka nechala pláče. Soud v mém případě odložil stranou udělení trestu smrti. Nikdo z nich se nezamyslel nad tím, zda můj obrat je ve skutečnosti možný. Můj obrat byl nemožný. Nahradil jsem rozsudek smrti jednou z neviditelných forem sebevraždy.

VI
Ryba si představuje vzduch a hudebník ticho.
Já, spisovatel, nemohu nemyslet. Ačkoliv popravdě řečeno ano, mohu, ale necítím to. Když nemyslím, nemám to nezbytné, abych zaznamenal a vyslovil své nemyšlení. Ale nepochybně k nemyšlení dochází, v opačném případě by byl čas nesnesitelnou ustavičností, nebylo by okamžiků, a tedy ani úseků. Každá jeho část by již nebyla částí, protože by se stala věčností. Minuta by se zmocnila vteřin, které nepatří té minutě, které patří té minutě, které nepatří té minutě. Myslel bych víc, než je souhrn částí jednoho celku. Mohu nemyslet, to co nemohu, je napsat své nemyšlení. Mohu nemyslet, ale nyní myslím, ačkoliv se nejedná o nepřetržitost. Myslím tehdy, když slovo barví list papíru a zanechávajíc záchranná bílá místa a chvíli předtím a chvíli potom, ale není tomu tak, když nemyslím. Jen tím, že nemyslím, jsem smrtelný. Nemyslet mě dělá zranitelným, dělá mě smrtelným. Vím, že přerušovaně nemyslím. Nemyšlení je součást mého bytí. Jsem smrtelný. Mám ticho. Zachovávám mlčení. Je mi ticho. Je mi ne myšlení. Nemyšlení a tich mě zčásti vytvářejí. Obě jsou ve mně uhnízděny. . Smysly k tomu nejsou moc užitečné. Definice a výroky také ne. Nejde o to označovat, ale pozbývat. Kvůli tomu, co nemohu myslet, mi utíká život. To, co nemohu vyslovit, nade mnou vítězí. Beru slovo jako zoufalý pokus o přežití a stanovuji pauzy v naději, že v nich budu moci ošálit nemyšlení tím, že ho vystavím v jeho nahotě. Duše nám nicméně předkládá něco mezi sekrety, otoky, nádory, ztrátou zraku, křečovitými zimnicemi, úpěnlivými nářky a láskou. Proto v lásce ticho existuje a existuje nemyšlení. Vyjevují se, ohlašují se a vyslovují se, jsou jasné, prožívají se, rozmnožují se, kreslí se, nahmatávají se, ochutnávají se, rozšiřují se po denních a nočních polích a těch, o nichž se neví, do které hodiny dne patří, protože jsou víc než den a tedy jsou víc než život. Ticho a nemyšlení v lásce jsou jako dvě vnímatelná tělesa, proto ať je láska věčná.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1351x

Inzerce
Inzerce