Templeton, Edith
Gordon (část 2)

studie beletrie zahraniční

Příběh osudové lásky je vyprávěný ze značného časového odstupu a tomu odpovídá i ladění textu...

Démonova hostina aneb spřízněni bez možnosti volby
Edith Templetonová
: Gordon, překlad a doslov Ladislav Nagy, Euromedia k.s. - Odeon, 2004

1. část textu

Nuže ke Gordonovi. Příběh osudové lásky je vyprávěný ze značného časového odstupu a tomu odpovídá i ladění textu. Pozorný čtenář by jistě záhy zjistil, že mnohé pasáže z německé poezie jsou citované nepřesně a že občas nehrají ani reálie. To je nicméně nepodstatné. Jediné, o co v této knize jde, je vztah mezi Louisou a Gordonem, vztah, který svou zvláštností udivuje nejen čtenáře, ale stejnou měrou i vypravěčku. Sama neví, co chce, a podle všeho to jasně netuší ani Gordon, byť v knize vystupuje značně dominantně. Každá další epizoda je tak naprostým překvapením pro všechny zúčastněné.

Jak už bylo řečeno výše, Edith Templetonová zdůrazňuje, že všechny její texty jsou vlastně autobiografické, že je „autorkou fikce, která za život nenapsala ani jedno fiktivní slovo“ a že v tomto románu zachytila příběh své životní a osudové lásky. Přestože láska zůstala nenaplněná, příběh skončil tragicky; paní Templetonová dnes hrdě prohlašuje, že naprosto ničeho nelituje, snad jen toho, že s Gordonem „společně nezemřeli.“

Úvodní kapitola knihy působí jako cokoli jen ne začátek osudového vztahu. Mladá žena je v obskurním baru ve čtvrti Mayfair oslovena mužem, který vůbec není „její typ“, který se jí zdá od pohledu divný, a přesto se nechá odvést k němu do zahrady, kde se jí znenadání a bez jakéhokoli odporu z její strany zmocní. Toto setkání nelze označit než jako osudové: Louisu nepřitahuje Gordon (přesto paní Templetonová po letech prohlásí, že přes veškerou nepřitažlivost zůstal Gordon jejím „erotickým ideálem“), Gordonovi se zase nelíbí Louisa. Oba vzájemně oceňují svou inteligenci, oba si postupně uvědomují osudovost tohoto setkání i to, že konec bude nutně tragický. Na jedné straně můžeme pohlížet na jejich vztah jako na hříčku osudu, který svedl dohromady dva neurotiky, jejichž soužití je naprosto nepředstavitelné - na druhé straně je však jejich milostný vztah, jakkoli z konvenčního hlediska zvláštní, zázrak. Louisa je zatížena bezpočtem komplexů, které jsou odrazem jejího životního osudu (Elektřin komplex, jak to nazývá Gordon, tedy jistá nenávist k matce, která ji nechtěla, a zároveň fascinace postavou nepřítomného otce; zkušenost z nepovedeného manželství), Gordon si zase přináší bolestivou zkušenost z manželství a hlubokou posedlost iracionálnem, proti němuž bojuje cynismem a přílišně akcentovanou racionalitou, jež však není s to vždy se poryvům iracionálna bránit. Gordonovy výbuchy vzteku a jeho agresivita nám vlastně dávají nahlédnout hlouběji do jeho duše, než by sám chtěl: Gordon je sud se střelným prachem. A Louisa se ochotně ujímá role rozbušky.

Vztah Louisy a Gordona je plný násilí, ovšem zdaleka ne jen na fyzické úrovni. Toto násilí proniká i do jazyka, kde má Gordon velkou výhodu. Vládne totiž poměrně sofistikovaným konceptuálním aparátem, který mu umožňuje analyzovat a pojmenovávat věci, jež Louisa jen tuší a proti nimž bojuje instinktivně. Což ovšem neznamená naivně. Racionální pojmový aparát totiž ze své podstaty balancuje na propasti bezobsažnosti a Louisa toto nádherně odkrývá při návštěvě u Gordonova přítele psychiatra – díky svému vzdělání a přirozené inteligenci dokonale podrývá rozhovor, který má sice povahu pustého žvanění, ale který si dělá nárok na jistou vzdělanost či vědeckost. V tomto ohledu je zajímavé, že Gordon při rozhovoru s Louisou nikdy nepoužívá šablonovitého konceptuálního označování. Pojmový aparát sice používá, ale zároveň jej překládá. V jistém slova smyslu se tak na jazykové úrovni Louise přibližuje, poněvadž i ona je nucena překládat – a to vlastně skoro vše, včetně své rozkoše, kterou Gordon též chce jistým způsobem konceptualizovat. Louisa s Gordonem mluví v jazyce, který není její, ale jeho. A to na té nejprimitivnější úrovni. Gordon je Skot, angličtina je jeho mateřský jazyk a jeho promluvy jsou tak podstatně přirozenější než repliky Louisiny, které znějí zvláštně formálně, jen občas ozdobeny nějakým hovorovým výrazem, který zde však působí trochu jako pěst na oko. Právě v jazyce se ohlašuje největší a nejextrémnější násilí knihy. Anální znásilnění či vrcholná scéna, kdy Gordon o Louisu zlomí kladívko, jsou jen ilustrací tohoto mnohem hlubšího násilí, jež spočívá v imperativu mluvit. Gordon nutí Louisu mluvit, a to o všem. Chce proniknout do těch nejniternějších zákoutí její duše, celou ji odhalit, rozervat, poznat – a tak vlastně zničit ji i sebe. V tomto ohledu Gordon musí nutně upadnout do pasti veškeré pornografie, kterou jí přichystal jazyk. Ten totiž nutí mluvit, jít dál a dál, ničit soukromí, vystavovat „pravdě“ (vždyť i podle Heideggera je pravda, aletheia, vlastně odkrytost) a tak směřovat nevyhnutelně k tragickému konci, kdy nezbude žádné tabu, jen prosto pro terminální anihilaci.

Britská kritička Rosalind Porterová v recenzi románu uveřejněné v Times Literary Supplement tvrdí, že „přijetím submisivní role, již Gordon připisuje Louise, umožňuje Templetonová ženě stvrdit erotickou sílu fyzického a psychologického násilí. Gordon Louisu rve za vlasy, mlátí ji na veřejnosti, napadne ji kladívkem a opakovaně ji znásilní... a autorka tak deformuje feministické tvrzení, že „veškerý sex je znásilnění“ na tezi, že „veškeré znásilnění je sex“, jež je tím nejneodbytnějším sdělením knihy“. To je velice přesný postřeh, stejně jako to, že základním napětím knihy je Louisina snaha Gordona změnit, jež však ostře kontrastuje s jasným vědomím, že kdyby se sebemíň změnil, byl by jí lhostejný. Méně však už lze souhlasit s tím, že se Edith Templetonové podařilo přesvědčivě ukázat, že ne všechny ženy mají stejné emocionální tužby. O tužby nebo potřeby zde totiž vůbec nejde. Pokud bychom román pochopili takto, vlastně bychom jej jen zařadili do určité škatulky s nápisem S/M. Což by sice šlo, avšak mnohé by ztratil. Paní Templetonová v citovaném rozhovoru velice trefně podotkla, že příběh není zvrácený, protože kdyby byl, pak by pocítila touhu masochistickou zkušenost opakovat. Ale to se nikdy nestalo.

Masochistická zkušenost byla jedinečná a přihodila se jen s Gordonem. Tato výlučnost je ostatně patrná i na posledních stránkách románu, kdy vypravěčka hledá ochranu u Crombieho a rodící se vztah je prost jakéhokoli masochismu. Spíše než emocionální či sexuální potřeby tak román zachycuje jistou osudovost – skutečnost, kdy člověk zcela jasně vnímá, že se řítí do propasti, a přesto se nemůže zastavit ani uhnout. Edith Templetonová v rozhovoru vzpomíná pohádku o Červené Karkulce: „Nemám na mysli tu pokroucenou verzi bratří Grimmů. Na tu raději zapomeňte. Mám na mysli tuto: Červená Karkulka přijde do ložnice, vlk leží v posteli a říká jí: svlíkni se, hoď šaty do ohně a pojď ke mně do postele. K ničemu ji nenutí. Říká jí, aby to udělala, a ona ho poslechne. A on ji zabije. Přirozeně. Ale není to vražda. Ona s ním jde do postele s vědomím, že ji zabije. A přesně tak to bylo se mnou a Gordonem. Jen Gordon byl natolik slušný, že mne vyhodil. Byl to z jeho strany vlastně akt milosrdenství, protože jinak by mne zabil a já bych se nechala. A proto na mě nechoďte s těmi bláboly o znásilnění. Každá žena chce být znásilněna. Tím pravým mužem.“

V povídce „Nymfa a faun“ z knihy Amorovy šípy si můžeme přečíst pokračování tohoto příběhu. Opět autobiografická povídka se odehrává desetiletí po Gordonově smrti, dokonce i po smrti autorčina manžela, ovdovělá vypravěčka teď tráví své osamělé dny v domě na pobřeží moře a vzpomíná na hurikán, který se prohnal jejím životem a který je živý v její paměti navzdory desetiletí soužití s jiným mužem. Skutečně, Gordon je jedním z nejtragičtější a nejfatálnějších příběhů literatury druhé poloviny dvacátého století. Je to příběh o lásce, která jde až na dřeň a která může být zcela naplněna jen tím řešení, jaké zvolil Kleist, mimochodem jeden z nejoblíbenějších spisovatelů paní Templetonové. Kleist věděl, že hluboko uvnitř nás dříme něco, co nejsme s to kontrolovat – osud nás ovládá jak loutky a jediný způsob naplnění milostného vztahu je společná sebevražda. Zbytek je literatura.

© Ladislav Nagy

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3319x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce