Beguivin, Alan

rozhovor překlad

Odporný a hnusný je svět, v němž žijeme, a má-li být tvůrce pravdivý, musí být takový i on...

Odporný a hnusný je svět, říká Houellebecq
Rozhovor s Alanem Beguivinem, překladatelem románu Rozšíření bitevního pole od Michela Houellebecqa

- Na záložce Rozšíření bitevního pole se dočítám, že Houellebecq „je asi nejvýraznější a nejkontroverznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů, občas trochu zjednodušeně označované za ,depresivní‘“. Můžeš to trochu rozvést? Kdo je Michel Houellebecq? A proč má, zjednodušeně řečeno, deprese?
- Možná se vyvléknu z otázky, ale k té formulaci ze záložky nemám moc co říci. Dokud nepíšeme učebnici literatury, není myslím nutné sdružovat spisovatele do „vln“. Každý je jedinečný. Možná lze mluvit o zájmu o společná témata a podobném přístupu k nim. V tomto případě se rozhodně nejedná o přístup psychologický. Dané autory spojuje spíše krédo, které Houellebecq formuloval ve sbírce esejů Zůstat naživu, totiž „buďte odporní a hnusní“. Toho si všímá i recenzent Rozšíření bitevního pole v LN, neuvádí však už, že tato premisa není samoúčelná, nýbrž vychází z názoru, že odporný a hnusný je svět, v němž žijeme, a má-li být tvůrce pravdivý, musí být takový i on. Tito autoři využívají toho, že každá společnost má „méně odolná místa, rány“ a že naději na její změnu živí, když „přiloží na ránu prst a stisknou“. Cituji opět z Houellebecqa – souhlasím s tím, že z podobně smýšlejících autorů je nejvýraznější postavou, v každém případě je významným francouzským spisovatelem, který mluví k věci.
A proč má deprese? Důvodů, z nichž může podle mě člověk v dnešní době propadnout depresi, se dotýkám v doslovu ke knize. Většinou člověk propadá depresi asi proto, že je idealista. V Houellebecqově životě k tomu mohl z těch konkrétních důvodů přispět rozvod a pocit, že zklamal jako otec.

- Autor se vůči svému textu rychle vymezuje, hned na prvních stránkách knihy hovoří o autobiografii. Opravdu v Rozšíření bitevního pole není žádná fikce, nebo aspoň stylizace? A o čem ta kniha vůbec je?
- Jde o autobiografický román. Ten samozřejmě předpokládá určitou stylizaci, neboť – slovy klasika – „já je někdo jiný“. Celá kniha je samozřejmě fikcí, neboť formulace subjektivního prožitku nemůže být nic jiného. Houellebecq na druhou stranu inspirován Schopenhauerem prohlašuje, že „zárukou dobrého stylu je mít co říct“. A o čem tedy v této knize píše? S použitím parafráze věty ze třetí části bych řekl, že o člověku, který by rád mluvil s lidmi, ti mu však k tomu nedávají příležitost, protože „pokračují v dávno započatém rozhovoru“. O tom, čemu dnes přikládáme význam. O tom, jaký je život v područí manažerů.

- Vraťme se k té depresi: To psaní je v některých momentech velmi machistické, misogynské – odkud ta nenávist? I když, pravda, vždycky odstiňovaná sebeironií. Nemá Houellebecq třeba deprese ze ženských?
- „Ženy jsou zkrátka lepší než muži (…) Muži už několik století nejsou v podstatě k ničemu (…) Svět složený z žen by byl ve všech ohledech daleko lepší (…) muži obecně jsou neschopní lásky, tento pocit je jim zcela cizí“ (Elementární částice). Tolik k Houellebecqovu misogynství, které je pravděpodobně jen mýtus. Nic machistického v jeho psaní neshledávám a spíše než o nenávisti bych mluvil o nevolnosti (v Elementárních částicích snad i té sartrovské) či dokonce lítosti. Nevím, proč by měl mít Houellebecq „deprese ze ženských“: kromě toho, že je podruhé ženatý, si v současnosti na jejich nezájem jistě nemůže stěžovat, a co si budeme povídat, o přízeň žen mu možná šlo především. Navíc myslím, že machisté (pokud to slovo něco znamená) depresemi netrpí. A jestliže vypravěč v Rozšíření potkává bezohledné, namyšlené nebo kariérou posedlé ženy, nevidím na tom osobně nic nevěrohodného.

- V doslovu hovoříš o dvou rovinách Houellebecqova psaní: ironická hříčka a moralita se silným politickým akcentem – co převažuje? Nebo spíš k čemu má Houellebecq jako autor blíž? Když se dívám na internetu na fotografie toho ošuntělého, trochu vystrašeného pětačtyřicátníka s igelitkou a cigárem v ruce, řekl bych, že tenhle moralista asi nebude…
- Nehledě na to, že ta slavná fotka je jen jednou z mnoha, nevím, proč by člověk, jakého popisuješ, nemohl být moralista. Že by šaty dělaly člověka? Ale vážně: pro každého čtenáře bude samozřejmě převažovat něco, pro mě převažuje to druhé, takže jsem možná roli humoru, která je v Rozšíření ze všech Houellebecqových knih nejzřetelnější, podcenil. Rozumím tomu, když Houellebecq píše v Elementárních částicích, že humor je nakonec víceméně k ničemu. V této knize, kde je nahrazen historičností, také žádný nenajdeme, nebo vyloženě zlý. O moralitě píši ve smyslu alegorie, představující jasně typizované charaktery (což ovšem společně s nevelkým rozsahem knihy postavy posouvá na hranici karikatur) a politickým akcentem rozumím, že největší potenciál ovlivňovat morální směřování společnosti podle mě v dnešní době mají paradoxně politici.

- V čem se liší Rozšíření bitevního pole od Houellebecqových dalších dvou románů – Elementárních částic a Platformy?
- Rozšíření je typická prvotina. Již zde však autor rozpracovává témata, která v Elementárních částicích dále rozvíjí. Dodává jim zde ovšem historický a (pseudo)vědecký kontext a na tomto pozadí se pokouší o jakýsi všeobjímající průzkum vývoje sexuality a mravů i důvodů současného individualismu, a to s poněkud krkolomným sci-fi vyústěním, které podle mne zpochybňuje smysl líčení osudů hlavních postav, dvou nevlastních bratrů. Mimochodem pro všechny Houellebecqovy romány platí, že jejich nejslabší částí jsou konce. Mezi těmito dvěma knihami sledujeme tedy spíš posun v tónu, od určité poťouchlosti a nevyzrálosti k tvrdosti a neúprosnosti. To Platforma, podle mne nejlepší z autorových knih, představuje překvapivý posun, je totiž románem o lásce, ovšem s tragickým koncem.

- Je naděje na jejich české vydání?
- Překladu Elementárních částic jsem se z různých důvodů po úvaze vzdal, Platformu bych však překládal rád. Záleží na zájmu nakladatelství.

- Ty jsi kromě Houellebecqa do češtiny převedl knížku mladého spisovatele Martina Pageho Jak jsem se stal hlupákem a filosofickou práci Henriho Bergsona Hmota a paměť. Jak spolu tyto tituly souvisejí? Podle čeho si vybíráš knihy, které překládáš?
- Obávám se, že tyto tituly spolu nesouvisejí nijak. Motivace ke všem třem překladům byly různé: Houellebecqa jsem před šesti lety, kdy jsem jeho dílo objevil, nekriticky obdivoval a sám nabídl nakladatelství Dauphin a poté Mladé frontě, Page mi nabídla k překladu Anežka Charvátová z téhož nakladatelství. A z Bergsona, který měl být původně seminární prací, se po několikaletých peripetiích nakonec vyklubala kniha vydaná nakladatelstvím Oikoymenh. U prvních dvou knih by se dalo možná mluvit o podobně podvratném humoru, i když s Vianem bych na rozdíl od tebe srovnával spíše Page než Houellebecqa.

- A kde ses naučil francouzsky? Ptám se s ohledem na tvoje jméno, které zní víc francouzsky než česky.
- Jméno mám po otci bretaňské. Francouzsky jsem se přesto naučil relativně pozdě a stále se učím.

 

 

Rozhovor Radima Kopáče s Alanem Beguivinem u příležitosti českého vydání knihy Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole. Rozhovor vychází souběžně v říjnovém čísle kulturního magazínu Uni

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4246x

Inzerce
Inzerce
Inzerce