Stari dečki
Majdak, Zvonimir: Stari dečki

Stari dečki

Když jsem po pár měsících přišel k sobě a o všem konečně porozmejšlel s chladnou hlavou, chladnou jako led, pochopil jsem, že to tak muselo bejt, že jsem i já musel šlápnout...

8. kapitola
... Když jsem po pár měsících přišel k sobě a o všem konečně porozmejšlel s chladnou hlavou, chladnou jako led, pochopil jsem, že to tak muselo bejt, že jsem i já musel šlápnout do těch hoven, ze kterých jsem, někdy i v poslední chvíli, tahal jiný frajery.

 Jedinej rozdíl je v tom, že mě nikdo nevaroval a včas mi to nevymluvil, tak jsem do toho spadnul jak slepej, aniž bych slyšel ten tajnej neslyšitelnej šepot osudu, kterej se mnou do tý doby hrál férovou hru.

Na všechno jsem byl hluchej, bože, voda mi natekla do uší! Životní šance je tu! Nebudu přece poslouchat tajnej šepot a nechám si ujít životní šanci! Rozrušená a zoufalá Nela stála ve dveřích Klubu. Po vší tý žumpě ona! Srdce mi rychle tlouklo jako nějakýmu bláznivýmu a nejzamilovanějšímu frajerovi, kterej ještě věří, že na konci bude slavit vítězství…

Do toho dne je ale ještě dost daleko, protože Nela se slzama v očích povídá: „Rozbil se mi fiátek na zeleném pruhu v Kavuričevce! Jak se dostanu domu, zítra musím do práce!“ 

Vypadala jak z pohádky, možná proto, jak znenadání a neočekávaně přišla do Klubu, možná i proto, jak se z jejího celkovýho pohledu, z rukou, očí, ramen, dokonce nohou, tak perfektně chlupatých, mohla vyčíst ta pravá ženská bezmoc, před kterou taju a do který patří absolutní nepochopení vercajku, techniky, mechaniky, motoru, v tomhle případě špatnýho motoru u fiátka.

Vypadala tak mile a měkce, holka, který by ani nejzarostlejší a nejzpocenější krvežíznivec nemoh udělat nic špatnýho, ženská, který poběžíš pomoct ne jenom přes ulici, na který je naseto milion nástrah, ale i přes ulici, která je fest zaminovaná ničím menším než atomovýma bombama. Jaký nebezpečí? Kašleš na vlastní zjebanej život, zvlášť na to, jestli se odřeš nebo ne! Ne?! Tady před tebou stojí ženská, vlastně dáma, co! Mladá doktorka, který chcípnul motor u fiátka. Potřebuje hned pomoct. Co pomoct! Potřebuje spásu, protože zejtra ráno určitě bude zachraňovat bůhví kolik lidskejch životů.

Životů sice vcelku k ničemu, ale protože jim ona, Nela, ještě se neodvažuju říct – moje Nela –, zastaví duši na samým kraji bledejch rtů, tak se ty chudáci můžou dál nazývat lidma…

Na takovou šanci jsem čekal, a kdo by jí nevyužil?!

Nepožádal jsem ani o svolení pana Furlana, kterej běžel kolem před opilcema a tlačil před sebou jako štít Luju, aby zaplatili ještě dokud můžou zaplatit, nenechal jsem nikomu ani vzkaz, spěchal jsem s paní doktorkou Nelou k jejímu fiátku na zeleným pruhu, abych se odborně podíval, co se mu posralo.

Když jsem fičeli Gajevkou, Nela ještě stále vyprávěla, jak se to rozbilo. „Najednou se zastavil.“ „A před tím sebou trhal, kašlal? Tak to by chtěl jet, ale nemůže.“ „Ne, vůbec sebou netrhal. To znám, to je svíčkama! Už jsem se na ně pro každý případ podívala. Jsou v pořádku. Elektrody jsou šedivé.“ „Však se na něj…“ „Je to možná proto, že jsem už dlouho nebyla v pořádném servisu?“ „To je fuk. Tam vám ho teprva rozštelujou. To bude nějaká drobnost. Nějakej kabel! Zkrat. Víte, kolik má jedno auto v průměru dílů? Víc než třicet tisíc!“ „Vy byste mohl být mechanik. Třicet tisíc! No to není divu, že se něco pokazí.“ „No hlavně, aby kabel do akumulátoru nebyl přeříznutej. Není spoj – není proud. Všechno ostatní může bejt komplet nový! Ale motor je mrtvej!" Tak jsem exhiboval se svýma znalostma a v duchu jsem se modlil, abych zjistil, proč to nefunguje.

„Podívejte, jak jsem se zamazala, když jsem měnila svíčky.“ „Teď vidíte, co je to dělnickej život,“ filozofoval jsem, jako bych byl před důchodem a celej život dělal dole v kanálech mezi potkanama.

Během toho jsem zkontroloval spoje, projel kabely, podíval se na vodu, olej, očistil akumulátor, a teprve pak si šel sednout do fiátka.

Nic, absolutně nic. Myslím motor…

 …

Pěkně jsem si nasral do bot!

Vztekle vylízám ven. Nela mi ustrašeně uhejbá z cesty. Napínám mozek až na samý hranice, abych si vzpomněl a s rozumem řešil záhadu tohohle motoru. Znova začnu projíždět kabely, oťukávám, prověřuju…Najednou mě to praští do nosu! Ty vole! Jsme doma! Fakt jsem kretén! Místo abych se hned podíval! Vždyť šoféruje ženská, a ty, jak známo…! Myslí, že s pár litrama benzínu můžou objet celou zeměkouli! Jenom by se vozily a někdo jinej ať leze pod auto, meje a glancuje.

Jasně, nádrž je suchá a prázdná, tak není žádná záhada, že se Nelin fiátek tvrdohlavě odmítá pohnout z místa. Teda může, ale jen když ho postrčíme. …

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Grafički zavod Hrvatske, 1978 (spolu s románem Kužiš strari moj), 202 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse