Wharton, William: Hlídka v Ardenách 2

Wharton, William
Hlídka v Ardenách 2

ukázka beletrie zahraniční

Když se probudím, je tma a já si nevzpomínám, kde jsem. Vidím hořet oheň, ale s ničím si ho nedokážu spojit...

William Wharton: Hlídka v Ardenách. Překlad Ondřej Fafejta. Argo, Praha 2004, 210 stran

6. NAHLÁŠENÍ ZTRÁT
Když se probudím, je tma a já si nevzpomínám, kde jsem. Vidím hořet oheň, ale s ničím si ho nedokážu spojit. Dívám se na svou ruku, na níž jsou navlečené Mundyho hodinky. Je to k neuvěření, ale pořád ještě nic nechápu. Jedna ručička ukazuje dvanáctku a druhá šestku. To znamená, že je buď šest hodin ráno, nebo šest odpoledne. Přiložím si hodinky k uchu, ale netikají. Takže kolik ukazují, je úplně jedno. Jsem ze všeho naprosto zmatený. Něco uvnitř mě se zaseklo a brání mi pochopit.
Poprvé v životě se mi oddělila mysl a tělo.

Podruhé se mi to přihodilo v době, kdy se nám narodilo první dítě. Moje žena rodila čtyřicet osm hodin. Jel jsem u nás v Kalifornii autem domů po dálnici podél pobřeží. Pak jsem se probudil na písku blízko Tichého oceánu. Ale ne proto, že bych usnul. Oddělila se ode mě má mysl.
Všechno viděl jeden policista, který sledoval, jak přejíždím silnici napříč, jedu přes obrubník, skrz parkoviště, po svahu dolů a pískem. Kdyby mi nezhasl motor, asi bych skončil někde na Havaji.
Ten policista byl fajn chlap. Když jsem se dal dohromady natolik, abych mu mohl všechno vysvětlit, vzal mě služebním autem domů. Teprve tam jsem se doopravdy probudil. A on pak nechal moje auto odtáhnout z pláže a přijel s ním do Topanga Canyon, kde jsme tehdy bydleli. Nikdo po mě nechtěl ani dolar, ani jako pokutu, ani za odtažení, ani nic jiného. Právě tohle byla jedna z věcí, které mě postupně vrátily do normálního života mezi normálními lidmi.

Rozhlížím se kolem. Je tu vyčištěno a uklizeno a někdo naše zásoby vyrovnal na krbovou římsu. Tomu někomu se taky podařilo snést z koupelny tu měděnou vanu a postavit ji ke krbu. Na háčcích nad ohněm visí kbelíky kouřící vody. V místnosti není nikdo kromě mě a Mundyho.
„Otče, kde jsou všichni?“
Možná to ani nestihnu doříct, a v tu chvíli mi všechno dojde. Jsem zpátky, všechno to na mě zase dolehlo. I pocit, že mi shnil mozek a teď mi pomalu odkapává dozadu do krku. Z očí mi vyhrknou slzy.
Když se dám jakžtakž dohromady, vysoukám se ze spacáku, nazuju si boty a jdu se ven vyčůrat. Takovéhle potřeby člověka vždycky navrací zpátky do reality. Venku je tma. Podle měsíce na nebi je večer, ne brzy ráno. Spal jsem tedy asi deset hodin.
Wilkins a Miller kráčí po svahu nahoru a na ramenou s námahou vlečou ten německý vánoční stromeček. Zapnu se a počkám na ně. Miller na mě pohlédne skrze větve.
„Ale, ale, Šípková Růženka se probudila?“
Ještě ne. Držím závěs, aby mohli jedněmi těmi prosklenými dveřmi dovnitř.
„Co se děje? Kdo je na hlídce? Nebo jsme se už na to definitivně vykašlali?“
Miller a Wilkins strom postaví do rohu u krbu. Miller z větví sklepává sníh.
„Ne, v podstatě tam pořád někdo je. Je to v pohodě. Žádný strachy, Won’te. Seš doufám živej?“
„Díky za optání. Kdy teda nastupuju?“
„Jestli se už fakt nemůžeš dočkat, až budeš několik hodin vysedávat na mraze ve studený díře, tak ti oznamuju, že nástup máš v osm. My jsme ale v podstatě došli k závěru, že žádný průzkumný hlídky se tady stejně neukážou. A jestli nás někdo napadne, tak nejspíš ráno.“
„A co ten strom? Vy s ním chcete zkusit přiložit?“
Miller vrhne rychlý pohled na Mámu a pak na mě.
„Tady na Vance i na mě to všechno trochu dolehlo, a tak jsme si řekli, že se potřebujeme nějak vánočně rozjařit. Takže jsme to tu trochu poklidili, a teď si tenhle stromeček pěkně ozdobíme, upečeme si kaštany, zapálíme svíčky a nacpeme se krocanem, brusinkovou omáčkou a tak. A taky jsme se rozhodli, že se na ty Vánoce pořádně vydrhneme.“
Miller a Vance mají na rukou rukavice. Sundají kbelíky, které visí nad ohněm, a nalijí kouřící vodu do vany. Pak vyjdou ven pro další vodu. Jdu k vaně a pohlédnu dolů, kde je asi třicet centimetrů vody. Sáhnu do ní. Vařící zrovna není, ale příjemně teplá ano. Tu vanu postavili blízko krbu, takže jedna strana je na dotek skoro horká. Už je slyším, jak se vrací s plnými kbelíky. Rozhlédnu se po místnosti. Dali si záležet, vypadá to tu, jako když jsme sem vstoupili poprvé.
Zavěsí kbelíky na háčky a pak si oba kleknou k vaně a smočí si ve vodě ruku. Wilkins se na mě usměje.
„Už to skoro je. Usnesli jsme se, že máš přednostní právo. Důstojník sice nejsi, ale máš z nás přece jenom nejvyšší hodnost. Kromě toho to můžeš taky brát jako dárek k Vánocům.“
„Nech toho, Vanci. Budeme losovat, tak jako vždycky. Nikdo se tu nebude nad nikoho vyvyšovat.“
Celé to působí trochu strojeně. Snažíme se předstírat, že se nic nestalo, že Mundy neleží mrtvý opodál, že Shutzer je úplně v pořádku, že první družstvo už se našlo, že celé to válečné běsnění vůbec neexistuje.
„Jestlipak jsi slyšel, co mi Love povídal o tom vojenským soudu? To mě teda dostalo.“
„Ten debil by si bez sluhy ani neuměl vytřít zadek. Už na to nemysli, veliteli.“
Máma poodešel dozadu, aby se pokochal pohledem na stromeček. Je s podivem, jak rychle se jeho vůně šíří po místnosti. Přece jen jsme trochu toho vánočního ducha probudili. Mundyho se pokouším ignorovat. Jsem rád, že jsem mu zakryl tvář. Máma stromeček otočí o pětačtyřicet stupňů.
„Potřebujeme nějaký ozdoby, Bude. Ty jabka a brambory a papírový hvězdy jsou málo.“
„Ach bože, připomíná mi to ty chudáky blbce Němce.“
Miller se ke mně otočí.
„Pusť to z hlavy, Won’te. Vrátit zpátky se to už nedá, doprdele.“
Teď, když tu Mundy není, si pouštíme hubu na špacír. Miller vyjde ven. Wilkins pod stromeček rozprostře jednu z našich saténových pokrývek. Pak se Miller vrátí a v ruce drží přilbu naplněnou padesátkovou municí. Střely jsou měděné a špičky mají různé barvy, červené jsou stopovky a černé protipancéřové. Vytáhneme je z pásu a připevníme je na stromeček kousky drátu, který Miller vyhrabal ve svém kouzelném džípu. Měď odráží záblesky ohně. Ale já se ještě pořád úplně nevzpamatoval.
Přivoláme Mela. Přemluvím je, aby se losovalo, takže Mundyho plán se nakonec přece jen uskuteční. Vítěz se ovšem neohřeje na výsluní slávy, ale v čisté teplé vodě. Na mě nakonec doopravdy připadne první místo, druhý je Gordon, Wilkins třetí a chudák Miller, strůjce celého toho nápadu, skončí poslední. Jenže takhle to na světě nejspíš funguje. Nechápu, jak se jim tu zatracenou vanu podařilo dostat dolů. Nepochybně další důkaz Millerova génia. Dokonce i mýdlo nám někde splašil.
Usazený ve vaně si připadám jako Claudette Colbertová, filmová diva. Roztírám si tu příjemně teplou mýdlovou vodu po celém těle. Miller, Wilkins i Gordon neustále přikládají do ohně, který teď zářivě plane. Máma musel jistě zase o trochu ustoupit. Je to poprvé, co oheň osvítil celý sál. Své špinavé oblečení jsem nechal na matraci. Šaty vypereme nakonec. Dokud neuschnou, nebude žádné válčení.
Jak se střídáme, přidáváme do lázně horkou vodu, takže nakonec cáká až ven. Byla-li moje voda čistší, má jí Miller zase mnohem víc. Zpátky do smradlavého oblečení se nikomu nechce a všichni jsme se zabalili do dek. Vypadáme jako ve zlatých tógách někde na římské slavnosti. Kdyby nás tak viděl Love! Poprvé za celé dlouhé měsíce jsme si umyli vlasy a dekami jsme se vydrbali do sucha. Wilkins si nasadil brýle a zírá na Mundyho.
„Takhle čistej si před Mundym připadám ještě prohnilejší.“
My ostatní mlčíme. I na mě už chvíli dotírá podobná myšlenka. Miller pak přistoupí k Mundymu. Jeden roh deky má omotaný kolem ramene a v podpaží nějak připevněný.
„Kdybysme ho tak mohli svlíknout.“
Zvedne Mundyho paži, která je jako kus prkna, takže zároveň pohne celým tělem.
„Hele, Won’te, pojď mi pomoct.“
Nakonec v záři ohně všichni čtyři Mundyho posouváme a nadzvedáváme a svlékáme mu polní kabát a stahujeme košili. Gordon mu rozepíná pásek a kalhoty a já mu rozvazuju tkaničky a sundávám boty a ponožky. Má je děravé, na patách i na špičkách.
Když ho celého svlékneme, vypadá jako bílá socha, která se dá vztyčit. Na ztuhlých nohou ho pak dokolébáme až k vaně, s úsilím ho zvedneme a postavíme dovnitř. Chystám se přilít další teplou vodu, ale podle Millera to nemá žádný smysl. Necháme si ji na praní. Gordon si ze spodku tógy urve pár kusů látky. Wilkins a já začneme otce, kterého Miller a Gordon přidržují, mydlit. Je na něm méně krve, než jsem čekal. Většina se vpila do košile a kabátu. Umyjeme mu vlasy a odrhneme špínu. Vance se shýbne dolů, aby mu umyl nohy, i místa mezi prsty.
Mel jde nahoru pro další saténovou deku. Vytáhneme Mundyho a položíme ho na tu deku na jeho matraci. Pak ho osušíme a pečlivě do deky zabalíme, a pak ho strčíme do jeho spacáku. Tomuhle typu spacáku se říká mumiový, což v tomto případě sedí.
Pak už se cítím lépe, a myslím, že i všichni ostatní. Právě jsme si trochu pohráli. Oblékli jsme panenku do pyžama, uložili ji do kočárku a pěkně ji přikryli.
Nalijeme do vany čtyři další kbelíky vody a pak dovnitř naházíme své oblečení. Nejdřív do něj jenom tlučeme a mácháme s ním. Ale pak nás Miller všechny odežene, svleče si tógu, skočí do vany a začne v ní jen tak, s holým zadkem, skákat nahoru a dolů.
„Tady názorně vidíte, jak funguje pračka. Voda je velkým tlakem protlačovaná mezi vláknama.“
A jak tak skáče a dupe a v místnosti se mihotá světlo odrážené od lesklé vany a měděných nábojů na vánočním stromku, připadám si jak při nějakém divošském rituálu.
Postupně se v tom skákání střídáme. Pořád vyléváme špinavou vodu a přidáváme novou, horkou. Takhle řádíme nejmíň hodinu. Snad ještě nikdy v životě jsme neměli tak čisté nohy. Jestli nás právě teď přepadnou Němci, určitě se tak zděsí, že se zase rychle obrátí a budou upalovat pryč.
Když šaty pořádně vypereme, vyždímáme a rozvěsíme po místnosti, uložíme se ke spánku. Nikdy bych nevěřil, že budu někdy spát tak hluboce jako oné noci. Ostatní jsou na tom určitě podobně. Ať už to dopadne jakkoli, aspoň jsme se na to umyli a dali do pucu.

 

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1427x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce