Davidsenův svět stínů
Davidsen, Leif: De Gode Sostre 1

Davidsenův svět stínů

Román vypráví příběh rodiny, která má víc tajemství, než je zdrávo...

Autor thrillerů byl přesvědčen, že o špionech už nenapíše ani řádku. Vtom se ale objevil případ Lenz – a taky jeden dopis od bývalého ministra zahraničí.

Jako mladík se Davidsen pokoušel o 27. verzi Rifbjergovy Chronické nevinnosti. A taky napsal svou porci modernistických básní, které za novátorské a přelomové považoval jen on sám. Dnes má i on za to, že dějiny literatury neutrpěly žádnou citelnou ztrátu, když si právě tuhle spisovatelskou dráhu nevybral. Nechal to za sebou. Vlastně si myslel, že za sebou nechal i studenou válku, zrádcovství a vypořádání se s totalitou. Ale nenechal. S výsledkem se můžete seznámit v románu Dobré sestry, následujícím po Davidsenově mezinárodním bestselleru Limova fotografie.

Limovou fotografií jsem podle svého názoru uzavíral okruh otázek kolem studené války, ale pak jsem dostal dopis od bývalého ministra zahraničí Uffe Ellemanna-Jensena, který se právě vrátil z Estonska. Ptal se v něm, jestli náhodou nevím, kdo vztyčil pamětní kámen upomínající na dánské frontové dobrovolníky v Estonsku, Litvě a Lotyšsku. Já to nevěděl, ale vyprovokovalo to moji fantazii a já začal snovat zápletku Dobrých sester,“ říká Davidsen.

Román vypráví příběh rodiny, která má víc tajemství, než je zdrávo. Jeden z hybatelů děje je chronicky nevěrný, stárnoucí profesor Teddy, expert na slovanské poměry. Člověk, který stejně jako Davidsen disponuje fůrou nepoužitelných vědomostí o někdejších pětiletkách a všemožných vydáních východoevropských politbyr. Když NATO roku 1999 bombarduje Kosovo, nachází se Teddy v Bratislavě a během jeho pobytu ve slovenském hlavním městě ho kontaktuje žena, která tvrdí, že je jeho nevlastní sestra. Poví mu i to, že jeho otec nezemřel v roce 1952 v Hamburgu, ale prožil dlouhé roky v Jugoslávii. A abychom prozradili ještě jedno tajemství, byl prý Teddyho otec dánským dobrovolníkem v uniformě Waffen SS na východní frontě.
Právě tady se vracíme k dopisu Uffe Ellemanna-Jensena, neboť Davidsenovy rešerše ukázaly, že pamětní kameny upomínající na dánské frontové dobrovolníky v Pobaltí byly vztyčeny spolkem dánských veteránů z východní fronty.

„Můj román je příběhem kostlivců ve skříni jedné rodiny, ale má-li nějaké větší téma, pak je to otázka, kdo vlastní dějiny. Je sice možné, že historici objektivně popíšou, co se stalo, ale ať do mě uhodí, jestli interpretace historie není různá. Pokud člověk čte dějiny okupace napsané v padesátých letech, markantně se liší od prací, které se o okupaci Dánska píšou v novém tisíciletí. Ačkoli jsou jedny i druhé napsané profesionálními historiky.

Příběh, který jsem slýchal ve škole, vyprávěl o tom, že jsme prožili pět zlých roků, a pak jsme všichni pospolu zatočili s okupanty. Je opravdu dobře, že se teď na tu dobu zaměřila pozornost,“ říká Davidsen a odkazuje mimo jiné na knihu Petera Øvig Knudsena o takzvaných likvidacích udavačů, Po vraždě.

Společenská zvědavost
Davidsena, dlouholetého redaktora dánského rozhlasu a televize zajímá, čím společnost prochází právě teď, a na vlas stejná zvědavost ho pohání při psaní beletrie. Dobré sestry by možná nikdy nespatřily světlo světa, kdyby se nevynořil tolik diskutovaný případ Lenz.
”Případ agenta Lenze rozpoutal zanícenou debatu o komunismu, o tom, co předcházelo, o nacismu a o totalitárních systémech vůbec. Je to úchvatný materiál. Podívejte se jen na Lenzův případ: Nakolik můžeme věřit tomu, co stojí v archivech tajných služeb? Není tam snad stejná porce fikce a přehánění jako faktů a pravdy? Jistě, najdeme tam informace o zrádcích, ale stojí tam i spousta nesmyslů a blábolů, a tohle všechno jsou záležitosti, kde neexistuje žádný odvolací soud. Je to svět stínů a právě ten mě fascinuje. I proto, že jsem dlouhá léta pracoval ve východní Evropě. I všední den je plný špionáže. Rádi bychom věděli, co si myslí ostatní a co o nás říkají. A svět si klidně může být prošpikovaný satelity a odposlouchávacími zařízeními, ale co by Dánsko nebo NATO daly za přístup k poznámkovému bloku Putinova tajemníka.”

Agent
V Dobrých sestrách se objeví svět špionáže, protože starší sestra akademika Teddyho je podezřelá ze špionáže pro Stasi, a není vůbec náhoda, pokud tu někdo vidí paralelu k Lenzovu případu. Spisovatel ale důrazně upozorňuje, že o kauze neví o nic víc, než to, co stálo v novinách, ze skutečnosti sice opravdu vychází, ale svoje postavy si vytváří sám. A tak stvoří sestru Irmu. V románu si můžeme přečíst její zpověď, zrovna tak, jako nám Teddy vypráví o svém nepříliš zářivém životě, a světe div se, Davidsen dokonce resuscituje starého rozvědčíka Pera Toftlunda, hrdinu jednoho ze svých předešlých románů, kterého v Dobrých sestrách vyšle po stopách špióna.

Ale kdo v knize třímá v rukou tu správnou verzi příběhu potažmo dějin? Irma, Per nebo Teddy? Co je pravda, a je možné věřit tomu, co nám tu lidé vyprávějí? Konečné odpovědi se nám možná nedostane. Davidsen moc dobře ví, že tady možná porušuje žánrové konvence thrilleru a detektivky, jestli je tedy Dobré sestry do těchhle škatulek možné vměstnat, ale nijak ho to netrápí. ”Tu knížku budou recenzovat jako kriminální román, a kdybych jednoho dne sepsal svoje vzpomínky na dětství, kde bych vyprávěl, jak jsem si jednou potloukl koleno, hodnotili by ji zrovna tak jako kriminální román,” konstatuje Davidsen.

Likvidace udavačů
Moc nechybělo a Davidsen se pustil do psaní něčeho, co mělo nejblíž k historickému románu. Konkrétně mělo jít o příběh z okupace. A ještě blíže – příběh na téma likvidace udavačů.
”Okupace je neuvěřitelně zajímavá doba a je mi záhadou, že na ni někdo už dávno nevrhl. Je dobře, že Peter Øvig Knudsen teď zmapoval likvidace udavačů a totéž téma nedávno zpracoval i jeden mladý historik.“
„Pokud jde o východní frontu a dánské dobrovolníky, musíme až do roku 1998, kdy se tým tří mladých historiků pustil do vědeckého bádání o největší skupině Dánů zapojené za okupace do ozbrojeného boje – a to nikoli v odboji ale ve zbrani Waffen SS na východní frontě. V téhle zemičce fungují skutečně mocné potlačovací mechanismy.“
„Proto si myslím, že čas na celospolečenskou debatu o komunismu a vztahu dánských intelektuálů a politiků k SSSR, NDR a k totalitním režimům za železnou oponou ještě nedozrál. Na tuhle dobu se moje generace už nepodívá věcně a s odstupem. To udělají až moje děti a jejich děti.“

Proč?
„Historik Søren Mørch jednou napsal, že o okupaci byly popsány nekonečné stohy papíru, ale takřka nic byste nenašli o oněch dvanácti tisících Dánech, kteří se dobrovolně přihlásili do Waffen SS. A zdůvodňuje to faktem, že z tohohle bádání dlouhé a dlouhé roky nekoukaly žádné grantové peníze ani badatelská místa. Společnost zkrátka neměla o hlubší prozkoumání téhle kapitoly dánských dějin zájem. No a když se bavíme o studené válce a o Sovětském svazu, je zase naživu příliš mnoho lidí, kteří v tom jsou osobně namočení. Radikální strana pěstovala dlouho přátelské styky s rolnickou stranu v NDR, měli jsme tu takzvanou politiku poznámek pod čarou, kterou pěstovala sociální demokracie, a kterou se Dánsko oficiálně distancovalo od doktríny NATO. Nebo třeba role Komunistické strany Dánska ve vztahu k Moskvě – co všechno Moskva platila?“
„V mocenském a mediálním aparátu Dánska dnes sedí spousta lidí, kteří říkají: „Nechte to už spát, už o tom nechceme slyšet, nemysleli jsme to vážně, vždyť se nakonec nic nestalo – ale já bych si osobně moc rád poslechl, jak by mi tak sympatický člověk jakým je ředitel Dánské televize Bjørn Erichsen, vysvětlil, proč se tolik mladých lidí v sedmdesátých letech stavělo proti parlamentní demokracii, a to tak silně, že byli ochotni vyučovat v partajních školách v tak hrozném státě, jakým byla NDR.“

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Lindhart & Ringhof Publishers, Kobehavn, 2001.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse