Dům milostných schůzek, dílo čelního představitele francouzského tzv. nového románu, vyšlo v originále roku 1965, přes třicet let po Gumách a Žárlivosti, které v padesátých letech rozbouřily hladinu francouzské literatury. Dnes už tehdejší pranice o podobu románu bereme spíš jako bouři ve sklenici vody, nicméně jejich význam pro další vývoj literární tvorby a jejího vnímání nikdo neupírá.

Robbe-Grilletovy Gumy (Les Gommes, 1953) vyšly česky roku 1964, Žárlivost (La Jalousie, 1957) roku 1965, sbírka esejů Za nový román (Pour eun nouveau roman, 1963) roku 1970. Přes třicet let dlouhou odmlku v převádění Robbe-Grilletova díla v tomto roce narušilo nakladatelství Host, když v české verzi představilo Dům milostných schůzek (La Maison des rendez-vous, 1965). Nemá to být poslední počin ve splácení dluhu, který k novému románu leta cenzury (politické a posléze autocenzury vedené strachem o komerční úspěch vydaných knih) způsobila. Alain Robbe-Grillet přitom není jediný, koho bychom pro důkladnou představu o západní literární historii, a nejen té nedávné, měli podrobněji znát.

Je nový román ke čtení?
Často se zmiňuje, že literární směr nového románu nepřinesl tolik nových děl, jako vyprovokoval teoretických debat a statí, kolokvií, zejména na půdě amerických univerzit. V současné době už debata, zda v případě nového románu jde o objev, novum anebo o čistý podvod, zda spisovatelé jako Butor, Durasová, Ollier, Pinget, Robbe-Grillet, Simon či Sarrautová a další jsou géniové či jen břídilové, kteří vymysleli nový pohled na tvorbu, jelikož té tradiční nebyli schopni dostát… všechny ty úvahy, směřující k volbě, zda nový román ano či ne, - nám dnes mohou připadat liché. Nový román byl a je, a asi i bude, i když dnes už spíš v nových variacích a nových snahách o navázání nebo absolutní popření.

Robbe-Grillet samozřejmě také provokuje, když opakovaně jako by každým novým dílem popíral jak vlastní předchozí tvorbu, tak své teoretické vývody o literatuře. Co však takto jednoznačně chápe literární kritika, může být též bráno jen jako pokus o stále nový pohled na jistým způsobem již přijaté dílo.

Zásadní námitka proti novému románu zní, že není ke čtení. Směřuje proti jeho podstatě. Vyčítá, že tito spisovatelé se namísto příběhu, vyprávění, věnují suchým odosobněným popisům věcí a situací z různých úhlů. Čtenář Domu milostných schůzek však v tomto směru bude mile překvapen. Dílo je postavené na hře se známými postupy detektivní a lacině podbízivé erotické prózy, je aluzí na kreslené seriály. Hra spočívá ve zpochybnění, ne-li výsměchu téměř každé postavy, jejích činů, úvah, výpovědí, a v neposlední řadě také ve znevážení vypravěče. Místo a čas děje se mění, úhel pohledu otáčí, štafeta vypravěče jde z ruky do ruky tak rychle, že jen při nejvyšším soustředění má čtenář naději zůstat pánem situace. Není jím totiž, nemá jím být, stejně jako se na oko nedaří ukočírovat běh textu samotnému autorovi. Tak jako v reálu si nikdy ničím nemůžeme být naprosto jisti, každý fakt i výklad je prosíván omezenými možnostmi našeho vnímání, chápání a podání, zrcadlí se věčné lidské tápání i v tomto románu.

Vypravěč se náhle v textu stává postavou, postava bez upozornění přebírá nit vyprávění, to se prolne v pouhý sled obrazů: „Potom záběry rychle následují jeden za druhým: Johnson a Manneret v těžko identifikovatelných interiérových kulisách (byli snad oni ti dva, co spolu mluvili v baru, kde se předtím sešli?) právě pateticky rozkládají rukama v rozmáchlých gestech, kterým je zhola nemožné přikládat jakýkoli smysl. Potom Eduard Manneret ve svém houpacím křesle, a Američan stojí před ním a říká: „Nechcete? Tak se těšte, co se vám stane!“, a v popředí napravo si Kito říká sama pro sebe: „Tak on mu vyhrožuje smrtí!“ Potom jsou to Johnson a George Marchat, jak popíjejí šampaňské v nějaké zahradě poblíž rozkvetlého ibiškového keře. Nyní Johnson, vzdalující se rychlým krokem od mohutného mercedesu zaparkovaného před zavřeným překladištěm v kowloonském přístavu (nad železnou roletou lze číst nápis „Kowloon Docks Company“), vrhá pohled zpět a pospíchá, aby už byl odsud pryč…“ (s. 130-131).

Obrazy, sochy, záběry
Hned první dva odstavečky (dnes už proslavené) díla přivádějí čtenáře do nejistoty, kdo je tu vypravěčem, z čích úst konstatování vzešlo – a odpověď text nedává. Mnohé další finesy textu nepoučenému čtenáři napoví či doplní až připojený výklad Matthewsův (třeba otázka jazykové stránky, vývoje od „konstatujícího psaní“ po metaforickou smršť), jiné autor předestírá zcela očividně, posměšně: „…kdyby se úkryt nacházel přímo v místnosti, balíček by byl už dávno uložený na bezpečném místě, pomyslela si služka, pomyslí si lady Ava, říká vypravěč s rudým obličejem, který příhodu právě vypráví svému sousedovi v hledišti malého divadla. Ale Johnson má jiné starosti…“ (s. 71)

Prozradit zde základní dějovou linku neznamená nějak zvlášť se provinit vzhledem k budoucímu čtenáři, ostatně i na záložce knihy se podobné shrnutí nabízí. Tedy: záhadný hongkongský boháč Eduard Manneret byl pravděpodobně zavražděn. Sir Ralph Johnson zběsile brázdí městem a snaží se sehnat značnou částku, aby mohl vykoupit prostitutku Lauren. Spěchá, musí urychleně odjet do Macaa. Lady Ava pořádá v tajemné Modré vile s podivuhodnou zahradou večírek, kam mají vtrhnout britští policisté a zatknout Sira Johnsona, hlavního podezřelého z Manneretovy vraždy… Na tyto události se nabalují ještě další podružné situace a příhody.

Rovnocenná pozoronost je věnována příběhům různých předmětů: sklenice, jež padá a tříští se na nebezpečné střepy, tlustá obálka obsahující množství malých sáčků, sochy v zahradě, trhající se šaty… Pohyby ustrnulé v záhadném gestu mají svůj význam: houpání křesla či trajektu, nekonečný výstup po schodech, otvírání dveří…

Nic není jisté, nic jednoznačné
„…usadil k sobě do auta čínskou prostitutku, docela pěknou, a pokračoval v jízdě, pokoušeje se vyprávět jí svůj příběh, z něhož žena přirozeně ničemu nerozuměla, neboť jeho vyjadřování bylo poněkud zmatené a podání událostí postrádalo soudržnost…“ (s. 80)

Atmosféra v místnosti se mění před očima, schody vedou pořád dál, pohovka má potah tu žlutý, tu červený, tu červenožlutě pruhovaný, největší potíže působí pes, jenž nesmí do klimatizovaného domu, přitom není, kam ho před vchodem uvázat. Pan Čang, jenž má předat zásilku, se zmnožuje v zástup Čangů, ale který je ten pravý? Opakovaně jsou čtenáři předkládány tytéž scény, ale nikdy neproběhnou stejně. Kruhová či spirálovitá struktura vyprávění nahlíženého z jiných úhlů a dovedeného do jiných variant nespěje k rozuzlení, nýbrž popírá samu sebe. Minipříběhy tajemné střídají až směšné příhody (Johnson v roli lékaře u na smrt nemocného lichváře), jež čtenáři přichystají klamný okamžik – jsme pořád ještě v hranicích nového románu?

Román se odehraje v mrtvém čase – jediném okamžiku večírku v Modré vile, přičemž jediná postava v něm „projde“ shrnující smyčkou celého života: svůdná tajemná hostitelka, unavená a zoufalá herečka, stará žena na smrtelném loži neschopná již sledovat proud vlastních vzpomínek.

Pěkná kniha se dá číst, anebo i zkoumat
Decentně graficky vypravený a knihařsky pěkně odvedený Dům milostných schůzek v české verzi doprovází na místě doslovu stať Franklina J. Matthewse, Neukojený spisovatel. Pro nepoučeného čtenáře je to šikovný „manuál“ k pochopení textu. Osvícenějšího čtenáře, jenž se k Robbe-Grilletovi uchýlil úmyslně, pak nepřekvapí šibalský původ této stati. Matthews je totiž pseudonym, skutečné jméno autora zní… Alain Robbe-Grillet. Stať byla připojena až k reedici v roce 1972. Tímto zjištěním se rozuzlí záhada, připravená pro nepoučeného čtenáře v dílně nakladatelství Host. V tiráži stojí údaj prvního vydání (1965), v ediční poznámce se dozvíme, že překlad byl pořízen z vydání z roku 1988, avšak Matthewsův text má vročení Los Angeles, 1971.

Není na škodu počíst si v tak uměle a umně vykonstruovaném textu, poodhalit všechny ty autorovy výsměchy, ironie, protimluvy a šmodrchance. S pomocí velmi návodného doslovu dohledat místa, kde třeba přívlastky určené lišácky k popisu v pasáži o zničení kompromitujícího vzkazu a úkrytu Kim před pronásledovatelem lze číst jako přívlastky rozvádějící erotické činy a představy (s. 120), a podobně. Není na škodu vidět literaturu jinak, zkusit ji číst, jak se to ve škole neučilo, totiž jako mnohovrstevnou, tajemnou, překvapivou záležitost, kde možná vystupuje vrah, možná zahradník, o to tu však vůbec nejde. Dům milostných schůzek je navíc kniha, která sic zcela nabaží literárního vědce, stejně ale dá téma k přemýšlení obyčejnému čtenáři, který s novým románem třeba nemá žádnou zkušenost. Potěší, protože jde o dílo velmi inteligentní.

Navzdory tvrzení mnohých literárních znalců se Dům milostných schůzek číst dá, a bude i vděčným čtenářským zážitkem. Má rysy kresleného seriálu, spojuje detektivku, erotický magazín, křížovku, existencialismus, absurditu, zkrátka kdeco. Nic vám nevnucuje, nic nepostuluje, jen zpochybňuje a ironizuje. Dobrý, takřka pilný překlad Marka Sečkaře, jenž se musel vypořádat se všemi hříčkami, třeba jen se slovesnými časy (provokativně užíváný prézens, ono slavné „et maintenant“, přechodníkové vazby, jež v tomto textu proti zvyklostem lze těžko rozvolňovat do vedlejších vět, atd.), nám Robbe-Grilleta předkládá jako pokrm trochu exotický, po prvním zakousnutí zdánlivě příliš rafinovaný, leč poživatelný, ba chutný.