Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole 1

Houellebecq, Michel
Rozšíření bitevního pole 1

ukázka beletrie zahraniční

V pátek večer jsem byl pozván na párty ke kolegovi z práce. Bylo nás tak třicet, samí střední kádři od pětadvaceti do čtyřiceti let...

 

Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole. Přeložil Alan Beguivin. Mladá fronta, 2004

1
Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto
skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla
.“
Římanům, XIII, 12

V pátek večer jsem byl pozván na párty ke kolegovi z práce. Bylo nás tak třicet, samí střední kádři od pětadvaceti do čtyřiceti let. V jednu chvíli se tam jedna kráva začala svlíkat. Sundala si tričko, pak práskačku, potom sukni a neuvěřitelně se přitom ksichtila. Chvíli se tam natřásala v kalhotkách, a protože nevěděla, co dělat jinýho, začala se zase oblíkat. Navíc je to holka, která nikomu nedává. Což jen podtrhuje absurditu jejího počínání.

Po čtvrtý vodce mi začalo bejt dost špatně, a tak jsem se šel natáhnout na hromadu polštářů za gaučem. Chvíli nato padly na gauč dvě holky. Hezký ty dvě nejsou ani trochu, takový dvě firemní jelita. Choděj spolu na oběd a pořád čtou knihy o vývoji jazyka u dítěte nebo něčem takovým.

Začaly hned probírat nejžhavější novinky, jako že jedna holka přišla do práce ve fakt miniaturní minisukni těsně pod zadek.

A co že si o tom myslely? Jen to nejlepší. Jejich postavy vrhaly na stěnu nade mnou podivně zvětšené stínové obrazy. Jejich hlasy přicházely odněkud shůry, skoro jako Duch svatý. Nebyl jsem na tom ani trochu dobře, to bylo znát.

Asi patnáct minut se předbíhaly v banalitách. A že maj přece právo se oblíkat jak chtěj, že to nemá nic společnýho se sváděním chlapů, že se jen chtěj cítit dobře ve svý kůži, líbit se samy sobě a tak. Poslední děsivé zbytky feminismu. V jednu chvíli jsem to dokonce řekl nahlas: „Poslední děsivé zbytky feminismu.“ Ale neslyšely mě.

Tý holky jsem si dobře všimnul i já. Těžko si jí bylo nevšimnout. Dokonce i šéfovi se postavil.

 

Usnul jsem ještě před koncem rozhovoru, ale měl jsem špatný sen. Obě jelita se držela v objetí na chodbě před kanceláří, kopala nohy do výšky a zpívala z plných plic:

Když si chodím s holým zadkem,
tak ne kvůli svádění!
Chlupatý nohy ukazujem
pro vlastní potěšení!

Holka v minisukni stála ve dveřích, tentokrát však oděná v dlouhé, tajemně vyhlížející černé šaty prostého střihu. S úsměvem si je prohlížela. Na rameni jí seděl obrovský papoušek s šéfovými rysy. Čas od času ho lhostejně, ale zkušeně pohladila na břiše.

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem se vyzvracel na koberec. Párty se blížila k závěru. Schoval jsem zvratky pod polštáře a pokusil se vstát, že vyrazím domů. A tu jsem shledal, že jsem ztratil klíče od auta.

2
Mezi Marcely
Pozítří byla neděle. Vrátil jsem se do té čtvrti, avšak auto jako by zmizelo. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem zaparkoval; všechny ulice se hodily stejně dobře. Ulice Marcela Sembata, Marcela Dassaulta… spousta Marcelů. Hranaté budovy, v nichž žili lidé. Pronikavý pocit totožnosti. Ale kde může být moje auto?

Jak jsem tak procházel mezi Marcely, přepadla mě náhle jakási únava z aut a věcí tohoto světa. Od té doby, co jsem ho koupil, mi můj Peugeot 104 působil jen potíže: nespočet nepochopitelných oprav, lehké nehody… Jistě, protijedoucí se vždy tváří uvolněně a vytahují smírčí formulář se slovy: „Jasně, v pohodě.“ Ve skrytu duše vás však nenávidí – nic příjemného.

A když se nad tím tak zamyslím, do práce jezdím metrem, na víkendy nikam nevyrážím, protože nemám kam, a dovolenou nejčastěji trávím na organizovaných zájezdech, občas v letoviscích. „K čemu auto?“ ptal jsem se rozčileně kráčeje ulicí Emila Landrina.

Až v ulici Ferdinanda Buissona mě napadlo ohlásit krádež. Auta se dneska kradou hodně, hlavně na sídlištích; pojišťovna i kolegové z práce příhodu jistě přijmou s pochopením. Jak bych také mohl přiznat, že jsem ztratil auto? Byl bych za šprýmaře, ne-li nenormálního či šaška, a to jsem nechtěl riskovat. O takových věcech se zásadně nežertuje; právě na jejich základě si člověk získává reputaci a vznikají nebo zanikají přátelství. Znám život, vím, o čem mluvím. Přiznat ztrátu auta se prakticky rovnalo vyškrtnutí ze společnosti; vsaďme na krádež.

 

Později večer se má samota stala bolestivě hmatatelnou. Kuchyňský stůl pokrývaly papíry, mírně pokydané zbytky tuňáka po katalánsku. Byly to poznámky k jedné z mých zvířecích fikcí. Zvířecí fikce je literární žánr jako každý jiný, možná významnější než jiné; ať už je to jak chce, píšu zvířecí fikce. Tahle se jmenovala Dialog mezi krávou a klisnou a mohli bychom ji označit za etickou meditaci. K jejímu napsání mě inspirovala krátká služební cesta do leonského kraje; zde je jedna ze signifikantních pasáží:

„Vezměme si nejprve bretaňskou krávu: po celý rok myslí pouze na pastvu, její lesklý čumák se sklání a zvedá s obdivuhodnou pravidelností a patetický pohled jejích světle hnědých očí nezahalí ani jediný záchvěv úzkosti. To vše vypadá velmi zdravě, zdá se, že to dokonce poukazuje na hlubokou existenciální jednotu, v mnoha ohledech záviděníhodnou shodu mezi jejím bytím-na-světě a jejím bytím-o-sobě. Filozof se však bohužel v tomto případě vystavuje nebezpečí omylu a jeho závěry, jakkoli vycházejí z upřímného a hlubokého vcítění, budou zpochybněny, pokud se předtím poradil s přírodovědcem. Přirozenost bretaňské krávy je totiž dvojí. V určitých ročních obdobích (přesně určených neúprosným naplňováním genetické předurčenosti) prochází její bytost podivuhodným převratem. Její bučení se zostřuje a protahuje a sama jeho harmonická stavba se mění tak, že někdy zarážejícím způsobem připomíná nářek lidského dítěte. Její pohyby se zrychlují a stávají se nervóznějšími, občas setrvává v drobném poklusu. Dokonce i její čumák, který se ve své blyštivé pravidelnosti zdál být stvořen k vyjádření absolutní trvalosti moudrosti věků, se stahuje a kroutí pod vlivem nepochybně silné touhy.

Klíč k této záhadě jest velmi prostý a rád vám jej sdělím: to, po čem touží bretaňská kráva (která tak projevuje, je třeba jí to přiznat, jedinou touhu svého života), je, jak říkají chovatelé svým cynickým slovníkem, „nechat se nabouchat“. A tak ji více či méně přímo nabouchají; umělá inseminace může při této příležitosti i za cenu jistých citových komplikací nahradit býkův penis. V obou případech se kráva uklidní a vrací se do původního stavu pozorné meditace, s tím rozdílem, že o několik měsíců později porodí rozkošného malého býčka. Což mimochodem představuje pro chovatele jediný zisk.“

Chovatel přirozeně symbolizoval Boha. Puzen iracionální náklonností ke klisně jí v další kapitole nasliboval věčnou rozkoš nesčetných hřebců, zatímco krávu zhřešivší pýchou postupně odsoudil k chmurným slastem umělého oplodnění. Nemilosrdný rozsudek Velkého Architekta nemohlo zvrátit patetické bučení tura. Delegace ovcí, která chtěla vyjádřit krávě podporu, nedopadla o nic lépe. Bůh popsaný v této krátké fikci nebyl, jak vidno, Bohem milosrdenství.

 

Překlad © Alan Beguivin
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakl. Mladá fronta

Diskuse

Vložil: emil, 23.12.2004 07:12
Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole 1
byl pozván x svlíkat, oblíkat x což jen dál raději nečtu...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3471x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce