Gospodinov, Georgi: Gaustin 3

Gospodinov, Georgi
Gaustin 3

ukázka beletrie zahraniční

Šel a šel osvětlenými ulicemi, zastavoval se pod lampami, zíral na rojení sněhových vloček, otvíral pusu, jako když byl malý, a vyplazoval jazyk, aby zachytil štiplavé kapky ledu...

Georgi Gospodinov: Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény. Z bulharského originálu přeložila Ivana Srbková. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004

Opožděný dar
Šel a šel osvětlenými ulicemi, zastavoval se pod lampami, zíral na rojení sněhových vloček, otvíral pusu, jako když byl malý, a vyplazoval jazyk, aby zachytil štiplavé kapky ledu. Do půlnoci zbývala ještě hodina, kolemjdoucích ubývalo a nikdo si ho nevšímal – ve městě bylo podobných tuláků a bláznů plno.

Šel, prodchnutý zvláštním veselím, a město mu se všemi svými ulicemi, nečekanými křižovatkami, skrytými pasážemi a teplými šachtami patřilo. Mohl by přímo sestavit celou mapu bezdomovce.

Bylo tomu něco víc než rok, kdy se ponořil do tohoto paralelního, stále se rozrůstajícího města toulajících se bezdomovců. Být takto v naprosté anonymitě se mu líbilo. Už žádné vztahy.

Prošel kolem obchodu s televizory. Neměl ve zvyku prohlížet si výlohy, právě odbočoval, když tu ho cosi zastavilo. Obchod byl samozřejmě zavřený, dobře osvětlený, ale jeden s televizorů ve výloze byl puštěný, a to, co koutkem oka zachytil, mu připadalo podivné i známé zároveň. Zvolnil krok. Vrátil se… Televize ukazovala stejnou ulici téhož večera a v záběru byl i on sám. Člověk na obrazovce vyndal ruku z kapsy současně s ním. Lekl se, že zase blázní. Už dlouho si sám sebe neprohlížel. Ošoupaný kožich, ano, to je jeho kožich, roztržený přesně tam – kousek nad loktem. Zvedl ruku k plnovousu, nevěděl, že mu tak narostl. Ten z televize opakoval stejný pohyb. Udělal krok – dva kroky vzad, postava z obrazovky jako by se zmenšila. Přistoupil blíž. Teď byl přímo ve středu záběru. Přistoupil ještě blíž, takže se nosem skoro dotýkal skla výlohy. Celou obrazovku vyplňoval jeho mrazem zčervenalý, trochu hrbatý nos a hustý plnovous. Bylo vidět dokonce vločky, co v něm uvízly. Rozhlédl se kolem sebe.

Určitě už bude brzo půlnoc. Tento Nový rok je nějak zvláštní a skoro žádní lidé kolem. Nikdo nefilmuje. Po kameře ani stopy. Určitě se někde schovávají. Natáčejí ho tajně zpoza rohu a mají z něho legraci. A všichni doma si teď pustili televizi a taky z něho mají legraci. Ta myšlenka ho šokovala. Filmují ho! Několik milionů lidí sleduje každý jeho pohyb. Čekají, co bude dělat. Má utéct? A je jich opravdu několik milionů? Nemohl se odlepit z místa. Drželo ho před televizí lepidlo tolika očí! Měl pocit, že pokud se odtrhne a vystoupí ze záběru, rozpustí se jak sněhová vločka. Ale přece jen – musí něco udělat. Ty oči čekají. Roztřesenými prsty si na sobě začal urovnávat šaty. Pokusil si zapnout poslední zbylý knoflík, i když věděl, že se mu to nepodaří, protože dírka byla dávno rozpáraná a knoflík vyklouzával. Bezděky si uhladil vousy a prsty si pročísl vlasy. Dokonce se pootočil trochu vpravo, aby schoval roztržené místo nad loktem.

Tak dobře… Když se rozhodli bavit se této poslední noci století zrovna s ním. Když nemají nic lepšího na práci. Právě s ním. Nikdy – ani v tamtom předešlém životě – nebyl v televizi. Lidé, co se objevují na obrazovce, jsou z jiného světa. No, v skrytu duše jim vždycky záviděl. Dokonce přemýšlel, co by řekl, kdyby ho náhodou zastavili, jen tak na ulici, zastavují přece kdekoho a pokládají ty nejobyčejnější otázky. Tak třeba – jste spokojen se současným životem? Ptají se přece takhle. Připravil si různé varianty odpovědi. Nikdy ho nezastavili. A teď o dnešní tak důležité noci je zlatým hřebem večera.

Představil si je – mnoho mužů a žen, teplé pokoje, konverzace, pobíhající děti, hodně pití, svíčky, umělé vánoční stromky, popcorn. A on – mnohonásobně zmnožený v každém domě. Má mluvit, spíš začít mluvit, ukázat jim, zač je toho loket. Vynadat jim. Pořádně sprostě vynadat, jak to dělal celý život v duchu. První slovo, které pronesl, udivilo i jeho samotného.

Haló… Je tam někdo? Ticho. Blbost. Kdo čeká, že mu odpoví? Ne, ne, začne jinak!

Dobrý večer vám všem! Toto je poslední noc… Ach, Bože, jak to zmákli ti, co každý večer četli zprávy! Není to jen tak. Veškerý jeho vztek se rozplynul. Bezmocně se rozhlédl. Podezřele pustá ulice, což ovšem není nic divného, má-li tvořit dekoraci.

Podívejte se, já… jsem tady na ulici.. nevím, kdo mě filmuje. Určitě se někde stala chyba. Nevím, jak vás mám bavit. Jestli se na mě teď dívá má žena, má bývalá žena, víš… není to vůbec tak zlý… mám se dobře.

Teď se odpojím a vymyslím něco vtipnýho. Jen minutku. Ať pustí reklamu.

Otáčí se zády a vytahuje z kapsy flaštičku, zvedá ji, upíjí.

No vida, hned je to lepší. Beztak byly novoroční programy vždycky strašně pitomý. No jo, pitomý byly. Když jsem byl malej, moc jsem si přál vlízt do televize. Chtěl jsem se tam protáhnout, zrovna když dávali nějakou indiánku, a navždycky tam zůstat - v nějakým filmu o indiánech. Teď si říkám, ještě že jsem to neudělal, protože ty filmy byly vlastně enderácký, vzpomínáte si, ne? Padělky. A celej život v nějaký napodobenině, ostatně… Ale to je asi k Novýmu roku smutný. Vymyslím teď nějakej… Znáte ten o mužským, co… Ne, raděj ne, ten je to pro televizi trochu sprostej. Nebo ten, jak si jednovaječný dvojčata povídají v matčině břiše a jeden křičí, hej, co je venku, jakej ten život bude? Dostal hroznej strach. A druhej mu odpovídá: jdi do prdele… promiňte… copak to někdo ví, nikdo se odtam nevrátil. No, nebylo to moc vtipný.

Ani nevím, kolik je hodin. Možná zbývá pár minut do půlnoci. A vy teď čekáte novoroční projev… Ale nikdo nejde. A mě nepřerušujou. Nevim… Měli by pustit hudbu. A měl by sem přijít prezident. Nevidím ani kamery. Četl jsem, že už můžou všechno natáčet z vesmíru. Letí si nějaká stanice a filmuje tě a tebe to ani nenapadne. Myslíš si, že tě nikdo nevidí, vykračuješ si nebo zkoušíš ukrást ze stánku noviny, no, a oni tě sledujou a filmujou. Vidí i v noci. Jsou takový přístroje. Kdosi říkal, že koukají s prominutím dokonce na hajzlu. Jestli vás to nebaví, vypněte prostě televizi. Nevím, jak dlouho mám mluvit. Jestli mě přijde někdo vyměnit… Čestný slovo, nevím. Prostě jsem šel kolem. Ani… nevim, co říct. Mohl bych někoho pozdravit. Mám jen jednu starou tetu, tatínkovu, dej mu Bůh lehký spočinutí, sestru. Ale ta nemá televizi. Bože, jakou by jen měla radost maminka, kdyby mě mohla vidět. No, teď jsem si vzpomněl na jednu novoroční příhodu. Na chvilku si sednu, protože je tady strašná zima.

Když jsem byl malej, každej rok jsem tajně psal Dědovi Mrázovi o fotoaparát. Měli jsme jednoho souseda a ten chodil celej den s takovým foťákem na koženým řemínku fotit svatby. Moc jsem si přál zrovna takovej. A každém rok jsem psal. A tajně jsem chodil dopisy házet na poštu. Bez známky, jen tak. Nikdy jsem foťák nedostal. Dostával jsem svetry, knížky, balón, jednou dokonce pistolku na kapsle. Ale já jsem chtěl foťák. Tak jsem si ho přál, že se mi o něm dokonce mockrát zdálo. Nikomu jsem to neřekl a čekal jsem. Už jsem i známky lepil na obálky – a zase nic. To, co si moc přeješ, nikdy nepřijde. Ale není to tak. Horší je, že to tak není. Jednou v zimě – právě jsem se vrátil z vojny – zapomněl jsem na foťák a vůbec na všechno a zůstal jsem na Novej rok sám. Někdo klepe na dveře, ale já jsem nikoho nezval. Otevřu a tam stojí Děda Mráz. Má odlepenou bradu, jsou mu vidět nohavice od kalhot. Vy jste, ptá se, ten a ten? Jo, říkám, to jsem já. A on se začne přehrabovat v pytli a vyndá fotoaparát – v koženým pouzdře s řemínkem přes rameno. Starej typ Zenitu. Zrovna ten, co jsem si kdysi přál. Podal mi ho a šel. Stál jsem jak zařezanej. Rozběhl jsem se, abych se ho zeptal, kdo mi to posílá, ale už byl pryč. Tak jestli tohle není zázrak! No, třeba jsem se někde prořek, na vojně jsou všelijací vtipálci a třeba ho poslali z legrace. Ale dárek přišel. O deset let později. O deset let… Držel jsem ho v rukách a bylo mi to tak líto, ale tak líto. Sedl jsem si a brečel, brečel jsem a nevěděl, proč brečím. Proč jsem ho nedostal – ten foťák – před deseti lety? K čemu mi teď je, co si s ním mám počít? Když se ti něco nesplní hned, když to chceš, raděj ať se to nesplní vůbec! Zrovna jako teď. Celej život si tě nikdo nevšimne, natož aby tě takhle natáčeli a zrovna na Novej rok…

Rachot z balkónů a petardy mu nečekaně usekly řeč. Pochopil, že začíná nové století, ale nikdo nepřicházel, aby ho vyměnil. Musel tedy pokračovat ve vysílání. Měl poslání. Vítr zesílil, sníh už nepadal něžně, ale zběsile vířil nad chodníky. Už nemluvil, jen tak stál a díval se na obrazovku, dával podobu tomu proti sobě, udržoval ho, jako se udržuje hasnoucí oheň.

Ráno ukazoval jediný zapnutý televizor ve výloze, z těch reklamních se zabudovanou kamerou, schouleného člověka s koleny pod bradou a s doširoka otevřenýma očima. Na ulici před obchodem nebylo živé duše.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2046x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce