Toussaint, Jean-Philippe: Autoportrét (v cizině) 2

Toussaint, Jean-Philippe
Autoportrét (v cizině) 2

ukázka beletrie zahraniční

Seděl jsem ve společnosti profesora H. v koutku na zastřešené zahrádce kavárny, jež nabízela výhled na hlavní vchod nádraží v Naře...

Jean-Philippe Toussaint: Autoportrét (v cizině), překlad a doslov Jovanka Šotolová, nakl. Dauphin, 2002

Nara, historické hlavní město Japonska
Seděl jsem ve společnosti profesora H. v koutku na zastřešené zahrádce kavárny, jež nabízela výhled na hlavní vchod nádraží v Naře. Vyhlíželi jsme tři osoby, s nimiž jsme tu měli schůzku. Jak tajní, skryti za prosklenou stěnou, před sebou pohozený otevřený starý výtisk Japan Times, pomalu jsme míchali lžičkami v šálcích a nepříliš soustředěně pozorovali prostor, kde spěchaly stovky lidí, a snažili jsme se najít v davu Charlieho nebo Rémiho, přičemž já se pokoušel mlhavě si představit, co bude zač ta dívka, s kterou mě chce profesor H. seznámit (obdivovatelka, jak řekl, kéž by měl pravdu).

Vášnivý frankofil a šikovný dohazovač pan profesor H. naplánoval v Naře na dnešní den setkání tohoto kvintetu, aby se nám pochlubil tradičním svátkem, On macuri. Poslední přípravy byly v plném proudu: pár chlapíků ve fundoši a dlouhých modrých ponožkách v barvách jejich bratrstva přebíhalo s kopím v ruce přes esplanádu a dohánělo čelo průvodu, který už vyrazil. Když bylo naše kvinteto konečně pohromadě, rychle jsme se v prudkém dešti představili a opustili nádraží. Zaujali jsme postavení na horním konci jedné svažující se ulice a vyčkávali příchod průvodu, Rémi a profesor H. pod širokým černým deštníkem, Charlie a má obdivovatelka namáčknuti pod menší, průhledný, a já trochu stranou, s rukama v kapsách, hlavou skloněnou, černou čepici přes uši. Brzy se objevili první jezdci, za nimi dlouhý mlčenlivý průvod, nesoucí obrovské válečné korouhve, které se kroutily ve větru a plihly v dešti. Před námi pomalu postupovali vznešení samurajové ve vykládané zbroji, v jejich stopách kráčely stovky komparsistů, všichni oblečeni do skvostných kostýmů, modrého a nachového hedvábí nařaseném na prsou, jež jim déšť lepil k tělu, promáčel, oděvy těžkly, barvy postupně opouštěly látky a stékaly na zem do potůčků v modrobílých prokřížených pramíncích. Bez hnutí, s vyhrnutým límcem kabátu, pár kapek klouzajících po nose a po tvářích, díval jsem se na poslední zadýchané statisty, kteří ve zmáčených sandálech stoupali pěšky ulicí, ohnutí pod proudy vody, které stále sílily: prudký a hustý liják byl jak posuvná stěna vlhka, již vítr protáčel pod černým bouřkovým nebem. Tří nebo čtyřleté děti s šavlemi za pasem, jež se cupitající matky zaplétající se do promočených kimon snažily schovat pod slunečník, který se ale v poryvech větru obracel, stoičtí, chladnokrevní staříci seděli s kamenným výrazem na koních, které stoletý stájník držel oběma rukama za uzdu, když zvíře, pokoušející se náhle utéci, se v ulici postavilo na zadní, ržálo na bouřku a řičelo v rozhořčení na nemilosrdnost nebes (škoda, že prší, co, řekl jsem, nakloniv se k profesoru H.).

Po obědě, když jsme se v neustávajícím dešti vrátili do centra, nechal jsem ostatní vpředu a kráčel jsem po boku své obdivovatelky. Připravila si pro mne celou sérii otázek, o mé práci a mých postupech, mých zálibách a koníčcích. Měl jsem dojem, jako bych spíš poskytoval intervieuw, než si v klidu povídal se slečnou cestou z oběda. Nejen že jsem se místo poklidného zažívání smažil v palbě jejích neodbytných dotazů, má společnice navíc zůstávala ledově chladná vůči všem mým pokusům přehrát její nezlomnou vážnost jakýmkoli humorným kouskem (nesmála se, ani se neusmála), a jak jsem tak mluvil, brzy mi to došlo: nerozuměla francouzsky, nebo jen trošičku (a hlavně měla špatnou výslovnost, musel jsem se věru hodně snažit, abych porozuměl alespoň slovo z toho, co povídala: říkala například „uéh“ namísto „peur“, z čehož se mi překvapením zvedlo obočí, a dlouho jsem přemýšlel, co bych jí tak mohl odpovědět). Abych zmírnil případný urážlivý dopad, jejž by mohly tyto moje poznámky na účet mé obdivovatelky vyvolat, musím uznat, že úvod do problematiky se jí vskutku vyvedl, když mi řekla, že mé knihy na ni působí stejně blahodárně jako čínská medicína: i ta, aniž by užívala nějakých neobvyklých postupů, jí vždycky dělá zvláštním způsobem dobře. Ta metafora mě moc potěšila (čínský lékař, no podívejme, co já vlastně jsem), kráčel jsem vedle ní podrážděně, lehkým a bezstarostným krokem, skočně a dovedně jsem se vyhýbal četným kamzičím bobkům rozmístěným jak korálky v růženci po cestě (jak říkám, v Naře je to samý bobek), když tu jsem, pokračuje v chůzi, ucítil, že na mě upřeně hledí. Pak jsem dokonce prchavě odtušil, že mi vyzná lásku. Víte, vůbec jsem si vás takhle nepředstavovala, podle vašich knih, přiznala potichu. (No co jsem říkal.) Ne? povídám, pln zvědavosti, přičemž jsem jemně pohladil po krku jednoho daňka. Kdepak, povídá, myslela jsem si, že jste menší, chytřejší a hezčí. Menší a hezčí! chytil jsem daňka za kůži a nenápadně ji drtil mezi prsty, abych ztišil svou nervozitu. Jak se některé úspěchy mohou někdy zakládat na obrovských nedorozuměních. Ne ne, bělejšího, chtěla říct, bělejšího (asi bledšího). Špatně jsem slyšel (vyslovovala francouzské „blanc“ jako „bleu“, což mohlo samozřejmě způsobit jistá nedorozumění, bílý, či modrý, to je rozdíl). Pokračovali jsme dál v cestě, já nespokojně nakopl starý papír, co se válel na zemi. Představovala jste si, že jsem chytřejší? povídám konverzačním tónem. Ano, řekla. Kráčeli jsme dál bok po boku. Otočil jsem se k ní a upřeně si ji prohlížel (ne, opravdu neuměla moc dobře francouzsky). Mohli bychom se třeba projít kolem řeky, povídá (a-ano, proč ne, povídám, jak chcete). Projít se kolem řeky!

Když jsme se vrátili, profesor H. nejdřív prozkoumal oblohu a předpověděl déšť a potom nám nabídl, že bychom odpoledne spíš než tradičnímu japonskému umění nebo návštěvě chrámu Šin Jakušidži nebo svatyně Kasuga taiša (ráno už jsme viděli Tódajdži) mohli věnovat lidovějšímu představení, ačkoli, podle něho, stejně poučnému, totiž striptýzu. Od toho okamžiku neměl stání, jen aby se zbavil jediné přítomné ženy, mé obdivovatelky. Považoval za vhodnější ji do takového dobrodružství nezatahovat, neboť i když byl připraven namočit do svých čuňačinek nás, zahraniční hosty (viditelně jsme byli jen jeho zástěrka), zachovával pořád smysl pro konvenci a měl tolik vychování, že vyčkal odchodu slečny, trochu ho i uspíšil, než nás zavedl do svých temných uliček. Vy se teď budete muset vrátit do Kjóta, Jošiko, řekl jí, dívaje se pokrytecky na hodinky. Chcete-li, doprovodím vás, navázal Charlie (já zrovna striptýz…, povídá, zahákli lokty a odcházeli společně směrem k nádraží). Jediné a poslední zdržení, jemuž ještě musel profesor H. čelit, než našim jménem utiší své nepřiznatelné úmysly, bylo přání, jež jsme s Rémim vyslovili, totiž ještě před tím jeho striptýzem obstarat nějaké vánoční nákupy. Jen jsme nakoupili, když už si musel myslet, že konečně došel konce svého utrpení, chtěli jsme ještě zaskočit do obchodu, kde jsme údajně mohli nakoupit pravé ručně vyrobené papírové lucerny. Jen co jsme se tedy vybavili každý jednou z těch nákladných luceren, ruce obtěžkané dvěma velkými papírovými taškami plnými vánočních dárků pro naše ženy a děti, parádou a brožemi pro naše holčičky, sandály, vonnými tyčinkami, bibeloty a laky, stáli jsme u kasy striptýzu. Koupili jsme si lístky a vešli do pochybné tmy jakéhosi starého divadla, kde to bylo cítit močí a fermentovanou sojou, pokračovali jsme tmavou chodbou s obscénními kandži a do dálky se táhnoucími kana, kde tu a tam, v černotě, ležely opuštěné zbytky velkých rozmlácených automatů na pivo, které kdysi nabízely plechovky značky Kirin a Sapporo. Profesor H. už to nemohl vydržet, jen jsme vešli do divadla, zapomněl na nás. Profesore, profesore! křičeli jsme, chtěli ho ještě zachytit, ale bylo pozdě, zmizel. A tak jsme se s Rémim s taškami plnými dárků vydali dál do temné spleti divadelních chodeb, až jsme došli na smrduté hajzly, kde bylo cítit stejně tak čurání jako miso, hovna i polévka, na zdech byly přišpendlené fotky asijských nahotinek špatně nachystaných obkročmo na velkých japonských kubaturách. S nezúčastněným výrazem jsme se vyčurali, nos přímo u výfuků těch velkých mašin, zadržujíce dech (docela prima místo to bylo), potom jsme i my vešli do sálu se striptýzem, kde v červenavém šeru končila své číslo prvosenka na scéně lemované zrcadly a závěsy, osvětlené nepřímo falickou nitkou červeného bodového reflektoru. Nehlučně jsme prošli sálem a přidali se k profesoru H., jenž nevyšel z tempa, jen mrkl naším směrem a šeptl cosi na přivítanou, vyzval nás, abychom si přisedli na dvě volné židle vedle něho. Odložili jsme tašky s vánočními dárky do tmy vedle sebe, pěkně je rozložili z obou stran našich židlí, a pak jsme zvedli hlavu k jevišti, kde úplně nahá striptérka seděla na zemi, nohy roztažené, a zaváděla si červený ping-pongový míček do pochvy, nechala ho vyskočit jak zátku od šampaňského, flop, pomalu jí spadl na břicho, zas si ho strčila do díry, po celou seanci tak reaktivovala svůj intimní bilboket. Po této gymnastice vzdávající hold její pružné anatomie (není co dodat, v duchu jsme jí několikrát zatleskali) popošla ke kraji scény, doširoka nohy roztáhla divákům v první řadě před nosem a nabídla jim hadřík z průsvitného igelitu, aby si osušili prsty, kdyby jim náhodou přišla chuť strčit jí je do vaginy a chvilku se tam volně pohrabat. To odpoledne bylo v divadle publikum velice různorodé, každý přišel přiložit ruku k dílu, byli tam mladí i staří, dva elegantní, dobře oblečení obchodníci, tři nebo čtyři zle se tvářící japonští mafiáni, soustředění, zdatní slídilové s ksichtem syfilitických zloduchů, jeden bledý chlápek chorobného vzezření s baseballovou kšiltovkou a takovou tou maskou z bílé gázy, aby se ochránil před mikroby. Striptérka, aniž by ztratila svůj věčný vstřícný úsměv americké moderátorky asijského původu, nadále lákala obecenstvo, nohy roztažené z okraje jeviště, jako by si vůbec ani nevšimla třech chlapů, kteří jí hnětli prsa a dělali ve vagině s vytrvalostí jednorukých, tupých kolovrátků, mimochodem jim znovu a znovu osušovala konečky prstů a přemisťovala se maličko stranou, aby dala možnost dalším divákům užít si hlubin její duše, balíček potřebných průhledných ubrousků měla pořád při ruce, a ten mi ze všeho, v celém tom dobře naolejovaném rituálu, připadal být nejodpornější. No dobrá, veselé Vánoce.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2443x

Inzerce