Lainšček, Feri: Halgato

Lainšček, Feri
Halgato

ukázka beletrie zahraniční

Ráno oslí spřežení znovu hrkalo vesnicemi, na které se Halgato pamatoval z předchozích cest. Ale tentokrát Bumbáš nerozkládal brus, ani když ho některá hospodyně zastavila a pěkně prosila. Vím, paňmámo, vím! odmítal jednu po druhé...

Halgato
Feri Lainšček
: Halgato. Přel. Aleš Kozár. Dauphin, Praha 2004

Ráno oslí spřežení znovu hrkalo vesnicemi, na které se Halgato pamatoval z předchozích cest. Ale tentokrát Bumbáš nerozkládal brus, ani když ho některá hospodyně zastavila a pěkně prosila. Vím, paňmámo, vím! odmítal jednu po druhé. Nože jsou tupé a hrnce děravé – je to staré železo a jde do háje – já se ale nemůžu rozkrájet na tisíc kousků. A protože se nemůžu rozkrájet, je správné, že jdu nejdřív tam, kde mě potřebují nejvíc, vymlouval se a vykrucoval. Podívejte se, sahal do vnitřní kapsy pro obálku, kterou pochopitelně nerozbaloval, dokonce si pro mě poslali poštou, generální tajemník osobně napsal ten dopis: ‚Přijeďte, pane Bumbáši, ihned přijeďte! Všechno je tupé, všechno je děravé, žere nás rez! Zkrachujeme, všechno prohospodaříme, pětiletka je ohrožená, jestli nás hned nezachráníte!‘ A co mám dělat? Jistěže je zachráním! Pánbůh pomáhej! Ještě by si na mě někdo u Tita stěžoval! nakrucoval si kníry a svižným krokem kráčel před vozem, aby ho nevolali za prací. Za zatáčkou si pak tleskl, nahlas přikyvoval a smál se. Tak, tak! hrozil jim nazpátek. Teď si můžete naříkat! Teď si rvěte vlasy na hlavě! Ještě po kolenou se budete za mým brusem plazit, tak vám budu chybět!

Halgato dlouho uvažoval o myšlence, kterou nakonec přeci jen vyslovil: Stejně nevím – nevím, jestli je to správné?

É! zpražil ho Brusič pohledem. Samozřejmě že ano. Máme eso v rukávu. Nikdy jsme ho neměli. A teď ano.

Nevím – nevím!? znovu se chlapec dlouho rozmýšlel. Možná že ano. Možná že ne. Ale musíme vydělávat pro Pištiho.

Nakonec Bumbáš svedl osla ze silnice a pak po polní cestě na nějaký dvůr. Domeček, který byl zakrytý kaštanem a na jehož střechu se nakláněly početné koruny ovocných stromů, byl nevelký, ale útulný. V prosklené verandě kvetly barevné květiny, po stěnách se pnul svlačec. A Halgato se divil a divil, když si všiml, že tady bydlí Cikáni.

No, Zavřiočko? ten jeho údiv starému lichotil. Co tomu říkáš, Zavřiočko? Co ty na to, Zavřiočko? dloubl ho pod lopatkou.

Chlapec samozřejmě nechápal.

Čím víc se díváš, tím víc se ti šíří oči, dělal se Bumbáš tajemným. Čím víc přemýšlíš, tím víc tě bolí mozek. Ale tohle stejně nepochopíš: takový statek si ze všech Cigánů může postavit jenom Bážika.

Chlapec stále ještě nechápal.

Bážika Joška, dodal Brusič. Bážika Joška Muzikáš!

K Bážiku Joškovi nemůžete. Bážika Joška odpočívá! odpověděl suše svátečně oblečený muž, který jim vyšel vstříc.

Ech! zabručel Bumbáš. Nemůžeme? Štípl se do nosu a snažil se skrýt nespokojenost. Pěkně prosím – pěkně prosím, smekl klobouk. Vstávali jsme v noci. Půl noci a půl dne jsme na cestě. Stejně tolik, to se rozumí, budeme potřebovat na cestu zpátky. A jak by se nám šlo s pomyšlením, že jsme nic nevyřídili?

Ano! přikývl ten druhý. Těžko se vám půjde. Protože jste bosí a koně nemáte, řekl, přestože byli obutí a měli osla. Ale co jsem řekl, to jsem řekl. Bážika Joška odpočívá a chraň Bůh, aby ho někdo vyrušil, když odpočívá!

Dobře, připustil Bumbáš. Dobře – tak počkáme. Počkáme, jak dlouho bude zapotřebí! zlostně si narazil klobouk a vrátil se k Broučkovi.

Cože!? ozval se ten muž.

Co – co? ohlédl se Brusič, který vzteky už zase viděl rudě. Vypřáhneme. Necháme zvíře napást. Nohy si odpočinou. Pak už bude večer. A jak by mohl Bážika Joška v noci spát, když teď celé odpoledne odpočívá?

Ten druhý se kousl do rtů a dlouho vytřeštěně hleděl na příchozí. Viditelně váhal, jestli má zkusit jinou výmluvu nebo je rovnou vyhnat. Co jste to za zatracené Cikány!? mačkal prázdno v dlaních. Bážika Joška nic nedává jen tak pronic zanic! Bážika Joška nesnáší žebrotu! Bážiku Jošku už to připravilo o nervy a vy chodíte pořád znova! Od úst by mu trhali, z kůže ho svlékli, i z řiti by mu chlup vyšťárali, všechno, všechno by odnesli a sežrali, dokud by nebyl Bážika Joška zase největší chudák!

Bumbáš lapal po dechu, aby nevlídnému Cikánovi vysvětlil, proč vlastně přišli. Ale vtom se mezi kmeny ovocných stromů přišoural stařec. Nahrbený a drobný, kvůli kulhavé noze se stále jaksi nakláněl na stranu; proto si za chůze pomáhal černou, měděnými kroužky okovanou holí. Pomalu se k nim blížil a sledoval je jednoho po druhém zvědavě jako ptáček. A i když si Bumbáš sňal klobouk a uklonil se mu, nejprve se zastavil u svého podivného strážce a dlouho ho měřil pohledem. Ej, ej, Klantoši, Klantoši! vrtěl hlavou. Slyšel jsem tě, všechno jsem slyšel! Zase lžeš, zase lidi odháníš! Děláš ze mě příšera, vydáváš mě za odporného lakomce! pohrozil mu holí. Ej, Klantoši! Příchozímu se ani pořádně nepodíváš do očí a pak se mi snažíš namluvit, že jsi ho vyhnal, protože jsi už zdálky viděl hříšnou duši!

Tak, tak, Bážiko Joško Báczi! snažil se Bumbáš využít příležitosti. Jsem žebrák, ale nepřišel jsem pro almužnu. Šel jsem půl noci a půl dne, ale nepřišel jsem kvůli sobě. Tady toho malého, toho ?? jsem vám přivedl!

Starý Cikán vyndal z kapsy velikánský kapesník, rozprostřel ho a dlouho si jím utíral nos. Pak ho zase pečlivě složil, vsunul zpátky do kapsy a dlaní si urovnal sako. Vidím, vidím, že jsi mi ho přivedl, pohlédl na chlapce. Jen to mi zatím není jasné, proč jsi mi ho přivedl?

Nebudete věřit, Bážiko Joško Báczi! Brusič točil kloboukem. Malý hraje!

A!? šlehl okem stařec, který byl viditelně překvapen.

Ano! přešlapoval Bumbáš. Už odmalička hraje. Moc hraje.

Úúú! ožil Bážika. Já jsem si myslel, že je hluchý nebo slepý. I já jsem si to myslel, a to nejsem ukvapený jako Klantoš.

Ano! otálel teď Bumbáš. Malý je svůj a podivínský, ale stejně hraje. Opravdu krásně hraje. Opravdu, Bážiko, Joško Báczi, kdybyste si ho chtěl na chvilku poslechnout? Kdybyste si ho chtěl aspoň trošku vyposlechnout?

***

Stařec seděl na verandě a slastně potahoval z fajfky. Pak přikázal Klantošovi, aby mu přichystal housle.

Bumbáš poposedával na lavici, mačkal a zase uhlazoval klobouk a neustále vzdychal. Kdybyste vy, Bážiko Joško Báczi, který jste hrál ve všech hospodách v Uhrách, Bačce i Banátu, kdybyste vy malého jen do jedné takové hospody dostal, byli bychom za vodou, úpěnlivě ho přemlouval. Kdybyste vy, Bážiko Joško Báczi, který jste dával dohromady všechny cikánské bandy a vedl je, kdybyste vy malého jenom do jedné takové obyčejné bandy postrčil, pak by vám naše huby do smrti podrážky líbaly, pokračoval, přestože ho stařec poslouchal jenom jedním uchem. Kdybyste vy, Bážiko Joško Báczi, který jste se svou muzikou ženil venkovské i městské i urozené pány, kdybyste vy malému jenom jednu takovou hostinu sjednal, já bych vám z každé takové hostiny přinesl svatební dort… Ne a nepřestal, i když už stařec pobrnkával a vůbec už ho neposlouchal.

Halgato pochopil, že ty jeho modlitbičky nejsou starci po chuti. Ale co mohl s Bumbášem dělat – Bumbáš byl Bumbáš. Někdy tak moudrý, že by mohl chodit v doprovodu popa. Někdy zas tak připitomělý, že se mu ženské v Lacki Romo smály. Pak zase prchlivý, že se musel štípat a kdyby to bylo možné, nos i uši by si ukousal.

No, muzikáši! obrátil se stařec nakonec k chlapci. No, tak si poslechneme, jací ptáčci v tobě zpívají!?

Halgato se nahrbil. Nadechl se. Jen stěží se přemáhal, aby zase nepřivřel oči. Housle, které mu Bážika Joška podával, mu totiž připadaly příliš velké, příliš černé a podivné.

No, no! pobízel ho Bumbáš. Zatraceně, zatraceně, zatraceně! mačkal klobouk. Co bude – co, co, co bude!?

Ne! stařec mávl rukou. Nechme ho! Má pravdu! Dobře, že se drží zpátky. Dobře, že váhá. Dobře, že čichá. Pravý muzikant nesáhne jen tak po cizím nástroji.

Chlapec mu byl za to povzbuzení vděčný. Ale navzdory té vděčnosti raději rozmotal látku a vzal do rukou své bílé housle.

Fúúú! vydechl Bážika Joška a kousl do náústku, až se dlouhá dýmka zatřásla. Fúúú! pak si ji rychlým pohybem vyndal z úst a udeřil s ní o stůl, až vylétl popel. Tohle přeci! – celý vyměněný se sklonil nad chlapcovými houslemi – tohle je přeci Bílá vrána!? Pak si naježeně poposedl, bez hole napůl vstal, zadíval se na Bumbáše… Klantoše… chlapce… a zase na housle. Tohle přeci! - po chvíli se posadil, ale z houslí nespustil oči – tohle přeci nemůže být pravda, že by to byla Bílá vrána!?

Bážiko Joško!? přiskočil Klantoš a přidržel ho u stolu. Já jsem věděl, že to nedopadne dobře!

Co – co jsi věděl!? rozkřikl se stařec a tloukl ho po rukou. Ty, ty, Klantoši, ty hadí prde! třískl ho i okovanou holí, až musel, pitomec, úplně zmizet z verandy a ze schodů jako pes sledoval, co bude.

Ale Bážika Muzikáš se jenom naklonil nad bílé housle.

Líbal je pohledem, hladil otevřenou dlaní. Palcem přejel po nejtenčí struně, pak i po těch ostatních. Úplně zblízka nahlížel do dutiny, kde nebylo nic než tma. Šeptal dovnitř. Naslouchal. Dlouho a dlouho jí foukal do duše. A znovu dlouho a dlouho naslouchal. Dokud nakonec nezačal pokyvovat.

Je, říkal si.

Je to ona.

Bílá vrána.

V tichu, které se rozhostilo na verandě a všude okolo, si zase připálil vyhaslou dýmku. Opojně vdechoval její bílý dým, její chuť a vyplivoval přebytečné sliny. Plival po stole, po podlaze a sem tam i Bumbášovi a Halgatovi po nohách. Ale necouvli; jeho údiv je úplně uchvátil.

Znal sem toho, jemuž byla Bílá vrána souzena, zašeptal stařec nakonec. Nikdy nehrál v žádné cikánské bandě, protože jsme ho mezi sebe nechtěli. Musel si jít svou cestou, i když to byl velký muzikant, vyprávěl stařec tiše – tak tiše, že ho bylo stěží slyšet.

Byl to opravdu nešťastný Cikán.

Jmenoval se Maryška.

***

Ano!

Ten Maryška nikomu neřekl, co a jak se ve skutečnosti stalo. Někteří říkali, co jim vyprávěli druzí, šeptal Bážika Joška Báczi. Jedněm to připadalo úplně věrohodné, jiným neuvěřitelné. Ale nepochybné je, že první válka si vzala Durlo Oláha, který je teď na onom světě tolik, co je mně let. A že si pak nezměrný smutek – nebo ještě nějaká jiná skrytá nemoc – po letech vzala taky jeho ženu Pavlici. A že po nich zůstaly opuštěné a nešťastné děti – starší Maryška a Jušiška, která byla o nějaké tři roky mladší. Stalo se taky určitě to, že srbští četníci roku dvaatřicet na hranici zabili maďarského primáše Zoltána Borbályho Zingaruse, který na černo přenášel přes hranice nejspíš víc zlatých než obyčejných peněz. Zlaté stejně jako ostatní peníze mu sebrali. Dlouho po četnických magacínech kolovaly jeho housle. O nich hloupí Srbové neměli ani tušení, že stojí za víc než všechny jeho peníze.

Ano!

Byly to pravé černé, pouhým leštidlem na boty napuštěné housle, jaké jsme na téhle straně hranice viděli jen zřídka!

Ano!

Byly takové jako tyhle moje, ale ještě lepší. Každému, kdo něco takového jen jedinkrát slyšel, přeběhl mráz po zádech. Proto není divu, že jsme si je my všichni cikánští muzikanti chodili prohlížet. Že jsme jako děti nakukovali přes okenice a jako malí přemlouvali četníky, aby nám je ukázali zblízka. A tak stoupala jejich cena také v očích četníků. Jenže my Cikáni jsme neměli peníze. Co by si počali ti velkomožní Srbové s našimi almužnami, když mohli každého pašeráka a zběha s tichým souhlasem státu zabít a obrat do mrtě? Co by dělali vznešení Srbové s našimi ubohými husami a slepicemi, když jim lidé z vesnice přinášeli stokrát tučnější pečínku? A koneckonců co by dělali s našim kradeným zbožím, když nás kvůli tomu mohli po libosti honit a brát nám ho?

Ano!

Ale vzpomínám si dobře: byl tam jeden mladý srbský četník Jovo Lukić Jovica, narozený někde u Niše. Není to žádné velké tajemství: jako všichni srbští četníci rád pokukoval po našich holkách. A do malé Jušišky – možná proto, že za žádnou cenu nechtěla – se tak zakoukal, že jejímu bratrovi za ni slíbil samotné černé primášovy housle.

Ano!

To je ten příběh.

Ten příběh není vůbec hezký.

Bůh jim odpusť, Jovici Srbovi i Maryšku Cikánovi!

Té noci přivedl ten bratr pod nějakou záminkou svou sestru do Pétarnovy bučiny nad hranicí, která ještě dneska sice hůř, ale mlčky roste. Tu noc mu za ni četník výměnou předal černé housle mrtvého Zoltána Borbályho Zingaruse, o jehož velké muzice se ještě dnes vyprávějí legendy. Ano, tak to bylo – a co se stalo pak!? Snad se ten bratr radoval z houslí a neměl tušení o sestřině úzkosti? Snad ten bratr naslouchal houslím a oslyšel sestřin křik? Snad – jak byli přesvědčeni ti, kteří mi o tom vyprávěli – skutečně s muzikou usnul a spal až do rána, kdy byly housle už bílé. Protože tu noc se totiž stalo to, že večer byly černé a ráno už bílé.

Ano!

Takové! Bážika Joška Báczi vzal poprvé chlapci housle z rukou. Protože tohle, právě tohle jsou ty housle! zvedl je, znovu pohladil a přivoněl. A když je ten bratr takhle zrána spatřil, určitě už tušil, že je v nich navěky zapsán zlý skutek. Protože to děvče našli odpoledne na hranici – zastřelenou dvěma ranami. A i po smrti vinnou, protože to všechno vypadalo, jako by chtěla na černo přes hranici.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2112x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce