Djian, Philippe: Třenice

Djian, Philippe
Třenice

ukázka beletrie zahraniční

Musím říct, že pokud byl někdo, koho jsme nečekali, tak to byl on. Matka se odvrátila a zesinala. Já cítil, jak mi klesá brada. Naposledy, co jsem viděl otce, byly Vánoce.

Třenice
Philippe Djian
: Třenice. Z francouzského originálu Frictions, vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži roku 2003, přeložil Tomáš Kybal. Odeon, Praha 2005

Musím říct, že pokud byl někdo, koho jsme nečekali, tak to byl on.
Matka se odvrátila a zesinala. Já cítil, jak mi klesá brada. Naposledy, co jsem viděl otce, byly Vánoce.
Na okamžik jsme zůstali jako zkamenělí, všichni tři. Pak na mě matka vrhla pohled, jímž mi přikazovala nehnout brvou.
Ve dveřích stál otec. Foukal vítr a za mnou prásklo okno. Otci se za zády houpaly květy akátu jako zvony. U sousedky štěkal pes.
Pak se od něho matka odvrátila. Sklonila se nad dřezem a pokračovala ve své činnosti, aniž pronesla slovo.
A tak otec vešel.
Kulhal.
S úsměvem se posadil proti mně. Zeptal se mě, jestli jsem rád, že ho vidím, a přitom pokukoval po ní. A já moc nevěděl, co mu před ní odpovědět. Jako by hořela, jak zapadající slunce osvětlovalo kuchyňský kout, ale nebylo to jen tím. Takže jsem nakonec jen přikývl. Čím méně jsem měl s matkou potíží, tím mi bylo líp.
„Jdi se podívat ven, jestli tam mám auto,“ řekla mi.
Byl jsem z toho ještě rozrušený. Vstal jsem a převrhl židli. Podíval jsem se na otce, začervenal jsem se a pak vypadl ven.
Před domem parkoval velký bavorák. Pokaždé, když jsem se s otcem setkal, měl nějaké jiné auto. To matčino vedle bylo vyloženě ubohé.
Říkal jsem si, jestli u nás přespí. A když ano, jestli bude spát v mém pokoji. Obešel jsem jeho auto; mělo kožená sedadla a stahovací střechu. Tady se jich takových moc nevidělo. Byl tam dokonce telefon.
Šel jsem se posadit na protější chodník.
Jedenáct, to je fakt věk na houby.
Pak otec vyšel ven. Napadal na jednu nohu. Rozhlédl se kolem. Potom otevřel kufr a vyndal cestovní tašku.
„Máš se, jak chceš?“ prohodil. Co jsme už nežili pohromadě, byla to jeho oblíbená otázka. A moje odpověď byla vždycky kladná. Obyčejně jsme neměli čas si toho moc říct. Nikdy se dlouho nezdržel. A pak, co mu povídat?
Když mě máma zavolala, pozoroval jsem sousedku, jak vykládá svůj kombík. Vítr jí vmetl vlasy do tváře a dvířka si přidržovala zadnicí. Její manžel byl už po smrti.

Otec měl v úmyslu letět nočním letadlem. Žertem prohlásil, že strávit pár hodin pohromadě nás nezabije, ale matka tenhle druh humoru moc neoceňovala. Řekla mi: „Pojď. Jdeme nakupovat.“ Jeho přitom provrtala pohledem. Pár hodin, to pro ni by­lo stále až příliš.
Během cesty mi neřekla ani slovo. Byla tak zabraná do svých úvah, že řídila skloněná nad volantem, s očima přimhouřenýma, jako by najednou byla krátkozraká, nebo jako by najednou padla mlha.
Vlajky hypermarketu pleskaly ve větru. Matka zaparkovala na místě rezervovaném pro invalidy, ale teď nebyla ta správná chvíle otravovat ji s takovými detaily. Jako ji upozorňovat, že doma nic nepotřebujeme. Postarali jsme se o to den před tím. Vypadala vlastně úplně vyřízená.
Nechali jsme vozíček mezi regály. Chvíli trčela před balíčky sušenek, pak na mě pohlédla, divila se, co se to děje, a pak jsme udělali čelem vzad.
Šli jsme do kafetérie. V podvečer se lidi courali sem tam a matka mě pozorovala, jak piju kolu. Dala si nějakého panáka a hned ho do sebe kopla. Brnkala nehty po stole.
„Ty se mnou souhlasíš, viď?“ pronesla najednou. Vysíleným hlasem.
Souhlasil jsem. Někdy jsem si říkal, jestli mě nepovažuje za něj. Jestli mi nehrozí, že dostanu rovnou pár facek. Byl jsem ve střehu. Když se na mě opravdu zlobila, předhazovala mi, že jsem celej táta a že jsem druhý omyl, který v životě spáchala.
„Měl bys se mnou souhlasit,“ poradila mi.
Oči jí teď zářily, a jak si mě měřila pohledem, kouřila cigaretu, ale já dobře viděl, že myslí na něco jiného. Muži po ní pokukovali, ale pro jednou ji to nezajímalo. Já si pro sebe říkal, s čím jako mám souhlasit. A upřímně řečeno nevěděl jsem. Často jsem jí nerozuměl.
Když k nám otec přicházel na návštěvu, ani nestálo zato to zkoušet.
„Mě to tak štve!“ dodala a náhle típla cigaretu. „Kdybys věděl, jak mě to všechno štve.“
Cestou přes parkoviště se mě ptala, proč nic neříkám a jestli s ní souhlasím. A sotva jsme se usadili v autě, pohladila mě po tváři.

Otec si stáhl kalhoty, aby si prohlédl koleno. Matka na to z dálky vrhla neurčitý pohled a řekla mu, že by bylo lepší, kdyby zašel k lékaři. Otec se zašklebil. Matka pokrčila rameny. A pak bez varování popadla otcovu tašku a vyhodila ji ven. Vyrazilo mi to dech.
Ale on nic neřekl. Vstal, natáhl si kalhoty, vrtěl hlavou a šel pro ni. Využil toho, aby si prohlédl okolí, které se utápělo v přítmí a zůstávalo tiché.
Vrátil se a řekl jí: „Nelámej si hlavu.“ Načež na mě zamrkal a šel si zase jakoby nic sednout. Tašku si nechal u nohou. Řekl jí ještě: „Nemáš žádný důvod se znepokojovat.“ Místo odpovědi matka prudce zabouchla kuchyňskou zásuvku.
Doufal jsem, že to nezajde dál. Na Štědrý večer jí musel otec zkroutit ruku. Přivedl s sebou jednoho zraněného chlápka, kterého našel u silnice, a matka z toho udělala scénu a řvala, že to­hle domů nechce. Nedařilo se mu ji zklidnit. A ne, že by to nezkusil, ale ona nechtěla nic slyšet. Nakonec jsme ona i já spali u sousedky. Ani jsme nejedli. Poslaly mě do postele a část noci potichu prodebatovaly. Otec tehdy odešel za svítání. Řídil mercedesku a sněžilo. Tušil jsem, že ho hned tak neuvidíme.

* * *

Když otec telefonoval, matka na mě kývla: „Neseď tady“ a pro něco mě poslala, přičemž na otci spočívala zachmuřeným pohledem. Neměla ráda, abych byl u toho, když telefonoval. Mohla mě zrovna tak poslat se učesat a vyčistit si zuby nebo si uklidit pokoj, i když jsem neměl ve zvyku ho nechávat rozbordelený.
Venku bylo ještě teplé povětří, veřejné osvětlení se mihotalo pod stromy a člověk by řekl, že otcovo auto je úplně nové, bez jediného škrábnutí, jen jen vyrazit jako raketa. Přešel jsem přes ulici a vstoupil k sousedce; její pes vrčel v křoví, dokonce i na mě. Ležela na kanapi, s otevřeným časopisem vedle sebe.
Aniž zdvihla hlavu, otočila poslední stránku a prohlásila: „Já se z tvé matky uřehtám.“ Pak složila časopis a podala mi ho.
Zeptala se mě, jestli je tu táta nadlouho. Pokrčil jsem rameny, že nevím.
Než jsem odešel, sevřela mě v náručí. „Patříš k těm, co nemaj kliku,“ oznámila mi. Vzdychla a dodala: „Akorát že ty sis to nezasloužil.“ Ještě chvíli mě tak držela.
I máma mě někdy takhle zmáčkla, ale nebylo to stejné. Uvědomoval jsem si, že na ženskou vypadá dobře, a věděl jsem, že její manžel je mrtvý. Přesto jsem stál ztuhle jako kus dřeva, skoro na špičkách, zatímco ona mě tiskla v náručí. Myslel jsem, že bych byl taky mohl padnout na starou bezzubou bábu nebo na nějakou šeredu.
Když jsem se vrátil, táta byl ve sprše. Matka vyndala jídlo z mikrovlnky a já si sedl ke stolu, zatímco ona se zase zahloubala do svého časopisu, rychle převracela stránky a příšerně se mračila. Byla tak napjatá, až se šklebila. Nebylo slyšet, jak skřípá zubama, ale docela to tak vypadalo.
Projela časopis, pak sklesla na židli proti mně a upřeně mě pozorovala a skláněla se ke mně s rukama stisknutýma mezi koleny. Zdálo se, že ji zajímá, co si o tom všem myslím, ale na to bych já radši neodpovídal, a tak jsem sklopil oči. Přihrbil jsem se a čekal, až to přejde.
Otec se vrátil s taškou na rameni. Jak si sedal k nám, se zraněnou nohou nataženou na stranu, položil si ji pod sebe. Matka okamžitě vstala, jako by byla na péro. Tak prudce, že se k ní otec ztrápeně otočil: „Co to má za smysl? Řekla bys mi, co to má za smysl?“ Bez vysvětlení si odkráčela rovnou pro cigarety. Někdy se probouzela uprostřed noci, aby si zakouřila. Táhlo se to až do mého pokoje.
Prohlásil, že ze mě dostal hlad. Pak, poněvadž viděl, že matka nic neslyšela a zůstává s cigaretou ve svém koutě, rozhodl se, že se o to postará sám. Aniž by kohokoliv o něco žádal. A mezitím nikdo nepronesl ani slovo.

Později, když jsem šel vynést ven odpadky, přidal se ke mně na chodníku a pozorovali jsme nebe. Nebyl jsem s to najít nějaké téma k rozhovoru.
„Je to zvláštní situace,“ řekl. Ale já nevěděl, jak dál. Měl jsem v hlavě úplně vymeteno. Dokonce se mi nedařilo projevovat zájem o jeho auto. Jak jsem se znal, byl bych potřeboval nejmíň pár dní na to, abych vylezl ze své ulity. Ale s tím se nedalo nic dělat.
Potom jsme šli k sousedce.
„Neměla bys nějaké obinadlo? Na moje koleno. Neměla bys ho náhodou?“ Se psem za zády, který škubal vodítkem, spokojený i zuřivý zároveň. Tenhle pes už nikoho nepoznával. Bylo to tak od doby, co mu umřel pán. Sousedka ostatně uvažovala, že se ho zbaví.
Otcovo koleno oteklo na dvojnásobek. Bylo to čím dál horší. Člověk měl skoro dojem, že mu praskne kůže, ale nezdálo se, že by ho to znepokojovalo. Sousedka našla nějakou mast, kterou si na to zatím může dát, a otec prohlásil, že příjemně chladí a že mu to dělá dobře, a namazal se nejméně polovinou tuby.
Sousedka byla vždycky na straně matky. Podle ní mají ženské držet spolu a někdy je lepší nemít manžela vůbec. Zatímco si otec ovazoval koleno, upřeně ho pozorovala přes stůl, opřená o lokty.
„Věř mi, že se ti uleví,“ řekla mu nakonec.
Otec si znovu natáhl kalhoty. „Nepleť se do našich věcí,“ odpověděl jí.
Doprovodila nás ke dveřím. „A co tvůj syn? Myslíš ty na svého syna? Pomyslíš na něj někdy?“ Otec se tvářil, že neslyší. Pokud jde o mě, byl bych radši, kdyby si takovéhle komentáře ušetřila. Cítil jsem se jako ještě větší blbec.

Než jsme se vrátili, řekl mi, že člověk musí čas od času při­jmout špatnou roli. „Ale nenech si napovídat kdeco,“ dodal. „Neber všechno, co ti říkají, za bernou minci.“
Matka se usadila před televizi. Okamžitě na mě kývla, abych si šel sednout vedle ní. Jako by to bylo jediné možné místo, jediné útočiště, ostrůvek uprostřed oceánu rozbouřeného samotnou přítomností mého otce. A přitáhla si mě k sobě s výrazem výzvy, kterou on radši ignoroval.
Mrkl se na hodinky.
Matka vzdychla: „Máš strach, že zmeškáš letadlo?“ Nalil si skleničku. Já toho využil, abych se podíval, co je na ostatních kanálech, ale prudce mi vytrhla ovladač z rukou: „Hele, to už by stačilo!“ A přitom jsem toho tolik neprovedl.
Otec řekl: „To není důvod, aby ses na něj zlobila. Nezačínej zas.“
Nato matka cosi znepokojivého zachrčela a v očích měla málem blesky: „No ne, do čeho se to pleteš? To bych teda ráda věděla, do čeho se to pleteš!“
Vypil svou sklenku na ex. Ale ona ho nespouštěla z očí.
„Jen mi to řekni. Máš něco proti tomu, jak vychovávámsvoje dítě? Máš mi k tomu co říct?“
Otci poklesla ramena. Zabořil hlavu do dlaní. Bylo zřejmé, že to pro něj byl perný den. Dalo se to velmi snadno vycítit, bylo mu to vidět ve tváři. „Myslel jsem, že se o tom před ním mluvilo,“ zasténal.
Jenže ona změnila názor. Teď to bylo jiné. Bylo to tak. Bylo na ní posoudit, procedila mezi zuby, bylo na ní posoudit, co se může v mé přítomnosti, a co ne. To ona rozhoduje. „Rozumíme si? “ Co se dá nebo nedá říct přede mnou, o to se stará ona.
Otec se zašklebil: „Jo, a co ještě?“ Vymrštil prázdnou sklenku oknem a bylo slyšet, jak se v dáli rozbila o chodník. Pak ještě vyhodil pár dalších, podle mého názoru, aby si uklidnil nervy. V tichu ulice bylo slyšet, jak se tříští na tisíc kousků, z čehož jsem vyvodil, že vítr ustal, nebo skoro.
Matka prohlásila, že může rozbít všechno, že se aspoň zbavíme všeho svinstva, které nás obklopuje. „Jak já toho mám plné zuby!“ dodala.
Načež se v okně objevila sousedka.
„Poslyš,“ houkla na otce, „co tě to bere? Střepy jsou až před mými dveřmi. Nejsi trochu magor?“ A zároveň koukala po má­mě, jestli je v pořádku.
Otec jí zavřel okno před nosem.
Matka ho šla znovu otevřít. Víc vzduchu. Víc vzduchu. Chtěla ho co nejvíc. Jinak se jí rozskočí hlava, tvrdila. Otec jí řekl: „Ne, ale měla by ses vidět, jak jsi navztekaná.“
Pak se obrátili ke mně, protože jsem si právě močil do kalhot.

Opřel jsem se mámě o ramena, zatímco mi stahovala ty pochcané kalhoty. Držela je mezi dvěma prsty, jako nějaké zvíře přejeté na silnici, než jim dala zmizet v kulatém okénku pračky. A pak ta strašná hanba, když mi s dlouhým povzdechem stáhla slipy. Otec sledoval tu scénu od prahu pohaslým zrakem. Najednou neměl nikdo co říct. Měl jsem dojem, že ten příšerný pach moči musí být cítit na kilometry kolem, hůř, než kdybych jedl chřest, bylo to cítit miminem a měl jsem toho plné kecky. Měl jsem chuť si přetáhnout kapucu županu přes hlavu.
Mydlil jsem se a matka mi přitom držela sprchu. Opřená loktem o okraj vany mi s vyčerpaným výrazem nesoustředěně kropila nohy příliš teplou vodou, ale mně se nechtělo ji rušit.
Otec vzal mezitím do zaječích.
Když jsme k němu došli, skláněl se nad svou taškou a prudce ji zapínal. Byla už hluboká noc. Na zahradu svítil paprsek měsíce. Nejspíš se začínalo připozdívat a jemu letělo letadlo. Posadil jsem se na první židli, kterou jsem našel, a on jí teď podával tlustou obálku, ale zůstal trčet jako blbec. S rukou napřaženou k ní, jenomže ona se na něj ani nepodívala a radši hledala cigarety, které někde zapomněla.
Otec upustil obálku na stůl se slovy: „Neděkuj mi. Hlavně mi neděkuj.“
Matka přimhouřila oči a vyfoukla ke stropu proužek modrého kouře. S cigaretou v konečcích prstů učinila gesto, jež zahrnovalo fůru věcí:
„Víš o tom, že chodím makat?“ zasyčela na něj jako had v trávě. „Víš o tom, že nás uživím bez tvé pomoci?“
Otec odpověděl, že je mu to fuk. Že si z toho může nadělat natáčky, jestli se jí zachce, ale že by udělala lépe, kdyby o tom napřed popřemýšlela. Řekla mu: „Nebo třeba aby bylo na tvůj pohřeb.“
Otec se jí vysmál do očí:
„Zaměstnání, to člověk nemá na doživotí. Nezapomínej na to. Víš, zaměstnání, o to se taky přichází. A pak budeš ještě ráda, že tu budu, až budeš nezaměstnaná. Budeš ráda, že tu budu, až tě nějaký vůl vyhodí.“
S matkou jsme na sebe pohlédli, protože jsme mysleli na stejnou věc. Mysleli jsme na sousedku, která sháněla práci už dva měsíce, a znali jsme ve čtvrti jiné ženy, co se celý den motaly od ničeho k ničemu, trávily čas uklízením svého baráku nebo čtením časopisů, a taky muže, co to vykolejilo. Vídal jsem je, když si chodili pro své dítě do školy, a viděl jsem, že to není žádná legrace.
„Stejně tě překvapuje, že si poradím bez tebe. Co? Přiznej, že tě to překvapuje. Že tě to žere, že bych si uměla poradit bez tebe. Víš, já tě znám.“
Matka potkala nějakého chlápka, co jí našel místo pokladní u Toys´Us na blízkém předměstí. Otec potřásl hlavou: „Jasně, vím, že jsi schopná si poradit. Důvěřuju ti. Taky tě znám. Jen se neboj.“
Jednou, když se otec s matkou pohádali a poslali mě ven, vzala mě sousedka za ramena a podívala se mi zpříma do očí. Vysvětlila mi, že žena nemůže žít moc dlouho bez muže, pokud je tělesně normální, a to z důvodů, které pochopím později. Mezitím jsme se dívali, jak běhají z domu a zase zpátky jako cvoci.
Otec mě toho večera málem sbalil s sebou, chystal se vylézt po schodech nahoru a spakovat mi věci, ale matka se postavila s rozpaženýma rukama mezi nás a prohlásila, že by ji musel rovnou zabít, nechat ji vykrvácet do poslední kapky krve, a nevypadala, že žertuje. Na druhý den měla tak červené oči, že musela jít k očnímu. Po celý den mi visela na paži a chvílemi se dokonce chvěla, to jste měli vidět. Až jsem se radši díval jinam.

Matka sklopila oči. Otec dodal: „Do háje. O tebe si starost nedělám. Mám hroší kůži.“
Ona, která se obyčejně jen tak nedala. Ona, která, jak říkala, toho tolik zmůže. A teď klopila oči. Teď klopila oči a přijímala svůj trest bez jediného slova. Bylo taky vidět, že toho je na ni dost. Ale taky že ji to tentokrát ranilo, jako kdyby ji právě přistihli v posteli s nějakým mužem, myslím zrovna při tom, nahou a vůbec, a byli jsme znechucení, táta a já.
Nějací muži existovali, ale já je nikdy neviděl. A ona se vracela vždycky domů, i když bylo pozdě, a nikdy ji nikdo nedoprovázel. Někdy se mnou zůstávala sousedka, dívali jsme se na filmy a pojídali čokoládu nebo co se našlo, a když se máma vrátila, sousedka jí říkala: „Podle Richterovy stupnice. Kolik?“ a máma chvilku přemýšlela a pak hodila nějaké číslo a svlékala si plášť, který odlétl někam na židli. Byla celá rozcuchaná.
Co jsem s tím mohl nadělat?
Drhla se pod sprchou od hlavy k patě. Svázala si vlasy. Třela se do krve. Říkala mi: „Vyprávěj, cos celý den dělal,“ ale já ze sebe nedostal slovo. Připadalo mi, že to nemá cenu. Zvlášť když jsem přes den nic zvláštního nedělal. Seděl jsem tam na kraji va­ny, díval se na ni a čekal, až mě půjde uložit do postele. Někdy jsme si brávali nějakou knihu. Někdy jsme jen tak leželi, koukali do stropu a ona fantazírovala o budoucnosti, o všem, co by nás mohlo dobrého potkat, o všem, co bychom mohli dělat, o ráji, ve kterém bychom mohli žít, až se vítr obrátí, o čemž nezapochybovala ani na vteřinu. Ale já nato dost rychle usínal.
Otec se chopil aktovky. To mě ranilo. Prohlásil, že jde, a vrhl na matku upřený, pochmurný pohled. Vymrštil jsem se ze židle. Ale nakonec jsem byl zaražen v rozletu. Jako bych narazil na skleněnou desku dělící pokoj. Nikdo se už nepohnul. A tak otec řekl: „Zkrátíme to. To bude nejlepší.“
Matka seděla na stole. Dál komíhala nohama a upřeně pozorovala linoleum. Aby to vypadalo, jako že ho zadržuje. Křečovitě se držela stolu, jako aby neodlétla. Pokud jde o mě, já si radši vrazil ruce do kapes, abych se to pokusil vydržet. Bylo těžké zaujmout nějaký postoj.

Když za ním zaklaply dveře, hned jsme se nevzpamatovali. Zůstali jsme jako přibití, hůř než mlčenlivé sochy. Bylo by slyšet letět mouchu. Já měl pocit, že přede mnou plnou rychlostí projel vlak, který jsem ani neviděl, ale který mě rozcuchal a ještě mi fičel do uší, a cítil jsem, jak mi hoří a dostávají zajímavou barvu. Když otec odcházel, udělalo se vakuum. Připomínalo to televizi, která vybuchla.
Byli jsme, tedy já i matka, na milimetr přesně na stejném místě, když se otec znovu objevil ve dveřích. Byl bílý jako stěna.
„Nemůžu řídit,“ zavrčel mezi zuby. „Já prostě nemůžu řídit, kurva práce.“
Odložil tašku na stůl a svalil se na židli. Obdařil nás zaškle­bením. „Nevidím jiné řešení. Nevidím. Potřebuju odvézt na le­tiště.“
Pohlédli na sebe.
Pak matka slezla ze stolu. „Ale samozřejmě,“ pronesla k ně­mu neurčitým tónem. „Ale samozřejmě.“ A potom, když vycházela ven jako první: „Nezapomeň si tašku.“
Je pravda, že jsem si sám říkal, jestli s tou taškou i spí.
Matka si tedy sedla za volant. Bylo to na ni velké auto, s hvězdnatým nebem nad námi. Připadala mi na tom sedadle docela maličká a já cítil, jak je trochu vyvedená z míry všemi těmi knoflíky a posilovačem řízení, s nímž si připadala, jako že bruslí na oleji. Zdálo se jí, že na takovéhle auto reflektory zas až tak dobře nesvítí. Otec sedící vedle ní se stále šklebil, jistě kvůli té noze. Kdysi vyskočil z okna, přistál na hromadě štěrku, a zlomil si zápěstí, ale vypadal se sebou spokojený, děkoval své šťastné hvězdě, zatímco máma se kabonila v koutě a opakovala mu, že to špatně skončí.
Měl jsem zadní sedadlo jen pro sebe, ale já se posadil na vypouklý hrbol uprostřed a lámal si hlavu, co bych tak řekl, co by uvolnilo atmosféru a upozornilo na mou přítomnost. Jenže krajina, domy ztracené ve stínu a jednotvárný provoz na vnějším okruhu mě ničím neinspirovaly.
Po nějaké chvíli otec řekl: „To je úleva, cestovat s vámi. Stává se z toho něco nezapomenutelného.“
Zaparkovali jsme v podzemí. Táta se vláčel s taškou pod paží vláčel k výtahu. Chtěl, abychom zůstali s ním, abychom dělali dojem, že jsme rodina, jak tři mastňáci odlétající na týden do Tuniska, vysvětlil, a řekl, že nás zve na skleničku.
Matka odsekla: „Já nemám žízeň,“ ale stejně jsme si šli sednout do letištní kavárny, dozadu ke stolku, odkud bylo vidět na startovací dráhu. Otec se otočil zády k prosklené stěně a zacouval s židlí do stínu plastikového stromku s umělými květy.
„Já tomu nevěřím,“ zavrčela matka mezi zuby.
Uchechtl se: „Neštvi mě, buď tak hodná.“
V letištní hale bylo ještě živo. Přišla polospící servírka a postavila přede mě banánový pohár, máma nakonec řekla tak jo a dala si něco hořkého, děsně rudého, on whisky. A pozoroval mě a pozoroval matku. Pak se pustil znovu do sledování okolí. Držel si tašku na klíně. U jiného stolu nějaká ženská tiše plakala a muž sedící naproti ní ji hladil po ruce.
Matka vstala a šla si pro cigarety. Otec mi řekl: „Aspoň máme pro sebe trochu času. Jen ty a já.“ Ale nic jiného nedodal. Sklouzl očima jinam, zatímco já dojídal svou zmrzlinu a ta ženská teď ronila hořké slzy do kapesníku.
Matka se vrátila. Snažila se zachovat klid. Nervózně kouřila. Byla na tom tak od chvíle, co jsme vyšli z domu. A taky byla bledší než obyčejně. Bledší než jindy. Otci se kolem kolena napínaly kalhoty. Položil si nohu na židli a občas si ji s vážným výrazem prohlížel. Pak upřeně pohlédl na matku, která si zrovna nasadila na nos sluneční brýle. Nebylo jí už vidět do očí.
„Poslyš,“ pronesl k ní. „Přece tě snad můžu čas od času požádat o nějakou službu. Hele, projednou tě to nezabije.“
S tím jsem spíš souhlasil. Nedalo se říct, že jsme ho měli často na krku. Za dva roky jsme ho viděli jen pětkrát nebo šestkrát a většinou v poklusu, vždycky měl naspěch. Jako jeho společníci. Matka je nechtěla vidět. Čekávali v tátově autě celé hodiny, anebo si protahovali nohy na chodníku, zatímco on a máma si nadávali, vždycky kvůli tomu samému. Ale obyčejně to zařídil tak, aby přijel sám, a do mého pokoje se přidávaly matrace, když mohl zůstat den nebo dva. Přávali jsme si navzájem dobrou noc. Když spal, otáčel jsem se k němu a využíval toho, že si ho mohu klidně prohlédnout. Připadalo mi, že vypadá mladší, když spí. Máma mu neustále opakovala, že je jak děcko, ale když spal, bylo to trochu vidět, aspoň jsem měl ten dojem.
Právě v té chvíli oznámili, že otcovo letadlo má půl hodiny zpoždění.
Máma řekla: „Nemyslím, že vydržím ještě půl hodiny. To bych se moc divila.“ Zapalovala si cigarety jednu od druhé. Když to bylo na houby, z mámy se stávala lokomotiva. A pak si stěžovala, že je jí zle od žaludku, a posílala mě k sousedce pro Maalox a ta mi vždycky říkala: „Tvůj táta ji nakonec těma blbinama zabije, vzpomeň si, co ti říkám.“ Já na to neříkal nic.
Potichu se změřili pohledem. Pak jí táta chtěl dát facku, ale místo toho plácl vedle, protože máma byla taky pěkně rychlá. Byla dobrá v tenisu. Nicméně sluneční brýle se jí na nose posunuly šejdrem. „Radím ti, aby ses trochu přemohla,“ procedil otec mezi zuby. A když to říkal, pevně mě uchopil za paži. A dodal: „Jinak ti nebráním, abys táhla. Víš, nikdo tě tu nedrží.“ Nakonec sklopila hlavu.
Dostali z toho žízeň. Otec dal znamení servírce, která zívala čím dál tím víc a třela si paže, a objednal nám to ještě jednou. Přestože byla máma nabitá elektřinou, vypadala, že se kontroluje, když mě držel. Byla pořád s námi. A to byla pro tátu vyhraná partie. Držel nás oba.
Pustil jsem se do dalšího banánového poháru a říkal si, jestli už nemám na noc dost plný žaludek. Máma vypila skleničku na ex. Cítil jsem, že to pro ni byla darda. Táta mě nakonec pustil, ale byl jsem na dosah jeho ruky, civěl jsem na horu šlehačky, která byla silně cítit mlékem, což jsem neměl moc rád, ale stejně bych nevěděl, kam jít. Tátovi se na čele perlily kapky potu. Znovu začal pozorovat okolí.
Když uviděl, že ho sleduju, řekl mi: „Za všechny ty sračky nemůžu jen já. Nejedu v tom sám.“
A jak byl skloněný ke mně, máma vyskočila ze židle a vytrhla mu tašku. Zatímco vstával a klel, když viděl, jak peláší přes sál, já prudce couvl se židlí, aby mě nemohl chytit.
Kavárna byla dokořán otevřená do letištní haly. Táta i já jsme zírali na mámu, která uháněla s taškou pod paží, a já zpanikařil, že mi mizí. Chtěl jsem ji zavolat, ale nešlo mi to. Táta se obrátil ke mně. Já couvl. Zavrčel: „Kurva doprdele“ a sundával si nohu ze židle, jako by ji měl bronzovou. Jenže chyťte ženskou, co upaluje v běžeckém předklonu ve sportovních botách, když máte ztuhlou nohu a za sebou vyčerpávající den. Když se naše oči střetly, pochopil jsem, že myslí na totéž co já. Viděl jsem, jak se zapotácel bezmocným vztekem. Převrhli jsme židle. Bylo nám oběma zle.
Pak jsem zaslechl hlas, volající mě jménem. Do plic mi znovu vnikl vzduch. Stála tam dole v hale. Zastavila se, zůstala trčet na místě. Tiskla si tašku na prsa a všelijak se kroutila na znamení, abych šel za ní. On mi řekl: „Zůstaň tady,“ ale znělo to spíš jako prosba. To mě přivedlo do rozpaků. Nevídali jsme se každý den.

„Ale cos tam dělal?“ zeptala se mě, když jsme vyšli bok po boku na čerstvý vzduch do tmavé noci. Pokrčil jsem rameny.
Přivolala taxi. Obrátil jsem se k zadnímu okénku, a když jsme odjížděli, viděl jsem otce, který teprve přicházel k hlavnímu vchodu a vláčel nohu za sebou. Představil jsem si sebe na jeho místě.
Máma byla ještě vytočená. Hryzala si nehet. Taxík tiše uháněl po téměř pusté dálnici lemované černým nebem. Uložila si tašku k nohám. Po chvíli si položila hlavu na mé rameno.
A špitla mi: „Potřebuju, abys mi něco řekl. Vážně to potře­buju.“
Chápal jsem, o co jde.
Řekl jsem jí: „Nikdy tě neopustím.“ Vyšlo to ze mě samo.
Přitiskla se ke mně.
„To já dobře vím,“ zašeptala. „Moc dobře vím, že to nikdy neuděláš.“

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1680x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce