Macrobius: Saturnálie,  Sulpicius Severus: Život svatého Martina

Macrobius
Saturnálie, Sulpicius Severus: Život svatého Martina

recenze beletrie zahraniční

Recenze dvou českých překladů knih v edici Poslední Římané.

Macrobius, Saturnálie. Výbor a předmluva Martin C. Putna, překlad Jakub Hlaváček. Praha, Herrmann a synové 2002, 403 stran
Sulpicius Severus, Život svatého Martina. Překlad Pavel Ryneš, předmluva a komentář Martin C. Putna. Praha, Herrmann a synové 2003, 269 stran

Ve zmíněné edici vychází první český překlad rozsáhlého výboru Macrobiových Saturnálií (I., III., IV., VII. kniha v úplnosti a první dvě kapitoly V. knihy). Vydat překlad Saturnálií je rozhodnutí hodné uznání, protože dílo má nepochybně velký význam pro poznání důležitého segmentu kulturní atmosféry pozdněantického římského světa. A protože není (často) čteno v originálu, zalistuje v něm nebo jej přečte nejeden čtenář. V této recenzi se tedy zaměřím především na to, jaký překlad se mu dostává do rukou.

koupit knihu Saturnálie: www.kosmas.cz
koupit knihu Život svatého Martina: www.kosmas.cz

Přesto je třeba se nejdříve krátce zmínit o rozsáhlém i obsažném a k porozumění Saturnálií nezbytném úvodu Martina C. Putny nazvaném Svět posledních římských pohanů v zrcadle Macrobiových Saturnálií (s. 7-67). V celku rozděleném do jedenácti menších úseků je cenné včlenění díla do pozdněřímské atmosféry jak historické a politické, tak literární a náboženské, jeho zařazení do žánru symposií i vyzdvižení důležitosti diskutovaných otázek pro tu část římské společnosti, která považovala za smysl svého snažení uchování a obranu římských hodnot a tradic. Vergilius a jeho dílo, jak o tom svědčí také Macrobiovy Saturnálie, představovalo kulturní statek prvního řádu. M. C. Putna sleduje vergiliovskou tradici od počátků až po její proměnu ve svého druhu kult, zejména v době otevřeného či tichého, ale přitom urputného zápasu pohanského světa stísněného neklidem a strachem ze ztráty jasné identity a někdejších jistot s nezadržitelně se šířící bojovnou jistotou jiného myšlení, cítění a hodnot. Macrobiovy Saturnálie patří k těm dílům, zdůrazňuje M. C. Putna, jejichž tvůrce o křesťanství mlčí. Sám autor této předmluvy však naznačuje interpretací postavy Euangela, který má v symposiu funkci nezvaného hosta a oponenta, že jde o mlčení svého druhu. Euangelovy reakce lze vnímat nejen jako snahu nebrat vážně nebo i diskreditovat vše, na čem staví symmachovsko-praetextatovský kruh, ale zároveň i jako karikaturu odlišného světa barbarského a potažmo i křesťanského. Při dataci díla se autor předmluvy právem přiklání k pozdější době vzniku, tedy k první třetině 5. století.

Nyní k překladu:
Namátkou jsem začala číst závěrečnou knihu, tedy VII. knihu Saturnálií. Protože jsem shledávala překlad jako obratný a čtivý s dobrými nápady při úsilí o jeho adekvátnost, pokračovala jsem v četbě dále a setrvávala u téhož hodnocení až do chvíle, kdy jsem narazila na tento úsek: "Ale víno se také předepisuje těm, kteří námahou ztratili příliš potu nebo trpí obezitou (laxato ventre), neboť v obou případech způsobuje stažení průchodů cest (constringat meatus)" - 7,6,7; s. 346. 1) Na tomto místě, kde měl již celkový smysl věty přivést překladatele k nápravě a opravě, jsem se rozhodla sledovat určité pasáže knihy pozorněji.

V překladu se vždy vyskytnou chyby, ať už vzniknou z toho či jiného důvodu. Jde však o jejich množství i o jejich ráz.

Následující řádku nedopatření uvádím s úmyslem, aby se jich autor v budoucnu rozhodně vyvaroval - někdy postačí k nápravě pozorné přečtení přeloženého textu samotným překládajícím nebo eventuálně redaktorem celé edice. Do jejich první skupiny patří omyly ve jménech, z nichž jen některé vznikly chvatem a nepozorností. Jejich výčet si nedělá nárok na úplnost. Snadno pochopitelná je záměna Tarquinia a Tarquitia 3,20,3 (v překladu s. 274). Místo Acca Laurentia má být Acca Larentia (1,10,13; s. 117 a několikrát jinde), místo Vitala je třeba trvat na tvaru Vitula (3,2,15; s. 215). Cloatius (3,18,8; s. 269 a jinde) se mění na Cloathia nejen v 3,19,3 (s. 271). Urbinus se neskrýval v Reatinu (1,11,16; s. 123), ale v okolí Reate, apud Aricinos neznamená lokalizaci do Aricia, ale do Aricie (1,12,30; s. 137). Simulacrum Faleris advectum není socha přivezená z Falerie, nýbrž z Falerií (1,9,13; s. 114). Naeviova komedie měla název Ariolus nebo Hariolus, nikoliv Coriolus (3,18,6; s. 268) atd.

Někdy jsou v textu v závorce uvedena latinská slova nepřesně: vitulatia místo vitulatio (3,2,14; s. 215); minister místo ministra (3,6,15; s. 231); iniugae místo iniuges (3,5,5; s. 226); oběť nazývá překládající také o několik řádků dále iniuga, ačkoliv singulár není doložen a byl by buď iniugis, nebo iniux. Nepozorností lze vysvětlit ablativ ve spojení argumentum a similis (4,2,8; s. 282).

Některá cognomina nepatří osobnostem, jimiž je překládající velkoryse obdařil: Masurius Sabinus nabyl cognomen Secundus, ačkoliv v originálu stojí Masurius Fastorum secundo... (1,4,15; s. 85 - na s. 230 je již jméno ve správné podobě), Postumius Livius získal cognomen Fidenatius. Jak se to stalo? Úsek ... (finitimi) praefecerunt sibi Postumium Livium Fidenatium dictatorem přeložil J. Hlaváček takto: "zvolili si (tj. sousedé Říma, pozn. B. M.) za vůdce Postumia Livia Fidenatia". Výraz dictatorem je však v této větě předmětem, u něhož stojí neshodný přívlastek Fidenatium, který podává informaci o tom, v jakém městě vykonával "legendární" Livius funkci odpovídající římskému diktátorovi. Jde tedy o Postumia Livia, diktátora ve Fidenách (1,11,37; s. 128). Cognomen Paelignus dostal také Gaius Vettius (1,11,24; s. 125); ale Paelignus je v jeho případě pouze označení jeho původu z oblasti Paelignů. Toto cognomen mu patřilo stejně, jako by patřilo Ovidiovi, který o sobě píše např. v Listech z Pontu (4,14,49): gens mea Paeligni regioque domestica Sulmo. Dodávám ještě, že další údaj o C. Vettiovi Italicensis není přeložen vůbec, ačkoliv jde o přesnější lokalizaci ve zmíněné oblasti, a to do Corfinia, které dostalo za války se spojenci název Italia nebo Italica. 2)

Nepřesnosti lze postihnout na několika místech při překladu běžných lingvistických termínů: výraz littera má význam jak písmeno, tak hláska, takže při výkladu rotacismu (s. 215, pozn. 3) a na místě, k němuž se poznámka vztahuje, nelze hovořit o písmenu, ale o hlásce nebo souhlásce. Při výkladu tvarů Saturnalium a Saturnaliorum je lépe přeložit větu: Qui Saturnalium dicit - "kdo používá tvar Saturnalium" než "kdo vyslovuje Saturnalium" (1,4,5; s. 85).

Další okruh nedopatření se týká významů jednotlivých slov: Ammonem, quem deum solem occidentem Libyes existimant - "Ammóna, což je v Libyi bůh vycházejícího slunce" (1,21,19; s. 195). Pro platnost oběti bylo jistě důležité nezaměnit, zda se má obětovat aperto či operto capite (3,6,17; s. 232). Oba typy jsou na uvedeném místě správně odlišeny i náležitě přeloženy. Ale jen o několik řádků dále překvapí informace "Aeneas, který teprve zavedl zvyk obětovat s hlavou odkrytou", která má zcela opačný smysl než originál ante adventum Aeneae ..., qui hunc ritum velandi capitis invenit (3,6,17; s. 232).

Nepředpokládám, že J. Hlaváček zaměnil výraz voluntas a voluptas, i když by se tak mohlo zdát podle překladu výrazu voluntas v pasáži (obdobné u Sen. epist. 47,5): Non habemus illos (sc. servos) hostes, sed facimus, cum in illos superbissimi contumeliosissimi crudelissimi sumus, et ad rabiem nos cogunt pervenire deliciae, ut quidquid non ex voluntate respondit iram furoremque evocet - "Oni přece nejsou našimi nepřáteli, to my je z nich činíme naší pýchou, opovrhováním a krutostí. Snaha dosáhnout rozkoší nás vede k výbuchům vzteku, cokoli se staví na odpor naší rozbujelé zhýralosti vyvolává v nás návaly hněvu a zloby" (1,11,13; s. 123).

V některé oblasti překladatel významy spíše jen odhaduje. Na s. 106 se hovoří o bohu Saturnovi, který přispěl k zlepšení kvality života: huic deo insertiones surculorum pomorumque educationes ... tribuunt disciplinas (1,7,25). O "umění setí a roubování ovoce" (sic), jak předpokládá J. Hlaváček, tu ani není zmínky, zato o roubování stromů a šlechtění ovoce. Určité rozpaky vzbudí překlady částí vět anebo celé věty, např. na s. 220: "o svátečních dnech je dovoleno čistit zašpiněné řeky, nikoli však hloubit nové" (3,3,10). Pomineme-li na tomto místě ne právě vhodný ekvivalent "zašpiněný", nemůžeme se spokojit s překladem výrazu rivus jako řeka, když jde buď o příkopy vedoucí vodu nebo kanály. Co říci k tomu, že tam, kde se Macrobius o téže věci zmiňuje již dříve, překladatel náležitě píše: "jako se o svátcích čistí staré vodní příkopy, ale nehloubí nové" (1,15,21; s. 153); k správnému překladu tu patrně pomohl výraz fossa.

Také příběhy se zásahem překládajícího nemálo pozměnily. Na s. 98 čteme: "Lidé znalí minulosti vyprávějí, že v době únosu Sabinek byla unesena jedna žena zvaná Hersilia i se svým synem, od něhož se nechtěla odloučit" (1,6,16). Ale jak zde (tak i v jiném podání) nejde o syna, ale evidentně o dceru - Hersiliam, dum adhaeret filiae, simul raptam. Jinde se sice jedná o syna, není to však dítě té mytologické postavy, jíž ho překladatel přiřkl. Helena, manželka spartského Menelaa, měla totiž podle překladu vypravovat o Odysseových skutcích v přítomnosti svého syna. Helena ale syna neměla a v tomto kontextu jde o Télemacha, syna Odysseova: Ulixis enim praeclara facinora filio praesente narrabat (7,1,19; s. 320). 3) Neočekávaného průběhu nabylo vyprávění o statečných otrokyních, které se vydaly do rukou nepřátelského velitele místo římských matron a jejich neprovdaných dcer. "Oblékly si oděvy matek a panen a vyprovázeny na znamení žalu sborem plačících byly předány nepříteli. Když je Livius 4) rozdělil po táboře, povzbuzovali Římané nepřátelské bojovníky množstvím vína, předstírajíce, že mají právě slavnost. Omámili je a z planého fíku, který rostl poblíž tábora, dali signál k útoku." Kdeže se vzali v táboře Římané a provedli to, co bylo dílem otrokyň? Jak to, že Římané v táboře předstírali, "že mají právě slavnost"? Těžko zjistit, když text je naprosto jednoznačný: Quae (sc. ancillae) cum a Livio distributae fuissent, viros plurimo vino provocaverunt, diem festum apud se esse simulantes... (1,11,39; s. 128) - přece jen to byly otrokyně, které předstíraly, že v Římě je slavnost a nepřátelské vojáky opily.

V rychlosti zmizela při překladu spojka seu, takže se z koupi statku nebo sňatku dcery stal jeden akt: "když hlava jejich rodu spolu s koupí statku vdával dceru" - empto fundo seu filia data marito (1,6,29; s. 100). Ve spěchu považuje překladatel ablativ Saturnalibus za dativ, takže místo o zasvěcení Saturnova chrámu o Saturnáliích jsme informováni o jeho zasvěcení Saturnáliím (1,8,1; s. 109). Nebo zapomene na existenci dativu vyjadřujícího účel, takže úsek legis quam ipse bono publico pertulisset překládá "zákonem, který on sám předložil ctěné veřejnosti" (3,17,13; s. 265).

Některé římské reálie nejsou traktovány, jak jsme zvyklí. Na s. 118 se čtenář dovídá o Acce Larentii toto: "Ancus ji proto nechal pohřbít ve Velabru, což je nejfrekventovanější čtvrť Říma, a brzy jí byla ustanovena obět, při níž kněz (flamen) obětoval její duši podsvětním bohům (Mánům)" - et ideo ab Anco in Velabro loco celeberrimo urbis sepulta est ac solenne sacrificium eidem constitutum, quo dis Manibus eius per flaminem sacrificaretur (1,10,15). Detaily je možno nechat stranou, ale nepřijatelné je to, že J. Hlaváček učinil předmětem oběti duši Accy Larentie.

Zavádějící a nesprávná informace se dostává čtenáři o právu nosit praetextu: "Synům propuštěnců nebylo právo nosit praetextu přiznáno, tím méně pak cizincům, pokud nebyli spjati s římskými občany příbuzenstvím" (1,6, 13; s. 96n.). Porovnejme překlad s originálem: libertinis vero nullo iure uti praetextis licebat ac multo minus peregrinis, quibus nulla esset cum Romanis necessitudo. U cizinců přece uvádí Macrobius důvod, proč praetextu nesměli nosit, tedy, "protože neměli s Římany žádný závazný právní vztah".

Reálie běžného římského života je možno v překladu nahradit jinými, bližšími čtenáři, kterého si překladatel definuje jako recipienta. Překladatel tak chtěl asi učinit na tomto místě: diem sequentem, quem plerique omnes abaco et latrunculis conterunt - "zítřejší den, který většina lidí promarní obžerstvím a ničemnostmi" (1,5,11; s. 92). Ale o obžerství nepadlo v textu ani slovo. A ony ničemnosti páchané za dne jsou zcela konkrétní. Jde o druh hry podobné šachům nebo spíše dámě, přičemž abacus je (hrací) deska (někdy stolu) a latrunculi název pro různobarevné kamínky (calculi) užívané při hře. I když J. Hlaváček myslí na svého čtenáře a chce jej, což je legitimní, ušetřit překladu pro něj exotického, mohl přijít s nápaditějším řešením.

V příběhu známém nejen ze Saturnálií (1,11,3; s. 120), ale i z Cicerona, Livia a Valeria Maxima, nechává překladatel vést v cirku otroka "přibitého ke kříži" - servum ... patibulo ... constrictum, ačkoli sloveso constringere nemá s přibitím nic společného, protože má význam "(s)vázat, (při)vázat". K významu "přibít" svedl J. Hlaváčka jeho překlad výrazu patibulum.

Závažná jsou nedopatření z oblasti římského náboženství. Tak např. dativ Diovi má odpovídat latinskému Diti (1,7,30-31; s. 107 ter). Přitom nejde jen o náhodu, protože dále v textu se dočteme, že "Pelasgové ... začali oproti dřívějšku k poctě Saturna zapalovat svíce a namísto lidských hlav kladli do svatyně bohů sousedící se Saturnovým oltářem malé masky." Originál však říká něco jiného: Pelasgos ... coepisse Saturno cereos potius accendere et in sacellum Ditis arae Saturni cohaerens oscilla quaedam pro suis capitibus ferre (1,11,48n.; s. 130n.). Dis pater je pro překladatele málo známým či neznámým božstvem. Jak potom ale vysvětlit přece jen správný překlad Diti patri et Proserpinae "otci Ditovi a Proserpině" (1,16,17; s. 156)?

Svérázná představa o tom, co představovalo pro Římany votum, se skrývá za překladem této pasáže: Iulius Modestus ideo sacrificari huic deae dicit quod populus Romanus morbo qui angina dicitur praemisso voto sit liberatus - "Iulius Modestus tvrdí, že bohyni se obětovalo z toho důvodu, aby splnila svůj (!) slib a zbavila Římany nemoci, nazývané angina" (1,10,9; s. 117).

Při výkladu tzv. evocatio nelze výrazy evocationem numinum discessionemque překládat slovy "evokace a vyhánění božstev" (3,9,14; s. 240), když při tomto obřadu jde o výzvu bohům, aby opustili své dosavadní sídlo, odešli a stali se ochránci Římanů za příslib nových chrámů v Římě.

Jak přišel J. Hlaváček k tomu, že "Apollónovy sochy pravicí žehnají", je nejasné, když v originálu stojí Apollinis simulacra manu dextera Gratias gestant (1,17,13; s. 165).

Překlad úseku pontificibus enim permissa est potestas memoriam rerum gestarum in tabulas conferendi - "kněží totiž mohli zaznamenávat události na tabulky" (3,2,17; s. 216) navozuje představu zápisu záznamů důležitých událostí roku na (malé) tabulky. Výraz tabula však není deminutivum a záznamy událostí byly pořizovány na velké desce natřené sádrou (album).

Úloha překladatele Macrobiových Saturnálií není vůbec snadná kvůli rozmanitosti témat, která sahají od mytologie a religionistiky přes rétoriku a literární historii k medicíně. Kromě toho jde o složitý literární útvar prosimetron, v němž se próza střídá s verši. Naštěstí se překladatel mohl opřít o existující překlad Vergiliova díla a některé další překlady latinských i řeckých veršů. Tam, kde nebyly překlady k dispozici, překládal J. Hlaváček verše zpravidla prózou (aniž se o tom zmínil v ediční poznámce). Jde o takový zásah do díla, který porušuje jeho jednotný charakter, a přitom neexistuje přijatelný důvod k dvojímu diametrálně odlišnému přístupu k veršům originálu. J. Hlaváček si měl najít v tomto ohledu spoluatora či spoluautory.

Překlad vyžadoval opakovanou revizi i v tom, aby latinské termíny byly převáděny pokud možno jednotně alespoň tam, kde není důvod k variaci. Vezměme např. výraz pontifex. Je možné, aby se překládající rozhodl, že jeho čtenáři je tento termín již cizí a že jej bude tlumočit výrazem "kněz", jak ve většině případů učinil. Proč ale zprvu někde ponechával v překladu termín "pontifex" (s. 87, 117, 136), pak jej zaměnil "veleknězem" (s. 149) a teprve potom skončil u výrazu "kněz"? Pontifex maximus je výjimečně ponechán v latinském tvaru (s. 250), ale jinde je označen za "nejvyššího kněze" (s. 216), ačkoliv tento ekvivalent již překladatel přidělil nepříliš vhodně výrazu rex sacrorum (s. 150, 250).

Jednu z postav, již zmíněného Euangela, odlišil J. Hlaváček i užitím expresivnějších slov. I když se Macrobius při charakteristice bez tohoto prostředku zcela obešel, protože diametrální odlišnost od ostatních účastníků, nesdílení kultu Vergilia i naprosté nepochopení Vergiliova díla dal najevo obsahem Euangelových otázek a obsahem jeho reakcí na diskusi, nelze upřít, že některé Hlaváčkovy nápady (inruere in convivium - přihrnout si to na hostinu [1,7,10; s. 102]; foeda societas - chamraď [1,11,1; s. 120]) jsou dobré. Přece jen se však místy vtírá nejen otázka míry expresivity, nýbrž zda zvolený prostředek je vždy nejvhodnější.

Tyto poznámky k přetlumočení velmi nesnadného pozdnělatinského autora naznačují, že potěšení překladatele z odvahy pustit se do složitého úkolu a jeho stylistickou pohotovost velmi často nedoprovázela patřičná interpretace textu, založená na spolehlivých znalostech jazyka i reálií, ani opětovné čtení překladu. Nebylo by ani od věci, kdyby překladatel na místech, která jsou obtížná, konzultoval stávající cizojazyčné překlady, v nichž je možno najít i poznámkový aparát, a uvedl je v ediční poznámce. 5) Zejména když je zřejmé, že J. Hlaváček nepočítá jen se znalcem antických reálií (a latiny) a zamýšlí svůj překlad čtenáři co nejvíce přiblížit, neměl by jej uvádět na řadě míst - zde uvedených ve výběru - v omyl. Všechny tyto připomínky naznačují, že edice by přece jen potřebovala redaktorskou cenzuru.

* * *

Úvodní studie M. C. Putny k výboru z díla Sulpicia Severa nazvaná Sulpicius Severus a jeho svatý Martin mezi antikou a středověkem (s. 7-109) je rozsáhlejší než úvod k Macrobiovým Saturnáliím. Zabývá se kromě jiného kulturním milieu Galie 4. a 5. století - Galií rétorů a Galií mnichů i jejich setkáním, pokračuje charakteristikou Sulpicia Severa, do níž je vhodně vložena pro pochopení Sulpiciova života a díla důležitá charakteristika jiné významné postavy, Paulina z Noly, jemuž Sulpicius věnoval své přátelství a kterého horlivě napodoboval. Vzdělaný křesťanský intelektuál Sulpicius, odchovanec galských rétorských škol, je vyzdvižen jako první významný hagiograf latinského Západu, tvůrce světcova typu, jenž se stal předobrazem hagiografického hrdiny středověku. Umanuté obdivné zaujetí divotvůrcovou osobností, k jejíž víře a ke způsobu jejího uplatnění v životě se Sulpicius Severus upnul až do svého odmlčení, vedlo Martinova obdivovatele k tomu, že z různých úhlů (v hagiografii, dialozích, listech, kronice) představoval a připomínal Martina jako silnou osobnost, jejíž virtus byla opřena o Boha, osobnost, držící se stranou společenských struktur nebo přímo stojící proti nim, jejíž život byla křesťanská militia. Nejrozsáhlejší část stati věnuje M. C. Putna Martinovi za jeho života (25 stran) i v jeho druhém životě (32 stran). Dopřává nám možnost sledovat kulturně-historický a náboženský proces, v němž se Sulpiciovo hagiografické dílo stalo výchozím bodem rozvětvené pozdněantické a raněstředověké tradice, a to jak literární, tak náboženské a folklórní, v níž jedny prvky mizely a jiné se objevovaly a některé přetrvaly jako poselství do dnešních dnů. Světcův kult prošel, jak M. C. Putna poutavě ukázal, velkým obloukem od "původně římského, a tedy univerzálního" k regionálnímu a národnímu a z národního opět k univerzálnímu - římskému křesťanskému. V předmluvové stati se M. C. Putnovi podařilo vysledovat vznik této bohaté tradice spojující mnoho zemí Evropy a zmapovat ji v různých oblastech způsobem zajímavým (někdy až osobním), poučeným a poučným.

A jaký je překlad Pavla Ryneše výboru z díla Sulpicia Severa? V recenzovaném svazku je vydán překlad Života svatého Martina, k němu jsou připojeny tři listy: Eusebiovi, jáhnu Aureliovi a tchyni Bassule, tři dialogy a závěr druhé knihy Kroniky, který se tak jako dopisy a dialogy vztahuje k světcovu životu a jeho skutkům. Jde tedy o překlad dílek různého žánru, nestejného rozsahu, mezi nimiž stojí svým významem na prvním místě Martinův životopis.

Autor překladu jak tohoto životopisu, tak i ostatních spisů Sulpicia Severa si ve vztahu k latinskému textu počíná svědomitě a přichází i s vhodnými nápady. Zejména při tlumočení hagiografie (ale i v dialozích) příjemně nahrazuje místy nepřímou řeč řečí přímou, a tak volbou prostředku blízkého dnešnímu čtenáři vytváří pasáže, které působí živě a bezprostředně. Zaujme také řešení závěru dopisu adresovaného Bassule. Avšak ve své vstřícnosti ke čtenáři někdy - i když ne často - rozsekává plynulý a syntakticky těsněji spojený latinský text na krátké úseky, které působí na rozdíl od originálu poněkud stroze, ba někdy až ne přívětivě.

Než poukáži na některé problémy s výběrem ekvivalentů, uvedu zvláštnosti či nedopatření, které by v tomto překladu nemusely mít místo a které se týkají geografických reálií. Tak město Trevír mělo ve starověku různé názvy, ale že by mezi nimi bylo už ve starověku i jméno Treves (jak autor překladu urputně a opakovaně tvrdí), s tím vskutku nelze počítat. Proč volit francouzský název? Podobně zaráží i název Turones (epist. 2,6, s. 164; viz i předmluva, s. 53), když v originálu stojí monachi duo a Turonis. V dílech jiných autorů je doložen i další název obyvatel celé oblasti města - Turones. Proč se však překládající v obou případech nerozhodl pro český název, který je v překladu tohoto ražení nejméně rušivý? Učinil tak pouze jednou, v dial. 1,25,6, s. 209, kde se objevuje Tours. K lokativu Ticini nepatří nominativ Ticinium, ale Ticinum (Mart. 2,1, s. 117; viz i předmluva, s. 52).

A nyní k výběru některých ekvivalentů. Po stránce lexikální bylo nejnesnadnější hledání ekvivalentů výrazů virtus, virtutes, s nimiž překladatel bojoval velmi statečně, třebaže ne vždy tak, aby mohl být český čtenář spokojen. 6) Ale komu z nás by se takový boj zdařil? Také distribuce ekvivalentů výrazu beatus "blažený" a "svatý" nebyla jednoduchá a je možno o ní ještě přemýšlet.

Avšak k řešení byly i snazší problémy. Kdyby autor překladu tlumočil do češtiny celou Kroniku (hoc non est in votis) Sulpicia Severa anebo pokud by se alespoň rozpomněl na Sallustia, zůstal by u původního významu subst. tempestas (chron. 2,48,1, s. 264) - "doba", a nedával by přednost významu "nečas" (cf. chron. 2, 13, 1; 13,2; 31,3) nebo "bouřlivý čas" (chron. 2,48,2, s. 264) či zmatky (chron. 2,50,1, s. 266). Termín praefectorius vir je přeložen "prefekt" (dial. 3,7,1, s. 243), správný ekvivalent "bývalý prefekt" je užit už předtím (Mart. 19,1, s. 139).

Nepozorností byly zaviněny někdy menší nepřesnosti: "sláma" se změnila o několik řádků níže na "seno" (epist. 1,10-11, s. 160). Jindy se objevily závažnější odchylky od původního textu, např. pasáž "nějaký čas se (Martin) tomu místu raději vyhýbal, aby tamní kult nepotvrdil, neboť si nebyl v té věci jistý" má odpovídat latinské verzi cum aliquamdiu ergo a loco illo se abstinuisset, nec derogans religioni, quia incertus erat (Mart. 11,3, s. 130). Původní znění arbitrantes posse inter initia malum comprimi (chron. 2,47,2, s. 263) je tlumočeno slovy "domnívali se, že zlo vyhladí až do kořene", přestože je zřejmé, že šlo o "potlačení zla v jeho počátcích." I když překladatel píše "(Martin) zachránil nejen křesťany ..., ale dokonce i pohany", v latinské hagiografii najdeme na místě pohanů výraz haereticos (dial. 3,11,9, s 249).

Některé omyly souvisejí s charakterem slovní zásoby a syntaxe pozdní latiny. Mezi ně patří: multi inter eos nobiles habebantur, věta, kterou je v dané souvislosti možno překládat pouze "mnozí z nich byli urozeného původu", a nikoliv "mnozí z nich byli pokládáni za vznešené" (Mart. 10,8, s. 120). Podobně nelze větu nam altare ibi a superioribus episcopis constitutum habebatur (Mart. 11,2, s. 121) přeložit "neboť se domnívali, že dřívější biskupové tam postavili oltář", nýbrž "neboť dřívější biskupové tam postavili oltář". Také v souvislosti s faktem, že tzv. opisné časování trpné má v pozdní latině význam pasivního futura, byla pronesena slova confido enim, quod per te reddenda sit sanitati (Mart. 16,5), prosba otce na smrt nemocné dcery k Martinovi s mnohem větší důvěrou v jeho duchovní sílu, než je tomu v překladu "neboť věřím, že skrze tebe jí může být navráceno zdraví" (s. 136).

Expresivita výrazů by stála ještě za zvážení. Obraty hovorové řeči (typu "nechme to už plavat", s. 225, "hodit do jednoho pytle", s. 249) sice podle mého názoru neodpovídají rázu těchto dialogů, přestože se tvrdí, že jsou v nich prvky hovorového jazyka. Připusťme však, že překladatel měl právo jimi odlišit stylistický ráz rozhovorů od ostatních dílek.

Ediční poznámka připojená k předmluvě je jen rychlou informací, v níž uživateli chybějí údaje o editorech a komentátorech příslušných Sulpiciových děl (s. 110). Poznámkový aparát je vzhledem k malému formátu edice hutný a stručný. Snad by donativum (s. 121, pozn. 24) mohlo být definováno přesněji (a poté v textu přeloženo obratněji). Puntičkářství vede k podotknutí, že jeden "dvoukrok" byl asi o dvacet cm kratší (s. 131, pozn. 52). Fakt, že Sulpicius Severus (a po něm Paulinus Petricordiensis a Venantius Fortunatus) nebyl příliš nakloněn císaři - uzurpátoru Maximovi, potvrzuje i ráz poznámky 20 na s. 248, podle níž Maximus císaře Gratiana zavraždil. Skutečnost byla složitější, viz např. A. Piganiol, L'empire chrétien, Paris 1947, s. 241, ale to je otázka rozsahu poznámkového aparátu, který nemůže být velký.

Nebylo mým úmyslem podávat katalog omylů či míst, kde by bylo možno stylistickou stránku překladu zdokonalit; cílem těchto poznámek je upozornění, že tyto překlady doprovázející úvodní studie jsou tvořeny pro čtenáře, kteří neberou do rukou dílo v originálu, takže zodpovědnost překladatele je ještě větší než velká.

Zcela na závěr však je nutno přivítat existenci řady Poslední Římané a popřát jí, aby překladatel nebyl zároveň i redaktorem. Je také možno se již těšit na Hieronymovy Dějiny křesťanské literatury (De viris illustribus), jejichž česká verze - tak chceme doufat - bude mít pouze přednosti obou zde recenzovaných překladů.

Poznámky

1) Autor překladu ponechává slova ve tvarech, které mají v latinském textu.
2) Testimonium v kritickém vydání Saturnálií (Ambrosii Theodosii Macrobii Saturnalia, ed. Iacobus Willis, Stutgardiae et Lipsiae 2. ed. 1994, ad l.) odkazuje na Sen. ben. 3,23. V komentáři k tomuto místu mohl J. Hlaváček zjistit některé potřebné údaje, které by jej dovedly k správnému řešení. Ve skutečnosti jde o P. Vettia Scatona. Testimoniím nevěnuje překládající - kromě odkazů na verše básníků - patřičnou pozornost. Kdyby tak činil, nalezl by např. pomoc i v komentáři ke Gelliovi, z něhož je v Saturnáliích několik pasáží, i u jiných autorů.
3) Na tomto místě je ve Willisově vydání Saturnálií nesprávná citace Odysseie; překladatel uvádí odkaz na správné místo, patrně však nikoli podle Homéra, protože to by svůj omyl napravil.
4) Livius Postumius z Fiden, jemuž podle tradice bylo svěřeno velení v boji latinských měst proti sousednímu Římu.
5) Na s. 269, v pozn. 4, je alespoň odkaz na vydání Macrobiových Saturnálií, které pořídil P. V. Davies, New York - London, Columbia University Press 1969.
6) Zejména překlad virtutes jako "mocné činy" není nejšťastnější (např. dial. 3,1,5, s. 236).

publikováno in: Auriga. Zprávy Jednoty klasických filologůXLVI, 1-2, 2004, str. 89-98

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

55%čtenáři

zhlédnuto 2329x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce