Svevo, Italo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho 1

Svevo, Italo
Vědomí a svědomí Zena Cosiniho 1

ukázka beletrie zahraniční

Ve vzpomínkách na své manželství Zeno analyzuje vlastní počínání při realizaci úmyslu oženit se s jednou ze čtyř dcer obchodníka Malfentiho (Ada, Alberta, Augusta, Anna),

Italo Svevo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (La coscienza di Zeno), přel. Jan Vladislav, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2005, ukázka na str. 122-128, 132.

Ve vzpomínkách na své manželství Zeno analyzuje vlastní počínání při realizaci úmyslu oženit se s jednou ze čtyř dcer obchodníka Malfentiho (Ada, Alberta, Augusta, Anna), nejlépe s tou, která je z nich nejkrásnější, s Adou. Té se však během večera popsaného v ukázce dvoří také švihák Guido. Z ukázky prosvítá ironie respektive sebeironie, která se stala charakteristickým rysem tohoto pozdního Svevova románu. Představuje vyústění cesty spisovatele: od prvního románu Život pana Alfonsa, který ironii zcela postrádá, přes Senilitu, kde již začíná být viditelná, i když je ještě na hony vzdálena sebeironii, až ke svému plnému vyjádření právě v postavě Zena Cosiniho. V ukázce můžeme sledovat, jak se chová Svevův budižkničemu v praxi: je pohodlný, pasivní, slabošský, přijímá podněty z okolí tak, jak jsou mu servírovány, a to i přesto, že s nimi vnitřně mnohdy nesouhlasí. Dokáže si však ve své pohodlnosti vždy vymyslet spoustu důvodů, které toto jeho pasivní akceptování okolní reality ospravedlní hlavně před ním samotným. Je to tedy do jisté míry pokrytec, jemuž v životě jen pouhou náhodou všechno vychází bez většího osobního zapřičinění. A tak se nakonec ožení se šilhavou Augustou, která se mu zpočátku pranic nelíbí, časem ale dokáže sám sebe přesvědčit, jak moc ji má rád, a nakonec zjišťuje, že jeho manželství je mnohem vydařenější než manželství Ady, kterou si chtěl vzít a kterou byl odmítnut.

 

Snažil jsem se být prostý a stručný. Jinak jsem ani nemohl, protože jsem lapal po dechu. Řekl jsem jí:

„Miluju vás, Ado. Proč byste mi nedovolila, abych o tom promluvil s vaším tatínkem?“

Podívala se na mne užasle a poděšeně. Měl jsem najednou strach, že se dá do jeku jako ta malá tam venku. Věděl jsem, že její jasný pohled a její tvář s těmi tak přesnými rysy nezná lásku, ale tak vzdálenou lásce, jako byla teď, jsem ji nikdy neviděl. Začala mluvit a řekla cosi, co mělo být jakýmsi úvodem. Ale já chtěl jasno – ano nebo ne! Možná že mě uráželo už to, co mi připadalo jako váhání. Abych to uspíšil a přiměl ji k rozhodnutí, začal jsem mluvit o jejím právu na rozmyšlení:

„Jak to, že jste si toho dosud nevšimla? Vy jste si přece nemohla myslet, že se dvořím Augustě.“

Chtěl jsem vložit do svých slov důraz, ale ve spěchu jsem ho položil na nepravé místo, a tak se stalo, že jsem jméno chuděry Augusty vyslovil s přízvukem a posuňkem pohrdání.

Tím jsem pomohl Adě z nesnází. Chytla se jedině toho, že jsem urazil Augustu.

„Proč si myslíte, že jste víc než Augusta? Já si ani trochu nemyslím, že by si vás Augusta vzala za muže.“

Teprve pak si vzpomněla, že mi dluží odpověď:

„A co se týká mne… divím se, jak jste si mohl vzít do hlavy něco takového.“

Ta trpká věta měla pomstít Augustu. V tom hrozném zmatku jsem si chvíli myslel, že ani její smysl nechtěl nic jiného; kdyby mi byla dala facku, myslím, že bych byl váhal rozebírat, proč to udělala. Proto jsem naléhal znovu:

„Uvažte to, Ado. Nejsem špatný člověk. Jsem bohatý… Jsem trochu podivín, ale to bych snadno napravil.“

I Ada byla mírnější, ale znovu mluvila o Augustě.

„Uvažte to taky vy, Zeno, Augusta je hodné děvče a hodila by se k vám. Nemůžu mluvit za ni, ale myslím si…“

Byl to velice slastný pocit slyšet, jak mě Ada poprvé oslovuje křestním jménem. Nebylo to vyzvání, abych mluvil ještě jasněji? Možná že je pro mne ztracená, nebo přinejmenším si mě nevezme hned, ale do té doby je třeba zabránit, aby se dál nekompromitovala s Guidem, kterého jí musím ukázat v pravém světle. Byl jsem opatrný a nejdřív jsem jí řekl, že Augustu ctím a že si jí vážím, ale vzít si ji v žádném případě nechci. Řekl jsem to dvakrát, aby mi jasně rozuměla:

„Nechci si ji vzít.“

Tak jsem mohl doufat, že jsem si ji zase udobřil a že si už nemyslí, že jsem chtěl Augustu urazit.

„Augusta je hodné, milé, příjemné děvče, ale pro mne není.“

Teprve pak jsem se ukvapil, protože se na chodbě ozval hluk a každou chvilku mi mohl někdo přetrhnout řeč.

„Ado! Ten člověk není pro vás. Je to hlupák! Copak jste si nevšimla, jak na něho hrozně zapůsobily odpovědi toho stolečku? Copak jste neviděla tu jeho hůl? Hraje dobře na housle, ale jsou i opice, které na ně dovedou hrát. Každé jeho slovo prozrazuje nesmírného hňupa…!“

Poslouchala mě nejdřív s výrazem člověka, který se nedovede rozhodnout a připustit smysl slov, jež mu někdo říká, a pak mě přerušila. Vyskočila, housle a smyčec pořád v ruce, a zasyčela na mne cosi urážlivého. Udělal jsem, co jsem mohl, abych na ta slova zapomněl, a podařilo se mi to. Vzpomínám si jen, že se mě nejdřív hlasitě zeptala, jak se opovažuju tak mluvit o něm a o ní! Vyvalil jsem oči překvapením, protože se mi zdálo, že jsem mluvil jedině o něm. Zapomněl jsem na všecka ta opovržlivá slova, jež mi řekla, ale ne na tu její krásnou, ušlechtilou a zdravou tvář, zrudlou hněvem, na ty její rysy, pohoršením najednou ještě přesnější, málem jakoby z mramoru. Na to nezapomenu nikdy, a kdykoli pomyslím na svou lásku a na své mládí, vidím před sebou znovu Adinu krásnou, ušlechtilou a zdravou tvář v okamžiku, kdy mě s konečnou platností vyloučila ze svého osudu.

Pak se všichni vrátili v hloučku kolem paní Malfentiové, držící v náručí Annu, která pořád ještě plakala. Mne a Ady si nikdo ani nevšiml, a tak jsem vyšel ze salonu, aniž jsem se s kýmkoli rozloučil; na chodbě jsem si vzal klobouk. Zvláštní věc! Nikdo mě neběžel zadržet. Zadržel jsem se tedy sám, protože jsem sivzpomněl, že se nesmím provinit proti pravidlům slušného chování a že se musím před odchodem se všemi zdvořile rozloučit. Přesvědčení, že by snad pro mne příliš brzy začala noc ještě horší těch pěti předchozích, mi od Malfentiů odejít nezabránilo, to vím s určitostí. Protože jsem měl konečně jasno, cítil jsem v tu chvíli jinou potřebu – potřebu míru, míru se všemi. Kdyby se mi podařilo vyloučit všechny trpkosti ze svých vztahů k Adě a ke všem ostatním, snáz by se mi spalo. Proč by měla taková trpkost trvat dál? Ani Guidovi jsem nemohl mít nic za zlé: i když to nebyla jeho zásluha, nebyla to ani jeho vina, že mu dala Ada přednost!

Jediná Ada si všimla, že jsem vyšel na chodbu, a když mě viděla se vracet, úzkostlivě se na mě podívala. Bála se nějaké scény! Chtěl jsem ji okamžitě ubezpečit. Přešel jsem kolem ní a zašeptal jsem:

„Odpusťte, jestli jsem se vás dotkl!“

Vzala mě za ruku a uklidněná mi ji stiskla. Byla to velká útěcha. Zavřel jsem na okamžik oči, abych byl sám se svou duší a viděl, kolik míru jí to přineslo.

Osud tomu chtěl, že zatímco se všichni ještě zabývali malou Annou, já se ocitl na židli vedle Alberty. Neviděl jsem ji a všiml jsem si jí, teprve když na mne promluvila.

„Nic si neudělala,“ řekla. „Důležité je jedině to, že je při tom tatínek. Kdykoliv ji totiž vidí plakat, dá jí hezký dárek.“

Přestal jsem se rozebírat, protože jsem se najednou viděl celý. Abych došel míru, musím udělat něco, co by mi navždycky zajistilo vstup do tohoto salonu. Podíval jsem se na Albertu! Podobala se Adě! Byla trochu menší a celý její zjev nesl ještě zřetelné, dosud nesmazané známky dětství. Snadno zvyšovala hlas a při smíchu, často nezřízeném, se jí stahovala a červenala tvářinka.

Zvláštní věc! V tom okamžiku jsem si vzpomněl na radu svého otce:

„Vyber si mladou ženu a snáz si ji vychováš podle svého.“

Ta vzpomínka rozhodla. Podíval jsem se na Albertu znovu. V duchu jsem se ji pokoušel svléct a líbila se mi, sladká a křehounká, tak jak jsem si ji představoval.

Řekl jsem jí:

„Poslyšte, Alberto! Mám nápad: pomyslela jste někdy na to, že už jste na vdávání?“

„Já na vdávání nemyslím,“ řekla s úsměvem a mírně, bez rozpaků nebo zardění se na mne podívala. „Chci pokračovat ve studiích. Taky maminka si to přeje.“

„Mohla byste pokračovat ve studiu i vdaná.“

Měl jsem nápad, připadalo mi, že vtipný, a tak jsem ho okamžitě řekl:

„Já chci taky začít, až se ožením.“

Srdečně se zasmála, ale já poznal, že marním čas, protože takovými pošetilostmi se nedá získat žena a mír. Bylo třeba mluvit vážně. A tady to bylo snadné, protože jsem byl přijat docela jinak než u Ady.

Byl jsem doopravdy vážný. Má nastávající žena musí nejdřív všechno vědět. Pohnutým hlasem jsem jí řekl:

„Před chvilkou jsem učinil Adě stejnou nabídku jako teď vám. S hněvem mě odmítla. Dovedete si představit, jak mi je.“

Tato slova, doprovázená smutkem v tváři, nebyla nic jiného než mé poslední vyznání lásky k Adě. Začínal jsem být až příliš vážný, a tak jsem s úsměvem dodal:

„Ale kdybyste si mě chtěla vzít vy, byl bych myslím nesmírně šťastný a zapomněl bych kvůli vám na všechno a na všechny.“

Zatvářila se velice vážně a řekla mi:

„Nesmíte se urazit, Zeno, to by mě mrzelo. Já si vás velice vážím. Vím, že jste hodný chlapík a krom toho víte plno věcí, aniž to víte, zatímco moji profesoři vědí naprosto přesně všechno, co vědí. Já se nechci vdávat. Možná že změním názor, ale v této chvíli mám jediný cíl – chtěla bych se stát spisovatelkou. Vidíte, jakou důvěru vám prokazuju. Neřekla jsem to nikdy nikomu a doufám, že mě nezradíte. A já vám zase slibuju, že nepovím nikomu o vaší nabídce.“

„Ale vždyť si to řekněte třeba všem!“ přerušil jsem ji vztekle. Cítil jsem nad sebou znovu hrozbu, že budu vypovězen z toho salonu, a snažil jsem se to spravit. Zbýval už jen jediný způsob, jak oslabit Albertinu pýchu, že mě mohla odmítnout, a já ho použil, jakmile jsem ho objevil. Řekl jsem jí:

„A teď učiním tutéž nabídku Augustě a povím všem, že jsem si ji vzal, protože mě dvě její sestry nechtěly!“

Smál jsem se z přemíry dobré nálady, která se mě zmocnila v důsledku mého zvláštního jednání. Duchaplnost, na kterou jsem byl tak pyšný, jsem tentokrát nevkládal do slov, nýbrž do činů.

Rozhlížel jsem se po Augustě. Vyšla na chodbu s podnosem, na kterém byla jen poloprázdná sklenka s utišujícím prostředkem pro Annu. Rozběhl jsem se za ní a zavolal jsem na ni jménem. Opřela se zády o zeď a čekala. Postavil jsem se před ní a spustil jsem:

„Poslyšte, Augusto, nechcete, abychom se my dva vzali?“

Má nabídka byla opravdu drsná. Měl jsem si ji vzít a ona mne, a ani jsem se neptal, co si myslí, ani jsem nepomyslel, že by se mohlo stát, že bych byl nucen něco vysvětlovat. Cožpak jsem nedělal, co všichni chtěli?

Zvedla oči rozšířené překvapením. Šilhala ještě víc než obvykle. Její hezká bílá tvář nejdřív ještě víc zbledla a potom se náhle křečovitě stáhla. Chytla pravou rukou sklenici, která poskakovala na podnose. Slabým hlasem mi řekla:

„Vy žertujete, a to není pěkné.“

Měl jsem strach, že se rozpláče, a napadla mi zvláštní myšlenka, že ji upokojím, když jí řeknu o svém žalu.

„Nežertuju,“ řekl jsem vážně a smutně. „Požádal jsem nejdřív o ruku Adu, a ta mě odmítla s hněvem, pak jsem řekl Albertě, aby si mě vzala, a ta mě, i když hezkými slovy, odmítla taky. Nezlobím se ani na jednu, ani na druhou. Jen se cítím hrozně, hrozně nešťastný.“

Tváří v tvář mé bolesti se vzchopila a dojata se na mne zadívala, usilovně přemýšlejíc. Její pohled připomínal pohlazení, které mi nebylo milé.

„Tak tedy já mám vědět a pamatovat si, že mě nemilujete?“ zeptala se.

Co znamenala ta sibylská věta? Byla předehrou souhlasu? Chtěla si pamatovat! Pamatovat si po celý život, který prožije se mnou? Měl jsem pocit člověka, který se vrhl do nebezpečné situace, aby našel smrt, a teď je nucen usilovat o záchranu. Nebylo by lepší, kdyby mě i Augusta odmítla a kdybych se směl vrátit živ a zdráv do své milé malé pracovny, kde by mi ani toho dne nebylo tak příliš zle? Řekl jsem jí:

„Ano! Miluju jedině Adu, ale vzal bych si vás…“ Užuž jsem jí chtěl říct, že se nedovedu smířit s tím, že bych se stal pro Adu někým cizím, a že se proto spokojím s tím, že se stanu jejím švagrem. To by ale bylo přespříliš a Augusta by si mohla znovu myslet, že jsem se jí chtěl vysmívat. A tak jsem jenom řekl:

„Nedovedu se už smířit s tím, že bych zůstal sám.“

Stála pořád ještě opřená o zeď, jako kdyby potřebovala její oporu, ale zdála se už klidnější a podnos držela v jediné ruce. Byl jsem tedy zachráněn a měl jsem opustit tenhle salon, nebo jsem tu mohl zůstat a měl se oženit? Začal jsem znovu mluvit jen proto, že jsem se nemohl dočkat, kdy promluví ona:

„Jsem docela dobrý chlapík a myslím, že se se mnou dá snadno žít i bez velké lásky.“

Tuhle větu jsem si připravil za dlouhých předchozích dnů pro Adu, abych ji přiměl říct ano, i když ke mně necítí velkou lásku.

Augusta lehce supala a pořád mlčela. To mlčení mohlo znamenat taky odmítnutí, nejjemnější odmítnutí, jaké si lze představit: taktak že jsem se nerozběhl pro klobouk, dokud byl čas, abych si ho narazil na svou zachráněnou hlavu.

Ale mezitím se Augusta, už rozhodnutá, důstojným pohybem, na který nikdy nezapomenu, vzpřímila a opustila oporu zdi. Jak jsem stál proti ní, přiblížila se v té dosti úzké chodbě ještě víc ke mně a řekla:

„Zeno, vy potřebujete ženu, která by žila pro vás a pomáhala vám. Budu jí!“

Podala mi baculatou ruku a já ji instinktivně políbil. Nic jiného se už zřejmě nedalo dělat. Musím však přiznat, že mě v té chvíli zalilo uspokojení, až se mi vzdouvala prsa. Už jsem nemusel nic rozhodovat, protože všechno bylo rozhodnuto. To bylo to pravé jasno.

(...)

Když se pozdě večer společnost rozcházela, řekla mi Augusta radostně: „Na shledanou zítra!“ To pozvání mi udělalo radost; dokazovalo, že jsem dosáhl svého cíle a že nic není skončeno a všechno poběží druhého dne dál. Podívala se mi do očí a našla v nich tak vroucí souhlas, že jí to udělalo radost. Sešel jsem po schodech, ale už bez počítání, a přitom jsem si říkal: „Třeba ji miluju!“ Tato nejistota mě provázela celý život, ale dnes už můžu říct, že láska provázená takovou nejistotou je pravá láska.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3495x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce