(1963) se v posledních letech stal jedním z nejčtenějších autorů francouzského Švýcarska. Úspěch si získal zejména svým předposledním románem Les Larmes de Ma Mère (Matčiny slzy, Zoé 2003), který se setkal s velkým ohlasem jak u literární kritiky, tak u širokého publika.

Svůj první román, Quartier Terre (Čtvrť Země, l'Age d'Homme), o náhlém pocitu samoty a ztrátě iluzí vydal Michel Layaz roku 1993 po návratu z šestiměsíční cesty po Středozemí. Druhý román, Le Café du professeur (Profesorova kavárna, l'Age d'Homme), vyšel o dva roky později po autorově tříměsíčním pobytu v Malaucène poblíž Carpentras. Tento román, v němž se prolíná školní svět profesora literatury Galériana s rodinnými vzpomínkami citlivého Enza, již nese jasné stopy autorova citu pro hudebnost slov a jejich očistnou sílu (vypravěč odmítá ticho, které je pro něj synonymem smrti). Od podzimu 1996 do léta 1997 působil Michel Layaz při Švýcarském insitutu v Římě, kde rovněž napsal třetí román Ci-gisent (Zde odpočívající, 1998), jenž sám autor považuje za svůj nejintelektuálnější román, u kterého si musel dělat náčrty, aby se v jeho struktuře neztratil. Děj románu se odehrává převážně v Římě a vypráví příběh tajemné ženy Irène a jejích čtyř milenců. Za tento román byla autorovi udělena cena Edouarda Roda, a Michel Layaz se tak po Jean-Louisu Kufferovi stal v pořadí druhým nositelem této bienální ceny, udělované od roku 1996. Na konci 90. let přešel Michel Layaz od lausannského nakladatelství l'Age d'Homme k ženevskému nakladatelství Zoé, u něhož vydal roku 2001 svůj čtvrtý román s názvem Les Légataires (Dědicové), v němž čtyři členové rodiny (otec, matka, syn a dcera), dědicové bolestné minulosti, líčí své pocity osamocení.

Velkým zlomem v kariéře Michela Layaze se stalo roku 2003 vydání jeho pátého románu Les Larmes de Ma Mère (Matčiny slzy), za nějž téhož roku získal Dentanovu cenu a roku 2004 Cenu posluchačů švýcarského rozhlasu RSR a Cenu mladých tvůrců Nadace pro kulturu kantonu Vaud. Tento román vzpomínek na dětství posunul autora na příčku jednoho z nejprodávanějších současných švýcarských autorů. Příběh, který představuje směs krutosti, nostalgie, hravosti a smyslnosti, se odvíjí od náhodně objevených rodinných předmětů (mechanické autíčko, dvě šipky, soška, umělá orchidej, pár zelených lodiček), mezi nimiž klíčovou roli hraje fotografie ženy s novorozenětem. Toto romantické a moderní vyznání, v němž vypraveč v první osobě vzpomíná na milovanou ženu či ji přímo oslovuje, je rovněž románem o mladíkovi, nejmladším ze tří synů, hledajícím vlastní cestu a svobodu za cenu mnoha soužení.

Roku 2004 autor vydal šestý román, La Joyeuse Complainte de l’idiot (Radostný žalozpěv idiota), společně se sbírkou tří povídek v kapesním vydání (Minizoé), Le Nom des pères et autres récits (Jméno otců a jiné povídky), v níž autor poetickým jazykem líčí hrůznou cestu vlakem, vraždu bez motivu a tajemnou historii jedné lausannské rodiny od roku 1810 až po současnost.

Michel Layaz žije v Paříži a v Lausanne.

Stránky Michela Layaze: http://layaz.com.