La Joyeuse Complainte de l idiot
Layaz, Michel: La Joyeuse Complainte de l idiot

La Joyeuse Complainte de l idiot

Šestý román švýcarského spisovatele Michela Layaze je neobyčejný příběh, který se odehrává v internátu, který obývá stejně neobyčejná mládež.

Šestý román Michela Layaze, La Joyeuse Complainte de l'idiot (Radostný žalozpěv idiota; Zoé 2004), se od ostatních autorových románů odlišuje nespočetnými jazykovými hříčkami, kterými vzdává hold všemu, co se vymyká nudě, rutině, přílišné jasnosti a rozumně strávenému času. Jde o jakousi pohádku ze současnosti ve dvaceti čtyřech kapitolách, o neobyčejný příběh, který se odehrává v internátu, jejž obývá stejně neobyčejná mládež. Uzavřený svět internátu poskytuje autorovi ideální prostor k pozorování lidského chování, ať už mladých obyvatel internátu či jeho zaměstnanců. Literární kritik a spisovatel Jean-Louis Kuffer v recenzi románu připomíná, že se Layazův příběh zapisuje do helvétské tradice románů z internátového prostředí, jakými jsou L’Institut Benjamenta (Institut Benjamenta) Roberta Walsera (1878 – 1956), Années bienheureuses du châtiment (Přešťastné roky trestu) Fleur Jaeggyové (1940) nebo L’Eté des Sept-Dormants (Léto podle svatého Ladislava) vaudského autora Jacquese Mercantona (1910-1996), nicméně podotýká, že autorův internát nám spíše připomíná Rabelaisovo opatství Thélème. Téma internátu se těší velké oblibě i v současné francouzské próze, ať už jde o román De si braves garçons (Takoví hodní hoši; česky 1982) Patricka Modiana či Les Petits Soldats (Vojáčci) Yannicka Haenela.

Vypravěč La Joyeuse Complainte de l'idiot je jedním z mladíků pobývajících v internátu s výmluvným názvem Obydlí, jehož despotická a zároveň blahosklonná ředitelka paní Vivianne (jakási směs pohanské bohyně a adoptivní matky) se snaží nekonvenčními výchovnými metodami pomoci mládeži s dekadentní inteligencí najít místo v normální společnosti. Nesnaží se je léčit, ale „probudit v nich vznešenost skrytou pod vrstvami zklamání, soužení, špatností, chyb a pochybností.“ Vypravěč představuje kroniku internátu, v níž vykresluje překvapivé portréty jeho obyvatel. Z jeho vrstevníků (asi čtyřicet chlapců) však poznáme pouze Davida, který při každé příležitosti chrlí na své okolí verbální erupce a nekonečné teorie, a jemného Raphaëla, který téměř rituálně olizuje věci a lidi, aby se s nimi mohl lépe seznámit. Jinak však vypravěč soustředí pozornost výhradně na internátové zaměstnance, kteří se rovněž vyznačují neobyčejnými úchylkami a jež k sobě váže jakési až kmenové pouto: recepční Josette na otáčivé židli ve společnosti zahradníka–pana Hadriena, profesor Karl s humanistickými principy bez jediné poskrvny, pan Guillaume, který mnohé zažil a bez přestání o tom vypráví, oplácané kuchařky–dvojčata Blanche a Marguerite, přesvědčené, že ani na smrt odsouzený nesmí zemřít s prázdným žaludkem, doktor Félix, usoužený génius, který sní o založení ideálního města, v němž budou malé děti zahrnuty dusivou mateřskou láskou, a konečně pan Bertrand, správce internátu bdící zejména nad hygienou. Život v internátu bezstarostně plyne do okamžiku, kdy Obydlí hrozí, že bude po smrti majitele prodáno a internát zrušen. Kde sehnat dva miliony, které dědic požaduje? Originální „rodinka“ nakonec přijde s velmi poetickým řešením – vytvořit sedativum ze slz mladých lidí, prodat patent švýcarské farmaceutické firmě, a získat tak potřebnou sumu.

Navzdory školnímu prostředí román rozhodně není pojednáním o výchově, ale rozvernou bajkou o excentrických bytostech, v níž autor příležitostně kritizuje hodnoty tzv. normálního světa. Autorův invenční styl a originálnost pohledu, které jsou zdánlivě od reality odtažené, k ní naopak velice silně odkazují. Pod rouškou extravagantních fantazií, jazykových a stylových hrátek vyslovuje vypravěč kritické, až satirické promluvy. Objevuje se kousavá kritika moderního života a honu za penězi, ať už při návštěvě slavného novináře či při střetu se studenty ekonomie a jejich snahou zbohatnout. I přes tuto půvabnou směs sarkasmu a jazykové hravosti však lze románu vyčíst místy až přehnanou stylizovanost, v níž se vyprávění ztrácí stejně jako čtenář, který se pak jen těžko ztotožňuje se světem, byť sebepitoresknějším. Anne-Sylvie Sprengerová ve své recenzi čtenářům doporučuje „číst román po troškách, a vychutnat tak jeho styl na způsob gastronomických lahůdek bez pocitů přesycenosti.“

Přestože poslední román Michela Layaze nedosahuje vypravěčské síly a citové hloubky jeho slavnějšího románového předchůdce Les Larmes de Ma Mère, rozhodně v něm autor svým jazykovým citem a působivou směsí satiry, hravosti a poezie dokazuje, že mu právem náleží přední místo mezi současnými autory francouzského Švýcarska.

 

Michel Layaz: La Joyeuse Complainte de l'idiot. Zoé, 2004

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse