Nakladatelství Koniasch Latin Press (jako první svazek řady PRIMITIAE) spolu s Ústavem klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a s podporou nadace Sophia vydalo monografii, která s užitím literárně historické a komparativní metody zkoumá, jaký je literární tvar bájeslovné plavby Argonautů ve dvou nejvýraznějších, nejznámějších a hlavně dochovaných epických dílech o této látce, u řeckého helénistického básníka Apollónia Rhodského a pak u římského epika flaviovského období Valeria Flakka. Poměrně útlý spis, který máme před sebou, vychází z disertační doktorské práce (odtud snad ediční řada "Primitiae") Ireny Radové, klasické filoložky mladé generace a současné vedoucí Ústavu klasických studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; česká klasická filologie spis ráda vítá kromě jeho nesporných kvalit také z toho důvodu, že původní monografie s literárně historickou nebo literárně teoretickou látkou v poslední době u nás v tomto oboru téměř nevznikají. - Autorka rámuje svou práci nejprve výkladem o Apollónovi, alexandrijské moderně a o osudu těchto fenoménů v Římě, o osudu, který se svým způsobem naplnil právě v eposu Valeria Flakka, a posléze závěrem, který potvrzuje, že vzájemný vztah obou autorů odpovídá vztahu obou literárních historických epoch a jejich charakteristik.

Ke svým závěrům nedospěla Irena Radová nijak lacinou cestou. Když se ptá po míře závislosti římského autora na jeho řecké předloze a když hledá odpověď na otázku, jak se oba básníci vyrovnali s tradičním pojetím epického žánru a v jakém vztahu je duch jejich tvorby a její tvar k soudobým poetickým směrům, postupuje rozborem jednotlivých motivů epické narace a jejich pracnou a přesnou komparací. Již úvod (str. 9-10) upozorňuje, že je v práci ponechán stranou konkrétní Homérův vliv na Apollónia a Vergiliův na Valeria Flakka: domnívám se, že výsledky dosavadního bádání o tomto problému měla recenzovaná kniha aspoň velmi stručně shrnout, neboť nejsou-li vzaty v úvahu, je to ke škodě evidence a průkaznosti další komparace. - V hodnocení obou probíraných eposů a jejich vzájemného vztahu odvedly velký kus práce již starší generace klasických filologů a Irena Radová se zřejmě se všemi dostupnými (ovšemže zdaleka nejen v českých knihovnách!) studiemi i knižními monografiemi seznámila a jejich výsledků konstruktivně a zároveň kriticky využila. Na několika místech, kde s názorem nebo názory svých předchůdců nesouhlasí, však své stanovisko dost nezdůvodňuje (např. str. 20). Výsledné podobě celé monografie by prospělo, kdyby se odvážila propůjčit silnější důraz místům, která považuje za sporná nebo nedořešená. Zaujalo mne např. její opakované poukazování na zvláštní druh Valeriovy religiozity (v každém případě odlišné od skepse či snad kosmického náboženství jeho alexandrijského literárního vzoru), ať už souvisela s jeho kněžským úřadem, s dobovou mentalitou nebo prostě s básníkovou osobností; originální a přesvědčivé je (str. 93) konstatování zvláštního významu líčení Prométheovy kavkazské epizody u římského epika; u Médeiny postavy, jíž věnuje autorka zaslouženě rozsáhlou i hlubokou pozornost, postrádám poukaz k příslušné pasáži Ovidiových Metamorfóz; podobně by si zasloužila samostatné pozornosti otázka, jak je to se zjevně odlišným vztahem jednoho každého z obou autorů k mořskému živlu a mořeplavbě. (Píši v době, kdy ještě neodezněl děs, který padl na svět po náporu vlny tsunami v jihovýchodní Asii na konci roku 2004, a tak nabývá zvláštního svým způsobem aktuálního významu plavba Argonautů Bosporem a Symplegadami v Apollóniově líčení.)

Na nejednom místě (nejvýrazněji a výslovně na konci svého "Závěru", str. 129-130) hájí autorka básnické umění Valeria Flakka, starší a tradičně klasicistně orientovanou filologickou estetikou snižované jako epigonské a vyumělkované: básník podle jejího mínění nepodlehl v zápase se svými vzory, jeho dílo má nesporné kvality a stojí za přečtení. V témž "Závěru" vyslovuje v této souvislosti naději, že se i v českém prostředí najdou čtenáři, kteří po tomto výtvoru "stříbrného" období Říma sáhnou; to předpokládá existenci překladu a I. Radová jej ve svém úvodu (str. 11) pro dohlednou dobu slibuje. Prozatím doprovází výklady své monografie v poznámkách pod čarou vlastním pracovním prozaickým překladem eposu Valeria Flakka, zatímco pro dílo Apollónia Rhodského užívá s kritickou výhradou starší, dnes rozhodně antikvovaný (1924) překlad Josefa Jaroše.

vyjde v Relationes Budvicenses 2005