Duša, Aleš: Hedvábná pěšina

Duša, Aleš
Hedvábná pěšina

ukázka beletrie česká

Nahoře ve skalách, kam dorazil oklikou skoro po třech hodinách chůze a běhu, seděl na stejném placatém kameni – tady byl dobrý výhled na obě strany – a počítal čočku z igelitové tašky...

Aleš Duša: Hedvábná pěšina. Vyjde v průběhu května 2005 v nakladatelství Odeon.

II
Nahoře ve skalách, kam dorazil oklikou skoro po třech hodinách chůze a běhu, seděl na stejném placatém kameni – tady byl dobrý výhled na obě strany – a počítal čočku z igelitové tašky.
Náhodou unikl pozornosti toho muže, ženoucího se s pistolí pár metrů od něj. A jak se vztekal z toho všeho, jak se plazil kopřivami, vyděšený a zpocený a nebylo kam se skrýt a jak muž naštěstí prozkoumával jenom potok a kolem rychle proběhl, napětím vyskočil. Co by se asi stalo, kdyby ten kriminálník zahlédl svědka svého činu? Jaksi se mu ulevilo.
Štěstí stálo při něm. Štěstí od Velkýho Lina. Šel přeci zrovna od něj. Dneska si ho pojistil. Ale spoléhej na to!
Co to ovšem znamenalo? Měl by čočku vrátit? Tomu darebákovi? Komu vůbec patřila? Oznámit to?
Anebo nechat si ji?

Caligula té noci dlouho sledoval postavení hvězd, snažil se z nich cokoli vyčíst. Byl unavený, ale nemohl usnout.
Potřeboval, jako každý, nakoupit spoustu věcí… Takže si řekl, že on, Caligula, nemá na vybranou. Rozhodl se, že ani na policii s tím nepůjde. Ti by to stopili a šmytec.
Tak alespoň si slíbil, že rodičům něco koupí. A Kačence… Právě se chystal vytočit její číslo. Zarazil se, věděl, co jeho svědomí čeká, když si ten lup, tu čočku nechá, utratí ji. Několik dní na Třešňové pláni – několik hrstí miniaturních čtyřlístků… Tomu se nelze vyhnout.
Druhý den na schůzku u brány Fort Grande na začátku Prvního bulváru přišla provoněná po koupeli. S vůní po jabloňových poupatech. Na sobě malou minisukni a přiléhavou blůzičku.
Pocítil šimrání jejího pachu kdesi hluboko v chřípí, a divné opojení.
Vzala si tajemně dárek, nejdražší hodinky, které v klenotnictví na bulváru objevil, a pak si ho tajemně prohlížela. Nebyla jako ostatní holky, upovídaná.
„To nemuselo být…“ špitla.
„To nic není,“ dal jí pusu na krk pod ucho.
Opravdu, není moc upovídaná.
Takže ani on nic neříkal.
Tiše pojedli a loudali se směrem, kterým ho vedla. Háje, obory, louky vystřídaly kopce a rudá skaliska.
Milovali se u toho potoka, kde ji včera potkal. Bydlela k jeho překvapení zrovna ve vesnici v údolí.
Cestou se ji pokoušel líbat na ústa, na odhalená ramena i na křivku bradavek. Byla neuvěřitelně oblá. Cítila jeho naběhlý úd na břiše.
Najednou se chovala potřeštěně a k tomu jako podivná maličká kurva. Šeptala mu do ucha, když se mu odhalila a přitáhla si ho na sebe za pohlaví: Tak dělej, mrdej mě ty můj bože, ty můj opičí samečku!
Sice to ostře kontrastovalo s její křehkou nemluvností, ale na Nela to zapůsobilo silně.
Jako časovaná bomba.
U potoka se rozloučili. Mířili každý na opačnou stranu.
I potom, co stopnul výfukový zápach svých bot a ještě i po zbytek noci na mejdanu s kámošema, se cítil slavnostně. Božsky.
Chutně zamilovaný a ještě boháč.

III
Hned po zkoušce z dějin hudby se vypravil na čtyřlístečky. Neměl to bůhvíjak daleko. Vlastně když to vzal zkratkami, bylo to nedaleko.
Mířívala sem spousta lidí, vykračovali tak nějak důstojně a byli taky svátečněji oblečení.
Na Třešňové planině se nemluvilo, pracovalo se tiše, brašny přes rameno vybledle béžové se plnily posmutnělým tempem a známí vás ignorovali stejně jako vy je.
Rostlo všude plno kytek, to ano, ale ne čtyřlístků. O to bylo trhání a sbírání horší: všelijaké lilie, begonie, tulipány, voňavé fialky, hyacinty a květy leknínů v jezírkách s rudými rybkami, a všechny stínily černým čtyřlístkům, které se daly najít na Třešňové pláni – muselo se ale hodně sklánět k zemi, tak neuvěřitelně miniaturních rozměrů v tom stínu dorůstaly.
Také Jarmil tady hledal.
Nohy se bořily do zeleně a kolena otlačená od klečení byla ušpiněná, shrbená záda bolela.
Dneska si dal za úkol dvě hrsti. Titánský výkon. Dřina. Někdy pomáhalo opakovat si důvod, důvod hledání. Jarmil tedy v duchu drmolil: Neměl jsem ho nutit, to byla blbost. Kvůli 75 gramům čočky – idiote…
Nevíš, že svědomí zabíjí štěstí? Drmolil.
Celé to bylo tak, že miloval Kačenku, jednou ji potkal – také Caligula mu řekl, že ji potkal. Jenomže se jí to bál, té kruté krásce, říct – a tak přemluvil kámoše Caligulu, aby mu za těch 75 gramů čočky připravil půdu, seznámil ho s ní. Caligula to měl u holek tak snadný.
Jenomže teď toho Jarmil litoval: svou lásku zatížil odpornou čočkou.
Lístečky nepřibývaly a od východu se stmívalo. Jarmil byl neúnavný.
Jarmil šel na Planinu i druhý den. I třetí. Bál se, že by ji jinak ztratil, ještě než ji získal.
Další den si řekl, že už stejně u Velkýho Lina dlouho nebyl, přehodil béžovou brašnu naplněnou ani ne do čtvrtiny černou jemnou hmotou přes rameno a zabouchl dveře bytu.
Cesta ubíhala až k okraji města dobře.
Křoviny a prašné krajnice a tak… Ale pak když přidal na tempu, začalo se mu nadmíru kouřit z výfuku a musel několikrát zastavit.
Mohls mít nový boty, za tu čočku, cos dal Caligulovi! Řekl nahlas pro sebe.
Seš snad tak neschopnej?
Teď se zarazil, poznával jedno místo.
Jako ještěrka tehdy uskočil do vysokých kopřiv s lebedou – proti němu se něco hnalo, slyšel dusot, cválaly sem dvě dívky na koních, on nechtěl být spatřen.
Dívky přicválaly, ale u keříků přes cestu se zastavily, točily se do kruhu, a jisté si tím, že tu nikdo není, vedly zvláštní hovor na hřbetech svých koňů.
„Myslíš, že některý muž ho má tak velkýho jako kůň? Co když jo?“
„Chi chi, ty máš ale představy, Zani!“
„Jo, a co by na tom bylo tak špatnýho?“
Dívka seskočila z koně, na čele se jí trošku perlil pot, a ta druhá ji pozorovala ze sedla.
„Taky bys tak šoustala? Já hned.“
Náhle zamířila rovnou k Jarmilovi.
Zkoprněl.
Otočila se před lopuchami zády, stáhla šortky a začala konat malou potřebu. Vedle sebe odložila béžovou brašnu. Pořád žvatlala.
Máš zadek jako hrušku, zašeptal.
Jarmilovi se rozšířily zorničky, vyboulil rozkrok a skoro nedýchal. Také se přestal divit, že nebyl spatřen.
Zapomněl na opatrnost, mírně se napřímil, rozepnul kalhoty, a přihodilo se to, ani nevěděl jak. Držel ho v ruce a pohyboval jí, omámeně vjížděl do tušeného ráje.
A dívka, kroutící zadkem na celou krajinu, se vsoukávala zpět do kalhotek a šortek. Pomalu, dlouze.
Ach čtyřlístky, pomyslel si do klapotu cválajících koní. Tohle se dělá? Šmírovat?
Aby se uklidnil, pozoroval po nějakou dobu dravce v letu a nalité pupeny jabloně. Vyrazil, ale přesto ještě chvíli upíral pohled dolů na špičky svých bot, kde ale viděl jenom zadnici té holky Zani, nic jiného.
Nemohl zahlédnout kdesi na vyvýšené skalní homoli vysoko nad křovinami sedící Kačenku. Nemohl zahlédnout svoji lásku, která vše pobaveně pozorovala.
Návštěva byla neúspěšná: béžovou brašnu se čtyřlístky si vezl zpět. Jeho „umělecké dílo“ či množství čtyřlístků dle Velkýho Lina nestačily. Jeho díl štěstí se zákonitě o něco ztenčil.
Dnes si věřil.
Přesto se mu svíral žaludek, a krása hruškovité zadnice, která tu před chvílí poletovala ve vzduchu, se rázem rozplynula. Vytáhl za chůze z torny srolovaný obraz vyvedený na obyčejném papíru, úlitbu Linovi, znovu jej kriticky zhodnotil, i když teď už to bylo jedno, a vrátil zpátky.
Přidal do kroku.
Zaobíral se myšlenkou, proč je oproti Caligulovi větší strašpytel. Už stokrát si marně říkal, že to změní. Například – napadlo ho – Caligula by z toho úkrytu určitě vystoupil.
Zatraceně! Přitom Caligula hrál na saxofon v kapele a on vesloval. Trénoval, měl svaly! Když si uvědomil, kolik má zbytečné energie, klopýtavě se rozběhl. Starosti mu působilo i štěstí. Ztrácející se jako pára kdesi nad hrncem. Jasně, nebyl v tom sám, ale to nebyla útěcha.
Jeho matka na to umřela.
To mu bylo šest.
Úplně přestala chodit k Velkýmu Linovi, řekl mu táta o pár roků později.
K našemu Velkoňovi.
Blesk, který ji při bouřce zabil, si náhodou vybral právě ji. Jeho matku: ze stovek lidí shromážděných na pouti na kopečku, právě ji.
To proto byl větší strašpytel?
Jarmil se zamyšleně zastavil, ale pak se rozhodl, že ke skaliskům na kopci vyběhne, sní svačinu, a z té výšky se bude chvíli kochat výhledem.
Pohled na údolí pod ním byl fantastický. S kroutící se pěšinou jako linkou v bludišti.
Pěšina k Linovi, pomyslel si, vedla jediná. A lidí jste na ní zas tak moc nepotkali. Spíš výjimečně. To bylo zvláštní. Byly věci, o kterých se jednoduše nemluvilo. Ani s dobrým kámošem.
S takovými i jinými myšlenkami, většinou o Kačence nebo Zani, se brzy vydrápal na pustý, okolí dominující vršek.

IV
Dole pod kopcem, na modročerném úpatí údolí, se v tu dobu chalupa, která stála o samotě na začátku nebo na konci té nevelké údolní vsi, to záleželo odkud jste přicházeli, zvolna vynořovala z ranního chladného stínu. Narůstal tady bzukot čmeláků, much a včel, a lenivě dvorkem i zahradou s kvetoucími jabloněmi, broskvoněmi a kytičkami postupovaly hřejivé sluneční paprsky.
Žena vycházející ze dveří domu a odcházející lehkým rozhodným krokem člověka, majícího před sebou docela dlouhou cestu, oděna do lehkých svátečních šatů s asijsky nadýchaným vzorem, zahnula na pěšinu k lesu. Oděna možná s vkusem, pro tento kraj však neobvyklým.
Domu, postavenému kdysi starými přistěhovalci, dodávaly čerstvé paprsky idylický nostalgický nádech. Celá usedlost najednou vypadala zachovaleji i ospaleji, ještě s líně hrabajícím kohoutem a pěti šesti slepicemi na dvorku a s králíkárnami v rohu u zahrady.
V lese, kterým musela ve svých leskle blankytných střevících projít, by mohla leckterému místnímu usedlíku připadat jako nějaká hraběnka.
Chalupě vládlo ranní ticho. Klidné jarní ticho.
Muž, který tam zůstal, její o pět let mladší manžel, manžel vdovy, která po čtyři roky obývala dům bez mužského, se zvolna svou velkou rukou zbavoval strniště na bradě. Přiblížil obličej k zrcadlu a zkoumal zamyšleně svoji tvář.
Dcera, kterou holící se muž vyženil, v tikotu hodin z nedávných dětských let dospávala, a odkopaná se občas líně převalila v rozpelešené posteli. Patřil jí pokoj s výhledem na háj stříbrných borovic.
Muž se přistihl, že na ni zálibně kouká, den ode dne víc. Dokonce se domníval, že s ním nevlastní dcera, tohle poupě, hraje nějakou hru. Na rozdíl od matky, která stárla. Probouzela v něm zvířecí pudy, připouštěl si.
Přesto – z jejího těla, rajcovního špulení pusy, ňader a tvářičky šel na otčíma neskonalý smutek. Jak kdyby to tak muselo… muselo… muselo být!
Něco… co nechápal.
Muž koupil perník z perníkové chaloupky a zkusmo ho podvakrát vložil pod polštář v její posteli. Tajně. Pokaždé po pár dnech zmizel.
Testoval ji. Věděl o její zálibě. O její čerstvé zálibě, i jejích kamarádek a hochů v parku, v perníku z perníkové chaloupky.
Ovšem také velkého plyšového medvěda, jehož zbožňovala, jí k svátku k její neskrývané radosti koupil.
Bylo to vůbec možné, že byl týmž mužem, co tolik dokázal milovat a zároveň – skutečně – zavraždit?
Řekl si: jsem mladý, ještě skvělý kohoutek. Zvládl bych v tomhle domě obě. Paničku i maličkou.
A zvládl bych s nimi i tamty dvě, které tu rajtujou každou chvíli na koních, ty čubičky. Čtu jim to v očích. Na to jsem psycholog par excelence.
Kohoutek, který se kdysi rozvedl kvůli nevěře, opláchl břit holícího strojku. Tiše se zachechtal.
Na druhou stranu, bál se ztráty osobního štěstí. Jako čert kříže. A to ho drželo na uzdě. Možná si jen něco chtěl – kvůli rozvodu – dokázat?
Podmračeně sledoval svoje oči v zrcadlu.
Ne! Na tohle si zakázal, dokud se nevykoupí u Velkýho Lina, i jenom pomyslet.
Sbalil holení do skříňky.
Vykoupí se ale vůbec?
Dosud nikomu neublížil!
Vrah!
Ale proč? Proč!?
Vinou dohody, kterou ukul se svým známým.
Svíral pěsti.
Vedle se pohnula Kačenka, ale nastal zase klid.
Se známým jeho rodiny. S bohatým cizincem. Zmáčkl v dlaních ručník, jako když kroutí někomu krkem.
Muselo se to odbýt zrovna takhle?
Pokaždé, i když jen maličko o tom přemýšlel, odehrálo se to celé před ním znovu, jako smyčka filmu, jako fotografie vyložené na stole.
Nevlastní dceři se ten nehezký cizinec dlouho nezamlouval. To akné, a ta pleť… A jemu, při pomyšlení, že by ji neměl nadále před svýma, proč to neříct, milujícíma očima, zatímco ten zazobaný smilník by ji svíral v posteli každou noc, v té horké, vzdálené, pouštěmi prolezlé zemi, už vůbec ne.
Ale cizinec přišel s návrhem. Zoufalý, tvrdil, že je zoufalý – neboť si vzal do hlavy, že život bez ní už nemá žádnou cenu, ani se vším tím vydobytým bohatstvím – se na něj obrátil se zvláštním návrhem. Jednou takhle po společné večeři, s jedinými myšlenkami na ni, bezesporu smilnými, mu na zahradě vyklopil, že mu nabízí velké množství čočky. Pili šampaňské a rozvázal se mu jazyk. Zvyk nakonec tam u nich běžný. Rychle dodal.
Dobrá. Ale čočky bylo nějak pohříchu moc!
Muž ho ten večer důkladně panáky vodky opil a vytáhl z něj velké přiznání: že ta malá by eventuelně nemusela být jenom pro něj… jenom pro jednoho bohatého cizince.
Cože! V tom případě ať táhne! Řekl mu.
Čočky bylo najednou mnohem víc.
Pak se trochu pohádali, snad mu i jednu vrazil.
Cizinec si to nechal líbit a honem se usmiřoval. Ať si to v klidu nechá projít hlavou. Chce pouze obrat k lepšímu.
Snad jenom aby ho dívka měla ráda, a muž a žena z chalupy na okraji lesa, jeho dobří známí, s kterými si takovou dobu dopisuje a vozí jim dárky, aby dceři nebránili, do té země s jinými zvyky a jiným náboženstvím, odejít.
Do země, kde bude balena do bavlnky a odívána do zlata. Podotkl.
„Měla by ses jako královna ze Sáby,“ nadhodil otčím při odpolední siestě.
Hrál to na obě strany.
Také o té čočce se jí taktně zmínil. Domníval se, že taktně. „Polovina by byla tvoje. Cokoli by sis mohla koupit. Také bys neodjela ihned. Můžeš tu dostudovat. To bych – slibuju – zařídil.“
„Rozhodni se ty sama…“
Druhý den po bezesné noci tiše řekla, že souhlasí.
Mezitím muž přesvědčil o správnosti svého rozhodnutí paní domu.
Domníval se, že ji přesvědčil.
Tehdy ji hladil po zádech. Přitiskla se k němu. Byli jako milující otec s dcerou.
Dceruško…
„Chci si vzít medvídka s sebou,“ usmála se po dlouhé době, ale tekly jí do duše slzy.
Usmála se na něj…
Byl celý nesvůj, neměl o nic zájem. Co to provedl! Věděl, že ji nevydá. Věděl, že tohle špatně skončí. Žárlil. Chtěl mít cizincovu čočku i nevlastní dceru.
Celé to vyřešila jedna rána z pistole.
Tohle se mu každé ráno, skoro pokaždé, když se holil, od té doby vracelo.
Pocit, že zbytek života musí strávit sbíráním čtyřlístků barvy černé smrti…
Držel se okraje umyvadla.
A matka s dcerou o osudu cizince nevěděly. V onen den zatelefonoval, a známého rodiny, který se po deseti letech vrátil do rodné vsi se zamilovat, odvléci si vzácnou růžovou květinu do pouště, pozval do prázdného domu.
Provedl to v den, kdy ženy odešly na proslavený Svatý vršek, v den, kdy celá vesnice spěchala na poutní místo, první ze dvou svátků jara, které se slavily po týdnu za sebou.
Znovu viděl sám sebe, jak se v noci vytratil z postele a s mrtvolou Šejka – tak mu říkal – odpádloval na loďce doprostřed jezera. Tam to tělo, přivázané za ruce a nohy k igelitovému pytli s cihlami, aby zůstalo u dna, za oblohy bez jediné hvězdy, svrhl z kolébající se loďky do hlubiny.
To možná nebyl dobrý nápad s těmi cihlami.
Žena s dobrým vkusem byla zmizením cizince zaskočena.
Dcera polehávala, zamlklá.
Z něj se stal jiný muž. Měl pocit, že ho od té doby pozoruje se zvláštním zaujetím.
Jenom prokletá čočka zmizela – ať hledal, jak hledal.
Snížilo to snad o něco tíhu jeho svědomí?
Maličká, co se ti honí hlavou? Na můj vkus působíš nějak tajemně, přemýšlel.
Zatímco oběma chystal v tomhle nedělním, sluncem projasněném ránu, snídani.
A pak všechno uviděl.
Uviděl bílé otevírající se poupě.
Uviděl sebe, jak dává stranou kakao a loupáčky a na podnos pro snídani pokládá perník z perníkové chaloupky.
A stojí u její postele, po zaťukání, aby se mohla přikrýt, spávala, jako její matka, nahá, občas ve volné průsvitné košilce, vyhrnuté do půli zad.
Ve své zaslepenosti uviděl, jak se jí, při pohledu na jeho tělo a pak na podnos, roztahují zorničky, jak mu rozepíná kalhoty, stahuje je, a on se chabě brání: To nemůžeme, ještě náš čas nedozrál… maličká… děvko.
A na perníčku z chaloupky si smlsává s rozšířenými zorničkami společně s ní.
Se svou Kačenkou.
Kačenko! Kačenko! Kačenko…
Nemůžu! Muž křičící na poloprázdný dům si svírá hrdlo.
Ty jeho představy o poupatech…

 

Diskuse

Vložil: Tinka, 11.03.2006 15:09
Duša, Aleš: Hedvábná pěšina
Je to hrozné, za poslední dva roky jsem snad nečetla nic horšího. Korektor by měl dělat raději něco jiného, když nedokáže rozpoznat ani životnost mužského rodu...:(
Vložil: Peter Cabara, 14.07.2005 08:45
Duša, Aleš: Hedvábná pěšina
...Dnes už naštěstí máme demokracii a psát si jak vidno může každý...I ten kdo nepatří k žádnému spolku "autorů" resp. nemá to štěstí býti příbuzným či kamarádem vydavatele. Hedvábná pěšina byla pro mě pohodové čtení, které mě dobře pobavilo svým slovníkem, přinutilo podumat nad nejednoznačností děje... a postav a ty intimní obrazy (ze kterých první ukázka je snad tím "nejtvrdším") ve mě v žádném případě nevzbudily pocit znechucení (právě naopak).
Vložil: Jana, 08.05.2005 12:53
Duša, Aleš: Hedvábná pěšina
Bože to je ale literární sračka! Navíc dozorující redaktor si nedal ani práci s úpravou... Dnes už naštěstí máme demokracii a psat si jak vidno může každý. Jen nevím, proč se to vydává!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2161x

katalogy

Inzerce
Inzerce