Peixoto, José Luis: Nikdo se nedívá

Peixoto, José Luis
Nikdo se nedívá

kritika překladu životní styl

Byla jsem požádána o napsání krátkého článku o překládání románu portugalského spisovatele Josého Luíse Peixota Nikdo se nedívá. Žádné vtipné historky z překládání však v zásobě bohužel nemám a vzhledem k tomu, že překlad byl proveden na zakázku, tak nemohu ani popisovat proč právě tato kniha…

 

Alentejo, kraj černého slunce  (komentář k překladu)
José Luis Peixoto
: Nikdo se nedívá. Z portugalského originálu Nenhum olhar přeložila Desislava Dimitrovová. Vydalo nakladatelství Barrister-Principal, Brno 2004, 215 stran

Byla jsem požádána o napsání krátkého článku o překládání románu portugalského spisovatele Josého Luíse Peixota Nikdo se nedívá. Žádné vtipné historky z překládání však v zásobě bohužel nemám a vzhledem k tomu, že překlad byl proveden na zakázku, tak nemohu ani popisovat proč právě tato kniha… A jelikož psát kritiku či recenzi na vlastní překlad mi připadá nemístné, pokusila bych se spíše přiblížit Peixotův román českému čtenáři, pro něhož je portugalská literatura, s výjimkou Fernanda Pessoy a Josého Saramaga, zpravidla velkou neznámou.

Děj románu se odehrává v Alenteju, zemědělské a tradičně chudší oblasti na jihu Portugalska, kde jarní rozkvetlá a zelená krajina se v létě jako mávnutím kouzelného proutku promění v suchou a slunečním žárem spalovanou poušť, kde se ani lístek nehne, nezavane-li vánek, a život jako by se zastavil. Z dalších charakteristik typických pro tuto oblast, které by měl čtenář možná znát, je vysoký počet (údajně jeden z největších v Evropě) sebevražd překvapivě u lidí středního věku a nevíra v Boha. Jak říká sám autor, původem z této oblasti, „Alentejan od Boha nic neočekává, protože Bůh sám mu nikdy nic nedal“.

Román Nikdo se nedívá vychází z této kruté životní reality, jíž odpovídá i rytmus textu, na který si čtenář musí zvyknout a do kterého po pár řádcích začne bez potíží pronikat. Přestože vyprávění vychází ze života v Alenteju, nemůžeme hovořit o žádném sociálním románu. Spíše naopak, díky přítomnosti fantaskních postav jako je ďábel, obr či hlas zavřený v jedné truhle jej můžeme zařadit do proudu tzv. magického realismu (i když J. L. Peixoto dává přednost termínu „fantaskní realismus“), byť poněkud odlišného od nám lépe známého latinskoamerického magického realismu, který český čtenář jistě zná např. z díla Paula Coelha. Právě přítomnost těchto fantaskních postav dává čtenáři možnost číst román v různých rovinách, od čistě „pohádkového“ příběhu se špatným koncem, až po tvrdou kritiku církve a společnosti. Autor tyto postavy však vytvořil také proto, aby čtenáři připomínaly, že vstoupil do literárního světa. Možná i z tohoto důvodu se v díle vyskytuje postava muže zavřeného v domě bez oken, který píše, a jehož rytmus psaní odpovídá rytmu děje. Zdá se, jako by tento muž psal příběh, který se před našima očima odehrává, jako by byl ztělesněním autora.

Román tvoří dvě knihy, které s odstupem 30 let opakují velice podobné situace. Země, vesnice, stromy, hory, muži a ženy, domy, ulice bez stínu, starci a stařeny sedící na prahu dveří působí jako sociální monstra, přízraky s deformovanými těly, které procházejí v kruhu stejnými prostory, odříkávají nekonečné litanie, všichni jsou přitahováni zradou a smrtí, ukrutnou rutinou každodenního života. Neexistují bohatí a všichni jsou chudí, neexistuje svátek ani radost, neexistuje život a všechno je poušť. Hlavním příběhem první knihy je příběh Josefa-otce, druhá kniha vypráví příběh jeho syna Josefa. Jejich příběhy se proplétají další příběhy některých obyvatel vesnice či městečka. Vše působí bezútěšně a směřuje ke zkáze. Možná právě z toho vzniká dojem, že vše je nakonec stejné. Stránku po stránce se prázdno, do něhož jsme vstoupili, prohlubuje, zkáza se vkrádá, krutost narůstá, nerozum roste. V této knize, v níž se lidé ničí, zrazují, stávají se bezcitnými, zavírají se do pokojů potažených černočernou nocí, jsou okamžiky, kdy se setkávají, vzácné a kradmé. Nesmyslná touha toho, kdo nám říká, že „by byl rád, kdyby svět nebyl pádem“, stojí proti celému světu. V tomto metafyzickém a současně extrémně konkrétním díle je pozitivním hrdinou vertikalita nevěrohodného slunce a úloha zla je přisouzena nenávratnosti času. Nakonec vše končí, končí svět a na hranici konce všeho končí i sama smrt.

Zajímavý je i autorův styl, na němž je patrný vliv dvou velkých současných portugalských spisovatelů Josého Saramaga a Antónia Loba Antunese. Peixotův styl můžeme stručně shrnout do 3 bodů: 1) neustále používá domněnku a možnost, čímž objevuje různé dimenze sdělované myšlenky. To ho nutí k vytváření rozsáhlých souvětí a rozmnožení vypravěčů. 2) Důsledkem tohoto stylistického prvku je neustálé používání opakování: opakování myšlenky opakováním slova, které je však použito nově jako sémantické vysvětlení prvního tím, že je vloženo do nového slovního kontextu. Opakování a neustálé používání perspektivní možnosti a polyfonie vypravěče vytváří charakteristiku jednotlivých postav a děje. 3) Román vykresluje sémantický a sociální svět nejistoty a pochybnosti, zablokované společnosti, živoření, ideologické zkázy, literárně proměněný do absolutizujících termínů „nikdo“, „jen“, „vše“, „pouze“ apod., úhrnem představující společnost osvětlenou sluncem, které není ztotožněno se zdrojem života a tepla, ale naopak jako „černé léto“, které ničí toho, koho se dotkne.

 

© Desislava Dimitrovová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3457x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce