Desai, Anita: In Custody

Desai, Anita
In Custody

recenze beletrie zahraniční

Anita Desaiová se zaměřuje na umělecké a akademické prostředí Indie osmdesátých let, pověstné na jedné straně maximálním konzervativismem a zkostnatělostí a na straně druhé bohémstvím a nezřízeností.

Indický Don Quijote
Anita Desai: In Custody, William Heinemann, London 1984, 203 stran

Román In Custody (doslovný překlad: "v péči, poručnictví", ale vhodnější by byl volný překlad "V pasti") představuje další proud, kterým se ubírá současná post-koloniální literatura. Spadá do skupiny anglicky psaných prací, které se však s výjimkou zvoleného jazyka nevymykají z rámce domácí literatury dané země, ať již z hlediska stylu či tématu. Anita Desaiová se zaměřuje na umělecké a akademické prostředí Indie osmdesátých let, pověstné na jedné straně maximálním konzervativismem a zkostnatělostí a na straně druhé bohémstvím a nezřízeností. Hlavní hrdina románu In Custody Deven stojí uprostřed mezi těmito dvěma světy, aniž by se mu úspěšně dařilo zařadit se do jednoho, či druhého.

Ve svých předchozích románech se Anita Desaiová zaměřovala především na ženské hrdinky, kterým byly společné pocity deziluze a pasivity. V románu In Custody autorka zvolila mužského hrdinu, což je překvapivé, neboť v Indii nebývá příliš zvykem zpodobňovat mužské postavy jinak než jako silné, zodpovědné a dominantní.

Deven je pravý opak tradiční představy o muži. Neustále vystrašený, absolutně nedůležitý profesůrek hindské literatury na provinční univerzitě je uvězněný v životě, který mu neskýtá pražádné možnosti úspěchu a sebeuspokojení. Žije v poměrech, které nejsou dvakrát lichotivé, pod neustálým kritickým dohledem své ženy, která – byť do jisté míry oprávněně – vidí svého muže jako slabocha a budižkničemu. Samotné manželství je pro Devena pastí – je to domluvený svazek, který ani jednoho z partnerů neuspokojuje. Jedinou útěchou je pro oba malý synek.

Zlom nastává v okamžiku, kdy Deven potká po letech spolužáka Murada. Ten byl vždy úspěšnější než Deven, částečně i díky tomu, že byl dobře finančně zabezpečený. Murad nabídne Devenovi práci jeho snů. Měl by zajet do Dillí za největším žijícím urdským básníkem Núrem, pořídit s ním rozhovor a zaznamenat jeho nejnovější dílo. Deven vždy inklinoval k urdštině a urdské literatuře (že učí hindskou literaturu, bere jako ironii osudu) a je pro něj otázkou cti zaznamenat dílo člověka, který už celá léta nic nevydal a žije v ústraní.

Netuší, že se díky Muradově nabídce dostane do mnohem bezvýchodnější situace. Celá akce je od počátku odsouzena k nezdaru. Deven, zlákán vidinou možného výdělku a především možností publikovat v Muradově literárním časopise, neváhá odjet z domova a dokonce investovat do Núra své jediné peníze. Čeká ho ale velké rozčarování. Núr je alkoholik, potácející se mezi deliriem a občasnými záchvaty tvořivosti. Především však stařec se všemi možnými vrtochy a náladami, neustále bojující proti svým dvěma ženám – žárlivé starší manželce a mladší, velmi ambiciózní bojovné básnířce. Pro konzervativního Devena je bohémské prostředí šok. Především není připraven na to, že z Muradovy strany, tedy ze strany iniciátora celého projektu, se mu nedostane žádné podpory. Bude muset Núra a jeho rodinu sponzorovat, čelit stále narůstajícím nárokům a nakonec se dokonce stane terčem vyděračských dopisů od jedné z Núrových žen.

Pro Devena se paradoxně stává tato past východiskem a dokonce únikem. Díky celé anabázi prokoukne Muradovu faleš a postupně se spřátelí s kontroverzním urdským gigantem Núrem. Jako by díky všem překážkám dozrál, získal poprvé v životě sílu čelit nepřízni osudu – možnému propuštění z práce totálnímu finančnímu krachu a osobnímu selhání. Tentokrát Deven ví, proti čemu bojuje, a celá situace, byť velmi stresující a bezvýchodná, mu přináší úlevu.

Deven je bez nadsázky dalším z řady pikareskních hrdinů. Celá výprava za bardem Núrem není ničím jiným než sledem trapných až humorných historek, které Devena čím dál tím více vzdalují od cíle. Z vědeckého projektu se časem stává dobrodružná výprava, na níž Deven bojuje proti větrným mlýnům: nejprve musí sehnat peníze na cestu, své ženě marně vysvětluje její smysl, potýká se s nulovými výsledky svých návštěv. Celé jeho úsilí se podobá známé pohádce o kohoutkovi a slepičce, kdy slepičce není splnění všech úkolů stejně nic platné – kohoutkovu smrt neodvrátí.

Devenovy příhody nejsou jen sledem do jisté míry komických nezdarů: ve většině případů jde o konfrontaci odlišných světů. Setkává se tu konzervativní učitel a bohémské prostředí, uzavřenost a až téměř asketický životní styl Devena s požitkářstvím starého umělce. Hlavní roli však v románu In Custody hraje střet dvou kultur – na jedné straně dominantní hindské a na straně druhé vymírající kultury urdské. Desaiové se podařilo velmi věrohodně zachytit kulturní ovzduší, ve kterém minoritní literatura nemá příliš mnoho šancí na přežití, obzvláště pokud sami umělci vzdali snahu o její zachování.

Kapitolou samou pro sebe je vztah mužů a žen, tedy jedno ze stěžejních témat Anity Desaiové. V tomto románu se do jisté míry dostává do pozadí, stále však hraje dost podstatnou roli. Ženské postavy sice nemají v In Custody příliš mnoho prostoru, přesto se autorce podařilo stvořit věrohodné ženské charaktery. Pokud ponecháme stranou Devenovu manželku, typickou představitelku celé třídy žen nešťastných v domluveném manželství, za zmínku stojí především mladší z Núrových žen, mladá, ambiciózní autorka, bojující nejen o své postavení v Núrově rodině, ale především o naplnění svých ambic. I sám Deven se stává obětí jejích intrik: právě tato žena komplikuje a doslova znemožňuje zdar celé akce. Její postava se zcela vymyká tradičním zvyklostem, neboť svou emancipací se v mnohém podobá životnímu stylu západních intelektuálek.

Zásadní otázkou je, proč autorka píšící o tak domácích tématech zvolila pro svůj román zrovna angličtinu. Není žádným překvapením, že mnozí post-koloniální autoři (obzvláště autoři indického subkontinentu) dávají stále přednost psaní v anglickém jazyce, neboť je to stále – byť několik desítek let po osamostatnění jednotlivých kolonií – jazyk vzdělané vrstvy. Problémem současné post-koloniální literatury je, že autoři píší pro poměrně omezený okruh čtenářů, většinou vysokoškolsky vzdělaných a dost často žijících ve Velké Británii a USA. Tam mají také jejich díla mnohem větší ohlas než ve své vlasti. Není se čemu divit: oficiální kultura chrlí další stovky a tisíce filmů z produkce Bollywoodu, které jsou už předem psány tak, aby se trefily do vkusu běžného diváka. Masová kultura má pak zásadní vliv na ostatní umělecké obory, literaturu nevyjímaje. Málokdo má zájem o něco netradičního a umělecky náročnějšího a většinové publikum vyžaduje jen variace osvědčených příběhů. V takovém kulturním prostředí je pro většinu autorů těžké psát o čemkoliv odlišném, byť z našeho evropského pohledu nám budou jejich témata připadat velmi tradiční a domácí. Jen se nedokážeme zbavit pocitu, proč je nutné tak „obyčejná“ témata schovávat pod ochranná křídla anglicky psaného post-koloniálního románu.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

49%čtenáři

zhlédnuto 1930x

štítky k článku

Inzerce