Tommaso Landolfi očima Itala Calvina
Landolfi, Tommaso

Tommaso Landolfi očima Itala Calvina

V díle spisovatele, jakým je Tommaso Landolfi, je základním pravidlem hry mezi spisovatelem a čtenářem překvapení, k němuž se dříve či později dospěje.

Vybráno z Calvinova úvodu ke knize Nejkrásnější stránky Tommasa Landolfiho, částečně přeloženého v doslovu k Tommaso Landolfi, Rozprava o vyšších systémech aneb Švábí moře, přel. Anna Kareninová, Anno, Praha 1997, citované pasáže na str. 286-293

V díle spisovatele, jakým je Tommaso Landolfi, je základním pravidlem hry mezi spisovatelem a čtenářem překvapení, k němuž se dříve či později dospěje. Toto překvapení však nebude příjemné ani konejšivé, naopak, v nejlepším případě bude působit, jako když se škrábne nehtem o sklo, jako když se hladí proti srsti nebo jako když nás napadnou věci, které bychom nejraději ihned vytěsnili z mysli. Není jistě náhodou, že Barbey ďAurevillyVilliers de l'Isle-Adam – předposlední výhonky literárního rodu, k němuž Landolfi náleží – nazvali své knihy povídek Ďábelské novelyKruté povídky.

Landolfiho hra je však složitější: kolem určité představy – téměř vždy představy proradné, nutkavé či děsivé- se odvíjí velmi propra­cované vyprávění, koncipované většinou pro jediný hlas, který však jako by byl rubem jiného hlasu (tak jako když se velký herec potřebu­je pro ztvárnění postavy odchýlit jen velmi nepatrně od své běžné dik­ce) – nebo také pro jediný způsob psaní, který ovšem dokáže zůstat upřímný, spontánní a věrný sám sobě, jen když předstírá, že parodu­je nějaký jiný styl (ne styl určitého autora, ale spíš autora smyšlené­ho). To vše je obestřeno předivem slovního dramatu, jež umí přesně dávkovat své dějové vztahy, ale stejně tak je schopno vydat se napospas těm nejvrtkavějším rozmarům.

Takové je Landolfiho vyprávění tehdy, když se rozhodne vy užít své mnohostranné invence a neustále se vracejících utkvělých představ, aby vystavěl precisní konstrukci s dokonale vypočtenou strategií; jin­dy však, nejednou a mnohokrát, jej duševní rozpoložení, kterému vede ruku, dohání k tomu, aby oprostil akt psaní od veškerých nároků na završené, dobře čitelné a trvanlivé dílo a předkládal je jako nonša­lantní gesto, pokrčení ramen, úšklebek člověka, který jako by vždycky věděl, že čin je jen mrhání sil, pouhý dým, jenž nic neznamená.

(…)

Náhoda byla pro Landolfiho skutečným božstvem, které zaníceně vzýval, ale o jehož existenci musel neustále pochybovat. Jestliže je svět předem determinován, je náhoda vyloučena a náš osud je zpečetěn.

(…)

Ale možná jsem vůbec nic nepochopil. Co mohu vědět o tom, jaké imperativy a vnuknutí vedou takto povolané (či proklaté) hráče, já, pro něhož – pokud jsem kdy hrál – bylo jediným pravidlem co nejmé­ně riskovat? Možná že ve svém bouřlivém vztahu k náhodě – které se s nedůvěrou kořil – střídal strategie tak složité, že je nikdo jiný nedo­kázal postřehnout, s prudkými záchvaty, kdy se ztrácíme ve víru a kdy veškeré prohry ukazují na prokletí sebe sama jako na jediný možný zisk. Třeba mu náhoda byla jedinou cestou, jak se přesvědčit o exis­tenci ne-náhodného, a proto ne ne-náhodné v pravém slova smyslu je to, co je absolutně jisté, tedy jak se přesvědčit o existenci smrti: náho­da a ne-náhoda je jen dvojí označení zániku, jediné konstanty tohoto světa.

Pravda je, že když jsem ho viděl posouvat žetony po zeleném sukně (a stále se mi náhoda vracela jako utkvělé téma), srovnával jsem mi­moděk Landolfiho jako hráče a Landolfiho jako spisovatele: u obou byla na jedné straně patrná snaha vtělit se do nějaké formy či neměnné formule, jež by se mohla postavit proti chaosu a tento chaos pojmout, a na druhé straně pro ně bylo typické gesto svrchované nonšalance, jež opovrhuje jakýmkoli snažením i hodnotou, protože podstatou veške­rého činu i hovoru je konstelace náhoda-chaos-nicota-smrt, vůči které lze zaujmout jediný možný postoj – postoj zoufale ironického pozoro­vatele.

Landolfi sám také uvažoval nad souvislostmi mezi hazardní hrou a literaturou – především ho zajímalo, jaké místo v nich patří tomu, co je dané, a jaké tomu, co nelze předvídat.

(…)

Landolfiho vztah k sobě samému, sledujeme-li jej v tom, co psal, svědčí o velmi složitém soustředění na vlastní já, plném protikladů. Od teatrálních příběhů, v nichž se dokáže rozlítit proti sobě i světu, se dostaneme k přímé a volné autobiografické inspiraci, kde se (více než ve fiktivních povídkách) utrpení líčí s taktem a odstupem - po­slední z této linie je Sklepní brouk, který za Landolfiho života ne­byl publikován v žádné z jeho knih.

Neodvažoval bych se hádat, kolik je na těchto vnitřních trýzních pravdy a nakolik je to divadlo: už jen to, jak Landolfi umí zapudit své rozbolavělé já, aby pobavil sebe i jiné, zbavuje jeho postoj egocentrismu i zcela vnější hry. Stejné tak není důležité, jestli ony obsese a představy sexuální obratnosti z jeho povídek jsou čirá fikce nebo jestli vycházejí z nějakých hnutí ve spisovatelově podvědomí Na prv­ní pohled jako by byl Landolfi touto neskrývanou smyslností snadná kořist pro různé psychoanalytické interpretace, ale zároveň jim vyrá­bí zbraň z ruky, neboť, jak známo, nemáme-li vnitřní zábrany, svěd­čí to o tom, že skutečné podvědomí se skrývá jinde. Zhodnocení toho, co Landolfi skutečně říká, nás ještě Čeká. Neboť tím, co vypráví, sleduje vždycky určitý záměr, tím hlubší, čím okázaleji prohlašuje, že „nemá co říct“. Nebude to už dlouho trvat a jeho filosofie se před námi odvine z klubka nezodpovězených otázek, pro­tichůdného krasořečnění i provokací, do nichž je zapředená.

(…)

Landolfiho nejvěrnější kritik a nezdolný přítel (až do konce florentského období) Carlo Bo několikrát napsal, že Landolfi je po D’Annunziovi první italský spisovatel, který svede perem všechno, co si zamane. Ano, oba byli spojeni s obrazem dandyho z 19. století (ta­kového Huysmansova Des Esseintesa), ale D’Annunzio se vydal ces­tou heroické euforie, zatímco Landolfi směřoval k depresivní sebeironii – zkrátka všechno, postavy, tvorba, vztah ke světu, u nich bylo zcela protichůdné. Ale když jsem se nad tím znovu zamýšlel, pocho­pil jsem, že ty dva vlastně pojilo něco úplně jiného: o jednom i o druhém (a jen o nich dvou) lze říci, že psali v rozloze celého jazyka, jaký byl i jaký je, a nakládali s ním obeznale a sebejistě jako s nevyčerpa­telným dominem, z něhož i já v hojnosti a k potěše své čerpám.

Jistě, u Landolfiho musíme zvláštní pozornost věnovat jeho zkuše­nosti překladatelské, a to nikoli z jazyků, které„zná každý druhý“, nýbrž z ruštiny (ta v italské kultuře, a jistě nejen v ní, zastává vý­hradně jazykem odborníků; osobně si vzpomínám pouze na jediný slavný precedens, kterým je Prosper Mérimée se stými překlady Puškinových povídek). Nepochybně zde pramení Landolfiho zvláštní zá­liba vnášet do ryze italského hlasu vzdálené a exotické přízvuky, ať už zaznívají průzračností a stínem jeho Gogola, popuzenou výřečností jeho Leskova či vzácným koloraturním falsetem jeho Hofmannsthala (přeložil také Růžového kavalíra, abychom přešli k dalšímu z jeho jazyků).

Ale zasazujeme-li jej do rozměrů evropské literatury, bez níž by Landolfi nebyl Landolfi, nesmíme zapomenout ani na to, že ze všeho nejvíc miloval literaturu italskou. V jeho díle bychom tuto lásku mar­ně hledali (také když psal pravidelné kritiky pro D’Annunziův Il Mondo, zabýval se pouze autory světovými), ale o to více ji projevo­val v rozhovorech s přáteli: rád si povídal o Manzonim, Foscolovi, Zajímalo ho, jak používají slova klasikové, a když se mluvilo o spiso­vatelích současných, obracel on, který se tak očividně distancoval od aktuálního dění, pozornost i k jejich jazyku.

(…)

Snadno se řekne, že to, co Landolfi píše, je jen maska, za níž je prázdno, nicota, smrt. Není to tak docela pravda: tato maska očivid­ně představuje plný a konkrétní svět mnoha a mnoha významů. Ano, je to svět slov. Ale slov, která váží svým bohatstvím, přesností i har­monií.

V Landolfiho obraznosti i uvažování je vždy přítomno tělesné bytí. V mysli ho neustále pronásleduje tlak smrti, která ho strasti přitahu­je, ale to vše se projevuje přes emoce těla. Odhmotnělá abstrakce filo­sofovy duše, to není nic pro něj: jeho problém je determinované a pře­citlivělé fysické bytí. Vlastní přítomnost i přítomnost jiných v něm vyvolává bouřlivé reakce: děsivá úzkost a kruté vraždění jsou jen dva protipóly celé škály nejrůznějších citových variant.

Tím lze také vysvětlit, proč měl Landolfi potřebu skutečného roz­jímání – kdy si dokonce potřeboval vést deník –, jakmile se musel vyrovnat s novým „biologickým“ faktem, že se stal ve zralém věku otcem. Nehodilo se to k žádnému způsobu bytí žádné z jeho postav, k žádné z rolí jeho repertoáru. I zde rozvíjí nejrůznější možné posto­je, od odzbrojující něhy až k záchvatům sadistického zabíjení dětí (to však jen spoře). Otcovství mu bude i pramenem nové zkušenosti ve vztahu k jiným bytím, kdy je nám druhý bližním nejen po duchu, nýbrž i po těle.

(Takto se vysvětluje i význam jeho „erotických fantasií“ předtím a potom – toho, co jej přitahuje a odpuzuje, co ho fascinuje a znechucuje a co pro něho má cenu právě v tom, že je to vrtkavé a bezbřehé.)

A smrt? Lze o ní podat citlivý, zažitý obraz? U romantiků a symbolistů byly hlavním tématem fantastických povídek strašidla, živí nebožtíci, nejasné hranice mezi záhrobím a naším světem. Landolfi tento arsenál probral do široka i daleka a v jeho delších prosách roz­hodně nechybějí zjevení z jiných sfér. Ale u jeho kratších povídek podle mne není záhrobí nikdy v prvním plánu a Landolfiho v nich nezají­má ani tak smrt jako spíš patologie života.

Smrt, nicota, o nichž tak často hovoří, ale jen vzácně je popisuje, tedy patří k těm nemnoha představám, jejichž obraz je nutno z konkrétního Landolfiho vyabstrahovat: smrt a nicota jsou u něho ne­zbytnou hranicí, za níž si lze vydechnout a odpočinout od tohoto světa tolik přesyceného bytím, tak obtížného a neprodyšného... Skutečný Landolfiho zlý sen je něco zhola jiného, je to představa, že nicota neexistuje. Tento strach najdeme i v jeho dvou knihách básnických (Viola smrtonosná a hlavně Zrada a nevěra); na jiném místě o tom píše:

„Bytí je trest bez odvolání a vykoupení a jsme proti němu bezmoc­ní. A možná jen naše naděje a potřeba vydechnout, jako když nás dusí palčivá rána, si vymyslela jiný stav, než je bytí: nicotu. Bože můj, možná že tu všechno bylo, je a bude na věčnost. Proti životu se nedá nic dělat, leda žít, asi tak jako v uzavřeném prostoru, kde nás dusí tabákový dým, je nejlepší si zapálit...“

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse