V poloprázdné hale malého letiště čeká sedm osamělých cestujících. Neznají se a seznámit se ani nepokoušejí - dali si záležet, aby mezi sebou nechali vždy několik volných míst. V hale není mnoho lidí, jen opodál jich několik čeká na jiné letadlo, které má odlétat krátce před tím jejich či po něm. Jejich cílová stanice je však stejná. Vyhýbají se navzájem pohledem, který vždy stočí na někoho jiného nebo vedle něho. Předstírají pohled do prázdna, zároveň však netrpělivě vyhlížejí návrat mladé ženy, která před chvílí zkontrolovala, zda jejich jméno figuruje na seznamu a zda za let zaplatili. V opačném případě je ještě možné to napravit, a rovněž vyrovnat poplatek za převyšující počet zavazadel (tento poslední bod se však týká pouze jí). Pět mužů a dvě ženy v poloprázdné letištní hale. Muži jsou zachmuření, tváří se důležitě, mají s sebou počítač, velké aktovky. Nevzali si téměř žádná zavazadla, vrací se zítra nebo pozítří. Druhá žena je mladá, drží se od ostatních v povzdálí, sluchátka na uších, vypadá spíše spokojeně. Možná také jede za tím, od koho ji okolnosti na čas odloučily.

Na asfaltu za prosklennou stěnou zahlédne jejich letadlo. Je jich tam několik, označených logem humanitární organizace, a také armádní helikoptéry. Nad Ammanem se sbíhají velké nízké mraky s rozmazanými obrysy, první v tomto ročním období.

Sedm cestujících se rozesadilo po malém dvoumotorovém letadle. Napočítá osmnáct míst, devět sedadel po obou stranách úzké uličky. Zavazadla jsou složena vzadu. Může sledovat každé gesto obou pilotů. V tomto letadle neobsluhují letušky, nejsou zde dokonce ani toalety. Piloti umístili za svá sedadla ledový box s lahvemi naplněnými vodou.

Mraky se rychle rozběhly. Poušť je poseta tu tmavými, tu světlými skvrnami a zbytky betonu připomínajícími jizvy. Rovněž lze zahlédnout koryta bývalých řek, jež občas zvýrazňují pruhy různých barev – pole obdělávaná v bývalých meandrech, kde se musela zachovat trocha vlhkosti. Nahlíženo z výšky, řekli bychom, že jde o kroužkovité hady.

Překvapuje ji, do jaké míry poušť nese všudepřítomné stopy člověka. Skupiny konstrukcí, bezpochyby vojenské instalace, vyrovnané jako hřbitovní hroby. U jiných výjevů váhá: co znamenají ty geometrické obrazce, ony velké obdelníky narýsované v zemi nebo kruhy nestejných velikostí tam dole? Také příroda tu vytváří útvary, které z pohledu letadla jako by odpovídaly zcela jasnému záměru, takže je někdy obtížné určit, co je vlastně dílem člověka a co dílem kouzelné lhostejnosti. Dráhy po sobě zanechávají vybledlé rýhy v zdánlivě sametové zemi, jako by ji pokrývala vrstva jemného cihlového prachu. Dojímá ji, jak tyto dráhy přicházejí z různých koutů pouště a slévají se – v co vlastně? Z výše letadla to vypadá jen jako o něco tmavší bod, z něhož všechny dráhy hvězdicovitě vybíhají, připomíná uzel či úzké hrdlo, možná jde o jakýsi zdroj vody, tak dlouho vyhlížený na obzoru, o zastávku na cestě, po níž lze pokračovat nejedním směrem, bylo by lépe hovořit o cíli cesty, který jsme si vytyčili v této zdánlivě nekonečné poušti, jejíž hranice jsou však cestujícím z letadla patrné.

Přelétají nad přímočarou, zřetelnou silnicí, na níž stále jasněji rozeznává malá, neobvyklá vozidla, která se pomalu přemísťují, jedno větší než druhé, jako vrubouni a slunéčka sedmitečná.

Přibývá obdělávané půdy, poušť nakonec ustupuje činnosti člověka. Země odtud vypadá bohatě, plodně, žádné stopy po násilí nejsou vidět. Po levé straně letadla se zvětšují tmavé skvrny, z nichž vytéká řeka, pokroucená jako pupeční šňůra. Brzy přelétají nad jezery se zrnkovitou hladinou kovové barvy. Kanály se při přeletu letadla zablesknou v odrazu slunce, a znovu potemní.

Přístroj si udržuje výšku až nad letiště, stále jsou půl kilometru nad zemí, když si všimne, že letadlo má už vysunutý podvozek. Začínají pomalu, spirálovitě přistávat. Nejprve opisují poměrně velké kruhy, dráha se pod nimi začíná otáčet kolem vlastní osy, poté se spirála zmenšuje a ti, co nemají rádi letadla, se křečovitě drží za svá opěradla, zatímco vzduch už nabral na hustotě, klade odpor, jako by se potápěli pod vodní hladinu. Dráha se otáčí rychleji, řev motorů je ohlušuje, dívat se jinam než z kulatého okénka by vyvolalo pocity na zvracení. Všimne si velké nádrže tmavězelené barvy amfibolu a na jejím břehu paláců, které jako by pluly po hladině. Křídlo letadla se zdá naklánět kolmo k zemi, zaměřuje dráhu jako střed terče, celé město se otáčí jako tuhé těsto zpracovávané v obrovité díži, v níž se mísí okr s nefritem, titanem a malachitem. Paláce, z nichž některé vypadají nedostavěné, jsou během přistávání stále zřetelnější. Připomínají jí ilustrace z dětských knížek s kolonádami, zikkuraty a atrology v dlouhých pláštích ozdobených půlměsíci, zvedajícími špičatý plnovous k obloze plné hvězd. Tyto budovy, teprve nedávno vystavěné mocichtivým diktátorem, dodávají městu neobyčejný a velkolepý ráz, který potajmu obdivuje, protože se jí navzdory všemu zdá jaksi ztělesňovat starodávný sen spojený s tímto jménem: Bagdád.

Úplně nakonec několik prudkých otáček a nelze se ubránit hrozivému dojmu, že se křídlo letadla, nyní tak blízko u dráhy, chystá zapíchnout do země, na tváři je cítit tlak vzduchu – a potom nic: jemně přistanou po poslední otáčce. Její lahev s vodou je zploštělá a při otevření zasyčí.

Po přistání nastoupí do letadla vojáci a vedou cestující po rozžhaveném asfaltu do dusného stínu hangárů, v nichž je složené naoko opuštěné zboží, jeden hangár a pak druhý, téměř běží, sotva jim stačí. Ukáže svůj pas a v něm irácké vízum, jež získala v prvních dnech války. Nic z toho už neplatí. Snědá žena ve vojenské uniformě kontroluje pas a poté jej okopíruje. Odeberou jí otisky ukazováčku a nechávají ji přejít za ohražení.

Pět měsíců odloučení. Je tam, čeká na ni.