Fragmenty 1963/1964. Autoři textů: Bohumila Grögerová, Věra Linhartová, Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger, Milan Nápravník, Ladislav Novák. Interpreti: Jan Tříska, Jitka Frantová, Josef Velda, Libuše Švormová, Milan Mach, Albert Mareček, Zdena Rosolová, Svatava Rumlová a František Derfler. Arco, Praha 2002

Cenné, ale především živé svědectví. To je první, co člověka při poslechu kompletu tří kompaktů čtené poezie a prózy Fragmenty 1963/1964 napadne. Mimo jiné zaujme pečlivá dramaturgie a průkopnický způsob interpretace uměleckých aktů, který se udál před čtyřiceti lety.

Fakt, že záznam pochází z první poloviny šedesátých let, není bez významu; autoři zde obsažených literárních textů mohli začít publikovat a veřejně představovat své práce až po skončení stalinistické dekády. Teprve šedesátá léta umožnila otevřenou prezentaci a publikování autorům, jež spojovala poetika surrealistická a experimentální. Po temném období těžkých padesátých let, kdy byl jazyk mocensky zneužíván a oficiální proud literatury dosáhl vysokého stupně ideologické a mechanické sterility, poetika z úkrytu vylezlé a svěží avantgardy postulovala samotný jazyk jako hlavní téma svého vyjádření, což přineslo mnoho inovativních podnětů v práci s materiálem. Centrální dominantou tvorby se stává jazyk sám, jeho struktura, fóničnost. S tím spojený příklon k výraznému strukturování textů zasáhl i surrealismus, který však od počátku pracoval spíše s automatičností a řetězením představ a slov, nikoliv s metodami variací, opakováním a zvukovým potenciálem poezie. Důkazem toho je tato unikátní a pečlivě vyčištěná poslechová antologie básní a próz čtených herci.

Ačkoliv např. ve Francii či Německu je běžným zvykem vydávat poezii (Rimbaud, Valéry, současní básníci) čtenou herci či zpěváky, v našem kontextu se jedná o jeden z pilotních počinů. Některé záznamy (Novák, Nápravník) se sice již objevily na výběrovém CD ke knize Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945-1989 (NLN 2001), ale Fragmenty 1963/1964 představují ucelenou kompilaci s jasnou dramaturgickou koncepcí textů autorů spřízněné poetiky. Nalezneme zde jak tradiční, velmi citlivý přednes, který zdůrazňuje spád a napětí textu – Jan Tříska recitující báseň-esej Vratislava Effenbergera Problém skladby, Josef Velda přednášející magicky působící Hru na ohradu Stanislava Dvorského, Albert Mareček Krajkokraj Milana Nápravníka -, tak i přednes vycházející ze záměrně odcizených a depoetizujících próz Bohumily Grögerové, znějící stroze jako četba vědecké práce. Tato díla hledají hranice jazyka, stejně jako hranice subjektu, moci a tvorby.

Báseň-skladba
Za poslechově nejvděčnější, alespoň po stránce zvukové, lze považovat nahrávky autorů Milana Nápravníka a Ladislava Nováka. Zde se pracuje se zvukovou potencí hlasu jako takového; prostor zde mají smyčky, echa, překrývání záznamů, zrychlování pásky atd., a proto je možné hovořit o dílech fónické poezie, velice se svým charakterem blížící experimentální hudbě šedesátých let (Steve Reich, Alvin Lucier). Co je v ostatních nahrávkách interpretačním hereckým čtením textů, je zde přímým ztvárněním básní jako skladby, skladby hudební, již si bez partitury nelze představit. Milan Nápravník, který surrealistickou automatickou metodu proměňuje až k strukturované kompozici v textu Předmoucha s naléhavým opakováním vět, jako by samotnému čtení určoval rytmické schéma.

Nejdůslednějším hledačským dílem Fragmentů je však práce Ladislava Nováka Text pro M.M., recitovaná třemi interprety, kde jsou na sebe vrstveny hlasy v repetitivních smyčkách. Myslím, že Novákova báseň-kompozice dalece překračuje hranice čtené poezie a stává se svébytným hudebním dílem ne nepodobným minimalistickým skladbám. Text pro M.M. je blízký hudbě šedesátých let i svým izolováním slova; stojí samo o sobě, vyvázané ze syntaxe, ukazuje svou sóničnost, což je též jeden ze skladebných principů Nové hudby, která hledá nové potence zvuku, hlasu i nástroje. Slovo kompozice zde neužívám náhodně, neboť Text pro M.M. má blízko dílům skladatelů soudobé vážné hudby jako např. Karlheinze Stockhausena, György Ligetiho nebo německým skupinám Can a Kraftwerk, ale také excentrickým výstřelkům dadaistů dvacátých let či zvukovým experimentům básníků Ernsta Jandla či Henri Chopina z počátku let šedesátých.

Na rozdíl od prvních zaznamenaných fónických výbojů dadaistů se strategie užití básně jako hudební skladby mohla realizovat hlavně díky možnostem elektronického studia, které je zde využito s mnohými technickými efekty – zpožďování, echa, efekty zkreslující hlas. Svébytnost interpretace tu však vychází z poezie samé, z její tendence demonstrovat vlastní strukturu (což se týká i dalších básní Fragmentů), z repetitivnosti, která svádí až k mantrickému mumlání, ale i z obnažování slov. Zároveň se ukázalo, že spojení lidského hlasu, schopného dramatických odstínů, s možnostmi elektronického studia otevřelo cestu k tomu, že se tvůrce či recitátor může stát sám sobě orchestrem a realizátorem vlastní básně-partitury. To, co dříve mohl zvládnout secvičený voice-band, bylo lze v šedesátých letech obsáhnout jediným hlasem.

Toto 3CD ukazuje blízkost sepětí hudby a literatury (potažmo i výtvarného umění) v šedesátých letech – v době, kdy se tyto disciplíny vzájemně kontaminovaly asi více než kdy jindy. Cítíme přímou návaznost na avantgardu, lásku k spontánní akci, také i touhu po nových výbojích směrem k abstrakci, k matematickým principům tvorby (možnosti permutace a variace) a zároveň k využití principu náhody. Fragmenty 1963/1964 jsou výtečným svědectvím doby nejen mistrnou interpretací literárních předloh, ale také vyznačením hranic proměn různých literárních poetik a diskursů. A ačkoliv se antologie nazývá Fragmenty, myslím, že naopak ukazuje ucelenou podobu jisté poetiky své doby a představuje tak plastický obraz české avantgardy 60. let.

Zbývá jen doufat, že Fragmenty nebudou jediným dílem svého druhu, ale že i další archivní a velmi cenné záznamy čtené poezie spatří světlo světa. Myslím, že stále rozšiřují možnosti literatury a prohlubují náš náhled na dobu jejich vzniku, ale hlavně jsou surově krásné.