Dzikowski, Błażej: Příze citu

Dzikowski, Błażej
Příze citu

ukázka beletrie zahraniční

V horách žili Dědeček a Babička. Bydleli v domku, který stál nad propastí křehce jako zákusek...

Błażej Dzikowski: Příze citu

V horách žili Dědeček a Babička. Bydleli v domku, který stál nad propastí křehce jako zákusek. Stál obklopen kruhem neduživých stromů, o něž se Dědeček s Babičkou starali láskyplně, jak se pečuje o nemocná miminka. Rostlo na nich listí ostré jako kousíčky zeleného skla, které se - ve srovnání s hrdinnými ambicemi horských štítů - nejasně rýsovaly v horském vzduchu …

Pomalu a dokola žili Dědeček s Babičkou a Babička s Dědečkem, jejich život vrzal jako flašinet, na zahrádce sázeli mrkev, kterou pak vystrašeně jedli k večeři; a mrkev se těžko zakořeňuje v drsné horské půdě a skoupá je její úroda… tedy práce, těžká každodenní práce, a taky pomalá, vždyť oči už nejsou co bývaly. Když mrkev dala úrodu (bylo šťastné léto), vydali se do nedalekého městečka s horským sanatoriem, s úrodou přikrytou houní na invalidním vozíku. Tam na trhu prodávali mrkev za babku. Pozor, za babku, ne za Babičku. Za utržené peníze si mohli koupit i něco navíc, třeba tkaničky.

Ale jinak byl život horských stařečků prostý, pomalý. Bývalo, že když se ohýbali nad mrkvovým záhonem, začal v jejich hlavách bít veliký čistý zvon a Dědeček s Babičkou zvedali pohled k nebi a věděli, že je to zvon štěstí, který je občas ke slyšení v největší samotě, daleko od vřavy lidských příbytků…po nebi se rozlévala šarlatová skvrna a jako inkoust v nehybné vodě rostla do veliké hloubi a v té chvíli stařečkové unavení životem věděli, že správná je jejich cesta, jejich stařecká těla unášel mohutný, horský vítr a oni křičeli radostně, křičeli mohutným křikem, až bytosti žijící v těchto výškách, jezevci a tchoři, znehybněly ve svých hnízdech a svolávaly své potomstvo do úkrytu, ohlušené, smrtelně zděšené lidskou radostí…

No a co, blazeovaný čtenáři, který toužíš po nevšedních lektvarech? „Co je na tom divného?“, ptáš se, zatímco pohrdavě špulíš úzký horní ret pod obskurním knírkem ironie. „Jsou tisíce takových stařečků. Proč mám číst nějaký reportáže? Realismus už dávno unavil můj organismus, ty prosimtě raději piš do obecní kroniky!“

Ano. Není nic svébytného na životě horských stařečků, ale nechte mě to, vy mondénní světačky pod nebem z ponurého černého kožichu, dokončit. Je to zdání… neboť životem našich hrdinů se vine i černá niť… proč se tedy Babička při výkopávání mrkve po očku dívá na Dědečka a předstírá, že se vůbec nedívá a soustředí pohled na jeho lopatu, ozdobenou rytinami lidových svátků? Proč Dědeček tak často u skromné večeře zvedá pohled od talíře, proč jsou jeho oči celé bílé zvláštním chladem, co se tak náhle zabydlelo v jeho mysli, proč se dívá přes okno pokryté rybími měchýři a říká, kývaje hořce hlavou: Zlý vítr, Geňo, fouká…? Proč?

Nenapadlo vás, když jste si kupovali mrkev, proč asi hledí prodavač do země a dává vám zpátky drobné na zabandážované dlani? A proč vede bandáž do hloubi rukávu, jaké rány skrývá? Pamatuj, tlustý cynický čtenáři – ta bandáž špinavá od hlíny je klíčem k tajemství stařečků… K trýznivému tajemství.

Zkuste se v noci přikrást k domku, jen tiše, tiše, ať se jeho unavení obyvatelé neleknou zpozdilých kroků, ať se nebojí vlků, přikraďte se na prstech, odhrňte vlněný závěs na okně lehce, jakoby tak sám vítr učinil… nebo dejte oko k hrubému stehu… a spatříte jednu z těch nepříčetných nocí, kdy Dědeček křičí na Babičku „Kurvo!!!“, stojí nad ní, žhne vzteky jak rudá pec, ona se choulí, štkavě pláče, jako vyvolený národ nad řekami babylonskými, spánky Dědečkovy se prohýbají pod náporem krve bijící do stěn jeho žil a proklíná neschopnost ženy, protože osladila čaj, tak drahocenný čaj, dávkovaný pětigramovými lžičkami, kterou podlévali mrkev, protože si myslela, že budou lépe růst a ona, citlivá zelenina, jediný existenční zdroj, z toho zatím zašla… „Normálka“ frkáte za záclonou, „Manželský hádky nám chceš ukazovat?“… Počkejte, teď Dědeček spatřil slzy, vidí, jak se třese Babička kvůli jeho nadávkám a přestává křičet, je jen bolest jeho ženy a tu způsobil on, jediná blízká osoba… Otevírá ústa, ale nemůže nic říct… Rozumí, že udělal zase to samé, cítí to, co ona musí cítit, jeho sliby, že už nikdy neřekne zlého slova, se opět někam ztratily… Přistoupí k dřevěnému stolu, těžce dosedá na sedátko s pohledem nehybným jako doby ledové, jeho ústa se chvějí a začíná odmotávat bandáž z levé ruky pravou zabandážovanou rukou, Babička říká ne, není třeba.

- Zase jsem to udělal – odpovídá Dědeček hlasem obyvatele vzdálené galaxie a rychle odmotává bandáž – Neměl jsem to už nikdy udělat…

Dědeček začíná plakat, bandáž odhaluje desítky řezných ran a popálenin, dlouhé dějiny jeho hanebnosti, vezme nůž, šeptá „abych si to zapamatoval, abych si to zapamatoval“, odkládá nůž, protože nůž je málo a bere sekáček na mrkvovou nať a seká celou silou do nastaveného prstu…

Odcházíte od závěsu se spuštěným zrakem, zatímco fouká studený vítr. Ptáte se proč, kde se to všechno bere?

Dědeček byl vždycky prudký. Naučil se tomu ve válce, ve válce se také naučil tisíc nápaditých neslušných výrazů, kterými žoldáci volají na ženy, které jim slouží svými teplými těly. Ale znal také pocit viny… A když posedlost utichala, slzy Babičky, které jeho urážky vyvolaly (Babička znala jeho chorobu a snažila se neplakat, ale nedokázala to), v něm probouzely bolest a vztek na sebe, ptal se, jak je to možné, že byl na ni opět zlý… A začal se trestat za křivdy, kterých se na své ženě dopustil, začal řezat své tělo nožem za každou prolitou slzu, a když spočítáte šrámy a jizvy na jeho těle, dojdete k počtu jeho hanebností. Vraťte se již do svých klidných příbytků, ať ve vašich myslích hoří modrým plamenem zhlédnutá scéna, ať vzpomínáte za propocených nocí, ať zapomenete – tady vlastně není na co vzpomínat… Nechte domek na horském vrcholu, mrkvové políčko a kruh utrápených stromů, za sebou. Ať se na to místo vrátí ticho.

Byl jednou dobrý den a Dědeček s Babičkou se vraceli z městečka, rozradostněni zelenou vlnou, kterou dostali za nadmíru bohatou sklizeň. Babička si prohlížela tři strany z Pascalových „Myšlenek“, které jim štědrý kupec velkomyslně připočítal ke klubku vlny. Stařečkové neuměli číst, ale řekli si, potištěné strany budou pěkně vypadat u krbu, který Dědeček plánoval na podzim postavit.

Nechci, těžce se mi vypráví, co se oné noci stalo … Mám však povinnost kronikářů a nedokončené vyprávění se dožaduje svým zvučným, upřímným hlasem, abych nic nezamlčel… Babička léta chovala slepého ježka a krmila ho zbytky prachu, který ve dnech nedostatku mrkve prodávali za drobný peníz, starala se o něj něžně jako o dítě, které manželům dobrý Bůh nedopřál. Vyplakávala před ním skrytý žal, když Dědeček obdělával políčko, dělila se s ním radostí za jasnějších večerů, dávala mu své teplo, které Dědeček, zoufalý ze své necitelnosti, neuměl přijímat.

A když radostně usedli k večernímu pokrmu, slavnostně obohacenému hrníčkem šťávy z kyselého zelí, Babička zapomněla, že ježek je odvázaný ze svého řemínku, upleteného z vlasů, které jí jednoho z uplynulých podzimů vypadly. Můžete se divit nevidomému, vyhladovělému tvoru, který se v radosti z první trošky volnosti v svém životě setkal s čímsi tak teplým a měkkým jako je klubíčko vlny? Když stařečkové vstali od večeře, polička bez klubíčka trýznivě vykřikla… a na ní spal ježek spokojený s prvním výživným pokrmem v celém ježčím životě, a zelená nitka, trčící z jeho šedé tlamičky, neomylně svědčila o jeho provinění… Té noci v horách hrál kdosi jako posedlý na rozladěných houslích, jezevci vyli ponurou píseň a Dědeček křičel a křičel, Babička nemohla už ani plakat, třásla se s otevřenými ústy na křesle pod příbojem dědečkova hanění a z jejího rtu visela dlouhá kapka sliny husté a čisté jako diamant, úplně jako vlna z ježkovy tlamičky, byla to slina neštěstí, směs všech budoucích slz, které už ji nemělo být dáno prolít… A Dědeček vykřikl konečnou kletbu, slova tak strašná, že téměř rozervala jeho spánky, a když pochopil, co řekl, vyběhl ven, chtěla za ním volat, ale po dlouhém vzlykotu ji hlas neposlechl, vypravila ze sebe jen chrčivý, prosící skřípot… Dědečkovo tělo viselo napíchnuté na zděšeném stromě, prokláté listím ostrým jako dýka, vrhl se na ně a vzal si tím život. Jeho tělo po čase uschlo, po dalším čase zčernalo.

Uplynuly celé měsíce, než Babička, žijíc jako ve snách, sebrala celý svůj majetek na vrzající invalidní vozík. Ježka vypustila na svobodu, vyšla a nechala chatku za sebou. Vítr zvedal smuteční šátky, jimiž měla omotané tělo. Tlačila invalidní vozík pod měnícími se nebesy, které lidským požárům ani slzy nedopřály, ani tepla lidskému mrznutí. Tak Babička sestoupila z hor. Hrála smutná, monotónní hudba.

2001
přeložil Radek Zogata

 

Diskuse

Vložil: , 19.07.2005 11:54
Dzikowski, Błażej: Příze citu
kdo si počká, ten se dočká:)
Vložil: wopi, 15.07.2005 00:17
Dzikowski, Błażej: Příze citu
Zajímavý text. Dzikowského si rád koupím, jestli tu vyjde.
Vložil: felipe, 14.07.2005 17:54
Dzikowski, Błażej: Příze citu
jak bym to powiedział - poprostu chyba: zły pisarz. Czemu to wogóle ktoś wydrukował, tego nikt niezrozumie.
Vložil: Albireo, 14.07.2005 13:22
Dzikowski, Błażej: Příze citu
Je to velice dobré! A dobrý překlad.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1931x

Inzerce