Tertullianus: Pozvbuzení mučedníkům. Ad martyras

Tertullianus
Pozvbuzení mučedníkům. Ad martyras

ukázka beletrie zahraniční

Český překlad Tertullianova spisu Ad martyras.

Q. S. F. Tertullianus - Povzbuzení mučedníkům[[*]]

I. [1] Vy, požehnaní, které si Bůh vyvolil, abyste o něm vydali svědectví, přijměte kromě potravy těla, které se vám ve vězení dostává jak z prsů vznešené matky církve, tak i od jednotlivých bratrů z jejich vlastních prostředků, i něco ode mě na posílení ducha. Vykrmovat tělo a ducha nechat hladovět totiž není dobré. Vždyť jestliže se věnuje péče tomu, co je slabé, stejně se nesmí zanedbávat ani to, co je ještě slabší. [2] Ne, že bych byl v takové situaci, abych k vám mohl promlouvat, ale i ty nejlepší gladiátory přece povzbuzují nejen jejich cvičitelé a velitelé, ale z dálky i laici a obyčejní lidé, kteří věci nerozumí, a přesto jim často pomohly právě takové výkřiky z davu. [3] Především tedy, požehnaní, nezarmucujte svatého Ducha (Ef 4, 30), který s vámi vešel do vězení. Kdyby byl totiž s vámi nyní nevešel, ani vy byste tam dnes nebyli. A proto se snažte, aby tam s vámi zůstával, a tak vás odtud přiváděl k Pánu. [4] Vězení je ovšem i dům ďáblův, ve kterém má své lidi. Ale vy jste se do vězení dostali proto, abyste ďábla rozdrtili i v jeho domě; vždyť venku jste ho již rozdrtili, když jste se s ním utkali. [5] Ať tedy neříká: "Jsou v mé moci, budu je pokoušet přízemní nenávistí, rozbroji a vzájemnými spory." Ať před vámi prchá a ukryje se ve svých hlubinách, schoulený a ochromený, jako had omámený zaříkadly a vykuřováním. Ať se mu v jeho království nevede ani tak dobře, že by vás dokázal postavit navzájem proti sobě, ať vás naopak nalezne pevné a vyzbrojené svorností, protože váš pokoj znamená válku s ním. [6] Ti, kteří v církvi nedocházejí pokoje (neboť jsou dočasně vyloučeni z jejího společenství), si tento pokoj (a odpuštění hříchů) často vyprošují od mučedníků ve vězení [[1]]. I kvůli tomu jej proto musíte v sobě chovat, opatrovat a střežit, abyste ho, pokud bude třeba, mohli poskytnout i ostatním.

II. [1] Řada věcí, které tíží duši, vás možná provázela až na práh vězení tak jako vaši příbuzní. Potom jste byli od tohoto světa odděleni - a tím více i od všeho pohanského a všech světských záležitostí. Nenechte se zaskočit tím, že jste byli od světa odděleni. Uvážíme-li, že spíše právě tento svět je vězením, je jasné, že jste z vězení vyšli, ne že jste do něj vešli. [2] Ve světě panují větší temnoty, jež oslepují lidská srdce. Svět si nasadil těžší řetězy, jež stahují i duše lidí. Svět vydechuje horší nečistoty - lidskou žádostivost. [3] Dále, ve světě je více viníků, totiž celé lidské pokolení. Konečně, soudit ho nebude prokonsul, ale Bůh. [[2]] [4] Proto se, požehnaní, považujte spíše za ty, kteří se z těžkého žaláře dostali do lehčího vězení. Je tam tma, ale vy sami jste světlem (srv. Mt 5, 14; Ef 5, 8; 1Te 5, 5), jsou tam okovy, ale vy jste svobodni v Bohu. Jsou tam odporné výpary, ale vy jste líbeznou vůní (srv. Ez 20, 41; Ef 5, 2). Očekává se soudce, ale soudce samotné budete soudit vy (srv. Mdr 3, 8; 1Kor 6, 2). [[3]] [5] Ten, kdo touží po tom, co svět nabízí, se možná zarmoutí. Křesťan se světských věcí zřekl již mimo vězení, a ve vězení se zřekl dokonce i vězení samotného. Nezáleží na tom, kde jste ve světě, neboť jste mimo tento svět (srv. J 17, 16). [6] A i když jste přišli o některé životní radosti, obchod znamená něčeho se vzdát, abys získal víc. Dosud se nezmiňuji o odměně, ke které Bůh mučedníky zve. Porovnejme zatím způsob života ve světě i ve vězení, zda ve vězení duch nezískává víc, než kolik ztrácí tělo. [7] Vždyť to díky péči církve a lásce bratří nepřichází o nic z toho, co mu poprávu náleží, a duch nadto dosahuje těch věcí, které jsou pro víru vždy prospěšné: nevidíš cizí bohy, nenarazíš na jejich obrazy, neúčastníš se pohanských svátků ani svou pouhou přítomností, netrápí tě nečisté výpary (z pohanských obětí(, netrýzní tě výkřiky z her a divadel ani divokost, rozvášněnost či nestydatost těch, kteří je navštěvují; tvé oči nezavadí o místa veřejných rozkoší: jsi v bezpečí před pohoršením, pokušením, zlými vzpomínkami, ba i před pronásledováním. [[4]] [8] Tak poskytne vězení křesťanovi to, co poušť prorokům. I sám Pán se častěji uchyloval do ústraní, aby se mohl svobodněji modlit a aby se vzdálil světu (srv. Mk 1, 35.). A konečně i svou slávu zjevil učedníkům na osamělém místě (srv. Mt 17, 1-9; L 9, 28-36.). Upusťme proto od názvu vězení a nazvěme ho ústraním. [9] I když vězní tělo, i když spoutají maso, všechno je otevřeno duchu. V duchu se procházej, v duchu si vykračuj, ale nepředstavuj si přitom stinná tržiště nebo dlouhá sloupořadí, ale onu cestu, která vede k Bohu. Kolikrát jí v duchu půjdeš, tolikrát z vězení ujdeš. [10] Noha kládu nevnímá, když duch v nebi přebývá. Duch na sebe bere celého člověka a přenese ho tam, kam chce. Kde pak bude tvé srdce, tam bude i tvůj poklad (Mt 6, 21). Ať je tedy naše srdce tam, kde chceme mít svůj poklad.

III. [1] Připusťme nyní, požehnaní, že vězení je nepříjemné i pro křesťany. Do vojska živého Boha jsme byli povoláni již tehdy, když jsme odpověděli na slova přísahy.[[5]] Žádný voják nejde do války s potěšením, ani nepřichází na bojiště z ložnice, ale z lehkých a úzkých stanů, kde panuje jen tvrdost, nepohoda a strohost. [2] Dokonce i v dobách míru se vojáci námahou a nepohodlím učí snášet válku - pochodují se zbraněmi, manévrují v poli, hloubí zákopy a tvoří kryt ze štítů, jemuž se říká testudo.[[6]] Aby se při přechodu ze stínu do slunce, ze slunce do mrazu, z tuniky do brnění, z mlčení do křiku a z klidu do vřavy neleklo tělo ani duch - to všechno vyžaduje námahu.[3] Proto i vy, požehnaní, považujte toto všechno, ať je to jakkoli těžké, za cvičení duševních i tělesných předností. Hodláte podstoupit dobrý zápas (srv. 1 Tm 6, 12.), jehož pořadatelem je živý Bůh, vaším cvičitelem Duch svatý, vítězným věncem je věčnost, čestnou odměnou andělská přirozenost, občanství v nebesích (srv. F 3, 20.) a sláva na věky věků. [4] Váš představený Kristus Ježíš, který vás pomazal Duchem (srv. 1 J 2, 20.) a přivedl na toto zápasiště, proto chtěl, aby se vám dříve než zápas začne, dostalo namísto volnějších poměrů tvrdšího zacházení, aby se utužily vaše síly. Vždyť i zápasníci bývají takto odděleni k přísnějšímu výcviku, aby se mohli věnovat budování své tělesné síly. Drží je stranou od přepychu, vybraných jídel i lahodných nápojů. Jsou vystaveni nátlaku, trýzni a únavě: oč větší námahu však vynaložili při výcviku, tím více doufají ve své vítězství. [5] "A oni", říká Apoštol, "to činí, aby dostali věnec pomíjející." (1K 9, 25) My, kteří chceme získat věnec věčný, pokládáme vězení za paléstru, abychom na soudní zápasiště byli přivedeni dobře vycvičení vším nepohodlím, neboť ctnost se tvoří tvrdostí, boří se však měkkostí.

IV. [1] Z učení našeho Pána víme, že tělo je slabé, ale duch odhodlaný (srv. Mt 26, 41; Mk 14, 38). Nelichoťme si však proto, že Pán uznal, že tělo je slabé. Že duch je odhodlaný, řekl předem proto, aby ukázal, co má být čemu podřízeno, to znamená, aby tělo sloužilo duchu, slabší silnějšímu, a aby od něho také samo statečnost bralo. [2] Ať duch rozmlouvá s tělem o společné spáse a ne již o nesnázích vězení, ale ať přemítá o vlastním zápasu a bitvě. Tělo se možná bude bát těžkého meče, vysokého kříže, zuřivých šelem, nejhoršího trestu - upálení a veškeré katovy vynalézavosti při mučení. [3] Ale duch ať sobě i tělu namítne: i když jsou tyto věci kruté, mnozí je přesto přijali s vyrovnanou myslí, ba dokonce si je v zájmu své pověsti a slávy přáli; a to nejenom muži, ale také ženy, abyste se i vy, požehnané, dokázaly vzepřít slabosti svého ženského pohlaví. [4] Trvalo by dlouho, kdybych vypočítával každého, kdo se sám rozhodl ukončit mečem svůj život. [[7]] Z žen mne napadá například Lucretia, která se stala obětí znásilnění a v přítomnosti příbuzných se probodla dýkou, aby získala slávu za svou cudnost. Mucius si upálil pravici (v ohni( oltáře, aby tento skutek přispěl k jeho pověsti. [5] Ani filosofové si nevedli jinak: Hérakleitos, který se potřen kravským hnojem vzňal, [[8]] stejně Empedoklés, který se vrhl do plamenů Etny, i Peregrínos, který si nedávno sám hranici postavit dal.[[9]] Ani ženy nedbaly plamenů: Dido, aby se po smrti svého milovaného nemusela znovu vdát a stejně tak Hasdrubalova manželka, která se při požáru Kartága vrhla se svými syny do planoucího rodiště, aby neviděla, jak její muž prosí Scipiona o milost. [6] Když byl římský vojevůdce Regulus zajat Kartáginci, nechtěl, aby byl on jediný vyměněn za velký počet kartáginských zajatců, a chtěl být raději vrácen nepřátelům. Ti jej vtěsnali do jakési truhly, kterou zvenku ze všech stran probodali hřeby, takže musel vytrpět velká muka. Ženy rády vyhledávaly nebezpečná zvířata, obzvláště zmije - hady, kteří jsou strašlivější než býk či medvěd a které na sebe pustila Kleopatra, aby nepadla do rukou nepřítele.[7] Ale strach ze smrti není tak velký jako strach z mučení. Zalekla se snad proto athénská nevěstka kata? Když ji dal tyran mučit kvůli tomu, že věděla o spiknutí, neprozradila své spoluviníky a nakonec si překousla jazyk a vyplivla jej tyranovi do tváře, aby věděl, že mučením - i kdyby trvalo déle - s ní nic nepořídí. [8] Jistě není neznámo, že jednou z největších spartských slavností je ještě dnes diamastigósis - tj. bičování. Při tomto posvátném úkonu jsou urození mladíci před oltářem biti důtkami, zatímco jejich rodiče a příbuzní postávají kolem a pobízejí je, aby vydrželi. Pokládá se totiž za jakési obzvláštní vyznamenání a poctu, když ranám podlehne spíše duše, než tělo. [9] Jestliže tedy pozemská sláva vládne tělu i duši natolik, že za odměnu v podobě lidské chvály člověk pohrdá mečem, ohněm, křížem, šelmami a vůbec mučením, pak mohu říci, že tyto strasti jsou nepatrné vzhledem k dosažení nebeské slávy a božské odměny. Je-li tak cenné sklo, [[10]] jakou cenu má pravá perla? Kdo proto s největší radostí nezaplatí za pravou tolik, kolik ostatní za falešnou?

V. [1] Ponechám nyní stranou otázku slávy. Všechny kruté a mučivé zápasy už ovládla tatáž chorobná lidská ctižádost. Kolik líných lidí přivádí bojovná ctižádost k meči gladiátorů? Jistě kvůli této ctižádosti sestupují dokonce až k šelmám a s kousanci a jizvami si připadají krásnější. Někteří se dali najmout už i k tomu, aby uběhli určitou vzdálenost v hořícím oděvu. Jiní si vykračovali mezi biči gladiátorů vycvičených pro zápas s šelmami a trpělivě nastavovali svá záda. [2] Tyto věci, požehnaní, Pán na světě nedopustil bez příčiny, ale proto, aby nás nyní povzbudily a onoho dne zahanbily, jestliže bychom se zalekli vytrpět kvůli pravdě a pro svou spásu to, po čem jiní dychtili kvůli klamu a pro svou zkázu.

VI. [1] Ale tyto příklady vytrvalosti, která pochází z ctižádosti, ponechme stranou. Obraťme se přímo k rozvažování o lidském údělu, aby nás i to poučilo, máme-li odhodlaně snášet to, co se čas od času přihodí i lidem proti jejich vůli. Vždyť kolikrát jen lidé zaživa uhořeli! Kolikrát byli lidé, ať už v lesích nebo uprostřed obce, sežráni divokými šelmami, které uprchly z klecí! Kolik jich padlo mečem lupičů! Kolik lidí bylo nepřáteli nejprve mučeno a potom ukřižováno - ano, a ještě byli vystaveni všem možným urážkám! [2] Každý může i kvůli člověku vytrpět to, co mu je zatěžko vytrpět kvůli Bohu. Důkazem toho nám může být i současná doba; [[11]] kolik jen lidí, a jaký měli rod, vážnost, tělesný stav i věk, stihla neočekávaně smrt kvůli člověku - a to buď od něj samotného, pokud jednali proti němu, anebo od jeho nepřátel, pokud byli na jeho straně.

POZNÁMKY
[[*]] Podle vydání Menghi, M. (ed)., Tertulliano. De spectaculis. Ad martyras. Milano 1995 s přihlédnutím k vydání Quacquarelli, A. (ed.), Q. S. F. Tertulliani Ad martyras. Roma 1963 přeložil a poznámkami opatřil Petr Kitzler. Rozšířená verze článku publikována v Teologickém sborníku 4, 2002, str. 55-62

[[1]] Srv. lat. znění: "Quam pacem quidam in ecclesia non habentes a martyribus in carcere exorare consueverunt." Původním významem slova pax je samozřejmě bezpříznakový "pokoj"; jeho sémantické pole však bylo u křesťanských autorů značně rozšířeno a nabývá pregnantních významů spojených především s ortodoxií a pokáním - tedy "znovupřipuštění k účasti na kultu", "odpuštění hříchů" a konečně i "polibek mezi křesťany [na znamení pokoje]" - pro vyčerpávající výklad srv. Teeuwen, S. W. J. Sprachlicher Bedeutungswandel bei Tertullian. New York 19682, str. 49-68.

[[2]] Tertullianus užívá rétorickou figuru - tzv. paromoiosis (alespoň ve dvou větách stejné nebo podobné délky se vyskytují podobně znějící slova, v tomto případě na začátku): maiores tenebras / graviores catenas / peiores immunditias / plures reos ("větší temnoty/těžší řetězy/horší nečistoty/více viníků"); zároveň se jedná i o klimax (čili gradaci); ve druhé větě také zaregistrujeme oxymóron - habet tenebras, quae excaecant...("temnoty...oslepují").

[[3]] Srovnání pozemského světa se žalářem, z něhož smrt vysvobozuje, představuje oblíbený antický topos, zvláště běžný v konsolační literatuře. Paralely převážně se Senekou, také však s Plútarchem uvádí Vysoký, Z. K., Předlohy Tertullianova, str. 157 n. Vysoký - v souladu se známým Tertullianovým výrokem (Tert. anim. 20, 1) "Seneca saepe noster" ("Seneca častokrát náš" [rozuměj křesťanský]) - považuje v celém článku Seneku za jasný inspirační zdroj a pramen pro Ad martyras. S takto jednoznačným tvrzením však není možno zcela souhlasit: jak je patrno z celého Tertullianova dílka, tematika, která se v něm zpracovává, není nikterak originální; do značné míry je založena na různých obecně známých a užívaných topoi ať už "pohanského" či křesťanského písemnictví, což brání vyzvednutí některého jednotlivého autora jako přímého inspiračního zdroje.

[[4]] Climax, kterého zde Tertullianus užívá, když líčí stupňující se výhody života ve vězení, zcela symetricky koresponduje s gradací v 2, 4, kde popisuje naopak stupňující se negativa života ve světě.

[[5]] Rozumí se při křestním rituálu. Součástí křtu bylo zřeknutí se ďábla a přihlášení se ke Kristu - tento celek tvořil sacramentum. Zřeknutí se ďábla (tzv. abrenunciace) probíhala formou dialogu křtěnce a křtícího. Prezentovat život křesťana jako "militia Dei vivi" ("služba ve vojsku živého Boha") byl u raně křesťanských autorů velmi oblíbený topos (a Tertullianus není v tomto směru žádnou výjimkou). Vzor, kterého se drželi, nalezneme v Novém zákoně, zvláště v dopisech sv. Pavla: viz např. 2 Tm 2, 3-4 ("Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí."); srv. dále 2 K 10, 3-6; Ef 6, 10-18; Fm 2 atd. I slovo "sacramentum", které se do češtiny běžně překládá jako "svátost" a raně křesťanští autoři jej užívají např. k pojmenování křtu, je termínem vojenským a označuje přísahu, kterou museli vojáci složit veliteli. Každý křesťan tak ve křtu skládá přísahu svému veliteli - Kristu a stává se "vojákem v jeho vojsku", zatímco ti, kteří mu tuto přísahu nesložili, zůstávají civilisty - což je asi nejpřesnější význam latinského slova, které označuje pohana - paganus. (Srv. Harnack, A. von, Die Mission und Ausbreitung des Christentums in den ersten drei Jahrhunderten. Leipzig 1902, str. 297 n.)

[[6]] Slovem "testudo" (lat. "želva") se v římském vojenství označoval jednak dřevěný přístřešek, který sloužil k ochraně vojáků před nepřítelem, jednak, a v tomto smyslu zde slova používá i Tertullianus, také jakási střecha sestavená ze štítů, které vojáci drželi buď nad hlavami, nebo po straně

[[7]] Na schematičnost a nedůslednosti v uvádění jednotlivých exempel poukázal již Vysoký, Z. K., Předlohy Tertullianova...Ad martyras, str. 160 nn. - vnější rozdělení podle toho, čeho se kdo bál (strach ze smrti ( strach z mučení) má trhliny: Mucius pouze ztratil paži, Regulův příklad lze uvést v obou kategoriích, navíc Hérakleitovo upálení v hnoji mohlo mít sotva povznášející účinek. Vysoký se také domníval, že Tertullianus užil nějaké sbírky příkladů, které byly ve starověku hojně rozšířeny (např. Valerius Maximus); pravděpodobnější je, že Tertullianus prostě jen čerpal ze seznamu příkladů, se kterými musel být každý, kdo prošel klasickým rétorickým vzděláním, dobře obeznámen (srv. Sider, R. D., Ancient Rhetoric and the Art of Tertullian, Oxford 1971, str. 7 n.). Na tomto seznamu jistě figurovala například Lucretia, k níž Quintilianus (inst. 5, 11, 10; čes. překl. Základy rétoriky. Přel. V. Bahník. Praha1985, str. 242) poznamenává: "Statečnost je víc hodna obdivu u ženy než u muže. Proto má-li být někdo podnícen ke statečnému jednání, nebude mít takovou váhu Horatius a Torquatus, jako ona žena, jež vlastní rukou zabila Pyrrha, a příklad statečné smrti spíš než Cato a Scipio poskytne Lucretia."

[[8]] Čtu podle Quacquarelliho. Srv. D. L. vit. phil. 9, 3.

[[9]] Peregrínos Próteos - kynický filosof II. stol. po Kr. Lúkiános mu věnoval svou "novelu" "O Peregrínově smrti", podle níž (Lúkiános mu přiřkl ty nejhorší možné vlastnosti) se Peregrínos zároveň učil "prapodivné moudrosti křesťanů" a brzy převyšoval své učitele; předtím, než jej křesťané vyženou, je ještě stačí využít k nahromadění velkého majetku, který pak věnuje obci. Jeho kariéra měla "vyvrcholit" v Olympii roku 165, kde si připravil efektní smrt - spálil se na hranici jako Héraklés, kterého kynici uctívali.

[[10]] Čtu podle Quacquarelliho.

[[11]] Tertullianus naráží na události po definitivní porážce Clodia Albina 19. února 197 u Trinurtia (Trevoux poblíž Lyonu). Clodius Albinus byl guvernérem Británie (196/7) a císař Septimius Severus ho načas přijal i jako spoluvladaře.


VYBRANÁ BIBLIOGRAFIE K AD MARTYRAS
ALFONSI, L., Sull' Ad martyras di Tertulliano. In: Studi in memoriam di A. Beltrami. Genova, Facolta di Lettere 1954, str. 39-49.
BÄHNK, W., Von der Notwendigkeit des Leidens. Die Theologie des Martyriums bei Tertullian. Göttingen 2001.
BRAUN, R., Sur la date, la composition et le texte de l' Ad martyras de Tertullien. In: Revue des Études Augustiniennes 24, 1978, str. 221-231.
CARLSON, M. L., Pagan Examples of Fortitude in the Latin Christian Apologists. In: Classical Philology 43, 1948, str. 93-104.
HOPPENBROUWERS, H. A. M., Recherches sur la terminologie du martyre de Tertullien a Lactance. Nijmegen 1961.
MENGHI, M. (ed.), Tertulliano. De Spectaculis. Ad Martyras. Milano 1995. (text, překlad, poznámky)
QUACQUARELLI, A. (ed.), Q. S. F. Tertulliani Ad martyras. Roma 1963. (kritický text, překlad, komentář)
RORDORF, W. - BRAUN, R., Dossier sur l' Ad martyras de Tertullien. In: Revue des Études Augustiniennes 26, 1980, str. 3-17.
SCHLEGEL, G. D., The "Ad martyras" of Tertullian and the Circumstances of its Composition. In: Downside Review 63, 1945, str. 125-128.
TIBILETTI, C., Stoicismo nell' Ad martyras di Tertulliano. In: Augustinianum 15, 1975, str. 309-323.
VYSOKÝ, Z. K., Předlohy Tertullianova útěšného traktátu Ad martyras. In: Listy filologické 72 (č. 2-4), 1948, str. 156-166.

Soupis edic a překladů do světových jazyků a další informace je možno najít zde

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3455x

Inzerce